„Black out“ od čs. letců Hitlerově přípravě k odražení Invaze - přesná muška bombometčíka z Pačejova

Takto moderní školní budovu v době své školní docházky protagonista naší statě Zdeněk Hanuš, rodák z Pačejova, nezažil. Obec situovaná nedaleko většího a známějšího Nepomuku, ale také již proslavená - dlouholetou tradicí jednoho z podniků České automobilové raley a vyhlášená r. 2019 vzornou vesnicí Plzeňského kraje - na něho nezapomíná! Důkazem je tato pamětní deska:

Začíná hon na „lamače spojenecké blokády“

26. prosince 1943 je vyhlášen nejvyšší stupeň poplachu pro několik bombardovacích perutí britské RAF. Začíná operace „Stonewall“, jejímž cílem je nalézt v Atlantiku a zničit těžce vyzbrojenou německou zásobovací loď „Alsterufer“ (nazvanou podle jednoho z nábřeží v přístavu Hamburk), vezoucí z východní Asie okupované Japonskem pro Hitlerovu Třetí říši absolutně nepostradatelný náklad strategické suroviny – wolframu, kromě toho také náklad cínu a kaučuku. Německý průmysl jede na plné obrátky, bez ohledu na spojenecké bombardování se mu daří zvyšovat výrobu obrněné techniky a dalších důležitých zbraní a také munice k ničení stejné nepřátelské válečné techniky.

Loď by se měla podle výpočtů spojenecké námořní rozvědky nacházet kdesi v rozbouřených vodách Biskajského zálivu. Letecké pátrání běží na plné obrátky.

Dodávka více než 300 tun wolframu, uskladněných nyní v útrobách „Alsteruferu“, má zajistit pro celý příští rok hlavně spotřebu při výrobě tzv. penetrační munice, tedy munice pro ničení tanků a jiné obrněné techniky.

Nutnost výroby dostatečného množství spolehlivé protipancéřové munice pro rok 1944, kdy Hitler se svojí suitou očekává spojenecké vylodění v západní Evropě, se tak pro něho jeví jako jedna z hlavních priorit. Ztráta tohoto strategicky mimořádně důležitého nákladu je pro něho zlým snem, který se nakonec naplňuje!

Blokadebrecher

V přibližně stejnou dobu jako „Alsterufer“ vypluly z jihoasijských přístavů další čtyři německé nákladní lodě, každá s jinou důležitou komoditou a s cílem určení – francouzské přístavy okupované Němci. Nejedná se ale o žádný konvoj. Každá z lodí má za úkol prorazit spojeneckou blokádu na vlastní pěst. Mají s tím již své bohaté zkušenosti. Ne nadarmo nesou hrdý název „Blokadebrecher“ (volně přeloženo: Vítěz nad námořní blokádou, event. Lamač námořní blokády) a každý člen posádky takové lodi má právo nosit na uniformě tomu odpovídající odznak. Nakonec se z pěti lodí do cílového francouzského přístavu dovleče jediná, silně poškozená.

Doposud marná snaha objevit „Alsterufer“ ze vzduchu

Ve vzduchu se střídají bombardéry britských a kanadských osádek, které se ale postupně všechny s nepořízenou vracejí zpět na svá domovská letiště. Ačkoliv se ve velmi nepříznivém počasí s velmi nízkou hustou oblačností jedné z nich daří na okamžik loď v protrhaných mracích zahlédnout, a dokonce na ni dvěma bombami zaútočit, když nereagovala na výzvu provést svoji identifikaci, kořist stále uniká. Situace se opakuje i na počátku dalšího dne, 27. prosince, kdy jsou ve vzduchu britské obojživelné bombardéry Short Sunderlad.

Spojenecká špionážní služba má o plavbě lodi poměrně přesné informace díky systému „Ultra“, pozorovací spojenecká stanoviště úspěšně systematicky sledují pohyb „Alsteruferu“ již od jeho vyplutí až k Hornovu mysu a dále do Biskajského zálivu, tedy vlastně obrazně řečeno až za německá „humna“. A nyní hrozí, že relativně krátký poslední úsek plavby do cílového přístavu v Bordeaux se zkušenému mořskému vlku, kapitánovi „Alsteruferu“ A. Piatekovi, podaří zvládnout bez jakéhokoliv šrámu. To naznačují i neúspěšné útoky sunderlandů, jejichž pumy vytvářejí kolem „Alsteruferu“ vysoké gejzíry vody, avšak ani jedna ho nezasahuje.

„Poslední leč“ v podání čs. 311. bombardovací perutě

Za této situace startuje z britského letiště Beaulieu postupně šest čtyřmotorových Liberatorů GR.MK.V. z 311. československé bombardovací perutě, aby se pokusily o další útok.

Za skutečně velmi nepříznivé viditelnosti se odpoledne přece jen daří loď vizuálně detekovat, když to krátce předtím predikuje palubní radar. Zdeněk Hanuš, navigátor a bombometčík v jedné osobě v jednom z liberatorů navádí stroj spolehlivě nad cíl.

Kapitán Oldřich Doležal, jeho velitel, vyhodnocuje momentální situaci určovanou především počasím, hledá nejvýhodnější pozici k útoku, přelétá nad lodí, rozkaz k zahájení útoku ale zatím nevydává.

Na „Alsteruferu“ již vědí, že byli objeveni. Vysílají několik zoufalých depeší pro německé loďstvo i letectvo s žádostí o pomoc. Do místa střetu se nejvyšší rychlostí ženou narychlo svolané torpédoborce Kriegsmarine, ale i několik kanadských korvet, a hlavně dva britské křižníky HMS „Glasgow“ a HMS „Enterprise“ s podporou letadel velitelství pobřežní ochrany Coastal Command. Útok na „Alsterufer“ už tak není jenom lovem ze vzduchu. V této chvíli se ale proti sobě v „soubojové vzdálenosti“ pohybují jenom „Alsterufer“ a Doležalův liberator.

Kapitán Doležal již má jasno, jak útok provést. Bez ohledu na zuřivou nepřátelskou palbu ze všech sedmi protiletadlových zbraní „Alsteruferu“ sklání příď bombardéru k střemhlavému letu doprovázenému odpálením osmi neřízených raket vzduch-země a palbou palubních kulometů. Tato palebná smršť odhání od protiletadlových zbraní jejich obsluhy, několik z jejich členů usmrcuje.

Doležal připravuje co množná nejvýhodnější pozici pro Hanuše, nyní v roli bombometčíka, na němž jediném nyní závisí úspěch útoku. On je tím střelcem v poslední leči, na jehož dobré mušce skolení kapitálního úlovku teď závisí! Tiskne spoušť závěsníku bomb - a nemýlí se!

S precizní přesností odhazuje obě pumy, před startem do akce kapitánem Doležalem osobně pečlivě vybrané. Obě dvě zasahují svůj cíl! Těsně za komínem ničí hlavní potrubí PHM. Tlaková vlna výbuchu té silnější z nich Doležalův letoun doslova posílá o několik metrů výše nad jeho letovou hladinu a usnadňuje mu tak námahu při vybírání střemhlavého letu. Na lodi okamžitě vzniká devastující požár. Ten se daří jednomu z členů Doležalovy osádky zdokumentovat sérií fotografií z krkolomné artistické pozice se zavěšením pod křídlem bombardéru.

Zásahy dvou Hanušových pum se nakonec ukázaly jako jediné přesné, které poslaly „Alsterufer“ ke dnu. Dokonce ani následující pokusy několika dalších britských bombardérů hořící a stále více se naklánějící loď „dorazit“, vyšly naprázdno. Hanušovy zásahy byly ale natolik „vydatné“, že to na její potopení vystačilo.

Souboj svolaných obránců a útočníků

V palebném souboji obránců a útočníků, kteří se na místo střetu řítí z několika směrů, nemají německé torpédoborce proti britským křižníkům šanci. Tři z nich jdou ke dnu, další tři mizí plnou parou ze scény. Kanadské korvety loví z rozbouřeného moře trosečníky z „Alsteruferu“ a několik přeživších námořníků z torpédoborců.

Nebe nad lodí v agonii patří britské RAF. Německá Luftwaffe o sobě nedává vůbec znát, zmizela z nebe a ponechává loď svému osudu. To se posléze stane předmětem těžké kritiky ze strany německé Kriegsmarine vůči její válečné kolegyni, přerostlé v kompetenční spor.

Utrpěné šrámy

Útočící liberator však také zcela neunikl úhoně, protiletadlové zbraně „Alsteruferu“ mu na pravé straně poškodily vnější motor, což zapříčiňuje jeho nepravidelný chod. Po dalším průletu nad hořící lodí, shlédnutí jejích utrpěných škod a lodní posádky opouštějící ji v záchranných člunech, proto kapitán Doležal otáčí k domovu. Další dokumentaci zániku „Alsteruferu“ si berou na starost ostatní letouny, které se nad místo jeho pokoření slétají. Za jedenáct hodin vítají Doležala, Hanuše a jejich bojové druhy nadšení kolegové na domovském letišti. Zatímco ve Velké Británii vládne nadšení, Berlín je zděšen. Jediný den po ztrátě honosné bitevní lodi „Scharnhorst“, byla potopena loď „Alsterufer“, významem svého strategického nákladu snad ještě mnohem důležitější než „Scharnhorst“ s velmi omezenou možností svého bojového nasazení díky neustálé „pozornosti“ věnované mu ze strany spojeneského loďstva.

_____________________________

Autorská poznámka: bitevní loď „Scharnhorst“ byla spuštěna na vodu v r. 1935, uvedana do služby v r. 1939. Potopena byla britskými námořními silami 26. prosince 1943 v Barentsově moři.

________________________________

Chvála Čechoslováků

K vítězství Čechoslováků vystoupil v britském parlamentu státní podtajemník ministerstva pro válečné hospodářství Dingle-Foot a připomněl, že Češi poslali ke dnu loď s ročními zásobami wolframu pro německé zbrojovky. „Zneškodnění takové lodi znamená těžkou ránu pro osu Berlín - Tokio. Rovná se krvavému odražení útoku na Volze nebo v Tunisu,“ řekl doslova na adresu osádky kapitána Oldřicha Doležala britský politik.

Z projevu britského krále:

„Navigátor Zdeněk Hanuš má největší zásluhu na dosaženém úspěchu, když „tváří v tvář intenzivní protiletadlové palbě navedl letoun do útoku a s pouhými dvěma pumami bylo jeho výjimečnou dovedností dosaženo přímého zásahu zádě lodi.“

____________________

Autorská poznámka: Formulaci vyjádření ministerského podtajemníka lze v nastalé euforii porozumět. Význam „utažení kohoutku“ v přísunu tak důležité strategické suroviny, znamenající snížení zásob pro celoroční produkci průbojné protipancéřové munice byl z čistě strategického hlediska s oběma zmíněnými válečnými kampaněmi snad i porovnatelný. Nicméně z hlediska propagandistického byly obě vítězné kampaně (Stalingrad, severní Afrika) daleko výše. Dostalo se jim zaslouženě vysoké popularity, zatímco počin osmi československých letců pomalu upadal v zapomnění, i když o jejich hrdinství, vyzdviženém a oceněným samotným britským králem, nebylo pochyb.

___________________

O potopení "Alsteruferu"okamžitě, ještě před Silvestrem, nadšeně referovaly na svých titulních stranách všechny britské i americké deníky. Velitel letadla Oldřich Doležal a hlavní „lovec“, navigátor a bombometčík Zdeněk Hanuš byli vyznamenáni Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross - DFC), uděleným britským panovníkem, s právem užívat jeho zkratku za svým jménem. Ostatních šest členů osádky obdrželo taktéž vysoká britská vyznamenání.

______________________

Zdeněk Hanuš, pačejovský rodák (30. 7. 1912 – 28.11.1982)

Narodil se 30.7.1912 v Pačejově, kde vychodil základní školu. Poté vystudoval reálné gymnázium. S rodiči se přestěhoval do Bratislavy, v civilním zaměstnání ale již od počátku zůstat nechtěl. Táhlo ho to k armádě. S úspěchem vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, z níž byl r. 1934 slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka dělostřelectva. Později absolvoval výcvik leteckého pozorovatele.

Když se Hitler zmocnil celého Československa, věren své vojenské přísaze naplnil obsah jejích slov a 14. prosince 1939 unikl spolu se stíhacím pilotem ppor. Ivo Tondrem a leteckým pozorovatelem, čet. asp. Karlem Slámou z okupované republiky. Překonali u Bratislavy slovensko-maďarskou hranici a o Štědrém dnu se v Budapešti přihlásili na francouzském konzulátu.

S francouzskými vízy se jim podařilo přes Bělehrad dorazit do řecké Soluně a odtud do Istanbulu. Následovala cesta do Bejrútu, kde byli odvedeni do Cizinecké legie, což byla podmínka pro pozdější udělení francouzského vstupního a pobytového víza. Z Bejrútu se přes Haifu, Alexandrii a Alžír přeplavili do Marseille. V únoru 1940 byli v Agde převeleni k letecké skupině na letišti Bordeaux – Marignac. Po kapitulaci Francie byl Zdeněk Hanuš přijat v důstojnické hodnosti (Pilot Officer / nadporučík) do britských královských leteckých sil RAF. U operační výcvikové jednotky na letišti Woolfox Lodge absolvoval navigátorský výcvik v posádce 311. čs. bombardovací perutě. 29. listopadu 1942 se stal jejím kmenovým členem.

Krátce po úspěšném útoku na „Alsterufer“ se Zdeněk Hanuš oženil s příslušnicí dobrovolných sborů WAAF Barbarou Alicí Jonesovou. Po skončení operačního turnusu spolu s kapitánem osádky, která ulovila „Alsterufer“, Oldřichem Doležalem, změnili působiště a přešli k dopravnímu letectvu. Absolvovali nejprve kurs u 105. dopravní peruti v Bramcote. Následovala Hanušova služba u 246. dopravní peruti, která na liberatorech zajišťovala dálkové a zámořské lety.

Konečně v osvobozené vlasti, avšak brzký návrat zpět do RAF

V srpnu 1945 se Zdeněk Hanuš vrátil do osvobozené vlasti v hodnosti majora letectva. Stal se velitelem Školy důstojníků letectva v záloze v Olomouci, která byla součástí Letecké vojenské akademie. Záhy po komunistickém převratu v roce 1948 ale odešel ilegálně do vynuceného exilu. Opět vstoupil do služeb RAF. Po vypršení závazku přesídlil do Austrálie. Zde 28.11.1982 ve věku 70 let zemřel. V rámci rehabilitace po r. 1989 byl prezidentem republiky jmenován do hodnosti plukovníka in memoriam.

Vyznamenání Zdeňka Hanuše:

▪ 3× „Československý válečný kříž 1939“

▪ 2× čs. medaile „Za chrabrost“

▪ 1× čs. medaile „Za zásluhy“ I. stupně

▪ 1× „Pamětní medaile Čs. zahraniční armády se štítky“

▪ 1× britský „Záslužný letecký kříž DFC“

▪ 1× britské vyznamenání „The 1939 – 1945 Star“

▪ 1× britské vyznamenání „Atlantic Star“

▪ 1× britské vyznamenání „Defence Medal“

▪ 1× britské vyznamenání „War Medal“

Hanušovi pačejovští spolubojovníci proti nacismu

Zdeněk Hanuš nebyl jediným pačejovským občanem, který se aktivně zúčastnil boje proti nacismu. Když jsme v roce 2020 začali připravovat knižní publikaci o času okupace a osvobození obce, s potěšením jsme mohli konstatovat, že na frontách 2. světové války se vedle Zdeňka Hanuše, pačejovského rodáka, se zbraní v ruce statečně postavilo proti nacismu několik dalších jeho spolubojovníků, kteří posléze spojili svůj další život s Pačejovem.

Z historických dokumentů pečlivě shromážděných a opatrovaných starostou p. Ing. Janem Vavřičkou, kronikářkou obce paní Boženou Behenskou a nadšeným místním historikem Josefem Klečkou ml. jsme mohli podat velmi plastický obraz boje těch, kteří se po svém protinacistickém vystoupení stali pačejovskými občany, a na něž je obec poprávu také hrdá.

Generál Miroslav Štandera

Na prvním místě jmenujme brigádního generála Miroslava Štanderu, válečného stíhacího letce, příslušníka 312. československé a 68. britské perutě RAF. Ačkoliv nebyl pačejovským rodákem (narodil se v Praze), po svém návratu do vlasti v roce 1994 bydlel střídavě v Plzni a v Pačejově (u své sestry). Pačejovští ho mezi sebe spontánně přijali jako svého rodáka. Jeho osud si zcela určitě zasluhuje zvláštní stať, kterou našim čtenářům s potěšením brzy přineseme.

Československá obrněná brigáda našla svůj přechodný poválečný domov i v Pačejově, někteří její příslušníci i domov trvalý

Když se po skončení války, a tedy i po obléhání francouzského přístavu Dunkerque vrátili do vlasti příslušníci Československé obrněné brigády z Velké Británie, byly jejich jednotky rozmístěny v jihozápadních Čechách – na Nepomucku. Jedna její část našla svůj dočasný domov v Pačejově. A to s sebou zcela přirozeně přineslo i nové osudy v podobě životního spojení některých jejích příslušníků a místních dívek. Občany Pačejova se tak stali příslušníci československé zahraniční armády, rodáci z různých částí naší země.

Zde jsou jejich jména a stručné popisy jejich válečné anabáze:

Ondřej Jakuš – narozený v obci Garamsek u Banské Bystrice, rotný v Čs. obrněné brigádě, v úzkém vztahu k Pačejovu prostřednictvím své dcery, dlouholeté pačejovské občanky;

Zdeněk Kopáček – narozený v Brně, radista ve velitelském tanku v tankové rotě Československé obrněné brigády;

Rudolf Křevký – narozený ve Slezsku, řidič tanku Československé obrněné brigády.

___________________

Kapitán Oldřich Doležal se do dějin Československa dostal ještě jednou, po válce: v březnu 1950, po komunistickém převzetí moci v r. 1948, se jako pilot ČSA stal jedním z hlavních aktérů unikátního hromadného úniku tří letadel C-47 Skytrain (Dakota) na Západ, když jeho stroj letící na lince z Bratislavy do Prahy přistál v bavorském Erdingu. Jeho manželka s půlročním synem byli v té době jako cestující druhé dakoty, pilotované rovněž bývalým letcem RAF Ladislavem Světlíkem, který po startu v Ostravě změnil kurz na Mnichov. Třetí dakotu pilotoval Ludvík Angetter. Po šťastném setkání rodiny se Doležalovi usadili v Británii, kde Oldřich létal jako pilot u civilní letecké společnosti Silver City. Svobody své vlasti se už ale bohužel nedožil. Když v roce 1983 zemřel, na pohřeb mu přišly kromě Britů také desítky bývalých československých letců RAF ve slavnostních uniformách.

Využité prameny:

▪ Pačejov. Čas okupace a osvobození 1938 – 1945 /Balcar. B./ ISBN 9978-80-88220-09-1;

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/MV_Alsterufer;

▪ https://www.lidovky.cz/domov/tajne-dokumenty-z-britskych-archivu-promluvily-cesi-ustedrili-hitlerove-nemecku-vetsi-stulec-nez-se.A190129_233341_ln_domov_mber;

▪ https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/raf-ceskoslovensti-letci-lod-alsterufer-druha-svetova-valka-letectvo-nacismus_2312271721_har

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.