Americko-sovětské setkání na Labi 1945: propojení západní a východní fronty mělo krutý, krvavý rámec

Čekání na spojence z protilehlé světové strany

Na konci 2. světové války je pojem demarkační linie skloňován na obou stranách protinacistické koalice ve všech pádech.

Předsunuté hlídky západních Spojenců i Rudé armády vyhlížejí na svých perimetrech již od poloviny dubna 1945 každý náznak toho, že v něm objeví doposud neviděnou uniformu, doposud neznámé bojové vozidlo. Oficiálně nevyhlášená soutěž o to, která jednotka se jako první setká s jednotkou z protilehlé strany protinacistické koalice běží na plné obrátky.

_________________________________

Čára styku západních Spojenců a Sovětského svazu

Problém čáry styku armád protihitlerovské koalice začal obě její strany nejenom zajímat, ale přímo tížit, v okamžiku, kdy bylo jasné, že se někde na území Německa potkají. Nejednalo se o žádnou formalitu, hlavním problémem se jevilo nebezpečí tzv. „přátelské palby“, anglicky „frendly fire“. Trpkých zkušeností bylo mnoho, ať už se jednalo o palbu do vlastních řad, jak se to stalo m.j. v Operaci Cobra při průniku amerických vojsk z Normandie dále do Francie. Selhání v komunikaci mezi pozemními silami a letectvem mělo za následek masivní bombardování amerických pozic, které si vyžádalo stovky mrtvých a zraněných, včetně života jednoho amerického generála.

Mnoha životy tvrdě zaplacené zkušenosti z „přátelské palby“

Západní Spojenci si byli vědomi toho, že s přibližováním západní a východní fronty se toto nebezpečí stává tématem k neodkladnému vyřešení. Jedním z podnětů se stalo omylem provedené napadení kolony Rudé armády v Jugoslávii v listopadu 1944 americkými stíhacími bombardéry s mnoha oběťmi včetně jednoho sovětského generálporučíka. Bez ohledu na to, vycházely ale snahy západních Spojenců tuto situaci řešit, naprázdno. Teprve v březnu 1945 došlo k dohodě o stanovení 300 km širokého pásma před sovětskými pozicemi, v nichž nesměly americké a britské letouny bombardovat. Výjimky bylo nutné Rusům sdělit nejpozději 24 hodin před plánovaným náletem. Sovětská strana ale mohla spojenecké rozhodnutí vetovat.

Nutnost zajistit rozpoznávání spojeneské techniky

Pro rozpoznávání bojové techniky, hlavně tanků, Sověti navrhli označení svých obrněnců jedním vodorovným bílým pruhem kolem celé věže, zatímco tanky západních Spojenců by byly označeny dvěma vodorovnými pruhy. K tomu by měly všechny tanky, tedy sovětské i „západospojenecké“, dostat bílý kříž jdoucí přes vrchol jejich věží. Bílými pruhy měly být také označeny letouny. Vzhledem k Eisenhowerově námitce, že na takové označení už nezbývá dost času, bylo nakonec dohodnuto, že si sovětská i americká a britská technika ponechá své dosavadní značení. Zajímavostí je, že o 23 let později, při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nesly invazní tanky právě označení navrhované v roce 1945 západním Spojencům.

Zřídit čáru styku, teprve pak jednat o přesném průběhu demarkační linie

V závěru Jaltské konference byly stanoveny spojenecké okupační zóny na území Německa. Jejich hranice ale nebyly identické s liniemi nejzazšího postupu vojsk. US Army se tedy pohybovala ke svému setkání s Rudou armádou po území, které náleželo do sovětské okupační zóny. Rusové dávali občas najevo své obavy, zda západní Spojenci dostojí svému podpisu z Jalty, že se po skončení válečného stavu z území přiřknutých Moskvě stáhnou.

Na počátku 2. poloviny dubna 1945 se konečně po obsáhlé a dlouhotrvající výměně stanovisek dohodl šéf SHAEF, generál Eisenhower, s náčelníkem hlavního sovětského štábu (STAVKA), generálem Antonovem, že jejich armády budou pokračovat v postupu až do navázání přímého kontaktu.

Na úrovni skupin armád, resp. frontů (v sovětské terminologii) měly být řešeny aktuální situace spojené s likvidací zbývajících ohnisek nepřátelského odporu. Zřizování společné linie styku mělo pokud možno kopírovat markantní geografické linie v terénu. Eisenhowerův návrh, ustanovit styčné důstojníky u nejvyšších štábů, ponechali Sověti bez odezvy!

Možnosti zásahů i za demarkační linií

Skupiny armád dostaly pravomoc v naléhavých případech, hrozících nebezpečím z prodlení, nechat zasáhnout své jednotky proti nepříteli i na území za dohodnutou demarkační linií, připadajícím již druhé spojenecké straně, pokud její jednotky tam nebudou přítomné. Taková situace nastala např. v Písku, ležícím poměrně hluboko v sovětské zóně, obsazeném velkou nepřátelskou silou, takže bylo nakonec město Písek bez boje osvobozeno 4. US obrněnou divizí.

Ve druhé polovině dubna 1945 se generál Eisenhohwer na Sověty obrátil se sdělením, že v zásadě potvrzuje směr amerického postupu na linii řek Labe a Mulda, že se ale linie styku obou armád může v závislosti na vývoji situace ještě změnit, takže americká armáda by mohla postoupit až do Drážďan, na severním úseku překročit Labe a postoupit k Baltskému moři, zatímco na jižním úseku provede průnik do Rakouska údolím Dunaje. Zde následovala odpověď téměř okamžitě. Sověti vyjádřili souhlas s Eisenhowerovým plánem na linii dotyku tvořenou jižně od Berlína, východně od Lipska, řekou Labe a jejím přítokem Mulde.

Sověti začínají hrát poker o co nejvýhodnější hranici kontaktu

Rozšířili ale svoji informaci o plán nejenom dobýt Berlín, nýbrž obsadit jak východní břeh Labe severně od Berlína, tak území na východ od břehu řeky Vltava v Československu. Další sovětská informace na sebe nenechala dlouho čekat a oznámila masivní útok od Drážďan na Chemnitz a odtud přes Krušné hory na Prahu. Generál Eisenhower zareagoval bez námitek rozkazem pro své podřízené jednotky, stáhnout se ze všech východních předmostí řeky Mulde, kde měla zůstat pouze předsunutá obranná postavení u dosud existujících mostů. Za řeku Mulde bylo možné výjimečně postoupit ne dále, než na vzdálenost 5 mil (8 km). Při prvním navazování přímých kontaktů mezi americkými a sovětskými jednotkami se nakonec ale ukázalo, že Sověti s postupem na břeh řeky Mulde nepočítali a že se „spokojili“ jenom s postupem na břeh Labe.

Netrpělivé čekání na východního spojence

Podle vývoje dosavadní bojové situace bylo možné očekávat, že k prvnímu kontaktu se Sověty dojde v předpolí Simpsonovy 9. nebo Hodgesovy 1. US Army. Nervozita z očekávání se nakonec přenesla z nejvyšších velitelských postů až na celé mužstvo. U 84. pěší divize už malovali vojáci velké transparenty s rusko-anglickými uvítacími hesly. Velitelství divize zastavilo obvyklé dělostřelecké ostřelování druhého břehu Labe v obavě, aby nezasáhlo ruské jednotky. Brzy ale muselo ostřelování obnovit, když pozorovací stanoviště zjistila, že přestávka v palbě vylákala z úkrytů německé vojáky, kteří začali s úpravami svých opevněných postavení a dokoknce si začali dopřávat prvních teplých slunečních paprsků k opalování.

Již od 23. dubna se pokoušeli velitelé divizí dislokovaných v těchto sektorech pátrat vesměs neúspěšně za pomoci pozorovacích letounů používaných k řízení dělostřelecké palby, ani pozemní jednotky stále nehlásily žádný kontakt, naopak, v některých místech, kde řeku Mulde překročily, musely čelit zběsilým německým protiútokům. Americké pokusy o „námluvy“ vyznívaly naprázdno.

Plukovník Charles Adams se rozhoduje na nic více nečekat, vysílá tým por. Kotzebua

Velitel 273. pluku 69. US pěší divize, plukovník Charles Adams, se nakonec rozhoduje, napjaté čekání na to, kdy se objeví první voják Rudé armády, rázně ukončit. Dopoledne, 24. dubna 1945, vysílá z plukovních pozic na levém břehu řeky Mulde mezi městečky Wurzen a Trebsen motorizovanou jednotku z roty G pod velením poručíka Alberta Kotzebua, sestávající ze 7 jeepů a 28 členů jejich osádek, směrem na východ s jediným rozkazem – navázat kontakt s Rusy, nepřekročit ale vrchním velením povolené pětimílové (osmikilometrové) pásmo na východním břehu Mulde. To je začátek téměř neuvěřitelného, dobrodružného putování několika Adamsových hlídek při „ruských námluvách“.

Kotzebue se při své misi setkává se zástupy volně se pohybujících spojeneckých zajatců, vězňů z táborů otrockých prací i se zástupy většinou již neozbrojených německých vojáků, toužících po jediném – vzdát se co nejdříve Američanům. Tyto zástupy, v některých místech stěží proniknutelné, postup Kotzebuovy jednotky velmi zpomalovalují. Nakonec se již začíná snášet soumrak. Poručík se pevně rozhoduje nereagovat na výzvy od pluku k návratu, „odstřihuje“ se od rádiových vln a ubytovává svoji hlídku v městečku Kühren, aby mohli příští den ve své misi pokračovat.

Další dva týmy do hry - najděte Kotztebua a už aspoň jednoho Rusa!

Plukovník Adams není ztrátou kontaktu s Kotzebuovým týmem vůbec nadšený a řeší zmizení poručíkova týmu tím, že následujícího dne, 25. dubna 1945, vysílá další dva týmy s rozkazem nepřekročit pětimílové pásmo, najít Kotzebuovu jednotku, a hlavně už i konečně nějakého Rusa!

Zatímco první, ráno vyslaný tým, spořádaně dorazil na konec pětimílového pásma, ohlásil negativní výsledek a návrat k pluku, velitel druhého týmu, major Craig, si s dodržením vzdálenosti tolik starostí nedělá. Když už se mu přece jen začíná zdát, že postoupili příliš daleko za stanovený limit a lehce váhá, kapitán Fox z V. armádního sboru, jinak zapálený historik, doprovázející Craigův tým, se necítí žádným nařízením vázán a nerozpakuje se pokračovat dále na vlastní pěst, bez Craigova týmu. To je samozřejmě pro Craiga silný impulz, aby dal celému týmu pokyn také vyrazit dále. I na jejich trase se opakuje situace s cestami přeplněnými davy proudícími v protisměru.

Ruské zjevení

Po noci strávené v Kührenu, se snídaní z vojenských dávek, doplněné vajíčky obstaranými u „domoroců“, vyrážejí Kotzebuovi muži dále k Labi. Členem jeho hlídky je také Joseph „Joe“ Polowsky, který ve 30. létech emigroval se svými rodiči ze Lvova do USA, kde studoval na univerzitě v Chicagu, a po odvodu do armády se stal příslušníkem 69. pěší divize. Ten sehraje v příštích desetiletích mimořádně významnou roli v protiválečném hnutí.

Necelé 4 km od řeky, u vesnice Lekwitz, zahlédnou muži z včele jedoucího jeepu jezdce na koni, který jim ale rychle mizí v bráně jednoho ze zemědělských dvorů, jichž se zde vyskutuje více. Kotzebue zjišťuje, že nádvoří je přeplněno zahraničními dělníky, nuceně nacisty dopravenými ze svých domovů na otrocké práce. Nad jejich velkým shlukem vyčnívá jezdcova postava – v ruské uniformě. Je 11:30 hod., 25. dubna 1945 a jedná se opravdu o první kontakt mezi armádami ze západní a východní fronty. Jezdec je ale odtažitý, nechce se příliš pouštět do hovoru, ukazuje na jednoho z dělníků a Kotzebue vyrozumívá, že by se mělo jednat o muže z Polska, který jim ukáže cestu k ruským liniím. Bez dalších slov cválá jezdec pryč.

Polák nastupuje do poručíkova jeepu a hlídka vyráží podle jeho instrukcí směrem k Labi, k obci Lorenzkirch. Zastavují na břehu v místě, kde ještě donedávna zřejmě stával pontonový most, jehož trosky nyní beznadějně vyčnívají z vody.

Na druhém břehu se u nich pohybují postavy, na jejichž uniformách se v paprscích slunce lesknou jakési kovové předměty. Pohled dalekohledem Kotzebua přesvědčuje, že to nejsou německé uniformy a že se jedná o kovové medaile připnuté na hrudích vojáků. Není tady pochyb, jsou to Rusové! Na dvě zelené signální světlice, signál domluvený nejvyššími štáby, ale nijak nereagují. Více zpozorňují, když na ně přes řeku Polowsky zavolá, že jsou tu Američané.

Dřevěnou pramicí rychle na druhou stranu

Kotzebue uvolňuje zručně k výbuchu přivedeným ručním granátem řetěz dřevěné šalupy, která zde jakoby právě na ně čeká. Nastupují do šalupy k překonání toku Labe.

Loďka se sedmi muži včetně polského dělníka za usilovného veslování v prudkém proudu po téměř 30 minutých konečně doráží k druhému břehu, odkud je napjatě a poměrně odměřeně sleduje ruský major s několika dalšími důstojníky, z nichž jeden má kolem šíje zavěšený fotoaparát. Jakmile jim Kotzebue potvrzuje, že jsou Američané, napětí povoluje a Rusové se začínají chovat velmi přátelsky. Je 12:30 hod.

Šokující nález. Zpráva o něm se nesmí nikde objevit. Zde již vládnou Sověti!

Místo setkání ale není právě nejvlídnější! Kolem dokola leží ostatky téměř tří set těl německých civilních uprchlíků, kteří tam dva dny předtím zahynuli při sovětské dělostřelbě vedené na ně od obce Jacobsthal poté, kdy jim únikovou cestu zatarasilo zničení mostu ustupujícími německými jednotkami. Svědectví o tom později podá očitý svědek, tehdy 15letý Heinz Schöne. Drastická scéna mrtvé pětileté dívenky, svírající v jedné ručce panenku a druhou objímající svoji mrtvou matku, všemi otřásá, otřeseni jsou evidentně i Rusové. Společně si zde podáním rukou slibují, že udělají všechno pro to, aby už žádná válka nebyla. Tento slib vstoupí do historie jako „Přísaha na Labi“ (Podrobněji viz dále). Dle německých pramenů nebylo toto setkání nikdy oficielně zaprotokolováno!

____________________________

Autor. pozn.: Jsou známy případy, kdy Rudá armáda ničila před postupujícím nepřítelem mosty a jiná strategicky důležitá zařízení ke škodě vlastních jednotek, ale dokonce i vlastního, sovětského civilního obyvatelstva. Jedním z nejotřesnějších je předčasné zničení přehrady Dněprostroj v bývalém SSSR vojsky NKVD před postupujícími německými vojsky, při němž zahynuly tisíce civilistů!

___________________________

Setkání obou spojeneckých armád je plně v sovětské režii a podle toho musí dopadnout!

Během krátké chvíle je na místě podplukovník Alexandr Gordijev, velitel 175. střeleckého pluku 58. gardové divize. Její zavalitý, brýlatý, komunistické straně navýsost oddaný komisař Karpovič se ale ihned stará o to, aby se Kotzebue se svými muži vrátil pramicí na západní břeh a aby odtud dojeli 3 kilometry směrem po proudu řeky k lanovému přívozu přes řeku u obce Kreinitz, protože „background“ s mrtvými civilisty je pro mezinárodní propagandistické využití tohoto setkání absolutně nepřijatelný! Tam už jsou na místě dva sovětští filmaři, a tak teprve tam se koná sovětské uvítání.

Omyl poručíka Kotzebua

Po návratu na druhý břeh se nedaří navázat rádiové spojení s plukem. Kotzebue proto vysílá dva jeepy zpět do Kührenu, kde naposledy signál měli, aby navázali kontakt s plukem odtud a ohlásili setkání s Rusy. Pod tíhou situace se ale dopouští nechtěné navigační chyby. Zprávu, kterou má hlídka z Kührenu odeslat, píše ve 13:30 hod., a doplňuje ji údajem o poloze, z mapy ale nesprávně vyčteným. Tak se stane, že o dvě hodiny později obdrží jeho hlášení velitel pluku Adams s tím, že se má Kotzebue se svým týmem nacházet u města Riesa, kde je konečně s Rusy navázán kontakt.

Plukovník si po prožité nejistotě konečně může oddechnout, a i když si je vědom toho, že Kotzebue evidentně porušil zákaz překročení pětimílové linie, posílá zprávu veliteli divize Reinhardtovi. Ten nejprve zuří nad ignorováním „pětimílového rozkazu“, který důrazně opakoval ještě toho dopoledne při své osobní návštěvě Adamsova pluku. Pak ale přece jenom posílá zprávu dále na velitelství armádního sboru, odkud ji jeho velitel, generál Huebner postoupuje na velitelství 1. armády k rukám generála Hodgese. Zanedlouho poté už má zprávu na svém stole i velitel XII. skupiny armád, generál Omar Bradley. Tady už je zpráva vzata na vědomí v podstaně větším klidu a Bradley ji ze všeho nejdříve nechává ověřit leteckým průzkumem.

Poté, kdy poručík Kotzebue zařídí odeslání zprávy svému pluku, se svými muži, mezi nimiž se nalézá také řidič Josef „Joe“ Polowsky, plně vydává do „zajetí“ svých hostitelů. Ti nedají jinak, než že musí se svým týmem vykonat čestnou návštěvu v současném sídle štábu jejich 175. gardového střeleckého pluku. To se nachází v malé obci Burxdorf, ještě hlouběji za „pětimílovým“ pásmem.

Nové nejasnosti anebo spíše odhalení po 60 létech?

Skutečně, po 60 létech se nečekaně v lokálním tisku okresu Torgau objevuje mimořádně zajímavá zpráva z obce Burxdorf, situované 12 km od obce Kreinitz, místa druhého vylodění Kotzebuova týmu na pravém břehu Labe. Článek, přesně označující místo, kam až Rusové tehdy po uvítání provedeném na břehu, Kotzebua s jeho druhy, včetně řidiče Joa Polowskyho „unesli“ k opulentní hostině v domě, v němž zřídili štáb svého pluku. Svědčí o tom článek s touto adresou: https://archive.ph/20120906201241/http://www.lronline.de/regionen/elsterwerda/Legendaeres-Foto-mit-Joe-Polowsky-kehrte-nach-60-Jahren-an-seine-Wurzeln-zurueck; art1059,889544. Lze jej otevřít po proceduře potvrzující, že je čtenář skutečná fyzická osoba. Zdá se, že se tato epizoda veliteli týmu, poručíkovi Kotzebuovi, do jeho závěrečného hlášení po návratu k pluku jaksi „nevešla“ a zůstala dlouho tajemstvím celé jeho jednotky. Fotografie Joe Polowskyho skutečně pochází z Burxdorfu z domu č.p. 49. To po desetiletích objevil jeden holandský badatel a uvedl tak na pravou míru až do té doby existující přesvědčení, že fotografie pochází z obce Kreinitz.

Rusové vítají své americké návštěvníky jako na běžícím pásu

Major Craig se pro jistotu brzy po startu svého týmu také „odstřihl“ od spojení s plukem. Asi 5 km od břehu Labe jeho tým náhle dohánějí dva jeepy z hlídky nadporučíka Kotzebua, vracející se z Kührenu, odkud měly navázat spojení s plukem a oznámit první Kotzebuův kontakt s Rusy. Od Kotzebuových mužů se Craig dozvídá o jejich prvním setkání s nimi a rozhoduje se vyrazit směrem, kde k němu mělo podle informací Kotzebuovy hlídky dojít.

U obce Clauschwitz (cca 20 km od Torgau) celý Craigův tým jako jeden muž náhle spatřuje velký oblak prachu, z něhož se za okamžik vynoří oddíl ruského jezdectva, doprovázený několika motocykly a dokonce i několika ozbrojenými cyklisty! Po krátkém, trochu váhavém pozdravení, se obě strany osmělují a nakonec se vojáci začínají poplácávat po zádech a objímat, velitelé proslovují krátké, improvizované zdravice. Ruský oddíl se pak vydává dále, jak se Craigovi muži dozvídají, směrem na Drážďany. Craigovi se daří navázat rádiové spojení a oznámit pluku svůj kontakt s Rusy. Je 25. duben 1945, 16:45 hod. a jeho tým vyráží na plný plyn za oběma jeepy. Velitel 175. pěší divize Rudé armády, generálmajor Vladimir Rusakov, tak má brzy toho dne již podruhé tu čest vítat americké spolubojovníky a pronášet slavnostní přípitky na počest nejvyšších spojeneckých představitelů a na vítězství slavné americké i Rudé armády.

Nejistota a nejasnosti na amerických velitelských postech stále trvají

Velitel pluku Adams obdrží Craigovu zprávu v 18:00 hod. Po zkušenosti s Kotzebuovou hlídkou už si není ničím jistý, z přijatých zpráv není vůbec moudrý a opět zuří. A býval by zuřil zajisté ještě více, kdyby býval věděl o Kotzebuově výletu do Burxdorfu. Informaci ale samozřejmě předává veliteli divize, jenž se tak už podruhé dozvídá, že rozkazy k dodržení „pětimílového pásma“, jakoby Adamsovi muži nikdy neslyšeli. Zprávu na velitelství sboru ale přesto také posílá, ta odtud putuje na velitelství 1. US Army. Aby byl zmatek ještě větší, ukazuje se zakrátko, že dvě průzkumná letadla, vyslaná podle mylných Kotzebuových souřadnic, udávajících místo setkání u města Riesa, se musela rychle vrátit, když je nad ním přivítala hustá nepřátelská palba.

Historii setkání na Labi nakonec napíše někdo jiný

Historie setkání americké a Rudé armády u Torgau, které vešlo v celosvětovou známost, má ale svůj základ v události, k níž se velmi přiléhavě hodí české přísloví „Přijít k něčemu jako slepý k houslím“.

Nadporučík Wiliam Robertson je zpravodajským důstojníkem u 1. praporu Adamsova 273. pluku. Jeho úkolem v těchto dnech je vyjíždět před plukovní pozice a pátrat po spojeneckých zajatcích, kteří se náhle ocitli v „zemi nikoho“, když z jejich zajateckých táborů utekla německá ostraha. Má také směrovat do amerických sběrných míst hloučky, a někde i celé zástupy, kapitulujících Němců, kteří již nechtějí dále bojovat.

Ráno 24. dubna vyjíždí se svým tříčlenným doprovodem, tvořeným příslušníky jeho jednotky, Frankem Huffem, Jamsem McDonnellem and Paulem Staubem, z Wurzenu, kde přenocovali po předchozím namáhavém dni, naplněném touto rutinní činností. Vůbec se přitom nezabývá myšlenkou na vyhledávání kontaktů s Rusy, je plně soustředěn na svůj úkol. Když se vydává dále na východ od Wurzenu, je jeho tým již čtvrtou jednotkou z Adamsova 273. pěšího pluku, pohybující se směrem k Labi, k potenciálnímu kontaktu s Rusy.

Dále do Torgau, čekají tam na osvobození další spojenečtí zajatci

V obci Sitzenrode, asi 15 km od břehu Mulde, se Robertson od skupiny britských zajatců dozvídá, že v Torgau, vzdáleném asi 10 km na sever, má být v jednom táboře mnoho amerických zajatců, z nichž řada je zraněna. Bez zaváhání se do Torgau okamžitě vydává, i když si je vědom toho, že se se svým týmem nachází na nepřátelském území. Nalézá zde skupinu zajatců různých národností, z nichž ale jenom dva jsou Američané, zajatí v bitvě o Ardeny. Ti se k jeho týmu s radostí ihned připojují. V přeplněném jeepu se vydávají opuštěným městem k mohutnému zámku, tyčícímu se na břehu Labe.

Z krásného zámku na břehu Labe vlaje americká vlajka, cesta do dějin je otevřena

Robertson náhle slyší od Labe střelbu a uvědomuje si, že je vedena proti nim a že se může jednat o ruskou armádu. Rychle se rozhoduje, že musí dát druhé straně možnost, nějakým způsobem jeho hlídku identifikovat. Vracejí se zpět do města a nacházejí opuštěnou lékárnu, v ní v regálech lahve s tekutinami, zřejmě tinkturami, různých barev. Objevují i bílé prostěradlo. Pak už je pouze dílem okamžiku, vyrobit za pomoci barevných tekutin americkou vlajku, s níž se rychle vracejí do zámku a vyvěšují ji z věže. Palba z druhého břehu ale opět začíná. Dva muži v jeepu se vracejí zpět ke skupině zajatců pro jednoho Rusa. Teprve poté, když přes řeku zakřičí, že jsou zde Američané, střelba ustává.

Je 16:00 hod. 25. dubna 1945 a na troskách dálničního mostu přes Labe v těsné blízkosti zámku, se setkává ruský voják s ruským zajatcem, který mu ještě potvrzuje, že jsou to skutečně Američané. Těsně za ním překračuje trosky mostu nadporučík Robertson a potřásá si s pravicí poručíka Rudé armády. Ve chvíli se objevují lahve s vodkou a vínem, přicházejí první přípitky. Rusové vysvětlují, že předevčírem také zavlála ze zámecké věže americká vlajka, kterou tam ale vyvěsili Němci s úmyslem odradit je od střelby, aby se mohli bez ruského ostřelování bezpečně stáhnout z dostřelu.

Robertson veze svému veliteli dlouho netrpělivě vyhlíženou návštěvu.

Když se asi po hodině Robertson zmiňuje o tom, že se musí vrátit ke své jednotce, ruský major se třemi dalšími muži projevuje zájem odjet s nimi k americkým liniím. Přeplněný jeep se kolem 18:00 hod. dohrabe k pozicím Robertsonova 1. praporu ve Wurzenu. Pak je ještě třeba přesvědčit velitele praporu, že se nejedná o zajatce, ale o skutečné ruské vojáky. Tak se opět rozbíhá proud hlášení od nižších jednotek k vyšším. Rozzuřený velitel divize Reinhardt dokonce uvažuje o tom, že postaví Robertsona před válečný soud. Nakonec se ale vášně uklidňují, vždyť díky Adamsovu pluku vlastně jeho divize splnila přání všech a jako první navázala kontakt s ruským spojencem! Protože se tak stalo v 16:00 hod., tedy o 45 minut dříve, než se to podařilo skupině majora Craiga u Lekwitzu, i když jeho hlášení dorazilo k Adamsovu pluku dříve než Robertsonovo, bylo nadporučíkovo setkání oficiálně prohlášeno za to pravé, první!

Na aranžované propagační fotografii byli poté zvěčněni oba hlavní protagonisté: Nadporučík Wiliam Robertson a poručík Alexander Silvaško:

A osud Robertsonovy vlajky? Ta zapomenuta nebyla! Když se o setkání na Labi dozvěděl vrchní velitel spojeneckých sil, generál Eisenhower, přijal nadporučíka Robertsona a jeho tým, aby jim poděkoval. Přitom od Robertsona obdržel tuto památnou vlajku jako dar.

Krveprolití u Lorenzkirchu má být z dějin vymazáno

Místo setkání poručíka Kotzebua u Lorenzkirchu na louce pokryté těly mrtvých civilistů mělo být zapomenuto. Nehodilo by se pro filmování a fotografování, které v následujících dnech nastalo. Historické Torgau s krásným zámkem se hodilo daleko více. 26. dubna na místě Robertsonova kontaktu se sešel s Rusy velitel 69. divize generál Reinhardt, v dalších dnech následovali stále vyšší vojenští představitelé – na americké straně velitel V. US sboru Huebner, pak i velitel 1. US Army, generál Hodges. Kotzebue a jeho muži alespoň obdrželi vysoká americká vyznamenání, stejně jako Robertson.

Josef „Joe“ Polowsky a jeho protiválečné tažení

Člen hlídky poručíka Kotzebua, Josef „Joe“ Polowsky se narodil r. 1916. Jak jsme uvedli výše, žil po přestěhování do USA se svojí rodinou v Chicagu. Zde začal studovat na univerzitě a již během studia se věnoval i vědecké práci, z níž po válce vznikla objemná kniha s více než milionem hesel.

Otřesný zážitek z „louky mrtvých“ na břehu Labe u zničeného mostu v Lorenzkirchu, a tam společně uzavřený slib amerických a sovětských vojáků nad těly obětí z nich všech on dovedl nejdále. Po válce sloužil ještě do začátku r. 1946 v americké armádě na území Německa, po svém návratu do USA pokračoval v přerušeném univerzitním studiu a začal se velmi aktivně zasazovat o americko-sovětské přátelství. Od r. 1947 se snažil u OSN prosadit, aby byl 25. duben prohlášen „Světovým dnem míru“. Jeho snahy však zhatila Korejská válka. V roce 1949 vznikl v moskevském filmovém studiu Mosfilm černo-bílý celovečerní film „Setkání na Labi“ připomínající tyto události.

Během studené války se pro její odpůrce na obou stranách stalo „Setkání na Labi“ symbolem, s nímž se proti ní snažili vystupovat. Např. v r. 1961 se v Sovětském svazu stala velmi populární píseň „Chtějí Rusové opravdu válku?“, jejíž vznik podnítily právě události spojené se „Setkáním na Labi“.

Více podpory nakonec Polowsky získal v zemích východního bloku. V USA v té době panovala silná psychóza spojená s politikou pronásledující tzv. „neamerickou činnost“. V r. 1955 navštívil se skupinou veteránů Moskvu, v r. 1960 a 1961 se vrátil na místa, kde zažil „Setkání na Labi“. Po stavbě Berlínské zdi přestala mít tehdejší NDR o návštěvy veteránů z USA zájem.

Joe Polowsky držel každoročně 25. dubna čestnou stráž na hlavním chicagském mostě a rozdával přitom protiválečné letáky.

Ve své závěti vyslovil Joe Polowsky přání být pohřben tam, kde vzniklo jeho rozhodnutí bojovat proti válce. I přes existující „studenou válku“ se nakonec jeho přání ze závěti splnilo a on byl po své smrti pohřben dokonce s vojenskými poctami americké a sovětské armády 26. listopadu 1983 v místě, které pomáhal osvobozovat – v Torgau.

V návaznosti na mírové iniciativy Joa Polowskyho vyhlásili r. 1985 při příležitosti 40. výročí setkání na Labi guvernéři čtyřiceti amerických států 25. duben „Dnem Labe“ a „Dnem světového míru“!

V r. 1995 vydala Ruská federace minci v hodnotě 3 rublů, připomínající 50. výročí „Setkání na Labi“.

„Setkání na Labi“ se dokonce stalo v r. 2010 tématem internetové hry R.U.S.E. pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360.

V lázeňském městě Bad Liebenwerda, uprostřed zahrady s americkými, ruskými a německými růžemi, jejichž jedna odrůda, zasazená Polovskyho vnučkou, nese název „Mírová růže Joe Polowskyho“, byl v r. 2006 instalován žulový, téměř 2 metry vysoký památník nazvaný „Den Labe“.

Americký zpěvák a textař Fred Small zvěčnil Joa Polowskyho ve svém songu „At The Elb“. O Joe Polowskym byla napsána řada knih a natočeny dokumentární filmy, z nichž některé byly poctěny nejvyššími cenami.

Teprve po „Setkání na Labi“ začala být v reálu aktuální demarkační linie mezi západními a východními Spojenci, vytýčená Evropou od severu k jihu:

Americko-ruské setkání v Čechách

Nejvýmluvnější zprávou o tom, jak vyhlíželi svého východního spojence Američané v Čechách, je asi vzpomínka kpt. Georga Katzmana, příslušníka 16. tankového praporu ze 16. US obrněné divize:

Ráno 7. května 1945 obdržela naše rota rozkaz provést průzkum na východ od Plzně a pokud možno vyhledat kontakt s ruskou armádou, o jejímž postupu všichni věděli, ale o tom, kde přesně se nachází, nevěděl nikdo.

Trasa našeho postupu předpokládala dosažení města Příbram. Cestou jsme se museli vypořádat na několika místech s kulometnou palbou osamělých německých zoufalců. Příbram nás přivítala s ohromným nadšením jako své osvoboditele. Cestou zpět, kterou jsme zvolili po jiné trase, se naše jednotka, čítající celkem 24 mužů ve 4 jeepech a jednom halftracku, náhle setkala s německým konvojem, složeným z mnoha kamionů a automobilů, včetně obrněných. Schylovalo se k boji, k němuž se chystali přidat i místní partyzáni, kteří nás obklopili při průjezdu každou obcí, ačkoliv byli většinou vyzbrojeni loveckými puškami, noži a vidlemi. V okamžiku, kdy mělo dojít na boj s německou přesilou, zakroužil nad kolonou průzkumný letoun naší americké 4. obrněné divize a vyděšení Němci pod velením rakouského kapitána se vzdali. Protože se k nim naše četa přiblížila od východu, domnívali se, že budou muset bojovat s Rusy, aby nepadli do jejich zajetí. Když zjistili, kdo jsme, šli do zajetí ochotně. Tak skončil 7. květen – bez kontaktu s Rusy, ale s další „porcí“ německých zajatců, z nichž první, v síle téměř praporu, jsme zajistili již zakrátko poté, kdy jsme opustili prostor plzeňského letiště, kde se ještě občas ozývala střelba. Na rozkaz obdržený rádiem od pluku, jsme je zavřeli v jedné školní budově, kde je mělo ohlídat pět místních partyzánů, než si pro ně přijede naše eskorta. Byli vděční, že nepadnou do ruského zajetí.

8. května jsme obdrželi rozkaz provést průzkum směrem na Prahu. Cestou jsme potkali starší ženu, která na nás promluvila anglicky a naléhavě nás žádala, abychom co nejrychleji jeli na pomoc Praze, kde se stále bojuje. Jak se ukázalo, paní žila ve 30. létech v Clevelandu. Bohužel, její přání jsme splnit nemohli, za chvíli nato přišel rozkaz k návratu, a přitom jsme se dozvěděli o německé kapitulaci. Ozbrojené německé bojůvky ale na mnohých místech kladly odpor a prováděly teroristické akce ještě mnoho dní poté.

10. května jsem byl povolán k plukovníkovi Lewisovi, přítomen byl také plukovník Noble. Zadání bylo opět jednoznačné – vzít si s sebou spolehlivý tým a najít Rusy! Obdržel jsem informaci, kde přibližně by bylo třeba je hledat. Ačkoliv již byla doba míru, byli jsme upozorněni na možné akce nevzdávajících se Němců. Okamžitě jsem vyrazil v jeepu se zdravotníkem, který mluvil polsky, s jedním poručíkem z našeho tankového praporu jako řidičem a jedním seržantem z divizní zpravodajské sekce.

Cestou jsme odpoledne přijali kapitulaci asi dvou stovek německých vojáků a poslali je k našim liniím, také jsme objevili asi 60 spojeneckých zajatců včetně čtyř Američanů zajatých Němci v bitvě v Ardenách, kteří v jednom německými strážemi již opuštěném dvoře čekali, až je někdo od nás najde.

Když se naše postupová trasa již protáhla na více než 60 km, začal jsem uvažovat o návratu. Byli jsme právě pod vrcholem dalšího táhlého stoupání, kam jsme přijeli mnoha serpentinami. Právě zde jsem se rozhodl dále nepokračovat a vrátit se. Sotva jsem odložil mapu a dal pokyn k obrátce, zaslechli jsme zpěv. Nebylo pochyb, byla to ruská píseň „Kalinka“, která se stala s tím, jak se setkání s Rusy blížilo, hodně známou i v americké armádě.

Rychle jsme přejeli vrchol kopce a spatřili jezdce na koni. Zastavili jsme na krajnici, a v tom okamžiku se k nám přihnal s jedinou otázkou – „Amerikanski?“ Když uslyšel naši kladnou odpověď, otočil koně, pobídl ho ostruhami a odcválal zpět k jednotce, vzdálené v té chvíli asi 150 metrů. Za chvíli byl předvoj velmi zvláštní vojenské kolony u nás. Jako první šli dva starší vojáci, táhnoucí za sebou dřevěnou káru s kulometem Maxim. Za nimi jel vůz tažený koňmi, vystlaný slámou, plně obsazený muži i ženami v uniformách zpívajícími s doprovodem harmoniky. To byl tedy zdroj zpěvu, který jsme zaslechli, než jsme kolonu spatřili. Začátek kolony vyhlížel tak trochu jako vojenský alegorický průvod, ale ve vzdálenosti asi půl kilometru už jsme spatřili mohutné ruské tanky, za nimiž jel velký otevřený terénní vůz obsazený generálem a několika plukovníky. To byl hlavní cíl našeho hledání. Po několika pokusech o dorozumění jsme se shodli na francouzštině, kterou stejně jako já ovládal jeden z plukovníků.

Generál s mohutným knírem byl ověšen medailemi. Pozval nás na občerstvení, k němuž jsme následovali jeho vůz do nedaleké zemědělské usedlosti, na okraji české obce Kolešov, kterou pro tento účel nechal krátkým pokynem, vydaným svým podřízeným, „zrekvírovat“.

Tak se stalo, že se čtyři američtí vojáci stali hosty generálmajora Krasnova, velitele 134. dělostřeleckého pluku 172. pěší divize, 13. ruské armády. Pohoštění sestávalo z malých krajíčků černého chleba, jemného salámu, klobásy, vodky a šampaňského. Po hostině jsme na zítřek domluvili další setkání k projednání přesného průběhu demarkační linie. Zpět v Plzni jsme byli již za tmy. Druhého dne jsme jako dar přivezli generálovi Krasnovovi americkou karabinu M-1. On se každému z nás čtyř revanšoval skvělou německou kořistní zbraní.

Generál G.S. Patton ve svých pamětech uvedl, že naše čtyřčlenná jednotka byla první z jeho 3. US Army, která navázala kontakt s Rudou armádou!

_______________________________

Autorská poznámka: Tehdejší události nejsou naléhavě aktuální pouze v souvislosti s jejich letošním 80. výročím, ale především v souvislosti se současným politickým děním. Poučení v historii je nezbytné hledat neustále.

_______________________________

Použité prameny:

Z Českého lesa k demarkační linii; Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-12-1

____________________________________

Z Normandie přes Ardeny až k nám; Balcar.B./ ISBN 978-80-88220-01-5

Archiv Nakladatelství Resonance

https://de.wikipedia.org/wiki/Elbe_Day

https://commons.wikimedia.org/wiki/Elbe_Day