Článek
Motto:
▪ V mrazivé noci z 29. na 30. prosinec 1941 se v absolutním tichu, které nastalo po odletu britského bombardovacího halifaxu, k zasněžené české zemi snášely dva padáky. Kdyby v té chvíli býval byl možný zázračný přesun v místě a času, stál by na okraji nedalekého lesa severský autor ponurých, drastických pohádek Hans Christian Andersen a jeho pronikavému pohledu by nebýval unikl kostlivý stín sedící obkročmo na vrchlíku jednoho z padáků, ani v měsíčním svitu opakovaný záblesk kovu, v němž by on býval neomylně rozpoznal ostří zahnuté kosy s dlouhou dřevěnou násadou. Tým Anthropoid si do Čech právě s sebou nevědomky přivezl smrtku, připravenou na to, že si ráda počká. Když se ale do Čech za půl roku začal blížit čas žní, začala se ve svém úkrytu probírat a chystat. Tu dobu čekání si pak bohužel při svých krvavých žních mnohonásobně vynahradila!
Bombartdér Halifax - dopravní prostředek čs. desantů do vlasti
▪„Atentát“ na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl kardinálním, sebevražedným omylem československého protinacistického odboje! Přestaňme si konečně o jeho prospěšnosti a o hrdinství jeho protagonistů lhát!
▪ Protagonisty útoku na Heydricha, příslušníky čs. zahraniční armády Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, nelze nazývat hrdiny! Z útoku, který zahájili, ostudně dezertovali, aniž by svůj bojový úkol bývali splnili, i když k tomu byli vyzbrojeni dokonale funkčními záložními zbraněmi!
Na úvod naší stati považujeme za důležité upozornit na následující:
Očekáváme, že vyvolá řadu pobouřených reakcí. Doporučujeme: než se pobouření čtenáři rozhodnou vstoupit do diskuze a „vyřídit si to s námi“, nechť se dobře seznámí s fakty, které uvádíme na podporu našich tvrzení, a ověří si, že pracujeme s informacemi všeobecně známými, mnohokrát zopakovanými a nevyvratitelnými. Reagovat budeme pouze na slušně vedenou diskuzi! Nekonkrétními a urážlivými výroky se zabývat nebudeme na základě našeho osvědčeného přístupu pod heslem: „Psi štěkají, kojoti vyjí, karavana jde dál!“
I.
O prospěšnosti „atentátu“
___________________________
(Autorská poznámka: použití výrazu atentát ve spojitosti s likvidací krvavého vraha, tyrana Heydricha, natož ještě v konotaci se slovesem spáchat, se nám vůbec nelíbí. Touto konotací označovaly útok na něj okupační a protektorátní orgány a instituce. Z jejich pohledu byl spáchán odporný zločin na osobě v hierarchii Třetí říše vysoce postavené. Nechceme přejímat jejich způsob vyjadřování vedený jejich přesvědčením, že tím bylo ublíženo osobě ryzího charakteru, která si to nezasloužila, jejíž smrt přinesla pro okupanty českých zemí a pro jejich přisluhovače nenahraditelnou ztrátu. Z hlediska obyvatel naší okupované země, českého národa, to byla likvidace vraha, tedy kladný skutek, a slovní spojení spáchání dobrého skutku by potom vyhlíželo jako tzv. kočkopes!
Z tohoto důvodu používáme slovo atentát v uvozovkách a zcela se vyhýbáme slovesu spáchat. V naší knižní publikaci „Druhá bomba pro Heydricha“ jsme náš postoj k „atentátu“ již také vysvětlili, přičemž jsme tento výraz nahradili spojením „pokus o likvidaci“.
___________________________
Časy, kdy bylo téma „atentátu“ tabu
Za dlouhou řadu ročních dekád bylo o tzv. „atentátu“ vyřčeno, napsáno a natočeno absolutně nepřehledné a nepřeberné, doslova inflační, množství informací, a to nejenom v Československu, resp. Česku, ale na celém světě, i když odhadem více než 2/3 z toho připadají na tuzemsko.
Bohužel, od komunistického převratu v r. 1948 až do dalšího převratu opačným směrem v r. 1989 se u nás daly informace o „atentátu“ vážit na lékárnických váhách. Výjimkou snad byla dvě díla – jedno literární: „Bomba pro Heydricha“ autorů Dušana Hamšíka a Jiřího Pražka z r. 1971 a film „Atentát“ režiséra Jiřího Sequense z r. 1964. Obě díla jsou zcela samozřejmě hendikepována omezenými zdroji informací, které jejich autoři tehdy k dispozici měli, v případě filmu ještě k tomu „zkreslena“ snahou jeho tvůrců učinit ho co nejakčnějším.
Doba od roku 1948 do roku 1989 ale nebyla jediným obdobím, kdy se o „atentátu“ nemluvilo, resp. mlžilo. Tato praxe nastala již v okamžiku, kdy se do země vrátily složky zahraničního odboje v čele s prezidentem Edvardem Benešem, jehož nikdy parlamentem nepotvrzené prezidentství během válečných let (od jeho abdikace po „Mnichovu“ v r. 1938 až do r. 1946, kdy byl zvolen Ústavodárným národním shromážděním) dodnes vyvolává otazníky a rozpaky.
Zbabělí strůjci „atentátu“ se po válce k autorství nehlásili
Československá vrcholná politická elita v létech 1945 – 1948 o „atentátu“ mlčela. V naší knižní publikaci „Druhá bomba pro Heydricha?“, vydané v r. 2022, se zabýváme otázkou, kdo k provedení „atentátu“ vydal rozkaz (str. 57n).
V obsáhlé rešerši zdrojů, které se touto otázkou zabývají, jsme přinesli velkou množinu informací, které si ale mnohdy protiřečí, a z nichž odpověď na tuto otázku jednoznačně nevyplývá. Podstatným je, že na ni nikdy neodpověděl ani E. Beneš, ani jeho blízký spolupracovník Jan Masaryk (ten s výmluvou, že tehdy nebyl v Evropě, nýbrž v USA), ani nikdo jiný! Najednou se nikdo k rozkazu nehlásil!
Jistý záblesk se objevil s vydáním knihy bývalého šéfa čs. rozvědky plukovníka gen. št. Františka Moravce, který otevřeně mluví o tom, že hlavní slovo v rozhodnutí měl E. Beneš. Věrohodnost jeho informací v knize nahlodávají některé diskutabilní údaje – jako např. datum seskoku Anthropoidu – Kubiše a Gabčíka, který na rozdíl od všeobecně udávaného data 29.-30.12.1941 seskok situuje do jarního období 1942.
____________________________
Autorská poznámka
Řadu informací i s částí rešerší obsažených v naší knize jsme přinesli na portálu Médium.cz ve stati nazvané „Druhá bomba pro Heydricha? Bude třeba přepsat historii atentátu?“ dne 07.01.2025: https://medium.seznam.cz/clanek/bob-balcar-britske-padaky-nad-protektoratem-cechy-a-morava-je-treba-prepsat-historii-atentatu-108772
____________________________
Důvod mlčení československé reprezentace je nasnadě: vrátili se do vlasti, která se ještě nevzpamatovala z krvavého teroru, jenž „atentát“ vyvolal. Ani z všeobecných každodenních obav drtivé většiny příslušníků českého a moravského etnika o holý život tímto terorem ohroženým. Nenašel se nikdo, kdo by býval měl odvahu se k akci přihlásit! Bylo to zbabělé, oportunistické jednání!
Stručný přehled tragických následků „atentátu“
▪ doslova smrtelné K.O. domácímu nekomunistickému odboji; po zásazích „protiteroristických“ služeben Gestapa nezůstal v domácím nekomunistickém odboji kámen na kameni;
▪ „atentát“ neprovedl čs. zahraniční (exilový – londýnský) odboj v souladu s domácím nekomunistickým odbojem, nýbrž proti jeho odporu;
▪ pracně a s velkými oběťmi po okupaci v r. 1939 vytvořené odbojové organizace byly rozmetány − je třeba vzít v úvahu, že březnová okupace 1939 všechny zaskočila, na ilegální činnost nebyl nikdo připraven, odbojové organizace se zpočátku tvořily živelně, nekoordinovaně, velkým úsilím obětavých vlastenců, bez jakéhokoliv pomyslného „majáku“, jež by jim do temnoty, která nastala, vysílal nějaký paprsek, podle něhož by se mohli orientovat. Fakt, že se nakonec podařilo ilegální nekomunistický odboj zorganizovat a zkoordinovat, svědčí o absolutním vlastenectví, které prokázali;
▪ mementem již navždy zůstanou místa spojená s krvavou pomstou nacistů – Lidice, Ležáky, pardubický Zámeček, Kobylisy, Luby u Klatov a mnohá další;
Zlikvidované Lidice - jeden z důsledků nacistické pomsty
▪ krutým důsledkem teroru vyvolaného „atentátem“ bylo to, že v době, kdy se rozhodovalo o dalším směřování republiky, zda půjde cestou další sovětizace, k níž „pevné“ základy položil Beneš podpisem smlouvy se Sovětským svazem v r. 1943, anebo demokratickou cestou, zde na všech stupních chyběly síly, které by bývaly byly schopné tuto demokratickou cestu ubránit. Do jasného přečíslení se dostaly prosovětské síly v čele s čs. komunistickou reprezentací přečkavší válku v blízkosti moskevského Kremlu.
Je nezbytné konstatovat, že československý nekomunistický odboj si zorganizováním „atentátu“ pod sebou uřízl větev, spolu s níž se do propasti pod ní propadl i on. Doplňme toto naše přesvědčení nedávno zde na portálu Médium publikovanou statí:
Všechny oslavné řeči a texty, vyzdvihující „atentát“ jako vrchol vzepětí českého národa proti jeho utlačovatelům, jsou - nahlíženo prizmatem předcházejících sdělení - pokusem zakrýt hlubokou a stále otevřenou ránu, kterou dosud pocítily a ještě dlouho budou pociťovat celé generace!
Původní důvody pro „atentát“
Původním záměrem naplánování „atentátu“ nebylo dosáhnout oduznání Mnichovské dohody velmocí, které tzv. rozhodly „za nás, bez nás“. Tvrzení, že díky „atentátu“ došlo k jejímu anulování, oduznání atp. jsou plytkými pokusy „odborníků“ nejrůznějších stupňů obhájit provedení „atentátu“. Obhajují neobhajitelné! Pro mezinárodní rozhodování o tom, jak bude s důsledky „Mnichova“ po válce naloženo, se postupně ode dne, kdy k němu došlo, událo mnoho věcí, které teprve čekaly na vyhodnocení a případné využití při řešení otázky poválečné celistvosti republiky. Jednou z nich byl čin jednoho ze signatářů této dohody – Německa, které mnichovskou dohodou zakotvený stav násilně porušilo okupací zbytku Československa v r. 1939 (toho, co z něho zůstalo po odtržení Slovenska).
Naše již výše zmíněná knižní publikace „Druhá bomba pro Heydricha?“ se otázkou důvodu/důvodů naplánování „atentátu“ také zabývá (str. 57n). Ani zde jsme neshledali jednoznačné vysvětlení. I zde si důvody mnohdy protiřečí, někdy si dokonce protiřečí (stejně jako v jiných otázkách – např. provedení „atentátu“ – viz v dalším textu) jeden a tentýž autor!
Pouhá symbolická hodnota prvních prohlášení
Jakákoliv prohlášení tehdejších momentálně se u „kormidla“ nacházejících představitelů ostatních původních signatářských zemí o „oduznání“ resp. o jiném způsobu odbourání následků „Mnichova“, učiněná tehdy vůči představitelům československého/českého zahraničního odboje, neměla sílu státnického aktu podepřeného rozhodnutím ústavodárných orgánů. Ne ve Velké Británii, natož ve Francii jednoznačně rozdělené „vichystickou linií“, k níž jako třetí nepřehlédnutelný subjekt bylo nutné ještě připočítat de Gaullovu „svobodnou Francii“, ani v Itálii, posléze druhým signatářským státem – Německem − okupované.
„Atentát“ přišel v době, kdy ještě nemohl systémem Třetí říše otřást
Uzavřeme tuto část naším přesvědčením, které nikomu nevnucujeme, nýbrž o něm pouze informujeme, že tzv. „atentát“ byl kardinálním, sebevražedným omylem československého protinacistického odboje, rozděleného na domácí a zahraniční, mezi sebou tragicky nedostatečně koordinovaného, sledujícího dokonce i do značné míry rozdílné zájmy – v případě zahraničního odboje vedeného E. Benešem především zájem odčinit své „mnichovské“ selhání překračující hranu vlastizrady, v případě domácího odboje především přispět k osvobození od nacistické okupace a restaurovat ztracené demokratické státní zřízení.
„Atentát“ jako ekvivalent „Pyrhova vítězství“ československého odboje
Jsme přesvědčeni, že „atentát“ oprávněně přirovnáváme ke kardinálnímu, sebevražednému omylu československého protinacistického odboje, který se stal v nesprávné době, takovému činu vůbec nesvědčící, v době, kdy pro to ještě ani zdaleka nenastaly vhodné podmínky! Vždyť Německo bylo v té době na vrcholu svých dobyvatelských úspěchů! Chystalo úder svých tankových divizí donskou stepí až do podhůří Kavkazu a k dobytí ropných polí kolem Kaspického moře, zdálo se, že si zatím velmi dobře stojí v severní Africe a že zatím vcelku v klidu může posilovat svůj Atlantický val. Porážka v prosinci 1941 pod Moskvou již byla zapomenuta, fronta konsolidována. Vůdce byl úspěšný, zatím v žádné takové krizi, která by mohla zapříčinit projevy nespokojenosti přerůstající nakonec v ozbrojené vystoupení proti Vůdci a jeho říši.
Marné naděje na revoltu proti Třetí říši
Ze vzpomínek rodičů a prarodičů víme, že „atentát“ pro ně a jejich spoluobčany především znamenal mimořádnou nervovou zátěž, zvýšené obavy o vlastní životy a životy rodinných příslušníků způsobené pomstou okupantů, kterou kolem sebe rozpoutali. Za tehdejších každodenních podmínek Heydrichovi jeho osud v skrytu duše samozřejmě většina přála, ale v žádném případě to nemohl být impulz k projevu nějakého celonárodního vzdoru, který by býval nacistickou okupační mašinérii tvrdě zasáhl!
Domněnky a naděje duchovních otců „atentátu“, že by mohl vyvolat spontánní revoltu, ozbrojené vystoupení proti okupantům, byly pokračováním nereálných představ vzniklých po vypuknutí války ve Velké Británii v rámci novým ministerským předsedou Churchillem vyhlášené doktríny o „podpálení Evropy“ a o rozvoji tzv. „neregulérní války“.
K této myšlence se na základě naléhavých britských podnětů přihlásil i E. Beneš, vystupující jako exilový československý prezident, a razící heslo „Podpalte Československo!“
V původních britských představách mělo dojít k ozbrojeným vystoupením proti Třetí říši nejenom v Československu, ale dokonce i v Rakousku a Bavorsku (sic!) Tato koncepce musela být záhy opuštěna, koncepce „neregulérní války“, t.j. diverzních, sabotážních akcí, ale zůstala a Beneš do ní vkládal své velké naděje, jak prostřednictvím paradesantů odčinit své selhání ve spojitosti s „Mnichovem“, hraničící s vlastizradou, když se krátce před mnichovským jednáním velmocí pokusil tajně vyjednávat s Hitlerem a nabídnout mu „výpalné“ v podobě odstoupení části československého pohraničí.
Ze strategického hlediska vývoje války nebyl Heydrich příliš důležitou osobou
V naší knižní publikaci jsme také uvedli, že jakkoliv vysoké postavení Heydrich v nomenklatuře Třetí říše zaujímal, vítězství německých zbraní na válečném poli z tohoto postu zajistit nemohl. O vítězstvích a porážkách rozhodují polní velitelé. On neměl žádné vysoké vojenské vzdělání strategického rozsahu. Nakonec i proti svým vojensky strategicky vzdělaným generálům a polním maršálům se postavil sám Hitler, pro jehož vojevůdcovské diletantství, velice Spojencům nahrávající, se jejich představitelé rozhodli ho neodstranit a nechat ho zřítit Třetí říši do záhuby. Stejně, jako činil svá rozhodnutí o postupech na frontě proti svým polním maršálům, nebyl by si do nich nechal mluvit ani Heydricha. Heydrichova smrt na průběhu války skutečně příliš mnoho nezměnila! Slogany typu „Atentát“ změnil běh války jsou propagandistickými výkřiky do tmy! Že by jejich autoři byli až tak primitivně nevzdělanými, že by vůbec nevěděli, kde se o průběhu války skutečně rozhodovalo? I Heydrichovo „konečné řešení“ běželo „úspěšně“ dále bez něho! Českomoravské průmyslové podniky, zbrojovky i další pro Třetí říši strategicky důležité závody chrlily svoji produkci i bez Heydricha! Mnohohlavá nacistická saň sice o svoji jednu hlavu přišla, ale stále jich v té době ještě měla příliš mnoho!
V době „atentátu“ Heydrichovi zbývaly do konce života maximálně 3 až 4 roky. Pokud by nesešel ze světa nějakou nepředvídanou „nešťastnou“ náhodou, mohla se možná situace vyvinout tak, že jako jeden ze „žhavých“ uchazečů o Hitlerův „trůn“ by se býval připletl mezi ty, kdo se stali dříve nebo později obětí Hitlerovy pomsty po nezdařeném atentátu 20. července 1944 (jako např. nakonec i jeho protihráč admirál Wilhelm Canaris) anebo by se býval stal zajatcem Spojenců a býval by skončil před Norimberským tribunálem. Šancí na změnu identity a zmizení kdesi v bezpečném pronacistickém závětří měl se svým „profláknutým, na dálku identifikovatelným heydrichovským ksichtem“ pramálo!
II.
O „hrdinství“ „mstitelů“
Na úvod této části uvádíme, uvědomujíc si plně obsah našeho sdělení, vyjadřujícího náš názor, který stejně jako naše přesvědčení o kardinální chybě učiněné provedením „atentátu“ také nikomu nevnucujeme, který ale nehodláme zamlčet:
Aktéry „atentátu“ za hrdiny bohužel považovat nemůžeme !
▪ Naopak je považujeme pouze za „smutné hrdiny“, kteří se podíleli na grandiózním selhání čs. zahraničního protinacistického odboje, jehož důsledkem byla téměř totální likvidace domácího protinacistického odboje; dá se konstatovat, že byli oba dva pro takovou akci vedením čs. exilového odboje zneužiti;
▪ Považujeme je za dezertéry, kteří místo toho, aby do důsledků splnili své poslání, k němuž se dobrovolně přihlásili a zavázali, t.j. k zlikvidovat krvavého Heydricha, nepřijali přímý boj, před nepřítelem ostudně uprchli a k tomu ještě dekonspirací nepříteli umožnili odhalit jejich spojence a podporovatele!
Sten MK II - zbraň, z níž Gabčík nikdy nevystřelil
▪ Lze předpokládat, že vyhodnocení jejich nesplněného úkolu, namísto něhož dezertovali z bojiště, aniž by bývali použili své další plně funkční záložní zbraně k dokončení svého poslání a zničili svůj nepřátelský cíl další zbraní (v tomto případě zcela lhostejno, zda měli k dispozici colty postříbřené, pozlacené nebo bůhví, jak jinak vyparáděné), by jim bývalo po válce přineslo tvrdé sankce. V německé i v sovětské armádě bezpochyby trest nejvyšší, náležející dezertérům, kteří uprchli z boje!
▪ Nedorostli významu svého poslání; nedokázali samostatně vyhodnotit situaci, na níž nebyli připraveni a na níž tedy nedokázali adekvátně reagovat – odložit provedení svého úkolu, když se seznámili se zcela jinou situací panující v zemi svého poslání, než na jakou byli svými řídícími orgány ve Velké Británii připravováni.
Ženský fenomén
Nejenom v případě členů desantu Anthropoid, ale i v případech jiných desantů sehrál svoji kardinální roli tzv. „ženský fenomén“. Členové desantů zřejmě nebyli ve svých kurzech na jeho někdy doslova fatální působení dostatečně připraveni tak, aby se vůči němu stali imunními. Jak si jinak vysvětlit, že někteří z nich si k seskoku na nepřátelské území s sebou brali fotografie svých ženských „spřízněných duší“, někdy i ztracených na místě dopadu a pronásledující nepřátelské složky tedy snadno uvádějících na jejich stopu! Neméně nebezpečnými a odsouzeníhodnými se staly situace, kdy se členové desantů dostávali vůči sobě do nebezpečných, kontroverzních situací kvůli ženám, které jim byly ochotny pomáhat, ale oni je v první řadě považovali za objekty svých neukojených citových tužeb (důsledkem mohlo dokonce být to, že se členové jednoho desantu navzájem téměř postříleli). Bez dalšího (zbytečného) komentáře ponechme případ, kdy velitel desantu svedl ženu podporovatele celého desantu, absolutně oddaného věci protinacistického odporu, jenž tomuto veliteli poskytl ve své rodině ubytování!
Výstižné a reálné hodnocení vyšetřujících orgánů
Nejsme asi daleko od pravdy, když se přidržíme výstižného vyhodnocení vyšetřujících orgánů Gestapa, které konstatovaly, že se členové Anthropoidu za dobu svého pobytu v Praze rychle adaptovali na změkčilý měšťácký způsob života, k němuž m.j. náleželo i obcování s milenkami. Takový způsob života snadno vede k dekonspiraci. Vždyť je znám např. i Kubišův vychloubačný - český jazyk má i hrubší výraz - výrok vyřčený před více osobami: „Heydrich, to je můj džob!“
Colt M 1903 - I když s takovouto plně funkční zbraní, odmítl Kubiš Heydricha zlikvidovat a místo toho před ním utekl
Varování rozvážných členů domácího odboje před unáhleným činem Anthropoid nebral v úvahu. Vážnost vztahů navázaných s ženami vede k otázce, jak daleko je od pravdy otázka, že přes vážná varování domácího odboje se Kubiš s Gabčíkem rozhodli útok na Heydricha uskutečnit i proto, aby se „blýskli“ před svými milenkami, s některými z nichž již dokonce plánovali rodinný život po skončení války.
Dochované zprávy vyšetřujících okupačních orgánů jsou relevantní
Ze zpráv vyšetřujících okupačních orgánů lze skutečně čerpat většinu relevantních informací o provedení „atentátu“. Informace z prostředí domácího odboje téměř žádné neexistují – téměř jen až na diskutabilní informace od odbojového pracovníka prof. Vaňka, alias Jindry, z nichž čerpal m.j. filmový režisér Sequens při natáčení filmu „Atentát“, který poté dal vzniknout řadě písemných zpracování této materie, někdy dokonce obsahujících informace z filmu převzaté, vydávané za reálné, ačkoliv mají svůj původ v režisérově snaze zařazením scén, které se nikdy neudály, učinit film pro diváka co nejakčnějším.
Z dění v „Heydrichově zatáčce“ tak, jak je všeobecně známé, rezultují dvě relevantní situace, které jakékoliv hrdinství aktérů negují (a spíše je staví do role malých kluků, kteří se rozhodli kamenem rozbít okno, a když se to stane, hledí co nejrychleji zmizet před výpraskem):
▪ Jeden (jediný) Gabčíkův nezdařený pokus o výstřel ze samopalu Sten, odhození zbraně, rezignace na použití záložní zbraně (pistole Colt) k úspěšnému dokonání útoku a panický útěk z boje před pronásledovatelem – Heydrichovým řidičem Kleinem = Gabčíkova přítomnost v místě útoku zcela neproduktivní, zcela zbytečná!
Pomezní ul. 22 - bývalý Braunerův řeznický krám, v němž hledal Gabčík úkryt před esesákem Kleinem
▪ Jeden málo zdařený vrh ručně vyrobené bomby/granátu na Heydrichův automobil provedený Kubišem, následovaný jeho panickým útěkem z místa boje před pronásledujícím ho zraněným Heydrichem, aniž by býval použil náhradní bombu resp. záložní střelnou zbraň (pistoli Colt M 1903).
Nikdo z badatelů doposud jejich činnost/nečinnost jako dezerci z boje nevyhodnotil, naopak se zdá, že se již stala nedílnou součástí vybudované svatozáře nad jejich hlavami, jejich adorace!
Čím nás např. ještě badatelé „zásobují“, resp. o čem mlčí?
Informací o „atentátu“ a o jeho protagonistech od nejrůznějších badatelů je přehršel. O něco výše v textu jsme se zastavili u otázky, kdo byl „duchovním otcem“ nápadu Heydricha zlikvidovat. Jak jsme již sdělili, teorií je povícero.
Autorství plánu na provedení „atentátu“
U jednoho z badatelů se objevuje tvrzení, že autorství vzešlo z komunity čs. důstojníků a generálů čs. zahraniční armády ve Velké Británii, jaksi mimo povědomost E. Beneše, jako jejich pomsta za to, že Heydrich nechal popravit některé z jejich bývalých vojenských kolegů resp. velitelů. Nenechme se mýlit – v době, kdy se o provedení akce diskutovalo, už seděl E. Beneš díky své zkušené obratnosti v zákulisních salónních vyjednáních pevně ve svém pomyslném londýnském prezidentském křesle, které ve fyzické podobě zanechal na Hradě po své abdikaci a útěku z Prahy do Londýna v říjnu 1938. Akce rozměru Operace Anthropoid by se nebývala mohla uskutečnit za jeho zády, bez jeho vědomí! Lze bez zaváhání konstatovat, že k ní došlo s jeho plným vědomým souhlasem, pokud ne dokonce s jeho osobní prvotní iniciací!
Některé další diskutabilní body badateli ignorované, nedostatečně objasněné resp. překroucené:
Žádná badatelská reakce na Kubišovo selhání a jeho útěk
▪ Kubišova činnost po útěku na bicyklu ze „zatáčky“ na jeho záchytnou adresu u rodiny Novákových v Libni, v jejíž těsné blízkosti bicykl odstavil a způsobil tak prozrazení svých podporovatelů – žádným badatelem nezmíněna jako akt závažného porušení základních zásad ilegální činnosti, dekonspirace nakonec rezultující v uvedení pronásledujících složek na stopu!
Žádná badatelská reakce na Gabčíkovo selhání a jeho útěk
▪ Gabčíkova činnost bezprostředně po první, nezdařené části akce, t.j. po nezahájení střelby ze samopalu − tudíž nepoužití záložní zbraně (coltu) k Heydrichově likvidaci = útěk s plně funkční zbraní v ruce před Heydrichovým řidičem Kleinem, příslušníkem SS, vyhledání úkrytu v řeznickém krámě majitele Braunera a ponížené doprošování se, aby jej neprozradil, nakonec další selhání při střelbě, když z bezprostřední blízkosti esesáka Kleina dostatečně nezneškodnil a prostřelil mu pouze nohu, jeho další zmatený útěk, aniž by se přesvědčil, zda po něm zraněný Klein nevystřelí (doposud není k nalezení žádná informace o tom, že by jej byl Gabčík před dalším kolem svého útěku odzbrojil!)
Ulice Na Kolínské - část trasy útěku J. Gabčíka
Diskutabilní záznam o vzpříčeném náboji
▪ Jeden z badatelů před jistou dobou (ne příliš vzdálenou) oznámil, že našel v archivu protektorátní policie záznam o nálezu vzpříčeného náboje v nábojové komoře Gabčíkova odhozeného stengunu. Objevil-li by se takový zápis v listinných materiálech některé vyšetřující okupační bezpečnostní složky, byla by to skutečně zajímavá informace, která by ale i tak vyžadovala nějaké bližší určení – jak se tam dostala, kdo ji zapsal, zda jsou známy nějaké další okolnosti, které by mohly její věrohodnost podepřít.
▪ Při vědomostech, které máme o vztahu mezi bezpečnostními okupačními složkami a českou protektorátní policií, je nutné takovou zprávu přijímat s maximální rezervovaností a považovat ji spíše za smyšlenou, s jejím dnes už těžko vypátratelným autorstvím. Lze si jenom těžko představit, že by Gestapo resp. některá jiná okupantská bezpečnostní složka poskytla komukoliv od české protektorátní policie stengun ke zkoumání! Bez bližších znalostí o tomto zápisu se lze domnívat (dovedeno ad absurdum), že to mohla dokonce být nějaká osoba zcela nepovolaná - co třeba uklízečka?
Rozmístění jízdních kol v „Heydrichově zatáčce“ údajně signálem připravenosti položit zde život
▪ Jeden z badatelů zcela vážně tvrdí, že rozmístění jízdních kol v místě plánovaného útoku podává jasný důkaz o tom, že jeho protagonisté vůbec nepočítali s tím, že je budou po akci ještě potřebovat, protože naopak napevno počítali s tím, že při ní oba položí své životy! Ignoruje přitom děj, který nastal po jejich méně než polovičatě odvedené práci, kdy se o překot vrhli ke svým kolům, přičemž Gabčík se k němu ani nedostal, jak měl napilno! S tím, co víme o průběhu jejich pobytu v Praze spojeném s přípravou akce, kdy stačili nastartovat milostné vztahy s plány do budoucna, jsme přesvědčeni, že žádné pokládání životů v „zatáčce“ plánováno nebylo! I rozmístění jízdních kol m.j. spíše svědčí o zmatkařské, nedostatečně zvážené přípravě a nejspíše o plánu, předvést jakousi snahu zadaný úkol splnit, ale co nejméně přitom na sebe přivolat nebezpečí, újmu na zdraví či dokonce na životě, a co nejdříve a nejrychleji z místa pokusu o útok na Heydricha zmizet! Kdyby to dotyčný badatel takto posoudil, nemohl by nikdy dojít k závěru, že oba aktéři plánovali statečně položit na místě své životy!
Zbytečné diskuze o nepodstatných detailech
Jak mohou badatelé s čistým svědomím vážně diskutovat o tak nepodstatných věcech, jako je pořadí útoku na automobil, resp. o rozmístění obou útočníků, licitovat o tom, jak byly dodrženy závazné prováděcí pokyny ze služebního manuálu britských commandos, když přitom ignorují, zamlčují, obcházejí a nepravdivě informují o jejich kardinálních chybách –
- o zmatečné přípravě/nepřípravě bojiště, kde zůstaly chaoticky pohozené některé jim náležející věci včetně minimálně ještě jedné bomby, plného zásobníku do stengunu, - a absolutně prioritně o nezlikvidování objektu útoku plně funkčními a k takovému úkolu předem určenými záložními zbraněmi, o dezerci z boje! Dlouhodobě opakované diskuze badatelů dávají tušit, že už snad mají dobře „našlápnuto“ až k tomu, začít pořádat na toto téma dokonce učená sympózia!
Informace, jež o některých aspektech akce provedené proti Heydrichovi podávají, jsou někdy chaotické a navzájem si zcela odporující, navozující siklný dojem, že už v tom sami mají „guláš“. Příkladem budiž v jednom tištěném periodiku na dvou různých stránkách navzájem si odporující tvrzení jednoho a téhož samého badatele o stanovištích obou aktérů, přičemž na straně 46 je rozmisťuje ve svažující se zatáčce v pořadí Gabčík výše, Kubiš níže, zatímco v jiném článku, začínajícím v tomtéž časopise na str. 96, tomu je zcela naopak!
Opravdové vzory statečných osobností odboje spatřujeme jinde
Se stále se rozvíjejícími globálními možnostmi přístupu k novým informacím si musíme zvykat na to, že na jejich základě budeme muset stále častěji přehodnocovat naše dosavadní vědomosti o řadě událostí, řadě jejich protagonistů a že některé doposud napevno zafixované mýty budou padat. Jsme přesvědčeni, že mýtus „skvělého atentátu“ takovým jedním mýtem také je!
Závěrem proto chceme sdělit svůj názor, že v československém odboji existuje řada osobností, které si zcela určitě zaslouží více pozornosti, než té, nezaslouženě dlouhodobě věnované členům Antropoidu! Jmenujme několik příkladů: pražský odbojář Oldřich Frolík, pražská filmová herečka Anna Letenská, hrdina z Chodska Jan Smudek, pražští Tři králové, parašutisté z Londýna: Jaromír Nechanský, Jaroslav Klemeš, Rudolf Pernický, …
***
Využité zdroje informací:
Titulní strana knižní publikace „Druhá bomba opri Heydricha?“
▪ „Druhá bomba pro Heydricha?“, Balcar B. / ISBN 978-80-88220-17-6;
▪ „Akce Heydrich – příliš mnoho otazníků“, Sýs K. / ISBN 978-80-879090-15-2;
▪ „Britské padáky nad Protektorátem Čechy a Morava - Je třeba přepsat historii „atentátu“?: https://medium.seznam.cz/clanek/bob-balcar-britske-padaky-nad-protektoratem-cechy-a-morava-je-treba-prepsat-historii-atentatu-108772;
▪ „Britské padáky nad Protektorátem Čechy a Morava - Otazníky ve tmě pod nimi dále bez odpovědí“: https://medium.seznam.cz/clanek/bob-balcar-britske-padaky-nad-protektoratem-cechy-a-morava-otazniky-ve-tme-pod-nimi-dale-bez-odpovedi-111820
Autorské prohlášení:
Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.
