Most u Remagenu 1945 a jeho obraz v „českém zrcadle“

Tak probíhalo na mnoha místech v Československu na jaře a v létě 1969 promítání slavného filmu amerického režiséra Johna Guillermina „Most u Remagenu“, jehož natáčení započalo v jarních měsících 1968 současně s „pražským jarem“. Po 21. srpnu 1968, když se namísto filmových rekvizit v podobě americké druhoválečné vojenské techniky objevily nejenom v Praze, ale v celé zemi, opravdové, k ostré střelbě připravené (mnohde i střílející) rekvizity tzv. „bratrské pomoci spřátelených socialistických zemí“, natáčení muselo povinně skončit. Filmaři byli nuceni najít někde v Evropě jiný most, který by se podobal tomu v Davli u Prahy, „dvojníku“ remagenského mostu, spočívajícímu od roku 1945 na dně německého veletoku – Rýna. To se jim nakonec podařilo částečně v Itálii, částečně v Hamburku a na několika dalších místech v Německu. Důkazem je to, že se film na plátnech s velkým ohlasem ve světě objevil. Alespoň nadšeným potleskem dávali tehdy českoslovenští diváci v kinech najevo, koho by ve své zemi viděli raději! Tenhle film se stal v té době spolu s druhým americkým filmem – „Bitva v Ardenách“ – pro mnoho lidí u nás doslova ikonou!

Starý most v Davli byl v roce 1968 mostem silničním, v současnosti slouží jako lávka pro pěší. Pro potřeby filmování musel být zvýšen a opatřen kašírovanými obrannými věžemi jako jeho reálný vzor na Rýně. Ve svahu nad železniční tratí před nádražím v Davli byl do skály vylámán iluzorní portál tunelu, do kterého vedla železniční trať z upraveného mostu.

V 70. létech byl portál tunelu zazděn. Jako památka na filmování byl instalován velkorozměrný panel představující kopii oficiálního posteru filmu. Svého času dostala název „Remagen“ davelská nádražní restaurace.

Nešťastný 21. srpen 1968 tedy práce na filmu v Československu přerušil. Střet filmařů se syrovou realitou „varšavskosmluvní“ okupace Československa byl krutý. 21. srpna se probudili do pošmourného rána nebo byli známými a přáteli probuzeni s těžko uvěřitelnou informací o od noci probíhající okupaci. Za krátkou chvíli se o ní měli na vlastní oči přesvědčit. V ulicích již byly sovětské tanky. Po jejich průjezdu ulicemi v centru Prahy zůstávaly u chodníků rozpárané vraky parkujících aut, mnohdy slisované do podoby plechové placky. Nastal boj s časem. Mnoho materiálu, mnoho rekvizit, mnoho osobních věcí filmařů i pomocného personálu muselo zůstat na svém místě, balilo se jen to nejnutnější. Většina herců a pomocného personálu se soustředila na radu amerického velvyslanectví v pražském hotelu International a již během dopoledne odtud vyjížděly k západoněmecké a rakouské hranici kolony taxíků s cílem dostat pasažéry co nejrychleji alespoň kousek za hranice. Spolu s hlavním štábem odjížděla i americká herečka Shirley Temple-Black. Po roce 1989 se do Prahy vrátila jako velvyslankyně USA.

Úzká příčinná souvislost filmu a „bratrské pomoci“ 21. srpna 1968

Natáčení filmu v Československu a „bratrská pomoc zemí socialismu a míru“ v roce 1968 dovezená na pásech jejich tanků byla v těsné příčinné spouvislosti. Když padlo rozhodnuntí velkofilm o „remagenském zázraku“ natočit, vybírala se samozřejmě místa příznivá nejenom po stránce vhodných filmových lokalit, ale i po stránce finanční. Československo tehdy obojí splňovalo. „Most u Remagenu“ měl být svého druhu prvním takovým filmem západní (americké a západoněmecké) provenience, kompletně natočeným v  tzv. „východním bloku“.

Měla být především použita válečná technika z období 2. světové války, přičemž jednu její část vytvořily německé zbraně, doposud na více místech v Československu ještě deponované a udržované. K tomu v některých lokalitách kolem Prahy a dokonce i v jejích ulicích bylo možné potkat americké vojáky – ne každý ihned rozpoznal, že se jedná o komparzisty navlečené do amerických uniforem z období 2. sv. války.

Domácí reakční síly, obávající se o osud komunistického „reálného socialismu“, začaly do Moskvy vysílat úpěnlivé prosby o zákrok proti rejdům Západu v naší zemi. „Neues Deutschland“, noviny komunistické partaje SED v Německé demokratické republice, přinesly zprávu o tom, že natáčení filmu je pouhou zástěrkou zakrývající mamutí akci americké CIA namířenou na likvidaci komunistického zřízení v Československu. Tajná bezpečnostní složka STB nechala zapečetit sklady s pyrotechnikou, která měla být použita k explozím při natáčení s tím, že se jedná o bojový materiál, s nímž se počítá jako se zásobou k prvotnímu použití při povstání plánovaném proti československé komunistické prosovětské vládě. Práce na filmu během probíhajícího „pražského jara“ tak skutečně přispěly k tomu, že se je zatvrzelým, konzervativním sílám úspěšně podařilo využít jako jeden z argumentů k „pozvánce“ Brežněvových tanků do Československa.

K filmu lze po právu takovýto přídomek připojit. A ještě jedna ryze česká rarita. Slovo „most“ se opakuje jako v žádném jiném jazyce. Kromě mostu v Davli si ve filmu při natáčení některých záběrů zahrál i další most přes Vltavu – Měchenický. Někdy je v domněnkách zaměňován za most v Davli. Je ale také populární jako most „válečný“ – zahrál si v českém filmu „Zbraně pro Prahu“.

Třetí shodný český výraz má na začátku slova velké písmeno ─ natáčelo se částečně v troskách, částečně i ve zbytku ještě stojících, ale před filmovými kamerami se řízenými explozemi k zemi řítících městských budov starého Mostu, ustupujícího před povrchovou těžbou uhlí . Realita v Remagenu byla jiná. Obyvatelé stačili na výzvu starosty včas vyvěsit bílé vlajky a město bylo americké dělostřelby ušetřeno. Mnohá jiná města v Porýní i jinde v Německu takové štěstí neměla, takže již existující trosky i k zemi se řítící budovy starého Mostu ve filmu nelžou.

Na filmovém pásku zanechalo svůj odkaz i několik českých herců a svoji výraznou stopu i skvělé umění a odvaha českých kaskadérů, rovnající se světové špičce v tomto oboru! Existuje dokonce český tzv. „film o filmu“ věnovaný jejich perfektní a dechberoucí práci při natáčení. „Most u Remagenu“ je doslova pomníkem českého kaskadérského umění!

Z českých herců se ve filmu např. objevují: Vít Olmer, Rudolf Jelínek, Jan Schánilec, Karel Mareš, Rudolf Kalina, Václav Neužil.

Bohatý unikátní válečný arzenál

Film je unikátní ve více směrech. Týká se to nejenom skvělých výkonů dlouhé řady českých kaskadérů, ale také použité válečné techniky. Nejsou zde k vidění, jako v mnoha jiných válečných filmech, např. německá samohybná děla obvykle vzniklá namaskováním (někdy lépším, někdy horším) amerických stíhačů tanků hellcatů atp. V době natáčení (r. 1968) stále ještě ve vojenských depech stály německé pěchotní obrněné transportéry zn. Schützenpanzerwagen Sd.Kfz. 251, po válce sloužící v čsl. armádě s označením HKL6p, spíše tedy známé jako „hakly“, také samohybná děla „STUG III“ a „STUG IV“, byly zde i americké náklaďáky zn. Studebacker a j., samozřejmě také jeepy Willys.

„Hakly“ a „stugy“ v československé armádě oficiálně sloužily ještě pouhých pár let před natáčením filmu. V době „berlínské krize“ vzniklé po postavení „berlínské zdi“ v r. 1961 byly přemístěny na západní státní hranici k rotám Pohraniční stráže, kde je obsluhovali do služby povolaní „záložáci“, kteří s nimi nějaká léta předtím ještě absolvovali svoji základní službu. Kanony německých „STUG III a IV“ byly většinou „poctivé“ výrobky plzeňské Škodovky, která je na svých běžících pásech pro německý Wehrmacht vyráběla až do skončení války, dokonce i po rozbombardování fabriky v únoru 1945!

K neveselé historii vzniku filmu v Československu alespoň jedna veselá příhoda z natáčení.

O tom, zda je pravdivá, či zda se jedná o „báchorku“ z lidového podání, už se asi více nedozvíme, určitě ale stojí za to, na ni vzpomenout – V hospodě v malé vísce nedaleko Davle znuděně až ospale popíjelo své pivko několik místních štamgastů a na oběd se zastavil téměř celou nedalekou vesnicí obávaný a současně nenáviděný předseda místního národního výboru, horlivý komunista, fanatický přítel Sovětského svazu, po 21. srpnu 1968 prý zastánce okupace Československa, do něhož Brežněv vyslal své tanky. Hospodský, prý jakoby z oka vypadlý hostinskému Palivcovi, nalévajícímu v hospodě „U kalicha“ Josefu Švejkovi, vykoukl z okna, spatřil džíp, z něhož vyskočilo několik filmových komparsistů v amerických „battledresech“ a namířilo si to uhasit žízeň v přestávce filmování přímo k jeho hospodě.

„Tak, pánové, a je to tady!“– pronesl hospodský významně a rozšafně, popadl plný půllitr a došel s ním ke stolu, u něhož osaměle, všemi opuštěn, seděl „zažraný komanč“. Zaťukal na okraj masivní dřevěné desky jako na dveře a s bohorovným klidem pravil – „Tak, velkej náčelníku, bledý tváře sou tady a rudý komančové jdou do věčnejch lovišť!“ Sotva dořekl, otočil plný půllitr na jeho hlavu. Za rok a půl nato prý hospodský „vyfasoval“ od jedné horlivé normalizační soudkyně půl roku „natvrdo“!

Zázrak u Remagenu

Tak vstoupilo do povědomí světa takřka vzápětí to, co se u tohoto městečka odehrálo 7. března 1945. Nebýt 9. americké obrněné divize a jejího bojového uskupení CCB, jehož vojáci jako první spatřili jediný neporušený most přes Rýn, film „Most u Remagenu“ by nikdy nevznikl a neznali bychom ani onu veselou historku z natáčení.

_____________________________

Redakční poznámka: Město Remagen odvozuje původ svého jména již od dob starého Říma, kdy římské legie vybudovaly v tomto kraji dva mosty přes Rýn spočívající na do vody šikmo zapuštěných dřevěných pilotech a daly zdejší osadě jméno Rigomagus. Dnes má město okolo 17 tisíc obyvatel a náleží do spolkové země Porýní-Falcko. Je velmi pěkné, útulné, bezvadně udržované s pověstnou německou akurátností, s řadou architektonických památek. Jeho návštěva je skvělým zážitkem. Málo známou zajímavostí je, že Ludendorffův most byl obsazen americkou armádou již v  1. sv. válce, kdy po něm přecházely po kapitulaci Německa americké okupační jedotky.

_____________________________

Vztah druhoválečné historie mostu a Československa vzniklý natáčením filmu je ještě umocněn tím, že americká jednotka, která se mostu zmocnila, zakončila svoji bojovou cestu 2. světovou válkou na českém území, když postoupila svými dvěma úkolovými uskupeními od Chebu podél hřebene Krušných hor, údolím řeky Ohře směrem na Falknov (dnes Sokolov), Březovou, Rudolec až na předměstí Karlových Varů. Bohužel, i při tomto průniku ještě příslušníci divize v bojích s poslednimi německými fanatiky skrytými za silničními zátarasy, umírali. Mezi nimi i několik přímých účastníků bitvy u remagenského mostu.

Na předměstí Karlových Varů došlo k setkání s jednotkami Rudé armády, které zde obsadily demarkační linii. Velení divize spolu s velením 1. US pěší divize, zvané „Velká rudá jednička“ přijalo 7. května 1945 v Lokti kapitulaci XII. německého branného okruhu v čele s jeho velitelem generálem Osterkampem. Přitom došlo k památné události, zaznamenané v mnoha válečných knihách a memoárech, když brigádní generál G. Taylor, zástupce velitele 1. pěší divize, kapitulujícímu německému generálovi udělil lekci ze zeměpisu a opravil v Osterkampem sepsaném kapitulačním protokolu název země z původního „Sudetenland“ na „Czechoslovakia“.

Drakonické tresty na Hitlerův rozkaz

Remagenský most, pojmenovaný po německém vojevůdci z 1. svět. války, maršálu Ludendorffovi, byl postaven jako železniční překlenutí Rýna, na druhé straně řeky ústil do tunelu ve skále. Měl být skutečně vyhozen do vzduchu jednotkou Wehrmachtu, která jej měla za úkol předtím co nejdéle bránit pro zajištění ústupu německých jednotek z levého břehu řeky. Nálože ale selhaly, mostní plocha se jenom nadzvedla a dosedla zpátky do svých ložisek. Hitler zuřil. Nařídil okamžité vyšetřování a pak nechal prostřednictvím tzv. „létajícího stanného soudu/ fliegendes Standgericht“ velitele Remagenu a další tři důstojníky pro výstrahu popravit za „zradu a zbabělost před nepřítelem“. Pátý, v nepřítomnosti odsouzený velitel mostu Wilhelm Bratge popravě ušel, protože po dobytí mostu padl do amerického zajetí. Manželka jednoho z popravených důstojníků po válce dlouhou dobu usilovala o zrušení tohoto nespravedlivého rozsudku, až se jí to nakonec v boji se zatvrzelou, byrokratickou německou justicí podařilo.

Ve filmu dojde k jedné popravě. Je vykonána jednotkou SS na veliteli Remagenu, majorovi Krügerovi, ve skutečnosti pravým jménem Schellerovi, kterého ve filmu ztvárnil hollywoodský herec Robert Waughn, jeden ze „sedmi statečných“ ze stejnojmenného filmu, v němž si zahrál váhajícího pistolníka jménem Lee. V roce 2007 Robert Vaughn ztvárnil sama sebe v dramatizaci událostí následujících po invazi v Normandii v pořadu jedné ze stanic BBC.

Obrazová historie mostu

Reakce Američanů na objevení nezničeného mostu byla blesková. Most musí být zachráněn pro další postup! Nesmí dojít k jeho zničení, které Němci zcela určitě plánují tak, jako u jiných mostů přes Rýn, již do vzduchu vyhozených! Díky příslušníkům 9. US obrněné divize se skutečně most podařilo před zničením alespoň na čas zachránit - a jeho dobytí vstoupilo do dějin.

Poručík Timmermann

S dobytím mostu vstoupil do dějin i velitel roty obrněné pěchoty divizního Bojového uskupení CCB poručík Karl Hans Timmermann, ve filmu nesoucí jméno Hartmann, (ve filmu ztvárněný americkým hercem Georgem Segalem) jehož rota byla tou první americkou jednotkou, která existenci doposud nezničeného mostu objevila. Poručík Timmermann měl k Německu blízký vztah. Jeho otec se sice již narodil v americké Nebrasce, poručíkův děd ale byl německým přistěhovalcem. Karlův otec narukoval v roce 1919 do americké armády a jako člen amerických okupačních sil přišel do Německa. V roce 1921 se na vycházce seznámil s jednou německou dívkou. Vycházku přetáhl, ke své jednotce se již nevrátil. V příštím roce si dívku vzal, 19. června 1922 se jim narodil syn Karl Hans. V lednu 1924 se manželé přestěhovali do Spojených států a usadili se v Nebrasce. Syn Karl navštěvoval školu Guardian Angels ve West Pointu v Nebrasce. Jeho velký zájem o vojenskou historii ho přivedl do řad dobrovolných účastníků předvojenské výchovy. V r. 1940 maturoval. Během své školní docházky musel čelit posměškům svých spolužáků, jejichž společným jmenovatelem byly zbabělost a dezertérství jeho otce. S rostoucí silou německého nacismu se stupňovala i nedůvěra amerických spoluobčanů vůči sousedům německého původu.

Karl byl přesvědčen, že musí obhájit čest svého rodu a vstoupil do americké armády, kam ho to od školních let táhlo. Jeho další tři sourozenci i jeho švagr se nakonec také přidali k americké armádě, aby „očistili“ jméno svého rodu.

Timmermannova divize se 20. srpna 1944 nalodila k cestě do Evropy. Po příjezdu do Francie v září byla přesunuta do Arden. Tam Timmermann po zahájení ardennské ofenzívy bojoval mimo jiné u Sankt Vithu, kde utrpěl zranění ruky. Na jaře 1945 pokračovali západní Spojenci v postupu do Německa. Poté, kdy velitel Timmermannovy roty utrpěl zranění, byl na jeho místo jmenován on.

7. března 1945 dorazila jeho rota jako předvoj 9. obrněné divize kolem 13. hodiny u Remagenu k nepoškozenému Ludendorffovu mostu přes Rýn. Poručík Timmermann o tom ihned informoval svého velitele, generálmajora Williama M. Hogha, který nařídil útok na most a jeho dobytí tak, aby nemohl být Němci zničen. Dva pokusy německých vojáků o vyhození mostu do vzduchu byly neúspěšné. Poručík Timmermann s částí své původní čety, jejímž velením byl po jeho jmenování do funkce velitele roty pověřen seržant Drabig, 117 metrů dlouhý most beze ztrát překonali a jako první američtí vojáci ve 2. světové válce tak stanuli na východním břehu Rýna. Nejprve bylo třeba zlikvidovat kulometná hnízda ve vysokých věžových kamenných pevnůstkách a k tomu poskytnout palebné krytí dalším příslušníkům Timmermannovy roty, kteří postupně přicházeli z levého břehu. Němečtí obránci mostu stažení do železničního tunelu se po krátkém boji vzdali včetně velitele obrany mostu.

Zasloužené pocty

Poručík Timmermann a seržant Drabig obdrželi za svůj hrdinský čin nejvyšší vojenské americké vyznamenání - Distinguished Service Cross / Záslužný služební kříž. Ve zdůvodnění připojeném k vyznamenání se praví:

„Za mimořádnou statečnost v boji proti nepříteli dne 7. března v Německu. Po dosažení železničního mostu Ludendorff přes řeku Rýn si poručík Timmermann, vědom si toho, že most byl připraven k demolici, a tváří v tvář silné palbě z kulometů, ručních zbraní a přímé palbě z 20mm kanónů, zahájil nebezpečný přechod přes most. Ačkoli mostem otřásaly výbuchy dělostřeleckých granátů a dvě exploze, pokračoval v postupu. Po dosažení mostních věží na druhé straně je vyčistil od odstřelovačů a demoličních čet. Stále čelil intenzivní palbě z kulometů a granátů, ale dosáhl východního břehu řeky, kde zneškodnil nepřátelské odstřelovače a dělostřelecké čety podél břehu řeky a na útesu nad řekou. Svým výjimečným hrdinstvím a neochvějnou statečností poručík Timmermann podstatně přispěl k vytvoření prvního předmostí přes řeku Rýn.“

Řada příslušníků Timmermanovy roty také obdrželo vojenská vyznamenmání, oceňující jejich v tomto boji projevenou statečnost.

Bojové uskupení CCB (Combat Command B) 9. US obrněné divize bylo vyznamenáno nejvyšším kolektivním vojenským vyznamenáním: Prezidentskou citací / Presidental Unit Citation.

Jedna z pamětních desek na zachovaných kvádrech levobřežního předmostí je věnována všem součástem Bojového uskupení CCB 9. obrněné divize, zaslouživších se o dobytí mostu.

Německé pokusy o zničení mostu a jeho americká obrana Na rozkaz rozzuřeného Hitlera se na most sesypaly německé útoky jako roje vos. Němci se v následujících dnech marně snažili všemožnými prostředky o jeho zničení. Vyslali k němu „žabí muže“ s náložemi, kteří byli dojednoho zlikvidováni, několikrát se pokusili o bombardování, dokonce k tomu nasadili i své nově zaváděné proudové bombardéry Arado Ar 234. 12. března letecký útok na most vyvrcholil. Americké letectvo a pozemní protiletadlová obrana podle německých údajů sestřelily z celkového počtu 91 nasazených letadel 26 strojů, k tomu 9 jich poškodily.

Ze svých stále existujících, Spojenci ještě nedobytých odpalovacích základen v Holandsku Němci vypálili i několik raketových střel V-2! Z nich ale jenom jedna doletěla do blízkosti mostu, aniž by na něm způsobila nějaké větší škody. Ostatní měly rozptyl až několik desítek kilometrů. Několik z nich doletělo až do okolí Kolína nad Rýnem. Útok raketami V-2 na most se stal výjimkou v jinak doposud zaběhnutém způsobu jejich každodenního hlavního zaměření na Londýn a Antwerpy. To pro V-2 byly co do plochy podstatně větší cíle, do nichž se strefit bylo mnohem snadnější, než zasáhnout na vzdálenost několika stovek kilometrů jeden úzký most. Obětí raket na těchto místech bylo stále velmi mnoho. Např. 8. března dostalo zásah tržiště v londýnském Smithfieldu, při němž zahynulo 110 osob.

Neocenitelná výhoda a …

Američané získali neocenitelnou výhodu, doslova trumf. Přes most začaly na druhou stranu Rýna ihned proudit jednotky, které měly za úkol udržet toto neočekávaně získané spojení obou břehů a podél mostu, nyní již mimo dosah palby jeho obránců, vybudovat pontonové mosty k přepravě dalších jednotek. Během 24 hodin se tak na pravý břeh Rýna dostalo přes 8 000 amerických vojáků. Když se most po 10 dnech, 17. března 1945, nakonec přece jen do vod Rýna zřítil, hlavně díky otřesům okolní půdy během americké dělostřelecké palby při německých pokusech ho zničit ze vzduchu, zahynulo 28 amerických ženistů právě pracujících na jeho opravách. V té době ale již na jeho pravý břeh proudil válečný materiál a přesunovaly se jednotky po pontonových mostech, takže jeho ztráta ze strategického hlediska nebyla katastrofou, která by zde mohla americkou armádu na postupu do německého vnitrozemí zastavit.

... katastrofální využití dobytého mostu

Katastrofou ale bylo „zhodnocení“ jeho dobytí. Generál Omar Bradley, velitel XII. skupiny armád, do jehož operačního prostoru most spadal, se ve svém štábu radoval předčasně. Válečný historik Robert Leckie to popisuje takto: Pobočník Eisenhowerova štábu, generálmajor Bull, přítomný u Bradleyho v okamžiku, když tam zpráva o dobytí mostu dorazila, se na rozradostněného Omara podíval pohledem, který nevěštil nic dobrého a suše prohodil „Brade, nedělej si žádné iluze! Všechno se podřizuje nejvyšším zájmům! Okamžitý útok tady u tebe se neplánuje! Plány jsou jiné, využití mostu v nich není!“ Předmostí na pravém rýnském břehu bylo sice získáno, ale žádný generální útok se z něho nerozvinul. Zůstalo nevyužité! K velkému německému překvapení a ulehčenému vydechnutí.

Montgomeryho stopa v řetězu spojeneckých neúspěchů

Útok přes Rýn byl plánován na dobu o více než 14 dní pozdější! Dnes víme, že hlavní roli, opět ne příliš pozitivní, v tom sehrál britský maršál Montgomery, který údajně nebyl ještě dostatečně na útok přes Rýn připravený. Vliv, jaký od počátku invaze 6. června 1944 na vedení operací v západní Evropě měl, je stěží pochopitelný. Jako kdyby se vše muselo řídit výhradně podle jeho názorů! Hodně se toho takto skutečně řídilo, bez ohledu na „kixy“, které jeden za druhým vyráběl jako na běžícím pásu.

Paradoxem bylo, že se dobytí mostu ihned začalo spojovat s možností podstatně rychleji ukončit válku, jenže s Montgomeryho přístupem nešlo o její co nejrychlejší ukončení. On úspěšně pracoval na tom, aby trvala co nejdéle. Jeho liknavost a pedantské trvání na naddimenzované přípravě každé operace, kdy byl ztracen čas a možnost využít momentu překvapení nepřítele, způsobovala, že se válka protahovala.

Bilance Montgomeryho „úspěchů“

Caen

Montgomery měl na svědomí velké zpoždění při dobývání města Caen po vylodění v Normandii a tím opožděný výpad dále do Francie. Namísto jeho naplánovaného dobytí v prvních dnech po vylodění, se to podařilo až za měsíc!

Falaise – Morten

Jeho liknavost způsobila, že z velké spojenecké pasti připravené na sklapnutí po německém protiútoku u Fallaise a Mortenu v srpnu 1944 unikly desítky tisíc německých vojáků i německá těžká bojová technika.

Antwerpský přístav

Montgomeryho „opomenutí“ dobýt Němci obsazený a v pevnost proměněný poloostrov Walcheren a tím tedy několikaměsíční paralýza antwerpského přístavu ─ hlavního logistického spojeneckého centra, odkud měla být zásobena celá kampaň na západní frontě ─ způsobilo, že poloostrov tuto zásobovací funkci přístavu „úspěšně“, ve prospěch nepřítele, blokoval. Eisenhowerovo vrchní velení Pattonově 3. armádě bleskově postupující Francií směrem do Lucemburska a Sárska pohonné hmoty odepřelo ve prospěch 1. US armády a Montgomeryho XXI. skupiny armád. Pattonovy tankové divize se zastavily. Aby mohl spojenecký útok na německou „pevnost Evropa“ pokračovat podle plánu, musela být nastartována operace „Red Ball Express“ ─ nepřetržitý, 24 hodinový kolotoč konvojů několika tisíců amerických nákladních vozidel a cisteren dopravující ze spojeneckých skladišť v Normandii PHM na frontu. Teprve po dobytí poloostrova Walcherenu kanadskými jednotkami v bitvě o ústí řeky Šeldy od 2. do 8. listopadu 1944 mohly začít na frontu proudit dodávky PHM, olejů, munice a všeho dalšího nezbytného z antwerpského přístavu.

Market-Garden

Operace Market-Garden, největší vzdušná výsadková operace 2 sv. války, kterou Montgomery prosadil a neúspěšně provedl, skončila krvavou lázní tisícovek spojeneckých vojáků. Možnost ukončit válku na západní frontě do Vánoc 1944 tak byla definitivně ztracena.

Spojenecký útok přes Rýn

Také útok přes Rýn musel kvůli konání důkladných Montgomeryho příprav posečkat až do 23. března, takže neočekávané dobytí remagenského mostu sice vstoupilo zaslouženě do válečných dějin, reálné využití tohoto úspěchu, které mělo šanci se stát velkým spojeneckým strategickým úspěchem, se ale bohužel nekonalo. Zůstalo pouze velkým propagandistickým úspěchem bez strategického efektu v podobě zničení nepřítele, na které si západní fronta musela ještě počkat několik dlouhých týdnů až do likvidace „rúrského kotle“.

Teprve obklíčení hlavních nepřátelských sil v tomto „kotli“ znamenalo ze strategického hlediska definitivní zhroucení hlavního německého odporu.

Eisenhower a Montgomery

Je všeobecně znám negativní vztah mezi Montgomerym a vrchním velitelem Eisenhowerem. Jejich animozita vybublala na povrch po skončení bitvy v Ardenách v lednu 1945, kdy se ješitný a egoistický Montgomery veřejně pasoval do role hlavního vítěze této bitvy. Teprve, když Eisenhower pohrozil svojí rezignací na funkci vrchního velitele spojeneckých sil na evropském válčišti, musel „Monty“ trochu ubrat. Pak se ale opět „otřepal“ a útok přes Rýn musel být opět načasován podle jeho představ.

Ačkoliv byl Eisenhower Montgomeryho nadřízeným, často to vypadalo tak, že on ho neřídí, že naopak dělá to, co chce a prosazuje Montgomery. Proč tomu tak bylo, se lze pouze domnívat. S jistotou lze říci, že Montgomeryho „úlety“ prodloužily válku a stály západní spojence nesmírné lidské ztráty. Tato situace by si po létech mlčení zasloužila hlubší rozbor.

Stín „Mostu u Remagenu“

Devalvace spojeneckého úspěchu u Remagenu je toho zářným příkladem. Od té doby do dneška by se dala najít na straně následníků tehdejší západní spojenecké aliance na čele s USA celá dlouhá řada obdobných případů, které jako kdyby si vzaly příklad z „Mostu u Remagenu“ - nevyužité možnosti dotáhnout některé nadějné operace do úspěšného konce. I když už v cestě nestojí problém „Eisenhower-Montgomery“, vždy se objeví nějaký jiný! Stín „remagenského mostu“ na následníky západní spojenecké aliance stále dopadá, dodnes se z něho nedokázaly dostatečně poučit.

Důstojný památník a memento odporu proti válkám

Dlouholetý starosta Remagenu Hans Peter Kürten, vykonávající tuto funkci k plné spokojenosti spoluobčanů po dobu 30 let, již dlouho uvažoval o vybudování památníku remagenského mostu a událostí s ním spojených. Jen jednání s Německými spolkovými drahami trvala sedm let, než se městu konečně podařilo získat od Správy spolkových železnic bývalý železniční pozemek s předmostím a obrannými věžemi. Pokusy o získání státní podpory zamýšleného zachování mostních věží a vybudování Památníku míru nevzbudila žádný vládní zájem a z této strany tedy žádná šance na podporu nekynula.

Starosta ale začal okamžitě zaznamenávat obrovský úspěch s realizací svého neobvyklého nápadu - s prodejem suvenýrů zhotovených z kousků kamenných pilířů Ludendorffova mostu vyzvednutých z rýnského dna, zalitých do destiček ze syntetické pryskyřice a opatřených certifikátem pravosti. S prodejem se začalo ve výroční den dobytí mostu, 7. března 1978. Během krátké doby vynesl prodej těchto suvenýrů městu částku 100 000 DM (přibližně 50 000 EUR), která byla investována do zřízení důstojného památníku v mostních věžích, úpravy okolí a vybudování naučné stezky. Pozůstatky remagenského mostu se tak konečně mohly stát místem mírového setkávání a odmítání válek.

_________________________________

Z NORMANDIE PŘES ARDENY AŽ K NÁM Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR - Úplná historie / Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5                  

Sága 2. světové války/Leckie Robert/ ISBN 80-7214-285-2

Verhexte Brücke. Die Wahrheit über den Brückenkopf von Remagen /Michler M./ vyd. 1981, Verlag Gerstmair, Würzburg

https://de.wikipedia.org/wiki/Die_Br%C3%BCcke_von_Remagen

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Bridge_at_Remagen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Most_u_Remagenu

https://search.seznam.cz/?q=remagen+bridge&oq=remagen+bridge&aq=-1&ms=6673&ks=14&sourceid=top&sId=EOYpqc6ahvtwwpDfkNai&sgId=MC4×MzgyNDM3MTgxMTEwNTQ0IDE3NjczODI4MTQuNzc2

Prohlášení

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.