Britské padáky nad Protektorátem Čechy a Morava - Je třeba přepsat historii „atentátu“?

Každoročně začátkem července se u památníku sejde početná skupina lidí rozličného věku, v níž nechybějí ani postavy v uniformách – historických, jaké nosili např. příslušníci čs. zahraniční armády ve Velké Británii a vedle nich osoby v uniformách současné armády České republiky. Nejdojemnější okamžik vzpomínkové akce nastává, když telegrafista vyťukává morseovým klíčem do nebes Jiřímu poselství jejích účastníků.

Úvodem

28. prosince právě uplynulého roku 2024 se v pomyslném výročním kalendáři otočil další list, kterým se naší současnosti o další rok do minulosti vzdálila mrazivá noc, v níž se na území Protektorátu Čechy a Morava snesly dva padáky se dvěma muži, jejichž činy se nesmazatelně zapsaly do národní historie. Začala se tím psát její kapitola, která se od té doby nesčíslněkrát stala námětem nejrůznějších informačních zdrojů – literatury faktu, beletrie, filmu, která až doposud vyvolala mnoho ještě nezodpovězených otázek, ale také diskuzí o své prospěšnosti či negativním dopadu a samozřejmě také otázek, jak se skutečně ve svém kulminačním bodě odehrála.

Otázky vyvolané vzpomínkovou mší.

20. října 2024 přinesly české sdělovací prostředky zprávu o tom, že se ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě konala zádušní mše za oběti 2. Heydrichiády, kterými se v koncentračním táboře Mauthausen toho dne v roce 1942 stali členové příbuzenstva čs. parašutistů zahynuvších v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici a jejich pomocníci.

Zpráva měla poměrně široký ohlas a vyvolala zajímavou diskuzi, jejímiž stěžejními body se staly dvě otázky:

- Proč nebyli do vzpomínky na oběti krvavé nacistické msty také zahrnuti obyvatelé obcí Lidice a Ležáky, resp. i další oběti, které nezahynuly přímo v Mauthausenu, ale na jiných, stejně hrůzných místech?

- Zda byla Heydrichova likvidace skutečně přínosem pro protinacistický odboj, anebo zda se naopak nestala brzdou jeho úspěšného pokračování a rozvoje.

Odpověď na první otázku zřejmě znají pouze samotní iniciátoři mše, článek ji ale nepřináší. Odpověď na druhou otázku je evidentně mnohem složitější, jednoznačná odpověď asi nebude existovat nikdy, vždy budou existovat dvě alternativy – jedna pozitivní, jedna negativní.

K jejich možnému zdůvodnění se lze dostat pečlivým studiem nepřeberného množství podkladů, které se od okamžiku výbuchu Kubišova granátu (nevrhl bombu, protože tento výraz patří do názvosloví letecké války, správněji by mělo být uvedeno: granát, v drtivé většině nesprávně nazývaný bombou, evidentně tedy výrazem, převzatým z původních zpráv o sarajevském atentátu na pretendenta rakousko-uherského habsburského trůnu arcivévodu Ferdinanda d´Este a také nacistických zpráv o tom, že říšského protektora Heydricha zranila eine Bombe).

Naše redakční poznámka

Akce československých parašutistů je tradičně označována jako Atentát / atentát na Heydricha, bez negativní konotace. Výraz atentát převzala i poválečná literatura a publicistika, používá ho také současná odborná literatura. Jedná se však o převzetí výrazu, který poprvé použila nacistická propaganda! Ta navíc důsledně užívala spojení, že „atentát byl spáchán“, navozující, že čin měl být zločinný. Podle novějších stanovisek některých historiků i jazykovědců je proto vhodnější místo slova atentát užívat výraz útok a nepřejímat mechanicky nacistická klišé, která se projevují i v jiných výrazech (převzato z: Wikipedia.cz).

S názorem české Wikipedie na otrocké přejímání výrazů z nacistické terminologie se redakce našeho nakladatelství plně ztotožňuje s vlastním doplněním, že lze místo výrazu útok použít i jiný český ekvivalent. Proto jsme se rozhodli i pro výraz pokus o Heydrichovu likvidaci (protože útok na něj jeho likvidací na místě neskončil, zůstal pouze ve stadiu pokusu) a samozřejmě v návaznosti na to i pro náhradu výrazu spáchat výrazem jiným: uskutečnit. Tam, kde v našem textu výraz atentát sami používáme, děje se tak výhradně v uvozovkách, abychom tím zdůraznili naše povědomí o tom, že se jedná o výraz v případě Heydrichovy likvidace cizorodý.

K odpovědi na druhou otázku je nutné nejprve vzít v úvahu holý fakt, že skutečně došlo k pokusu o Heydrichovu likvidaci, který sice byl svým provedením již téměř za hranicí úspěšnosti, přičemž ale nakonec bylo cíle dosaženo (snad jen působením fyzikálních zákonů určujících pohyb střepin při explozi granátu v místě, kde vůbec původně neměl explodovat, když se aktérům vše vymklo z rukou).

Hodnocení této skutečnosti si lze také představit jako účetní bilanci se stranou „má dáti“ a „dal“! Konečný zůstatek vždy bude poplatný tomu, jakou váhu sám hodnotitel jednotlivým položkám svým subjektivním úsudkem přisoudí. O jednu takovou bilanci, provedenou ale se snahou o přísně neutrální pohled se před dvěma léty pokusilo naše nakladatelství RESONANCE. Stalo se tak v knižní publikaci nazvané „Druhá bomba pro Heydricha?“ Snahou autora této dnešní stati a současně spoluautora zmíněné knižní publikace je, čtenáře s touto bilancí také seznámit, protože má nadčasový přesah a protože jsme se rozhodli dát jistý časový prostor pro případnou diskuzi k hlavní otázce, kterou naše publikace již svým názvem „Druhá bomba pro Heydricha?“ navozuje. Časový prostor se naplnil, ti kteří se mohli vyjádřit, nereagovali. Proto nyní toto téma nastolujeme touto cestou.

Otázka, zda národu a národní historii Heydrichova likvidace prospěla, anebo zda ji naopak zatížila neblahými následky, samozřejmě vyvolala, nadále vyvolává, a zajisté vyvolávat v budoucnosti živou diskuzi dále bude. Nedílně s tím spojené byly, jsou a budou také úvahy o průběhu celé akce. Je zcela samozřejmé, že v případě takového historického mezníku, jakým je zničení kata národa, má tento národ, třeba i po uplynutí dlouhé doby, právo na to, dozvědět se pravdu se všemi podrobnostmi.

Jednou nastolený výklad se stal „konstantou“.

Na první pohled by se zdálo, a evidentně se zdá, že jednou nastolený výklad těchto okolností, tedy samostatná účast jediných dvou aktérů v „Heydrichově zatáčce“ a způsob, jakým akci provedli, se stal „konstantou“, s níž se nedá nic dělat a že všechny podrobnosti již byly odhaleny a do detailů probrány. Co když se ale objeví zjištění, která již jenom svojí existencí a tím, že si jich nikdo nevšiml (a nehraje roli, zda z nepozornosti anebo programově) dávají podnět k posouzení pevnosti a neotřesitelnosti oné „konstanty“, doposud zainteresovanými kruhy (badateli, historiky) nijak nezpochybňované, přijaté jimi za objektivní fakt?

V našem případě je v současné chvíli na „pořadu jednání“ to, co přímo vyplývá z názvu zmiňované knižní publikace – zda existovala, ještě jiná „bomba“, která v „Heydrichově zatáčce“ explodovala, a zda by tedy mohla změnit až doposud jednoznačně daný a zažitý výklad této historie. Je dostatečně známo, že Kubiš stačil na automobil vrhnout jediný granát. Ví se také, že Gabčík žádný granát nehodil a že na Heydricha ani nevedl žádnou střelbu. Byl tedy v zatáčce ještě někdo další? A proč se vlastně tato otázka vynořuje?

Stopa, po níž jsme se vydali.

V obci Břasy od narození žije Jaroslav Kulhánek. Pochází z příbuzenstva telegrafisty paraskupiny „Silver A“ Jiřího Potůčka, krycím jménem Tolara. Osud jeho příbuzného mu od středoškolských let nedává pokoje. Vždy se chtěl o něm dozvědět co nejvíce. Od počátku, t.j. od okamžiku, kdy se poprvé o svém příbuzném dozvěděl, sbírá všechny informace, které je možné získat. Své bádání, prováděné ve volném čase, po práci v průmyslové profesi, vede velice pečlivě a vytrvale. Podařilo se mu tak shromáždit velkou informační, textovou i obrazovou databázi. Stal se členem Československé obce legionářské, na mnoha vzpomínkových akcích včetně té „Potůčkovy“ v rodném místě nechybí v uniformě příslušníka čs. „druhoválečné“ zahraniční armády, jakou oblékal také jeho příbuzný, Jiří Potůček.

6.července 1946 se konala v obci Stupno/Vranov - Břasy v pořadí první vzpomínková akce věnovaná Jiřímu Potůčkovi. Na domě jeho rodičů byla odhalena pamětní deska.

Mezi účastníky bylo i několik čs. parašutistů, Potůčkových kolegů, kterým se poštěstilo válku přežít, a také početná delegace z Pardubic, působiště paraskupiny „Silver A“. Na kamaráda a spolubojovníka Jiřího zavzpomínali v emotivních projevech, stejně tak odbojáři z Pardubic Josef Mísař-Job a Bohumil Horák.

Mezi několika desítkami členů delegace z Pardubic byla i paní Emilie Chrbolková z malé vísky Mnětice u Parudbic. Dalo by se o ní bez nadsázky říci – „máma pardubických parašutistů“! V jejím domku se scházeli příslušníci desantu „Silver A“, tam chodili skutečně jako domů, ke své mámě. Tady paní Chrbolková vyléčila Jiřího Potůčka z těžkého zápalu plic. Sem si pro paní Chrbolkovou i jejího syna Josefa přišlo po Čurdově zradě pardubické gestapo. Josefa odvedlo k popravě do neblaze proslulého Zámečku. U paní Emilie museli gestapáci ke své velké nelibosti respektovat „nález“ českých vlasteneckých lékařů, kteří u ní objevili „psychickou poruchu“, a tak jí uklizením do psychiatrické léčebny zachránili život. Díky tomu se mohla ihned po válce svěřit se svými zážitky Marii Horákové - Záleské, sestřenici významného pardubického odbojáře Bohumila Horáka, která se chopila úkolu, její vzpomínky sepsat. Zde se poprvé objevila informace, která zazněla i do mikrofonu z tribuny při vzpomínkové akci v obci Břasy, a o níž byl učiněn i zápis do obecní kroniky − že se útoku na Heydricha v kobyliské zatáčce osobně také zúčastnil Jiří Potůček! Vynořila se poprvé, a bohužel na dlouhá desetiletí také naposled.

(Redakční poznámka: Na území dnešní spádové obce Břasy se původně až do r. 1960 nacházely tři samostatné celky: vsi Stupno, Vranov a Břasy, proto se lze setkat  s těmito místními jmény i jednotlivě.)

Na pravé straně podpisové listiny je podpis: Opatrovnice Jiříčkova. Chrbolková Emilie z Mětic.

Jaroslav Kulhánek tyto informace objevil v obecní kronice mezi zápisy o projevech, které na vzpomínkové slavnosti v roce 1946 zazněly, poté nalezl i svědectví paní Emilie Chrbolkové, které bylo v r. 2007 publikováno v Pardubicích:

Z pozůstalosti paní Marie Horákové − Záleské, bývalé tajemnice Svazu národní revoluce v Pardubicích z roku 1945 − 46, zveřejňujeme otřásající dokument o heydrichiádě na Pardubicku, sepsaný 15.1.1947 v Mněticích paní M. Horákovou-Záleskou s paní E. Chrbolkovou, matkou oběti heydrichiády Josefa Chrbolky, popraveného na Zámečku v Pardubicích 2.7.1942 pro spolupráci s výsadkem Silver A. Jen malé úryvky z něj pořídil zesnulý spisovatel PhDr. Miroslav Ivanov ve své knize „A hořel snad i kámen“ (vyd. Svoboda, Praha 1975) v kapitole „Příběh červnové noci“ o tragédii vesnice Ležáky na Chrudimsku 24.6.1942.

Publikováno ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2007.

__________________________________________

Přečtěme nyní úryvek z těchto vzpomínek, v němž paní Chrbolková sděluje informace o přípravách k Heydrichově likvidaci, které v jejím domě v Mněticích parašutisté ze „Silver A“ konali:

Jednou se Fréda s Věruškou (redakční poznámka: míněni jsou Alfred Bartoš, velitel Silver A a učitelka Věra Junková, pomocnice paraskupiny, současně ale i jablko sváru mezi oběma uchazeči o její přízeň – Bartošem a Potůčkem!) připravovali na kolech, která jim sehnal můj syn. Vypiloval na nich všechna čísla a součástky povyměňovali, aby se kola nepoznala. Měli namířeno někam do Ústí nad Orlicí a do Hradce Králové. Věruška si tam nechala šít kostým, který pak měla na sobě pouze na zkoušce. Při těch přípravách jsem však vyslechla rozhovor, který jsem pochopila až po činu.

Věruška se tázala Frédy, zda ten chlapec v Kolíně je Slováček (redakční poznámka: nejpravděpodobněji je míněn Josef Gabčík). On potvrdil, že tomu tak je. Pak se tázala, kde je ten ústav nebo ta vychovatelna. On jí řekl, že je to tam vzhůru nad lipami v zatáčce. Věruška říká, že se trochu pamatuje, a kde prý bude stát on. On odpověděl, že tam, kde bude potřeba. Věruška se ptala i na Mirka a na Jiříka. Fréda odpověděl, že budou stát tam, kde jich bude třeba. Dále se Věruška ptala, zda budou i s druhou skupinou, Fréda odpověděl, že musí být rozestavěni tak, aby ho nadobro zničili. Věruška na to, že by to nechtěla vidět.

Byla to ta práce, kterou jsem pozorovala již delší dobu, když dostali chlapci rozkaz provést atentát na Heydricha! Anglická letadla již shodila bedničku se střelivem, ale Němci se jí zmocnili. Museli tedy vyčkat na novou zásilku.

Stalo se tak začátkem května 1942 u Soběslavi, v nějakém průsmyku čekali řadu hodin, až jim budou věci shozeny. V úterý mne syn prosil, abych jim napekla maso a pečivo, že musí pryč. Ochotně jsem vyhověla a vše připravila. A tu přišli Mirek a Jiřík a přinesli plné aktovky. Po posteli v kuchyni rozkládali nějaké kuličky a byli plni radostného hovoru, jak se strefí a podobně. Mirek Valčík mě vysvětlil, že ony kuličky jsou ruční granáty. Toho dne jsme nešli vůbec spát a hoši se připravovali na cestu na kolech, která jim syn s Bohoušem Horákem opatřil. Byla to úplně nová kola s opravenými čísly.

Ve středu v noci o jedné hodině se chlapci vydali na cestu do Prahy přes Hradec Králové a dále po státní silnici. Syn pro ně chtěl ještě kapesníky, ale ty bez monogramů. Tehdy, když jsem se s nimi loučila, jsem tušila, že se už asi nikdy nevrátí. Vzpomínám si, že v tédobě jezdil často Fréda Bartoš do Ústí nad Orlicí k nějakému poručíkovi Josefu Hrdinovi.

Po odjezdu chlapců jsme se synem na ně nepřestali myslet. Čekali jsme, zda se aspoň Jiřík vrátí, ale marně. Na synovi jsem poznala, že je neklidný. Ráno brzy odešel z domova a v bytě se vůbec nezdržoval.

Ve čtvrtek odpoledne, asi po 2. hodině přijel do dvora Jiřík a usedl u pumpy pod ořech a založil si hlavu do dlaní. Byl zamyšlen a mlčel. Ptala jsem se ho, kde je Mirek (Valčík). Odpověděl, že neví, že asi padl. Večer nám pak vyprávěl, jak stál s chlapcem službu při atentátu a oni mezi návalem, jak házeli po autě, aby Heydricha zasáhli. Kola si drželi při sobě, ale Mirek si kolo položil do příkopu a Němci mu ho vzali. Byla s nimi ještě jedna skupina mimo Bartošovu. A tak zůstal Jirka sám, neb Mirek se už nevrátil.

Syn Pepa musel pak v největších překážkách jezdit sám do Ležáků a hlásit zprávy až do zatknutí a prozrazení. Jiří Tolar byl u nás v Mněticích naposledy dne 16.6.1942, kdy uznal, že musí pryč. Za hodinu se vrátil, právě když jsem se chystala s prádlem na řeku. Ptám se, proč se vrací, a on na to, že zapomněl „káču“ v posteli. Tou „káčou“ myslel anglickou zbraň. Těžce se se mnou loučil, jako kdyby věděl, že to je naposledy. Děkoval za všechno i za ošetření, abych pozdravovala Pepíčka a aby napsal jeho matce, že adresu zná. Věděla jsem jen, že je někde od Plzně.

Až dodnes žádná badatelská zmínka o tomto svědectví

Jak je patrné, celé svědectví paní Emilie Chrbolkové bylo publikováno v Pardubicích, a to teprve v r. 2007.  Je ale prokázáno, že o něm někteří badatelé věděli již dříve. O třech z nich to lze tvrdit jednoznačně, protože to sdělují ve svých publikovaných badatelských pracích, když tam svými slovy reprodukují vzpomínky paní Chrbolkové na její zatčení a další osudy v rukou gestapa a později v psychiatrické léčebně. Jedná se o tyto autory a jejich práce: Miroslav Ivanov − „A hořel snad i kámen“, Zdeněk Jelínek −„Operace Silver A“ a Jaroslav Žižka – „Heydrichiáda ve východních Čechách.“ Všichni tři ale pracují pouze s úryvky popisujícími zatčení paní Chrbolkové a to, co se s ní poté dělo. O jejím svědectví o přípravách na Heydrichovu likvidaci žádná zmínka! Z jedné zachycené informace vyplývá, že do r. 1989 byly Vzpomínky paní Emilie Chrbolkové uloženy v archivu organizace SPB (Svaz protifašistických boojovníků) Pardubice.

Ostatní české ani zahraniční informační zdroje se o tom, že se Heydrich stal terčem přímého útoku více než dvou osob, doposud vůbec nezmiňují. Vyjádřeno českým lidovým příslovím – „ticho po pěšině!

Těmito zdroji míníme díla badatelů, historiků, ale i laiků, likvidací Heydricha se zabývajících − stohy knižních publikací i samostatných statí, také filmových děl, od těch nejpovolanějších až k těm nejpovrchnějším, snažícím se pouze o laciné zviditelnění se.

Když jsme vydali naši knižní publikaci (viz zde její titulní a zadní stránka obálky), jejíž název tvoří titulní obrázek stati, kterou právě, vážení čtenáři pročítáte, doručili jsme ji i několika současným badatelům, kteří se případem „atentát“ dlouhodobě zabývají. Od té doby uběhly dva roky. Jejich reakce = 0!

Klišé, které se nesmí měnit?

Z průběhu dění v Heydrichově zatáčce se během času stalo klišé, které se nesmí měnit – přesně podle rčení – „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, i když v tomto případě žádnou lež na mysli nemáme!!! Máme na mysli jednu verzi celého příběhu, která se neustálým opakováním stala onou „pravdou“, zatím ale nikým nikdy nepotvrzenou, tudíž žádná 100% pravda, nýbrž pouze jakási pravděpodobnost!

Ihned po válce se samozřejmě rozběhly snahy „atentát na Heydricha“ vyšetřit – tentokrát silami československých orgánů. Jak ale postupovat, když většina aktérů již nežila? Ponejvíce se stali obětí nacistické perzekuce.

Vyšetřovatelé, badatelé a historikové tak byli především odkázáni na písemné podklady vyhotovené vyšetřujícími německými okupačními orgány − z těch nejrelevantnějších to jsou dochované tzv. Závěrečné zprávy a písemná hlášení s fotodokumentací a s nákresy, které lze dnes spatřit v různém rozsahu ve většině tiskovin „atentátem“ se zabývajících, v kompletním rozsahu pak v díle Vojtěcha Šusteka nazvaném „Závěrečná zpráva, Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“.

Na samém počátku teorie o „sólové“ akci dvou aktérů – Kubiše a Gabčíka – jsou tedy zprávy pražských nacistických vyšetřujících složek! Jak vysvětlíme dále, těchto zpráv bylo více.

Pannwitzovy zprávy.

Vyšetřováním v Protektorátu byl pověřen kriminální rada, příslušník Gestapa Heinz Pannwitz. Svoji souhrnnou zprávu určenou pro nejvyšší špičky Třetí říše – Führera Adolfa Hitlera, nejvyššího říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera a ministra propagandy Josepha Goebbelse dohotovil koncem září 1942. 

Ke kriminalistické práci se dostal v roce 1936, tedy již v éře Třetí říše. Jeho pověření vedením referátu „Atentáty, ilegální držení zbraní a sabotáže“ v pražské centrále Gestapa ho k vyšetřování a podání Závěrečné zprávy předurčilo. Svoji roli samozřejmě také sehrála jeho dosavadní práce v Praze, kdy se hon na „padákové agenty“ jeho referátu dařil. Závěrečná zpráva měla tedy dát v první řadě vyniknout jeho osobě, „taktně“ poukázat na „nevhodné“ vyšetřovací postupy „neodborných“ pražských gestapáckých šéfů, u nichž se za to samozřejmě vděku nedočkal.

Hlášení o úspěšném vyšetření a vyřešení „atentátu“ díky jeho schopnostem se pro něj mělo stát odrazovým můstkem k dalšímu kariérnímu postupu, po němž původně vyučený strojní zámečník, posléze nezaměstnaný člen v řadách skautíků křesťanské mládeže a díky své ctižádosti nakonec i úspěšný absolvent vysokoškolského studia, v době „atentátu“ v hodnosti SS-Obersturmführera (nadporučíka), vypracoval tak, aby ho jako autora nijak nediskreditovalo, naopak, aby umožnilo rozpoznat jeho odborné kriminalistické vlohy. A samozřejmě také jeho bezmeznou oddanost Třetí říši a jejímu Führerovi!

„Atentát“ byl pro všechny mocenské špičky v Protektorátu Böhmen und Mähren, včetně Pannwitze, velkým šokem, který zapříčinil v prvních chvílích celou řadu vyšetřovacích „kixů“ (včetně Pannwitzových). Imperativem při sepisování Závěrečné zprávy bylo „taktně“ je ve zprávě přejít, stejně jako masivní podporu poskytnutou „atentátníkům“ široce rozvětveným domácím hnutím odporu.

Jeho Závěrečná zpráva vyznívá jinak, než jeho následující „druhá“ zpráva, kterou napsal mnohem později − až po svém návratu ze sovětského zajetí, kam se na konci války dostal jako „prominentní“ zajatec, když ho Sovětům „přenechali“ Francouzi, do jejichž zajetí padl. V Sovětském svazu měl co vysvětlovat jako bývalý úspěšný pronásledovatel „Rudé kapely“, silné sovětské špionážní sítě etablované v západní Evropě (ve Francii, Belgii, Holandsku i Německu) – o jeho působení ve Francii viz dále podrobněji.

Osud „první“ Pannwitzovy zprávy je velmi zajímavý a až doposud ne zcela objasněný. Podrobněji se tomu věnuje německý spisovatel a novinář Joachim Jahns, autor celé řady titulů literatury faktu, žijící a tvořící v Lipsku, s nímž je naše nakladatelství ve stálém kontaktu - také autor nedávno vydané knihy, „Poznámky k Reinhardu Heydrichovi. Můj milý kamarád Heydrich / Bemerkungen zu Reinhard Heydrich. Mein lieber Kamerad Heydrich“.

Německé informační zdroje včetně Joachima Jahnse uvádějí, že byla dlouhá léta ukryta ve věži jednoho kostela v Duryňsku (Thüringen), kde ji v r. 1974 nalezli dva výrostci při svém pokusu vybrat zde ptačí hnízdo. Místní farář, kterému se pak dostala do rukou, ji předal policejním orgánům a odtud se dostala do archivů STASI − tajné služby a rozvědky Německé demokratické republiky. Zde ji objevil Joachim Jahns.

Tato „první“ Pannwitzova zpráva je u nás málo známá. Lze ji dohledat v obsáhlém, skutečně pečlivě a detailně připraveném, díle archiváře hl. města Prahy, Vojtěcha Šusteka s názvem „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“, které vyšlo i elektronické podobě. Publikoval ji zde i se svým českým překladem.

Jak píše Joachim Jahns, Vojtěch Šustek se o ní dozvěděl kolem r. 2012 a využil ji v jedné ze svých publikací, tehdy bez větší pozornosti veřejnosti.

Svoji „druhou“ zprávu, podstatně méně důležitou, nicméně významnou pro srovnání s jeho původní „první“ zprávou, Pannwitz sepsal až po svém návratu ze zajetí v Sovětském svazu, zdá se, že kromě jiných pohnutek i proto, že osud té „první“ mu nebyl znám. Asi netušil, že je ukryta v blízkosti holubího hnízda ve zvonici jednoho duryňského kostelíka. Anebo o tom věděl? A spoléhal se na to, že ji nikdo ještě dlouho nenajde?

Tzv. „druhá“ Pannwitzova zpráva, vydaná v Česku přičiněním Čechoaustralana Stanislava Bertona, se stala podstatně známější. Při porovnání obou Pannwitzových zpráv vyplývají jeho zcela odlišná stanoviska k případu „atentát“. Zatímco ve své „první“ zprávě se pasuje do role oddaného, ideologicky neochvějného nacistického funkcionáře, který svoji špičkovou kriminalistickou odbornost plně využil ve službách Třetí říše při vyšetřování „atentátu“, ve své „druhé“ zprávě sepsané v r. 1959 (až po návratu ze sovětského zajetí), s níž pracuje Stanislav Berton, jeho nacistické přesvědčení již zcela chybí, zdůrazňována je výhradně jeho kriminalistická profese bez stranického zaujetí. Zprávu sepsal za zcela jiné situace.

_________________________________

V roce 1955 navštívil v Moskvě tehdejší spolkový kancléř Konrad Adenauer sovětského vůdce Nikitu Chruščova a vyjednal s ním návrat těch německých zajatců, kteří v té době v sovětském zajetí ještě přežívali. Domů se tak dostali všichni najednou – jak obyčejní vojáci, v době jejich povolání do armády ještě zpola děti, tak generálové vedoucí jako profesionálové proti svému sovětskému nepříteli zničující válku „kdo s koho“, a také lidé, jako byl Pannwitz. Měl jsem příležitost setkat se kdysi v bývalé NDR s jedním zajatcem, který byl nakomandován ve svých necelých 18 létech ke Stalingradu, kde se mu podařilo přežít. Tihle prostí vojáci „zajatecké prominenty“ právě nemilovali.

_________________________________

Pannwitz se vrátil do Německa, které už bylo jiné, než jak je znal za své prominentní gestapácké a esesácké kariéry. Na řadě významných a lukrativních míst se sice podařilo nově uchytit prominentům a aktivním komplicům nacistického režimu (v soudcovských, lékařských profesích nebo na poměrně vysokých úřednických postech), ale v „globálu“ probíhala denacifikace, takže dávat příliš najevo zásluhy o Třetí říši nebylo vhodné. Mnozí z nich v té době již žádali o přiznání penze.

Nový spolkový stát ji většinou štědře posktl každému takovému služebníkovi Třetí říše, který, si našel cestičku k tomu, jak své „zásluhy“ pro Třetí říši šikovně skrýt, resp. "okecat"! Pannwitz se tedy musel sociálnímu úřadu při podávání své žádosti o penzi prezentovat jako ten, kdo neměl žádný „škraloup“ v podobě podezření na páchání válečných zločinů. Bylo tedy nutné chameleonsky změnit „přeliv“.

Z doby, kdy žádal o penzi, pochází jeho „Zpráva o atentátu“, která ho díky Stanislavu Bertonovi „proslavila“ i u nás. Náležitě prezentována v ní byla jeho čistě „odborná“, kriminalistická, nacistickou ideologií nenačichlá činnost policejního úředníka Třetí říše. Stanislav Berton ji získal od Pannwitzovy vdovy za příslib, že se při jejím prezentování zdrží jakýchkoliv komentářů, které by se odchylovaly od neutrálního tónu. Při čtení jeho poznámek a komentářů lze konstatovat, že slovo dodržel. Méně zasvěcenému čtenáři tak musí Pannwitz skutečně připadat jako člověk „bez bázně a hany“. Svoji „zaslouženou“ penzi si užíval až do své smrti v roce 1975. Přežil tak na dlouho ty, které aktivně a horlivě pomáhal lovit a odsoudit. Ironií osudu se stalo, že si ji užíval v Ludwigsburgu, nedaleko sídla Centrály dokumentace nacistických zločinů (Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen zur Aufklärung nationalsozialistischer Verbrechen), dosažitelného z jeho bytu pohodlnou odpolední vycházkou!

V této budově se s největší pravděpodobností ještě dnes stále nacházejí dokumenty zakládající podezření z válečného zločinu, kterého se měl dopustit v Paříži, kde měl zavraždit příslušnici francouzského hnutí odporu, spolupracovnici „Rudé kapely“ a zachránkyni mnoha židovských dětí, Suzanne Spaakovou, zadrženou v listopadu 1943 v Bruselu. Po mučení, kterému byla v lednu 1944 vystavena, byla odsouzena k trestu smrti. Nakonec se zdálo, že se dočká osvobození, Pannwitz ji ale měl ve vězení Fresnes, kde byla držena, v srpnu 1944, pouhých 13 dní před osvobozením Paříže, zastřelit. Její tělo měl ukrýt do hrobu na jednom pařížském hřbitově s označením „neznámá Belgičanka“ a poté napsat jejímu švagrovi, belgickému exilovému ministrovi v Londýně, že jeho příbuzná byla odvezena do Německa a že je tam bezpečně ukryta. Pannwitzovi se nakonec podařilo trestu za tento válečný zločin uniknout.

________________________________

Obě Pannwitzovy zprávy je ale mají jednoho společného jmenovatele. Je jím jeho přesvědčení, že si okupační represivní výkonné orgány v Protektorátu ve věci „atentátu“ počínaly jako slon v porcelánu. V tomto ohledu s ním lze souhlasit: Kdyby se bývalo po zatčení všech podporovatelů ukrytých parašutistů vyčkalo, bývali by museli velice záhy postupně svůj úkryt opustit, aby se sami pokusili navázat opět kontakt se svými podporovateli, kteří je náhle přestali v kostele navštěvovat a zásobovat potravou. Takto mohli být postupně všichni zcela bez boje pozatýkáni. Berlínu bylo ale třeba prokázat maximální oddanost a akčnost. Proto ten spěch a snaha dobýt kostel Cyrila a Metoděje co nejrychleji, a za každou cenu, což samotný Pannwitz osobně změnit nemohl.

Jak jsme již podotkli výše, pro zprávy vydané nacistickými orgány v Protektorátu Čechy a Morava je společným příznačným rysem urputné tvrzení o provedení „atentátu“ výhradně dvěma osamocenými „padákovými agenty“ vyslanými z Londýna. Kubiš a Gabčík jsou v nich charakterizováni jako pochybné, všeho schopné existence se sníženou inteligencí, pocházející z problematického sociálního prostředí.

Před nejvyššími nacistickými místy v Berlíně bylo v zájmu dalšího, pokud možno nerušeného, „vegetování“ okupačních hlavounů na vyhřátých židlích v Praze, co nejvíce „upozadit“ fakt, že přímo pod jejich nosy mohl být a byl „atentát“ proveden jedině za spolupráce „padákových agentů“ s širokým spektrem hnutí odporu existujícím nejenom v Praze, ale v celém protektorátním prostoru. Skrýt před Berlínem rozsah „podhoubí“ organizované domácí rezistence bylo jednoznačnou snahou všech zainteresovaných okupačních orgánů – bez ohledu na kompetenční spory a bezbřehou řevnivost panující mezi nimi po celou dobu okupace.

Naše bádání orientované na možnou existenci „druhé bomby pro Heydricha“.

V naší „Druhé bombě pro Heydricha?“ se podrobně možnou účastí dalších osob v „zatáčce“ zabýváme. Provedli jsme rešerši 50 relevantních informačních pramenů (knižních publikací z okruhu literatury faktu i beletrie, samostatných statí v různých periodikách, filmových děl a internetových informací – z národních verzí Wikipedie) - viz dále, podrobněji. Mnozí autoři obsazují kromě dvou nezpochybnitelných hlavních aktérů – J. Kubiše a J. Gabčíka – do role jejich pomocníků (nikoliv ale přímých aktérů v epicentru „atentátu“ spolu s Kubišem a Gabčíkem) další osoby.

Např. Jaroslav Andrejs, tehdy ještě vystupující pod pseudonymem Jan Drejs, první český autor, který se brzy po válce, začal tématu likvidace Heydricha věnovat, umístil ve své knize z oblasti literatury faktu „Za Heydrichem stín“ do centra celé akce v „Heydrichově zatáčce“ J. Gabčíka a J. Kubiše, kterým z určité vzdálenosti měli sekundovat Miroslav Valčík a Jaroslav Smrž. Zdá se, že se nechal při výrazně beletristickým způsobem pojatém napsání knihy do značné míry inspirovat vzpomínkami jednoho z mála přeživších pomocníků organizování „atentátu“, středoškolského profesora Ladislava Vaňka – alias Jindry, vůdčí osobnosti podzemní sokolské organizace „Jindra.“

Kromě rtm. Josefa Valčíka (po němž je v okolí „zatáčky“ dokonce také pojmenována jedna ulice), se měl podle Vaňka – Jindry na místě činu vyskytovat také npor. Adolf Opálka, akce měla být podpořena i několika civilními pomocníky z řad odbojové organizace „Jindra.“ Je třeba dodat, že prof. Vaněk své informace o počtu a obsazení rolí poměrně často měnil. Ze vzpomínek Emílie Chrbolkové vyplývá, že tam měl být také desátník Jiří Potůček.

Rozdílné počty českých mstitelů akce se účastnících, jsou tak vedle stále existujících nejasností o původcích myšlenky a důvodech Heydrichovy likvidace i o jejím faktickém průběhu jedním z významných důkazů toho, jak je i po tolika desetiletích celá tato historie stále nejasná, opředená, obrazně řečeno, mnoha vlákny z různobarevných klubek příze, navzájem propletených, s těžko určitelným začátkem a ještě hůře rozpoznatelným koncem. Že se někde tato vlákna vinou ve zcela protichůdném směru − někdy dokonce jako navzájem si odporující tvrzení jednoho a téhož autora (sic!) k takto vzniklému, sotva kdy 100% vyřešitelnému rébusu, jenom přispívá.

Z 50 námi zkoumaných informačních zdrojů jich 25 informuje nejen o účasti Kubišově a Gabčíkově, nýbrž i dalších osob. V jednom případě chybí jakákoliv podrobnost, pouze zmínka o pobytu v USA v době „atentátu“ (Jan Masaryk: Volá Londýn, Nakladatelství Panorama, 1990 ISBN: 80-7038-201-5), v jednom případě absolutně žádná zmínka o „atentátu“ („Dr. Beneš, Životopis prezidenta“, autor: Compton MacKenzie, Vydavatelstvo družstevní práce, 1947).

Pouze dva aktéři – Kubiš a Gabčík – jsou v ostatních zkoumaných pramenech, včetně tří nacistických informačních zdrojů, t.j. 1) Pannwitzova tzv. „první Zpráva“ uvedená v „Závěrečná zpráva, atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“, autor: Vojtěch Šustek, vydal Archiv hl. m. Prahy + Scriptorium, 2012, 2) tzv. „druhá Zpráva“ uvedená v:„Pannwitzova zpráva“, autor Stanislav Berton, ISBN: 978-80-87090-48-0, vydalo Nakladatelství: BVD, 2011), 3)  „Zpráva sturmbannführera SS Dr. Waltera Jacobiho, velitele Bezpečnostní služby říšského vedoucího SS, úsek Sicherheitsdienst, Praha“, sestavená na příkaz K.H. Franka pro Hitlera, Himmlera, Goebbelse a pro Hl. říšský bezpečnostní úřad – RSHA již 29.6.1942, tedy již 3 měsíce před „první“ Pannvitzovou Zprávou“, obsažená v: Čestmír Amort, „Heydrichiáda“, vydalo: Naše vojsko, 1965; u nás ve „Druhé bombě pro Heydricha?“ na str. 60.

_____________________________

K osobě Jacobiho je třeba dodat, že nebyl žádné „ořezávátko“. Jeho velitelská funkce byla velmi významná, jeho průprava byla dokonce mnohem důkladnější, než byla Pannwitzova:

Narodil se 2. července 1909 v Mnichově jako syn místního knihkupce. Po absolvování klasického gymnázia studoval na právnické fakultě na Univerzitě v Tübingenu a poté i na Univerzitě Martina Luthera v Halle, kde získal doktorát. Již během studií vstoupil do německé NSDAP, brzy nato i do jednotek SA.

Po dokončení studií nastoupil v roce 1935 do služby u soudu a zároveň k nacistické SD (Bezpečnostní službě/Sicherheitsdienst). Odsud odešel zpět do justice. Poté, co bylo Rakousko v roce 1938 připojeno v tz. „Anschlussu“ k Třetí říši, byl Jacobi povolán zpět ke službě u Sicherheitsdienstu a byl zařazen do centrály (Zentralabteilung II) v Berlíně, kde dostal na starost sudetoněmeckou problematiku a tudíž na tzv. „československou“ otázku.

Po okupaci Čech a Moravy se vrátil zpět k SD a jeho působištěm se stala Praha, kde od 20. března 1939 působil jako referent vedoucího úseku SD. Poté, co byl nejvyšším funkcionářem SD a GESTAPA v protektorátu, Horstem Böhmem, převelen, stal se novým velitelem úřadovny SD v Praze.

Do povědomí Čechů se dostal poté, když na podzim 1939 chladnokrevně vybral studenty a některé české funkcionáře, kteří měli být popraveni. Také v období obou stanných práv (1. stanné právo vyhlášené Heydrichem, 2. stanné právo vyhlášené po jeho smrti K.H. Frankem) dával okamžité příkazy k popravám německým okupantům nepohodlných osob. Svou roli sehrál i při vyhlazení obce Lidice. Za své zločiny byl po válce dne 3. května 1946 v Praze popraven.

Zde je obsah Jacobiho sdělení ze dne 29.6.1942 (jak jsme již uvedli, 3 měsíce před „Závěrečnou zprávou“ šéfa vyšetřovací komise H. Pannwitze):

„Vyšetřování nezvratně prokázalo, že atentát byl podniknut na příkaz Angličanů. Konečný důkaz toho, že rozkaz byl dán z Londýna, poskytují radiotelegrafické depeše, nalezené u velitele skupiny padákových agentů v Protektorátě, štábního kapitána Bartoše (který byl zlikvidován spolu se svým velitelstvím a se svými 15 úkryty a přitom zastřelen) a vyměněné mezi ním a Londýnem z Pardubic.

V jedné depeši, vyslané počátkem května 1942 z Londýna, varuje před atentátem a naléhavě žádá, aby rozkaz daný Otovi a Zdeňkovi (krycí jména obou atentátníků) byl odvolán a navrhuje, v případě potřeby, atentát na protektorátního ministra propagandy Emanuela Moravce. Atentát nebyl odvolán, zato však v depeši ze 3.6.1942 z Londýna vyslovil Beneš padákovým agentům své uznání. Z toho jednoznačně vyplývá, že příprava, rozkaz a provedení, jakož i dík a uznání za atentát na SS-Obergruppenfüherera Heydricha jsou dílem Anglie a Beneše“ (str. 291).

Ani v Jakobiho zprávě, ani ve zprávách Pannwitzových není o účasti dalších osob na provedení akce „v zatáčce“, o širokém záběru českého hnutí odporu, žádná zmínka. Jakobi svoji zprávu sepsal 29.6.1942, tudíž již jeden měsíc po „atentátu“, dva dny po dobytí kostela v Resslově ulici, Pannwitz sepsal svoji tzv. „první „Zprávu“ pro Berlín až dne 25. září 1942. S ní pracuje Vojtěch Šustek ve svém díle (viz výše).

Tuzemští vyšetřovatelé, badatelé, historikové i autoři mediálních informací ve všech podobách (tištěných i audiovizuálních), zastávající názor o „solitérní“ účasti Kubišově a Gabčíkově, se nacházejí v jednoznačné shodě s informacemi obsaženými v původních nacistických raportech!

Naše rešerše z podkladů o akci v “ Heydrichově zatáčce".

Při bádání iniciovaném vzpomínkami paní Chrbolkové jsme objevili dlouhou řadu dalších informací, týkajících se nejenom samotné operace ANTHROPOID, ale také ostatních desantů vyslaných z Londýna do Protektorátu Čechy a Morava. A opět, jako v případě osob přítomných pokusu o likvidaci Heydricha – velmi rozdílných, protichůdných, mnohdy vylučujících jedna druhou. Prostě mix možného, pravděpodobného i zcela nepravděpodobného.

Jak jsme již sdělili výše, provedli jsme „inventuru“ alespoň některých doposud zveřejněných informací o nejdůležitějších aspektech operace ANTHROPOID. Existuje tedy náš sumář 50 tištěných, elektronických a filmových děl, samozřejmě neúplný, ale jako vzorek pro důkaz existence rozdílných názorů snad postačující. Po jejich porovnávání se zdá názor, že otazníky stále existují, být opodstatněným, stejně jako přesvědčení, že je třeba se hlouběji zabývat i svědectvím paní Emilie Chrbolkové.

Heydrichova likvidace měla samozřejmě svůj vývoj. Od prvotní myšlenky až po její provedení. Bez prvotního impulzu by se aktéři v „Heydrichově zatáčce“ nikdy nebývali objevili. Takže 1. položkou v naší „inventuře“, je sumář děl, v nichž jejich autoři uvádějí původce myšlenky Heydrichovy likvidace, důvody ji iniciující a osoby resp. instituce na základě toho vydávající příslušné rozkazy. Položku č. 2 tvoří sumář děl, přinášejících informace o tom, které aktéry protektorovy likvidace do „jeho“ zatáčky jejich autoři umístili. Z této položky je přiložená ukázka - viz níže. Stejnou metodou je zpracována i položka č. 3, tvořící sumář informací o samotném průběhu Heydrichovy likvidace a o jejích průvodních okolnostech. Naše texty u jednotlivých informačních zdrojů ve všech třech okruzích jsou různě obsažné – od uvedených jmen aktérů přes stručné shrnutí až k přímé citaci připojených textů.

Zde je ukázka pořízeného přehledu v položce č. 2, uvedená v naší knize na str. 69/70:

Důležitý doplněk:

Rozporuplnost a nejednotnost názorů autorů jednotlivých podkladů, z nichž jsme čerpali, dokumentuje m.j. i to, že někteří z nich vykládají okolnosti kolem „atentátu“ v jednom informačním zdroji jinak, než v jiném, dokonce jsme objevili autora − badatele, který vykládá okolnosti konkrétního provedení „atentátu“ zcela protichůdně ve dvou svých článcích umístěných na různých stránkách jednoho a téhož periodika!

Při studiu tak velkého objemu podkladů pro „druhou bombu“ jsme samozřejmě objevili i mnoho zajímavých informací z širšího okruhu tématu, pro nějž jsme se rozhodli použít zastřešující název „Britské padáky nad Protektorátem Čechy a Morava“. Zcela určitě zamýšlíme pod tuto „střechu“ z onoho nepřeberného množství informací ještě něčím přispět v některé z našich budoucích statí.

„Nesvéprávnost“ paní Emilie Chrbolkové.

V souvislosti se svědectvím paní E. Chrbolkové o přímé účasti Jiřího Potůčka na pokusu o Heydrichovu likvidaci jsme se setkali s názorem, že badatele odrazuje její pobyt v psychiatrickém zařízení a prohlášení za nesvéprávnou (které ale provedly okupační orgány!). Dalším argumentem pro nedůvěru vůči paní Chrbolkové, s nímž jsme se setkali, jsou její útrapy, které od okupantů vytrpěla, a které tak prý jsou objektivním důvodem jejího traumatického stavu. Sama E. Chrbolková se ke svému prohlášení za nesvéprávnou ve svém svědectví sepsaném Marií Horákovou vyjadřuje takto:

Bylo nás v ústavu hodně, kteří jsme byli pod ochranou lékařů a jimi zachráněni před smrtí. Nejdřív jsem měla práci v lese, pak jsem pomáhala v kuchyni. Jednoho dne mi bylo v osm hodin ráno sděleno, že musím jít opět k soudu. Chvěla jsem se jako list, když mě opatrovnice strojila. Byla to paní Tomanová, asi 23-letá dívka. I ona mě vystrojila jako strašáka − punčochu každou jinou, boty obě na jednu nohu. Když mě sestra přivedla do soudní budovy, všichni se smáli.

Tentokrát jsem odpovídala něco jiného, než na co se mě tázali. Ptali se mě na datum, kolikátého je, já jim odpověděla, že pětatřicátého. Po několika otázkách mě odvedli na chodbu a pak jsem se dozvěděla, že jsem na základě tohoto soudu byla zbavena svéprávnosti. Opatrovník od mužů mě uklidňoval, že po válce mi zase svéprávnost vrátí a hlavně, že už budu mít klid.

My svůj názor, že nebyl důvod považovat paní Chrbolkovou v době vzniku jejího svědectví za nesvéprávnou, opíráme o prokazatelnou skutečnost: v té době byla volána v roli svědkyně k soudním jednáním u Lidového soudu v Chrudimi ve věci obžaloby vznesené proti protektorátním četníkům Karlu Půlpánovi a Františku Hoznauerovi, souzeným za zabití Jiřího Potůčka. Pokud by soud býval nabyl přesvědčení, že je svědkyně z důvodu svého psychického stavu nezpůsobilá soudního jednání a poskytnutí relevantního svědectví, samozřejmě by ji k soudu nebyl předvolal. Kromě toho vypovídala paní Chrbolková jako svědkyně v kriminální úřadovně v Pardubicích v záležitosti deníku, který si měl Jiří Potůček údajně vést.

K tomu viz následující kopie uložené v Okresním archivu Pardubice – archiv Zámrsk:

Abychom svůj názor podpořili, zařadili jsme do naší knihy vzpomínku jiné oběti nacistických útrap – paní Marie Pomplové, kterou jsme získali díky Obecnímu úřadu v Pačejově, když jsme připravovali knižní publikaci o dějinách obce za 2. sv. války a při jejím osvobození. Snažíme se tím přispět k přesvědčení, že ještě mnohem drastičtější útrapy, jimž byla vystavena paní Pomplová, nemusí nutně vést k dlouhodobému psychickému kolapsu a nesvéprávnosti.

A nyní kardinální otázka - co se pod pojmem „druhá bomba pro Heydricha“ skrývá?

Naše knižní publikace „Druhá Bomba pro Heydricha?“ k jejímu zodpovězení napovídá již na titulní stránce, kde se nachází vyobrazení granátu, který neměl za úkol po svém výbuchu osoby vybrané za cíl fyzicky zlikvidovat, nýbrž tlakovou vlnou paralyzovat, např. za účelem jejich získání jako zajatců atp. Zde vstupuje do hry mnohokrát zmíněná Heydrichova „legendární“ aktovka, plná důležitých dokumentů, kterou měl mít při sobě, když onoho osudového dne odjížděl na letiště, odkud měl odletět na poradu za Hitlerem do „Vlčího doupěte/Wolfschanze ve východním Prusku, resp. do Berlína, jak udávají některé informační zdroje.

Téma aktovky se v různých popisech průběhu „atentátu“ objevuje poměrně často, zatímco téma exploze další „bomby“ jsme nastolili teprve my v naší knižní publikaci. V předešlém textu konstatujeme, že všechny okolnosti „atentátu“ nejsou doposud jednoznačně odhaleny, že existuje celá řada jejich variant, současně tedy také spekulací a že je tedy opodstatněná i snaha zjistit pravdu i v případě, v němž se objevila informace o možné explozi další výbušniny (výbušnin) v inkriminovaném okamžiku v „Heydrichově zatáčce“.

Na tomto místě musí dostat prostor k vyjádření spolupracovník našeho nakladatelství Resonance, nejenom spoluautor naší knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha“, nýbrž iniciátor jejího vzniku, Jaroslav Kulhánek, který se na svá zjištění, o nichž referujeme výše, pokusil v případě konkrétního děje v osudovém okamžiku v „zatáčce“ pohlédnout m.j. také technickým prizmatem.

________________________________________

Téma, které mi nedá spát.

Téma, kterému se velmi intenzivně věnuji, jsou osudy radiotelegrafisty skupiny „SILVER A“ Jiřího Potůčka. Pro mne má pátrání po jeho osudu i bližší osobní význam, neboť patřím do okruhu jeho příbuzných. (Moje babička byla Jiřího sestřenicí.)

Před časem jsem narazil při pátrání po osudech Jiřího Potůčka na pozapomenuté „Vzpomínky paní Emilie Chrbolkové“ z Mnětic u Pardubic. Jak jsme se mohli přesvědčit, nejsou mnohdy známé ani těm, kdo se o historii paraskupim ANTHROPOID a SILVER A zajímají blíže a dokonce ani některým badatelům.

Poté, kdy jsem měl možnost se se „Vzpomínkami Emilie Chrbolkové“ seznámit, začal jsem se zabývat myšlenkou, zda mohl být můj příbuzný, Jiří Potůček, v „Heydrichově zatáčce“ v době pokusu o jeho likvidaci skutečně přítomen a zda s tím spojený jiný průběh této akce by mohl mít nějaké reálné základy. Přestože o tomto činu již bylo napsáno a vyřčeno mnohé, stále nad vlastním průběhem visí jakýsi otazník. Nacházíme stále poměrně mnoho "bílých míst"!

Emilie Chrbolková tvrdí, že Jiří Potůček byl útoku na Reinharda Heydricha osobně přítomen. Z jejího vyprávění se dokonce dají vysledovat i důkladné přípravy skupiny Silver A, která se chystala na velmi aktivní účast při vlastní akci. Renomovaní i podstatně méně známí badatelé tuto část vzpomínek paní Chrbolkové zásadně odmítají − pokud ji znají. Je to poměrně pochopitelné, ono to narušuje průběh „atentátu“ tak, jak je po dlouhá léta popisován. Navíc, paní Chrbolková je pro svoji hospitalizaci v ústavu pro choromyslné považována za nedůvěryhodnou.

Souhrnně lze konstatovat, že z různých vyjádření profesora Vaňka alias Jindry, vedoucího stejnojmenné ilegální organizace, který válku přežil, v některých případech znějících diplomaticky řečeno „až přespříliš dobrodružně“, citovala v průběhu let dlouhá řada autorů téměř každé jeho slovo. Naproti tomu řada pasáží ze vzpomínek paní Chrbolkové zůstává až doposud zcela bez povšimnutí! Není už i toto velmi zajímavé?

Zní slova o účasti Jiřího Potůčka na místě útoku pravděpodobně?

Pro posuzování případné účasti Jiřího Potůčka na místě útoku v Kobylisích a s tím i použití další výbušniny (naší „druhé bomby pro Heydricha“) je velmi důležité, že se odhalení pamětní desky ve Vranově-Stupně/Břasech v roce 1946 osobně zúčastnila také paní Chrbolková. Sešla se přitom s paní Potůčkovou a potvrdila jí, že její syn Jiří při útoku na Heydricha byl. S tím, že jí to řekl přímo on a že popisoval, jak k útoku došlo. Paní Chrbolková to evidentně musela uvést při slavnosti veřejně. Jinak by se to zajisté nemohlo dostat do zápisu v obecní kronice. Zápisy tehdy prováděla místní paní učitelka Selementová, a ta rozhodně nemohla mít povědomí o okolnostech „atentátu“. Ona zapsala to, co zde sdělili pardubičtí delegáti. Důležitý je zde časový údaj! Odhalení pamětní desky proběhlo v červenci 1946. Tedy půl roku před tím, než tajemnice Svazu národní revoluce v Pardubicích, Marie Horáková-Záleská, sestřenice zmíněného Bohumila Horáka, sepsala s Emilií Chrbolkovou vzpomínky (k tomu došlo až v lednu 1947).

Vyšší počet účastníků útoku v jeho epicentru.

V naší pomyslné verzi je překvapením počet účastníků. Na místě měla být i skupina SILVER A. Naplánováno bylo, že Valčík a Bartoš zaútočí na automobil výbušninami. Víme téměř jistě, že Bartoš v osudný den nakonec na místě nebyl. Ležel v Pardubicích se silným revmatismem a měl problémy se pohybovat. Na místě se ale nachází další aktér, o kterém zatím nikde nebyla zmínka. Je to radiotelegrafista Jiří Potůček. Jeho místo je nejspíše někde v blízkosti Mirka (Josefa) Valčíka.

Záznam praví toto: „A tu přišli Mirek (Valčík) a Jirka (Potůček) a přinesli plné aktovky. Po posteli v kuchyni rozkládali nějaké kuličky a byli plni radostného hovoru, jak se strefí a podobně. Mirek Valčík mně vysvětlil, že ony kuličky jsou ruční granáty.“ Důležitá věta pro další líčení možného průběhu!

Přítomnost Miroslava Valčíka na místě „atentátu“ je mnohdy vehementně zpochybňována s poukazem na to, že se nacházel mimo Prahu, na Pardubicku. Tomu odporuje výpověď paní Chrbolkové. A současně s ní vznikají pochybnosti o tomto tvrzení i z protichůdných informací, podle nichž dvě pražské rodiny ve svých poválečných vzpomínkách tvrdí, že noc před „atentátem“ strávil Valčík právě u nich v Praze (sic!)

Domácí odboj zjistil, že s sebou Heydrich poveze aktovku s dokumenty, takže se parašutisté po domluvě s ním rozhodli původní plán jeho likvidace pozměnit, aby bylo navíc možné se jí zmocnit. Vždyť pokud by se kromě útoku na třetího muže Třetí říše (po Hitlerovi a Himmlerovi) podařilo získat i jeho dokumenty, byl by to doslova historický "majstrštyk"! Listiny z aktovky měly být doručeny kurýrem přes neutrální Švédsko do Anglie. Zní pravděpodobně úvaha, že konkrétní provedení atentátu ponechalo domácí odbojové hnutí jenom na Gabčíkovi a Kubišovi, když se oni dva až do finále v „Heydrichově zatáčce“ mohli propracovat jedině a pouze s pomocí odboje? Vždyť několik předcházejících měsíců mohli konat přípravy na toto finále jen díky jemu! Nebylo by tedy logické, že se na maximálním zajištění úspěchu akce, a současném vyloučení různých nešťastných náhod, podíleli i členové jiných desantů (stejně jako při operaci Cannonburry – bombardování Škodových závodů v Plzni) a samozřejmě také příslušníci domácího odboje?

Akce začíná.

Parašutisté čekající na Heydrichův mercedes se konečně dočkávají. Dohodnuté znamení zrcátkem znamená, že jede jedno auto bez ozbrojeného doprovodu. V mnoha pramenech je znamení zrcátkem zmiňováno. Zde se ale nejspíš jedná o jistou nepřesnost. Tak důležitá akce, jakou je „atentát“, přece nemůže být založena na tom, jestli se Valčíkovi náhodou podaří hodit „prasátko“ správným směrem, a zda zrovna nezajde slunce. Ono znamení zrcátkem mohlo nejspíše být něco jako vysoko zvednutá ruka nad hlavou a významné česání vlasů.

Celý plán je vymyšlen tak, že akce proběhne o mnoho minut dříve – v době, kdy Heydrich běžně jezdí. V tuto dobu nejspíše žádná tramvaj do zastávky nejezdívala. V archivech Pražského dopravního podniku žádný jízdní řád dohledatelný není, zřejmě neexistoval a tramvaje měly pouze pevný čas odjezdu ze svého terminálu. Toho dne však Heydrich přijíždí asi o 3/4 hodiny déle než jindy. A tramvaj je zde! Jak uvidíme vzápětí, tato tramvaj sehrála tak zásadní roli, jako snad dosud žádná jiná v dějinách.

Valčík a Potůček stojí někde v prostoru nástupního ostrůvku. Podle popisu měl na tomto místě dát Valčík znamení a společně s Bartošem (nyní tedy s Jiřím Potůčkem) pomocí paralyzujících granátů okolo nich projíždějící automobil zastavit. Jenže právě v tuto dobu zastavila na ostrůvku tramvaj a vůz s Heydrichem místo toho, aby projel po silnici těsně vedle chodníku, celou soupravu objíždí.

Dále měl zřejmě následovat útok asi v tomto sledu – Valčík, Potůček (původně Bartoš) hodí do otevřeného automobilu výbušniny menší účinnosti. Víme už, že Bartoš zde téměř jistě chyběl. Ale stále jsou ve hře Valčík a Potůček (jako „záskok“ za Bartoše). Na zastavení cíle budou bohatě stačit i dva takové granáty. K tomu, co byly ony zmíněné granáty − „kuličky“, se ještě dostaneme. Poté nastoupí Gabčík se samopalem. Po splnění úkolu se Jan Kubiš zmocní velice důležité Heydrichovy aktovky a přesným umístněním své „bomby“ vše zdemoluje. Plán je vymyšlen dokonale. Mělo by to bez problémů vyjít. Ale přichází ono nešťastné jenže … !

Na tomto místě opět předáme slovo paní Chrbolkové, aby popsala situaci, když se Jiří druhého dne vrátil k Chrbolkovům domů. Byl zamyšlený a mlčel. „Ptala jsem se ho, kde je Mirek (Valčík). Odpověděl, že neví, že asi padl. Večer nám pak vyprávěl, jak stál s chlapcem službu při atentátu, a oni mezi návalem, jak házeli po autě, aby Heydricha zasáhli.“ Další důležitá věta. Vyplývá z ní, že na místě bylo zřejmě výbuchů více. Na první pohled se to jeví jako nesmysl. Jenomže ono to možné je! Vždyť podle původního plánu byli Valčík i Potůček na místě právě proto, aby hodili paralyzující granáty! Vůz s Heydrichem se objížděním tramvaje se jim právě vyhnul a pokračuje nerušeně v jízdě. Ti se přesto nevzdávají a snaží se automobil dohonit. Musí však prokličkovat mezi lidmi, kteří se jim pletou do cesty. Blíže se k autu zřejmě dostal „Mirek“ Valčík, a stal se tak terčem skleněných střepin při výbuchu svého granátu (nebo Patůčkova?)

S určitou dávkou nepředvídatelných okolností bylo zřejmě počítáno. Ostatní vidí jedoucí vůz a je jim jasné, že prvotní útok granáty se nezdařil. Když se tedy první útok nezdařil, vstupuje do vozovky „nepozorný muž“. Ten má za úkol vůz nouzově přimět k zastavení, nebo alespoň zpomalit jeho rychlost na minimum. Je možné, že tímto „nepozorným mužem“ byl Adolf Opálka? Jeho přítomnost není sice zcela potvrzena, vzhledem k tomu, že zde pravděpodobně nebyl původní velitel Alfréd Bartoš, je možné, že převzal velení celé akce a také nouzovou roli „brzdaře“ vozu?

Mercedes nyní projíždí minimální rychlostí okolo Josefa Gabčíka. Zastupující říšský protektor ani jeho řidič stále ještě žádné zvláštní události nezaznamenali. Jakýsi muž na chodníku ale právě odhazuje plášť a Heydrich se ocitá na metr od hlavně samopalu. Až nyní si uvědomuje nebezpečí. Gabčík byl připraven střílet na stojící automobil, nikoliv na jedoucí. Gabčík mačká spoušť samopalu a … nic! Třese samopalem, tiskne znovu a znovu spoušť – a stále nic! Nyní je mu zbraň k ničemu. Snad jedině kdyby jí udeřil říšského protektora po hlavě. Odhazuje ji na chodník. K místu se však stále ještě snaží dostat Valčík s Potůčkem. Nezapomínejme na ně, ještě sehrají významnou roli! Jsou stále ještě připraveni granáty hodit. A stále ještě neslyšeli žádnou dávku ze samopalu!

Teď začínají události nabírat skutečně zběsilé tempo. S chodníku v poslední chvíli přiskakuje Jan Kubiš a spíše než hází, bychom měli říci „umísťuje“, svoji na jakýkoliv pohyb velice citlivou „bombu“ k autu. Není možné ji hodit vrchním obloukem přes hlavu, ale opatrně spodním obloukem, a doufat, že spadne do vozu.

Jan Kubiš již nestačí splnit svůj úkol - zmocnit se Heydrichovy aktovky. V tuto chvíli měli být již pasažéři v autě zlikvidováni pomocí Valčíkova a Potůčkova granátu a Gabčíkova stengunu! Kubišova bomba měla být spíše symbolickou tečkou za akcí, kdy všechny důležité kroky již byly provedeny a její výbuch vše „přikryje“.

Kubiš tedy hází „bombu“ a kryje se za vozem, k automobilu se stále ještě snaží dostat Valčík s Potůčkem. Oba v souladu s původním plánem současně vrhají své granáty. Musí to být takřka ve stejnou chvíli, kdy použil svoji „bombu“ Kubiš. Na místě nevybuchuje jeden granát, ale tři! Protože Kubišova bomba byla podstatně silnější než jejich dva granáty, svojí explozí je přehlušuje. Respektive vše se akusticky slilo v jednu mohutnou detonaci.

Mnohý čtenář si položí otázku, jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Je to možné! Až do okamžiku výbuchu (výbuchů), se totiž z pohledu běžného občana vlastně stále nic divného nedělo. Nic zvláštního zatím pozornost okolí nepřipoutalo. Pozornost všech upoutala až mohutná exploze. Vlastně jedinou osobou, která viděla poněkud více, byla při tom zraněná paní Šochmanová. Ta se stala  nedobrovolnou účastnicí „atentátu.“

Těžko vysvětlitelná bilance škod.

Studujeme-li fotografie a popis „místa činu“ a porovnáváme-li známé údaje, stále něco nesedí. Tím je rozsah škod a počet zraněných na několika různých místech. Kubišova bomba explodovala těsně u vozu, na jeho pravé straně. Většinu energie z výbuchu pohltil tedy vůz samotný. Heydricha zasáhl vlastně náhodný úlomek karoserie. A byl jediný, který dokázal proletět sedadlem. Vidíme, že sklo vozu je popraskané, nikoliv však vysypané. Jak je tedy možné, že „bomba“ nemající sílu zničit sklo vozu přímo v místě výbuchu, rozbila sklo u tramvaje, která byla o nějakých dvacet metrů dále? Také skla u mercedesu jsou nějaká divná! Vidíme, že je poškozené i sklo vedle řidiče. Pokud by to udělala jen Kubišova bomba, musela by tlaková vlna jít i přes řidiče Kleina. A není jisté, že by po takové ráně do hlavy byl schopen běžet za Gabčíkem. Vypadá to, jako by něco dalšího bývalo explodovalo ještě po levé straně vozu, a okénko naopak Kleina ochránilo.

A co ta zranění dalších lidí? Paní Šochmanová stála poměrně daleko od výbuchu Kubišovy bomby. Co zranilo ji? Že by až na ní dolétly úlomky karoserie? Ale vždyť jejím směrem vlastně letěl jen jeden kousek a ten zranil Heydricha! Zde nastupuje další otázka: mohl paní Šochmanovou zranit úlomek z jiného, než z Kubišova granátu, který vybuchl vedle protektorova mercedesu?

A další zranění? Jak k němu přišel „Mirek“ Valčík? Víme, že od „atentátu“ přišel se zraněnou nohou. Snad prý sám sebe postřelil náhodně svojí vlastní pistolí. S prominutím, to považuji za nesmysl. Jednak vycvičenému parašutistovi by se toto stát nemělo. Navíc by musel mít hodně poničené kalhoty, to ale neměl. Měl pouze lehké škrábnutí na stehně. A pozor – kromě toho měl ještě škrábnutí na hlavě! Lze si těžko představit, jak by se parašutista svojí nešikovností náhodně postřelil do nohy a současně také do hlavy. Zde nám opět pomáhá vyprávění Jiřího Potůčka po návratu od atentátu. Mimo jiné říká, že neví, co se stalo s „Mirkem“, že asi padl. To by vše vysvětlovalo. Valčík se asi dostal k místu akce blíže, než Potůček. Zde je na místě otázka, zda hodili své granáty oba anebo pouze jeden z nich. O tom lze jen spekulovat. Poslední, co na místě zřejmě Potůček zahlédl, bylo to, že se Valčík zhroutil po zásahu střepinami. V zjištění, že jde pouze o lehké zranění, mu mohl zabránit dav lidí.

Pokud explodovalo něco dalšího, co to bylo?

Nyní se dostaneme i k tomu, co to mohlo být za granáty, když se po nich nenalezla na místě žádná stopa. Přiznám se, že v tom jsem dlouho neměl zcela jasno. Možné použití obvyklých granátů vylučuje jejich tvar, popisovaný paní Chrbolkovou – jakési „kuličky“. Usuzoval jsem na americké kulaté útočné granáty. Ale moc jistý jsem si nebyl. Nakonec se mi snad podařilo záhadu objasnit. S největší pravděpodobností se jednalo o britské, původně protitankové granáty 74 Mk I, respektive o jejich vnitřní kulatou skleněnou baňku s náloží (vzhled těchto granátů, jejich použití a účinky lze najít na adrese: en.wikipedia.org/wiki/Sticky_bomb. (U nás v naší knize na str. 153.) Na místě vlastně způsobily jen silnou tlakovou vlnu, neprodukovaly ani záblesk, ani dým. Původně byly určeny k ničení tanků, na jejichž pancíř se měly hodem přilepit, když předtím byl odstraněn jejich transportní kovový obal. Přilnavost ale byla velmi slabá, takže se na pancíři neudržely. Britské ministerstvo války jejich využití neschválilo, odbyt se pak našel jinde, začaly se jimi vybavovat jednotky Commonwellthu pro boj s lehce pancéřovanou technikou, ve velkých množstvích se dodávaly podzemním hnutím ve Francii i jinde v Německem okupované Evropě. A zde je jejich vyobrazení:

Tlaková vlna rozbila okna u tramvaje. Skleněné střepinky z granátu zranily paní Šochmanovou a také „Mirka“ Valčíka. Je celkem možné, že způsobily i poškození oken u mercedesu, zejména na jeho levé straně. A právě proto, že granáty způsobily jen tlakovou vlnu, další stopy po sobě nezanechaly. A těch pár střepin, co po nich na místě zůstalo, bylo prostě uklizeno spolu se střepy oken tramvaje. A nikdo si jich vůbec nevšiml! V této souvislosti je zajímavá informace z knihy Karla Sýse „Akce Heydrich“ ze str. 80: „Přednosta výzkumného ústavu přiběhne a sbírá skleněné střepy. Udiveným spoluobčanům sdělí, že pro štěstí. Pověrčiví Čechové pochopí a záhy je prý chodník jako vymetený.“ Mohlo by to znamenat, že veškeré střepiny (t.j. i z útočných granátů/resp. útočného granátu) zmizely ještě dříve, než přijelo gestapo vyšetřovat a stopy po výbuchu tak nenašlo? Čistě teoreticky – mohl okna u tramvaje „vysklít“ (Potůčkův nebo Valčíkův) útočný granát? Účast více útočníků není vůbec vyloučena, i nadále tedy zůstává řada otazníků!

Proč vlastně měly být tyto „skleněné“ granáty použity? Odpověď je velmi prostá a současně zcela logická. Úkolem útoku nebylo pouhé zlikvidování Heydricha, ale také ukořistění jeho aktovky. Z dochovaných vzpomínek vyplývá, že se před akcí Kubiš s jistou dávkou ironie vyjadřoval o své úloze parafrázovaně takto: „Byl jsem degradován na zloděje aktovek!“ Její důležitost tedy ovlivnila i plán akce – nejprve osádku paralyzovat použitím speciálních granátů a nezničit aktovku. Akce tedy byla promyšlena velmi sofistikovaně! Okolnosti přímo na místě se ale jejímu bezvadnému provedení postavily do cesty jako stěna, náhle vyrostlá ze země!

Neděláme rekonstrukci, snažíme se pouze o teoretickou reakci na informace paní Chrbolkové!

Tato kapitola není přesnou rekonstrukcí. Má být pokusem podívat se na průběh netradičním pohledem prostřednictvím málo známého vyprávění. Vzpomínky paní Chrbolkové jsou ale natolik působivé, že je škoda je přejít bez povšimnutí. Co tedy Potůčkova přítomnost? Že by si to paní Chrbolková vymyslela? Proč by to dělala? A že by si svoji účast na atentátu vymyslel sám Jiří Potůček? To také nezní moc přesvědčivě! Na to byl příliš velký vlastenec a poctivý člověk! To by neudělal! I po tolika letech není zdaleka vše nalezeno a zodpovězeno! Těch „bílých“ míst je hodně a po obšírném studiu mnoha pramenů lze se 100% jistotou konstatovat – likvidace Heydricha má na základě existujících indicií podstatně více verzí, než tu jednu, doposud oficiální! J aroslav Kulhánek

________________________________________

Jak se téma „druhé bomby pro Heydricha“ dostalo na denní světlo?

Na závěr dovětek k tomu, jak došlo k „zviditelnění“ otazníků kolem historie Heydrichovy likvidace. Před jistou dobou si Jaroslav Kulhánek přečetl román „Prolog místo, epilogu“, vydaný v našem nakladatelství Resonance, jímž téma paraskupin vyslaných z Londýna do Protektorátu výrazně prolíná. Oslovil mne jako jeho autora a od té doby se traduje naše přátelství, které nakonec přerostlo až do spoluautorství u již zmíněné knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha?“.

Hlavním impulzem pro rozhodnutí hlouběji se věnovat výsledkům jeho bádání se tak stala moje první účast na vzpomínkové akci v obci Břasy. Poté, kdy jsem byl spolu s manželkou svědkem dojemné scény již výše popsaného, Jiřímu Potůčkovi do nebes morseovkou vyslaného poselství, padlo rozhodnutí, do tématu se co nejhlouběji ponořit a výsledky Jaroslavových badatelských kroků nenechat zapadnout – naopak, učinit z nich odrazový můstek k dalšímu pátrání a k pokusu ověřit, zda dosavadní vžitý výklad průběhu kobyliského „atentátu“ nemá nějakou, doposud neznámou alternativu.

Výsledkem této snahy se jednak stala zmíněná knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha?“, v druhém plánu pak stať, kterou jste, vážení čtenáři, právě dočetli a přinejmenším jedna další, v níž bude v dohledné budoucnosti učiněn pokus, přispět díky výsledkům našeho bádání k tomu, aby si každý zájemce o toto téma mohl sám, samostatně udělat svůj názor m.j. na doposud jednoznačně nezodpovězenou otázku, zda byla Heydrichova likvidace pro protinacistický odboj a ve svém konečném důsledku i pro vývoj 2. sv. války přínosem, anebo zda naopak zůstala bez patrného vlivu na výsledek tohoto světového válečného konfliktu. Jak je již uvedeno v úvodu, nedělá si nárok na to, aby byla považována za popření dosavadního výkladu historie „atentátu“. Snaží se referovat o zjištěních, která jsme učinili, neboť tak doposud neučinil nikdo jiný, a ponechat na čtenářích, jak je posoudí a přijmou. A na badatelích, zda si jich konečně povšimnou a zaujmou k nim nějaké stanovisko.

Stručné shrnutí naší agendy celého případu „atentát“.

1.

Existence záznamu vzpomínek paní Emilie Chrbolkové, pořízený paní Marií Horákovou - Záleskou, a zápisy v kronice obce Břasy informují o tom, že při pokusu o likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v kobyliské tzv. „Heydricově zatáčce“ byl jako aktivní člen „útočné“ skupiny také radista paraskupiny Silver A Jiří Potůček, alias Tolar. Z písemně zaznamenaných vzpomínek E. Chrbolkové vyplývá, že spolu s ním se akce zúčastnil i další člen paraskupiny Silver A – Miroslav Valčík.

2.

Vzpomínek paní Chrbolkové, ani záznamům v kronice obce Břasy si prozatím nevšiml nikdo z badatelské resp. spisovatelské obce. Až doposud je za jednou provždy platnou považována skutečnost, že jedinými dvěma „národními mstiteli“, aktéry likvidace R. Heydricha byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

3.

Toto tvrzení se poprvé objevilo v závěrečných zprávách vyšetřovacích a represivních orgánů v Protektorátu Böhmen und Mähren – „Zpráva sturmbannführera SS Dr. Waltera Jacobiho a „první“ Závěrečná zpráva Heinze Pannwitze. Tyto orgány měly eminentní zájem na tom, aby nejvyšší nacistické vedení v Berlíně nenabylo přesvědčení, že vedoucí nacistické orgány v Protektorátu Böhmen und Mähren svoji úlohu neplní a dopouštějí rozvoj ilegálního hnutí odporu.

4.

Toto tvrzení se od skončení nacistické okupace v r. 1945 objevuje v pracích některých československých, resp. českých badatelů a spisovatelů v oblasti literatury faktu až do dnešní doby, ačkoliv se v tomto období již objevila dlouhá řada informací, že „background“ akce zajišťovalo několik dalších osob.

5.

Excerpcí několika desítek písemných a filmových zdrojů bylo v nakladatelství Resonance zjištěno, že informace o tom se velmi liší, že dodnes neexistuje jednotný výklad:

- Ve 25 případech z 50 jsou jako jediní aktéři akce, bez jakékoliv podpory v pozadí, uvedeni J. Gabčík a J. Kubiš;

- Ve 25 případech je uváděno více aktérů, kteří akci zajišťovali z různých vzdáleností od jejího epicentra;

- Existují rozporuplné informace i o dalších jevech, provázejících tuto akci:

▪ kdo ji nařídil;

▪ jaký byl její přesný průběh;

▪ jaké byly hlavní rysy širšího rámce, který lze nazvat např. jako „Padáky z Anglie nad „Protektorátem“, kam „Operace Anthropoid“ náleží. I zde bylo zjištěno, že informace o tom se velmi liší, že dodnes neexistuje jednotný výklad, že některé důležité zcela chybí.

6.

Národní povědomí, historie země, si zaslouží, aby všechny tyto doposud nevyjasněné otázky byly zodpovězeny.

Kdo čekal, že se z naší stati dozví stoprocentní pravdu o „atentátu“, bude zklamán. Tuto pravdu mu nezjeví ani naše knižní publikace, z níž naše dnešní stať vychází, a jejíž titulní strana tvoří i titulku této stati (viz nahoře). A pravdu nevyjevuje ani žádná z písemných či filmových prací, která se tímto tématem zabývá!

Patent na pravdu zde neexistuje, nemáme ho ani my!

Sdělení pro ty, kdo by mohli nabýt dojmu, že zamýšlíme měnit historii: není tomu tak!

Nepřinášíme žádná jednoznačná tvrzení, ale řadu nových otazníků k zamyšlení, z nichž ten největší stojí za onou možnou „druhou bombou“ pro protektora Heydricha.

Poukazujeme pouze na informace, kterým doposud nebyla věnována náležitá pozornost, a snažíme se o to, aby se konečně staly impulzem k dalšímu bádání.

***

Použité prameny:

Druhá bomba pro Heydricha?, B. Balcar, J. Kulhánek, ISBN 978-80-220-17-6; Wikipedia.cz; archiv Jaroslava Kulhánka; archiv Nakladatelství Resonance; Státní okresní archiv Pardubice - archiv Zámrsk.