Člen SOS Jozef Oczko ze slezského Jablunkova zákeřně zavražděn nacistickým snajperem v Českém lese

Od 13. září 1938 je v proudu henleinovské povstání proti republice

Hlídky mají za zády jehličnatý les vyrůstající na nižším horském hřebenu Českého lesa, svažujícím se na druhou stranu do Čech, do údolí k obci Rybník, přes níž si razí cestu zde zatím nepříliš prudký potok, který se ale po pouhých několika kilometrech dále již změní v řeku Radbuzu.

Povlovný svah, kudy nyní hlídky postupují, náhle prudce klesá do údolí říčky Švarcava, nesoucí současně německé jméno Schwarzach, tvořící státní hranici. Nepříliš široký, ale pevně zděný kamenný most zde tvoří spolehlivou spojnici mezi dvěma osadami − českou Švarcavou a bavorskou obcí Schwarzach, vzdálenými od sebe doslova, co by kamenem dohodil. Od nepaměti tudy vedla jedna z významných obchodních cest. Důležitost této cesty podtrhoval celní úřad, který v české Švarcavě rakouské habsburské mocnářství zřídilo.

Před několika dny se vzhledem k vysoce výbušné situaci na československo-německé hranici z jeho budovy stáhlo družstvo československé Stráže obrany státu do svého záložního postavení v Rybníku. Po 12. září 1938, kdy Hitler pronesl svůj štvavý protičeskoslovenský projev v nacistické „mekce“ − Norimberku, začaly bojůvky tzv. Freikorpsu, tvořené povstalci ze sudetoněmeckých vsí a venkovských městeček (stále však majících československé státní občanství), vyzbrojené z Hitlerova Německa, s mnohými svými členy vycvičenými tam v záškodnických rychlokurzech instruktory z řad Wehrmachtu i SS, začaly útočit na postavení družstev Stráže obrany státu – předsunutá daleko před prstenec československého pevnostního pásma.

V optice zaměřovače snajperské pušky

Hlídky SOS postupují otevřeným lučním terénem do údolí s rozkazem zkontrolovat nyní opuštěnou budovu celnice. Jsou vzdáleny zhruba 200m od prvního stavení české Švarcavy. Z tohoto prostoru náhle zazní výstřel. Vzápětí padá k zemi pomocný dozorce

Finanční stráže Jozef Oczko, rodák z městečka Jablunkov na československo-polské hranici. Druhý člen hlídky, dozorce Finanční stráže Stanislav Paroubek k němu zaléhá a snaží se mu pomoci. Zraněný druh ve zbrani chroptí, je zasažen do krku. Během několika okamžiků umírá.

Členové ostatních dvou hlídek jsou také zalehnutí, marně ale zrakem pátrají po střelci. Od české Švarcavy zaznívají další výstřely, oni ale nemají na koho palbu opětovat. Zákeřný střelec anebo střelci (?) jsou velmi dobře ukrytí. Dozorce Paroubek se snaží rychle vyhodnotit situaci. Neviditelný terorista má otevřený terén zřejmě velmi dobře zaměřený a nebude to žádný „pouťový střelec“, když na takovou vzdálenost dokáže přesně zasáhnout pohybující se cíl. Zdrcen smrtí kamaráda a k tomu ještě poznáním, že ho musí v sektoru palby zanechat, aniž by mu mohl prokázat poslední službu a odnést jeho mrtvé tělo zpět do pozic jejich jednotky, se plazením ve vzrostlé trávě stahuje zpět. Totéž činí členové obou dvoučlenných hlídek vpravo od nich.

Když začíná padat soumrak, přicházejí ze vsi na louku dvě ženy a jeden muž a na kárce tělo mrtvého Jozefa Oczka odvážejí. Na druhý den je přiváží rolník Lampl z české Švarcavy, vykonávající zde vedle své rolnické živnosti také funkci místního poštovního zřízence, s koňským potahem do obce Rybník, kde je nyní stanoviště švarcavské jednotky Stráže obrany státu. Za několik dní, 1. října 1938, se koná v rodném městě Jozefa Oczka za účasti mnoha lidí jeho pohřeb. Tento den už se ale Oczkova jednotka SOS stahuje i ze svého stanoviště v obci Rybník, která se na základě mnichovského diktátu nyní už nachází na území Velkoněmecké říše.

Osudový Mnichov

Československá republika je na jeho základě, podepsaném představiteli evropských mocností, okleštěna, připravena o svá pohraniční opevnění, de facto zbavena možnosti obrany ve svých pohraničních bunkrech a dělostřeleckých pevnostech, které museli k obraně své vlasti připravení vojáci opustit. Většinou se slzami v očích a s krutým zklamáním z postupu své vlády, která tento hanebný diktát beze známky vzdoru, přijala.

To byla ale jenom předehra daleko horších, tragičtějších chvil, které zemi čekaly a které měly skončit až za dlouhých šest a půl let.

V zářijových dnech roku 1938, těsně předcházejících mnichovský diktát, padly a byly zraněny v bojové činnosti při obraně republiky desítky příslušníků Stráže obrany státu – bezpečnostní a obranné složky vytvořené v roce 1936 z příslušníků Finanční stráže, četnictva, policie a posléze i armády v pohraničních oblastech ČSR s cílem jejich ostrahy a obrany před teroristickými akcemi vedenými nejen z nacistického Německa, ale i z území Polska spravovaného šovinistickou beckovskou vládou a i z území Maďarska, odkud se snažily fašistické síly destabilizovat situaci na Zakarpatské Ukrajině, tehdejší součásti ČSR.

Pečlivě naplánovaný a připravený útok proti československému území

Teroristická henleinovská komanda náležející do sestavy na přímý Hitlerův rozkaz vytvořeného a vycvičeného tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, dostala za úkol zahájit útoky na hlídky SOS, na objekty čs. celnic a snažit se destabilizovat situaci, vyvolat představu chaosu v sudetském pohraničí, který československá vláda není schopna zvládnout, a poskytnout tak důkazy o tom, že sudetští Němci proto bojují za spravedlivou věc – za připojení československých pohraničních území obývaných z větší části potomky německých středověkých kolonistů k Velkoněmecké říši.

Sudetoněmecký Freikorps čítal na 40 tisíc příslušníků, většinou tedy československých občanů (sic!), jimiž všichni příslušníci sudetoněmecké menšiny, žijící na území ČSR, byli. Jejich teroristické akce tedy byly akcemi občanů proti vlastnímu státu! Mnozí z nich se předtím přesunuli na území Německa, kde se podrobili záškodnickému výcviku, aby pak na svoji republiku zaútočili.

Útok ve Švarcavě

Zákeřné přepadení zde mělo na svědomí komando náležející k základně ve Waldmünchenu/Lesním Mnichově, patřící do sestavy tzv. Gruppe Bayerische Ostmark s působností od Aše po Železnou Rudu. Skupině velel SS-Brigadeführer Willi Brandner. Později „osvědčoval“ své „schopnosti“ bezohledného esesáka v Jugoslávii, kde se ho ale nakonec tamějším partyzánům podařilo zlikvidovat.

Skromná splátka velkého dluhu

Bojoví druzi zákeřně zavražděného Jozefa Oczka postavili po válce, v r. 1946, na místě jeho skonu skromný pomníček. Za dva roky nato se stal na dlouhá desetiletí nepřístupným, protože se ocitl v prostoru mezi státní hranicí a „železnou oponou“. Zub času pracoval, a tak v době, kdy k němu začal být přístup opět volný, původní fotografie Jozefa Oczka již vlastně neexistovala. Po létech hledání se našemu nakladatelství podařilo navázat kontakt s jeho příbuzenstvem, získat jeho fotografii, vyrobit keramickou destičku s jejím otiskem a slavnostně znovu odhalit jeho památníček. Dnes ukrytý ve vzrostlém lese, který nahradil louku, kde Jozef Oczko zahynul. Nakonec se nám podařilo upozornit na jeho osud i Ministerstvo národní obrany, které jej vyznamenalo im memoriam Křížem obrany sátu. Tak konečně mohlo dojít ke splnění jednoho našeho předsevzetí a alespoň ke skromnému splacení jednoho velkého dluhu, který naše společnost vůči němu má – vrátit mu na pomníčku jeho identitu, postarat se o to, aby vzpomínka na toho, kdo přišel z moravsko-slovenského pomezí položit svůj život za vlast až na její opačný konec, i na všechny jeho bojové druhy, které potkal stejný osud, zůstala napořád velkým mementem.

U jedné oběti tehdy nezůstalo

Na dnešním domažlickém pohraničním úseku, tvořeným tehdy úsekem horšovskotýnským a domažlickým, bylo obětí z řad příslušníků SOS více, svědčí o tom kromě pomníčku Jozefa Oczka na horšovskotýnském úseku ve Švarcavě pomníček:

▪ vojína v záloze, železničáře Bohumila Majera z Bělé nad Radbuzou, zraněného střelbou henleinovců v bývalé obci Eisendorf/dnes Železná a posléze ubitého pažbami na pastvině za obcí, na domažlickém úseku:

▪ dozorce Finanční stráže Josefa Röhricha na hraničním přechodu v Lískové,

▪ respicienta Finanční stráže Josefa Pavlišty na Čerchově, nejvyšším vrcholu Českého lesa,

▪ četnického strážmistra Josefa Loudy v Nové Vsi ve Všerubském průsmyku,

▪ desátníka čsl. armády v záloze Vojtěcha Retta u Brůdku ve Všerubském průsmyku,

▪ do tohoto výčtu je třeba zahrnout i oběť vrchního četnického strážmistra Jana Koukola, pocházejícího z chodské obce Újezd (domova bojovníka za práva Chodů Jana Sladkého Koziny, velitele četnické stanice v Habartově, tehdejším Habersbirgu, zastřeleného při přepadení stanice 13. září 1938. Jednalo se o první z dlouhé řady ozbrojených incidentů z henleinovského protičeskoslovenského povstání iniciovaného den předtím štvavým Hitlerovým projevem v Norimberku.

Nezůstalo bohužel jenom u obětí z řad příslušníků SOS a dalších čsl. ozbrojených složek – Finanční stráže, četnického sboru, státní policie, příslušníků armády. Fanatismus sudetoněmeckých povstalců a mnohdy i davů obyvatelstva platili svými životy i bezbranní civilisté − jako např. Anna Jindřichová, mladá učitelka menšinové české školy v Hostouni na Domažlicku, ale i sudetoněmečtí, Československé republice věrní vlastenci!

Mramorový prstenec koldokola státní hranice

Pomníčky s mramorovými pamětními deskami padlých příslušníků Stráže obrany státu lemují celý obvod tehdejšího území Československé republiky! Mnoho dalších jejích příslušníků bylo zraněno, mnozí byli odvlečeni za hranice, tam mučeni a v řadě případů i usmrceni. Na mnohých místech se staly dosavadní četnické stanice i stanovištěm družstev SOS. V takových případech čelili útokům fanatických sudetoněmeckých bojůvek jejich příslušníci společně a společně umírali.

Příslušníci SOS byli prvními statečnými obránci vlasti, na které by se nikdy nemělo zapomenout, kteří by měli mít v dějinách československého a samozřejmě českého druhoválečného odporu rovnocenné místo s příslušníky čs. zahraničních ozbrojených sil – bez ohledu na geografické rozlišení západní, resp. východní fronty!

Je nezbytné zdůraznit, že příslušníky jednotek SOS byli i českoslovenští občané německé národnosti, kteří zůstali věrni své republice!

Příslušníci SOS − opravdoví hrdinové odsunutí čsl. vládou na „ztracenou vartu“

Studium podrobností o tom, jak jednotky i jednotliví příslušníci Stráže obrany státu čelili útokům na čs. výsostné území, není veselé čtení! Promítá se do něho mnoho a mnoho smutných osudů – vražd ze zálohy, lynčování, zavlečení na nepřátelské území, jiných nejrůznějších projevů hrubého násilí, šovinisticky zaměřených urážek a ponižování!

Vyplývá z něho tento nejvýznamnější poznatek:

Drtivá většina jejích příslušníků chápala své zařazení do této složky jako svůj nejčestnější vlastenecký úkol a plnila jej i v těch nejsložitějších podmínkách, mnohdy se − bez přehánění − rovnajících službě na „ztracené vartě“, ve službě spoutané nerozhodností nadřízených složek ovlivněných politickými kroky československé vlády, rozklepané obavami, aby „probůh“ nedostali křiklouni z Berlína záminku k obvinění Československa z eskalace situace, z útoku na velkoněmecké území. Podle jejich představ směli příslušníci SOS použít své zbraně výhradně v rámci své sebeobrany, kterou pražští politici ale chápali spíše tak, že ji mohli použít teprve, když už byli těžce zranění nebo dočista mrtví! Tato „pštrosí“ politika vyznávaná nejvyššími politickými špičkami v čele s prezidentem Benešem se na osudu příslušníků SOS těžce podepsala. Nebylo zde nikoho, kdo by proti profesionální, totální protičeskoslovenské propagandě německým státem cíleně vedené (dobře odkoukané od bolševické leninské a stalinské propagandy) pozvedl svůj hlas! Výsledkem bylo „dobrozdání“ mise „ctihodného“ lorda Runcimana, které bylo jedním z hlavních podnětů pro uskutečnění a pro výsledek „Mnichova“! (viz https://www.fronta.cz/dokument/lord-runciman-zprava-z-21-zari-1938).

Napsali jsme o tomto problému podrobněji v naší stati „Sudety v Hitlerově náruči s přihlížením bezzubé Prahy“ https://medium.seznam.cz/clanek/bob-balcar-sudety-v-hitlerove-naruci-s-prihlizenim-bezzube-prahy-190682.

Oficiální popis poslání a fungování Stráže obrany státu (SOS)

Jednalo se o speciální bezpečnostní sbor založený na základě vládního nařízení č. 270/1936 sb. (schváleno 23. října 1936), jenž existoval a působil v letech 1936 až 1939. Za mírového stavu fungovaly jednotky Stráže obrany státu jen rámcově, přičemž její příslušníci (podle zkratky SOS přezdívaní „sosáci“) vykonávali svou běžnou službu u četnictva, Finanční stráže a státní policie, v případě ohrožení bezpečnosti republiky však byly aktivovány a doplněny o záložníky s trvalým bydlištěm v blízkosti nasazení.

Před zřízením Stráže chránila hranice Finanční stráž řízená ministerstvem financí, ovšem její hlavní činností byla Celní služba a zbylé oblasti pokrývala jen okrajově, pokud vůbec.

Zpočátku tvořilo SOS výhradně četnictvo, Finanční stráž a státní policie. Posléze k ní byli přiřazováni i další spolehliví občané a členové vhodných organizací. V případě hrozících nepokojů existovala možnost posílit oddíly SOS příslušníky pravidelné armády. Podle původních plánů mělo vzniknout 38 praporů SOS, nakonec jich však bylo pouze 31, z toho jeden vnitrozemský, dislokovaný v Praze. Předpokládalo se, že v případě náhlé bezprostřední nepřátelské hrozby budou prapory SOS schopny v několika hodinách obsadit hranice a poskytnou armádě určitý čas na přípravu.

Výzbroj oddílů SOS tvořily pistole, pušky, lehké kulomety čsl. výroby v z. 26 a granáty, K plánovanému dozbrojení těžkými kulomety již nedošlo, navíc mnoho oddílů dostalo jen část patřičného vybavení. Pouze lehká výzbroj jednotek SOS, které měly čelit útoku ozbrojených henleinovských hord a případně zadržet i první nápor útoku pravidelné armády, je jedním z příkladů, jakou ledabylou a nedostatečnou pozornost této důležité složce národní bezpečnosti čsl. vláda věnovala.

Počet příslušníků SOS postupně rostl. V září 1938 činil 29 611 mužů, z toho 6 438 finančníků a 16 582 vojenských posil a aktivních vojáků. Příslušníci SOS byli v rámci mimořádných opatření rozmístěni v bojových a strážních pozicích na hranicích v květnu 1938 a s výjimkou vojenských posil tam zůstali až do září. V září došlo k ostrým střetům ozbrojených složek s německými záškodníky organizovanými Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina a patrně i s příslušníky ozbrojených sborů německé říše.

Údaje o ztrátách čsl. obránců vlasti se různí. Jeden z podrobnějších přináší údaje o ztrátách v období od 1. září 1938 do 15. ledna 1939 uchovávané v archivu MNO.

Jedná se o údaje podle hlášení z jednotlivých zemských vojenských velitelství o celkovém počtu ztrát jednotek SOS, policie, finanční stráže, četnictva a příslušníků armády (vč. vojáků v záloze). V těchto počtech jsou zahrnuty ztráty jednotek SOS v počtu 84 mrtvých a 270 zraněných.

padlí ranění

Čechy 112 147

Morava 50 72

Slovensko a Podkarpatská Rus 100 97

Podkarpatská Rus - březen 1939 50 120 _______________________________________________

CELKEM 312 436

Tak šel čas ve Švarcvavě. A naše současnost

Situace se od horkého září 1938 hodně změnila. Dnes má švarcavský hraniční přechod, v jehož blízkosti (250 m) se Oczkův pomníček nachází, statut tzv. „zeleného“ přechodu. Z přírodního parku Schönseer Land s Bavorsko-českým kulturním centrem tudy z obce Stadlern přes bavorskou osadu Schwarzach vede vyasfaltovaná cesta do obce Rybník a odtud do Bělé nad Radbuzou. Od roku 2009 se ze Stadlernu do Poběžovic běhá stále populárnější přeshraniční mezinárodní „Panevropský půlmaratón“.

Napsali jsme o něm na portálu Médium.cz zde: „Reportáž od bývalé železné opony, bez ostré palby: Panevropský půlmaratón, jen startovní výstřely“

_________________________________________________________

Použité prameny:

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže I. B. Balcar, ISBN 80-902812-6-4

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže II. B. Balcar, ISBN 978-80-254-5723-8

▪ Chodsko ve stínu hákového kříže III. B. Balcar, ISBN 978-80-254-5724-5

▪ archiv Nakladatelství Resonance

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/Stráž_obrany_státu

▪ https://cs.wikipedia.org/wiki/Runcimanova_mise

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.