Slovenské národní povstání 1944 – krvavé obětiště západních tajných služeb

„Létající pevnosti“ B-17 poprvé na slovenské půdě

17. září 1944 se nad povstaleckým letištěm Tri Duby objevily dva stříbřité kolosy – americké strategické bombardéry B-17 („létající pevnosti/Flying Fortreses“) s výsostnými znaky USA po absolvování letu z italského Bari, které sem dopravily první část členů „Mise Dawes“ americké tajné služby OSS (Office of Strategic Services, dá se říci předchůdkyně dnešní CIA) pod velením kapitána Jamese Holta Greena. Po celou cestu doprovázely „létající pevnosti“ dálkové stíhačky – North AmericanMustang P-51. Mise byla velmi důležitá, proto takovéto nejkvalitnější krytí. Nebylo jiného letounu na straně Spojenců (ale neměla ho ani OSA), který by dokázal spolehlivě doprovázet a ochraňovat na vzdálenosti tisíce kilometrů tyto strategické nosiče leteckých pum.

18. září 1944 přibyl také vzdušnou cestou ke Greenovu týmu OSS tým čtyř členů britské SOE (Special Operation Executive) vedený majorem Johnem Sehmerem, pojmenovaný „Windproof“. Všichni členové těchto spojeneckých týmů byli ubytováni v tehdy nejluxusnějším banskobystrickém hotelu Národný dom.

Poslání Greenova a Sehmerova týmu

Přílet „létajících pevností“ na Tri Duby byl prvním případem, kdy tyto bombardéry na nepřátelském území, které zatím bombardovaly ze vzduchu, přistály. Nejednalo se o žádnou podřadnou misi. „Pevnosti“ s sebou přivezly 7 členů americké mise „Dawes“, jejímž úkolem bylo sbírat strategické informace z povstání, posuzovat potřeby povstaleckých sil a na základě tohoto vyhodnocení vyžadovat dodávky z amerických základen v Itálii.

Několik Greenových mužů mělo za úkol dostat se ze Slovenska na území Maďarska, fašistického satelitu Berlína, a začít vyvíjet obdobnou činnost, jakou měl v „popisu práce“ Greenův tým na Slovensku.

Kromě shromažďování a předávání zpravodajských informací měly mise za úkol ve spolupráci s povstaleckým velením shromažďování spojeneckých letců osvobozených po jejich sestřelení z nacistických věznic resp. táborů a připravovat jejich transport ze Slovenska na spojenecké území v Itálii. Obě „létající pevnosti“ na zpáteční cestě již odvážely několik desítek těchto donedávna zajatců držených na Slovensku v několika táborech.

Předpokládalo se, že „létající pevnosti“ provedou větší počet takových letů a že na Slovensko s sebou přivezou mnoho zbraní, z nichž jako prvořadé měly být protitankové bazooky. Jejich první zásilka se dostala na letiště Tri Duby již při první misi, 17. září. Další, skládající se ze šesti „létajících pevností“ přiletělo na Tri Duby 6. října 1944 a přivezlo s sebou dalších 17 členů Greenovy mise a velkou zásilku zbraní včetně munice pro ně. Bohužel, stále se zhoršující počasí zabránilo další naplánované lety uskutečnit.

Porážka Povstání

Po počátečních úspěších Povstání zahájeného na konci srpna 1944 se kruhy, proti nimž bylo namířené, vzpamatovaly. Povstalecké území se po útocích podstatně lépe vyzbrojené německé armády začalo postupně zmenšovat, jednotky pravidelné slovenské (československé) armády i partyzánské oddíly, většinou vedené sovětskými organizátory, mnohdy nedostatečně kooperující, což vyvolávalo chaos v tolik potřebné obraně proti postupujícímu nepříteli, nevratně ustupovaly.

Na konci října 1944 už bylo Povstání prakticky poraženo. Velitel povstalecké 1. československé armády, armádní generál Rudolf Viest rozhodl o odchodu povstaleckých jednotek do slovenských hor a o jejich dalším odporu formou partyzánského boje. Někteří účastníci Povstání po jeho potlačení opustili řady armády a odešli do svých domovů, ti kteří zůstali, aby pokračovali v boji, čelili v horách kromě neustálých útoků pronásledujících jednotek německé armády a příslušníků Hlinkovy gardy také kruté nepřízni počasí.

____________________________

Autorská poznámka

Sám velitel Rudolf Viest spolu se svým zástupcem, brigádním generálem Jánem Golianem padli do německého zajetí a byli po řadě výslechů odtransportováni do koncentračního tábora Flossenbürg (v Hornofalském lese, nedaleko Tachova). Zde jejich stopa končí. Před časem zde byly v depozitáři objeveny dva páry bot, které byly identifikovány jako boty s největší pravděpodobností náležející oběma generálům.

V tomto koncentračním táboře byl m.j. držen a na přímý Hitlerův rozkaz krátce před osvobozením tábora zavražděn šéf německého Abwehru admirál Wilhelm Canaris.

____________________________

Odvážná učitelka Mária

Tlumočnicí obou západních misí se stala mladá učitelka Mária Gulovičová. Tato velmi pohledná a vzdělaná dívka m.j. i lingvisticky, nakonec díky své odvaze, vytrvalosti a sebeobětování zachránila alespoň několik příslušníků Greenova týmu.

Její odvahu nejlépe charakterizuje příhoda, která se udála na jednom slovenském nádraží, kde právě začala bezpečnostní šťára Hlinkovy gardy. Mária se chystala nastoupit do vlaku s cestovním kufrem, v němž nesla vysílačku.

Neváhala ani okamžik, nastoupila do vagónu, do něhož krátce předtím nastoupilo několik německých důstojníků a ochotně přijala jejich pozvání do kupé. Po celou cestu se s nimi nenuceně bavila, když měla vystoupit, srdečně se rozloučila. Jeden z důstojníků jí pak galantně vynesl těžký kufr s vysílačkou z vagonu až na nástupiště.

Zajetí

Většina obou skupin, včetně obou velitelů – kapitána Greena i majora Sehmera, padla po ústupu do hor postupně do zajetí německé armády resp. Hlinkových gardistů do zajetí. Jedním takovým místem byl horský hotel na hoře Homolka ve Strážovských vrších, v oblasti Nízkých Tater, přepadený oddílem Abwehr-Einsatzgruppe Edelweiß. Márii a čtyřem Američanům se tehdy podařilo zachránit.

Obětovali své životy

Všichni zajatí členové obou zpravodajských týmů nakonec skončili po výsleších v Bratislavě v koncentračním táboře Mauthausen (na území Rakouska), kde byli podrobování nesmírně krutým výslechům a nakonec ve dvou skupinách 24. ledna a 3. února 1945 zavražděni.

Velitel tábora Ziereis s několika svými nejbližšími spolupachateli se zaměřil hlavně na velitele obou misí - kpt. Greena a mjr. Sehmera. Ti byli vystaveni mučení nejvyššího stupně, které je ale k prozrazení jakýchkoliv informací nepřimělo, což jejich trýznitele přivádělo k zoufalství a k absolutní zuřivosti. I všichni ostatní členové obou týmů nesli svůj válečný osud hrdě a statečně.

Se zajatci mělo být nakládáno podle mezinárodního práva. Všichni členové americké i britské mise přitom měli statut příslušníků ozbrojených sil, od příchodu na Slovensko na sobě měli vojenské uniformy. Ve stole velitele koncentračního tábora byly po osvobození dokonce nalezeny Greenovy nárameníky! Jediným civilistou byl vojenský korespondent Josepha Morton (avšak se statutem válečného zpravodaje). Stal se jediným ve válce popraveným korespondentem.

Účtování s vrahy

Po osvobození tábora byla většina dozorců, celkem 61, kteří se podíleli na mučení a popravách členů obou misí dopadeni a souzeni tribunálem, který se konal v bývalém koncentračním táboře Dachau. 57 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, 3 k doživotí. Hlavní strůjce smrti členů obou misí (na jehož přímý rozkaz se tak stalo) v civilu právník, ve válce hlavní šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner, který měl na svědomí ještě mnohem větší a rozsáhlejší lumpárny, byl souzen a odsouzen k trestu smrti tribunálem v líčení s hlavními nacistickými zločinci v Norimberku.

Spása několika životů díky Máriině nezměrné obětavosti

Po záchraně před zajetím po přepadení jednotkou Edelweiß provedla Mária Gulovičová své čtyři americké bojové druhy zasněženými slovenskými horami, obstarávala pro ně u slovenských obyvatel jídlo, dařilo se jí obstarávat i nocleh v odlehlých samotách, až po několikatýdenním strastiplném pochodu ve sněhu a mrazu, vyčerpaní, s omrzlinami, nakonec narazili na postupující rumunskou armádu, bojující zde po boku Rudé armády. Odtud již vedla jejich cesta spolu se do vlaku směřujícího do Oděsy. V Bukurešti se podařilo jednomu muži z jejího týmu zatelefonovat na americký zastupitelský úřad.

Z Bukurešti Mária odletěla do centrály OSS v italském Bari. Obdržela zde status příslušnice armády USA. Jako tlumočnice byla vyslána do Prahy, kde se setkala s Allanem Dullesem, který se zakrátko poté stal ředitelem nově vzniklé CIA.

Máriina rodina bohužel v boji proti nacismu přinesla oběť nejvyšší, když její sestra Marta byla nacisty popravena. Jejich otec byl pronásledován po válce komunistickým režimem.

Další život spojila Mária se Spojenými státy

Díky Dullesově s Donovanově iniciativě Mária nakonec obdržela americké občanství a možnost vystudovat zde vysokou školu. V roce 1946 vyznamenal generál Donovan Máriu Gulovičovou osobne dekoroval vyznamenáním Bronzovou hvězdou při ceremonii na Vojenské akademii USA ve West Pointu.

Mária poté pracovala dlouhá léta v Kalifornii v oblasti nemovitostí. Narodily se jí dvě děti.

V roce 1989 byla pozvána ke slavnostní večeři uspořádané pro „Dámy, které sloužily v OSS“.

Ocenění mise zpravodajských týmů Dawes a Windproof

I když po desetiletích, byly nakonec přece jen obětavá práce během Povstání, hrdinství a sebeobětování příslušníků obou zpravodajských misí s jejich jmény a se jmény jejich místních pomocníků poprávu oceněny vztyčením památníku v Polomce. Díky za něj!

_______________________________

Využité prameny:

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení externích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.

▪ Nezapomenutelné dny Slovenakého národního povstání / William J. Miller - stať

▪ https://sk.wikipedia.org/wiki/Slovensk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%A9_povstanie

▪ https://sk.wikipedia.org/wiki/Maria_Gulovichov%C3%A1_Liuov%C3%A1