Šumava, květen 1945, Nová Hůrka a Paseka: Krvavé dny na samém konci války

Rozmístění amerických sil a jejich úkoly

Ráno 4. května se vrací velitel 1. čety roty C ze 2. eskadrony, součásti 2. jízdní průzkumné (mechanizované) skupiny, tzv. „2. kavalérie“, poručík Gannawey z velitelského stanoviště roty C v Gerlově Huti, kam odjel pro rozkazy. Jeho četa se mezitím začíná chystat v hostinci v Nové Hůrce (dnes Bike Penzion „Pod Hůreckým vrchem“ na silnici č. 190 Železná Ruda – Hartmanice) ke snídani.

Den předtím, tedy 3. května 1945, dorazily dvě čety roty C do dvou malých šumavských vísek – 1. četa do hostince a  jeho nejbližšího okolí v Nové Hůrce, 2. četa do dnes již neexistující osady Paseka.

Velitelství roty C se usídlilo v dnes již neexistující obci Gerlova Huť, od níž jsou obě zmíněné osady vzdáleny zhruba 5, resp. 7 km.

Rota B ze 2. eskadrony zaujala pozice o několik kilometrů jižněji a současně o několik stovek výškových metrů níže – v Železné Rudě. Hlavní úkol 2. eskadrony spočívá v otevření a zabezpečení jediného existujícího silničního spojení mezi hraničním přechodem v Železné Rudě a jednou z bran Šumavy - okresním městem Klatovy. Tato trasa musí být co nejdříve k dispozici americké 4. obrněné divizi pro její nekompromisní postup do českého vnitrozemí tak, aby mohla zaútočit v sestavě 3. US armády generála George S. Pattona od Železné Rudy a z Kunžvartského sedla, od dnešního Strážného, spolu s 9. US obrněnou divizí od Karlových Varů a s 16. US obrněnou divizí od Plzně na hlavní město Československa – na Prahu.

Běh o život

Poručík Gannawey má štěstí v neštěstí. Zásah do každé jiné části vozu by byl pro něj fatální. Takhle jde velká část kinetické energie spolu s cáry z pneumatiky do volného prostoru. Z jeepu se stává díky stále běžícímu motoru a pracujícímu náhonu předních kol „kolotoč“. Poručík z něho vypadává do silničního příkopu, i přes tuto už jarní roční dobu ještě stále naplněného sněhem, a daří se mu dostat se z jeho dosahu dříve, než se na něj převrátí. Rychle se vzpamatovává, na všech čtyřech se dostává na krajnici a vcelku dobře zorientován prchá zpět, odkud do osady přijel. Náhle začínající sněhová plískanice, střídající doposud několik dní padající déšť, v tomto místě a v tomto čase nic neobvyklého, mu skýtá jakous takous „kouřovou clonu“. Za ním se ozývají výstřely z ručních zbraní. Projektily letící kolem něj mizí v bílé tmě, v níž on mizí svým pronásledovatelům. Čeká na něj nyní vzdálenost více než 6 km, kterou musí uběhnout, aby podal zprávu a přivedl pomoc.

Vydává se na svůj běh o život vystresovaný, ve vojenských botách a zimním plášti, ozbrojen jen pistolí v postranním pouzdře, s ocelovou přilbou zavěšenou na předloktí, ve vánici, která stále houstne. Za daných podmínek je tempo 6 minut na 1 km i pro mladého, zdatného muže téměř nedosažitelné. Má opět štěstí, do cesty se mu nestaví žádná další překážka, takže se nakonec v čase pod 60 minut dostává do Gerlovy Huti a může podat hlášení o zmizení své čety a o nepříteli, který ji zřejmě zlikvidoval a obsadil osadu Paseka.

Velitel roty, kapitán Tallichet, okamžitě vydává rozkazy. Poplach pro 3. pěší četu a pro četu lehkých tanků Chaffee ! Gannaweyovi se mezitím dostává rychlého občerstvení v rotní kuchyni a již musí nasednout do prvního z „grayhoundů“ připravených vyrazit na pomoc kamarádům, kteří se ocitli v problémech.

Trestná výprava

Před polednem se řítí od Gerlovy Huti k Nové Hůrce konvoj složený z tanků Chaffee, průzkumných „greyhoundů“ M8 a jeepů. Při průjezdu osadou vrhá nešťastný poručík Gannawey smutný pohled na hostinec, z něhož před několika hodinami zmizela jeho četa. Ani při průjezdu samotou Slučí Tah se nic neděje. Sotva se ale ocitne první „grayhound“ na odbočce do Paseky, vítá ho palba z ručních zbraní. Nepřítel evidentně nemá žádné těžké zbraně a je asi hodně nedočkavý, nenechá konvoj ani vjet mezi stavení, aby ho mohl napadnout „pancerfausty“. Tanky si berou na mušku nejbližší domky, palba z nich brzy utichá. Pěšáci, doposud se choulící na korbách kamionů, z nich seskakují, v krytu za tanky se blíží ke stavením a za krátkou chvíli mají osadu plně pod svojí kontrolou.

Vraťme se ale nyní o několik hodin nazpět - do chvíle krátce po odjezdu velitele čety, poručíka Gannawaye, na velitelské stanoviště roty C v Gerlově Huti:

Konec války se blíží - jen žádné zbytečné starosti! Nepřítel ale nespí!

Jeho 1. četa si v hostinci v Nové Hůrce počíná zcela bezstarostně, u snídaně chtějí být všichni co nejdříve, hlídková činnost se nekoná. Náhle se ranní pohoda rázně mění, ze tří stran přichází palba a přískoky se blíží šedé postavy, z jejichž napřažených rukou jako by šlehaly krátké plamínky. Projektily se odrážejí od zdí hostince, některé se zavrtávají do dřevěného ostění. Část čety, která se doposud pohybovala ve dvoře, zaléhá, několik vojáků ale padá zasaženo střelami. Útočníci jsou již zcela blízko, na obranu nelze pomýšlet. Přesto se z jednoho okna proti nim ozve střelba a také někdo z útočníků padá k zemi. Ostatní s namířenými zbraněmi ale hrozí postřílením všech, které ve dvoře zastihli, berou je jako rukojmí, takže za okamžik se ve vstupních dveřích hostince objevuje první kapitulující Američan s rukama nad hlavou, za ním vychází zbytek čety. Útočníci se zmocňují osmi vozů − tří „greyhoundů“ M8, tří jeepů „willysů“ a dvou kamionů se zásobami.

Během krátké chvíle je po všem a všichni jsou pryč. Ukořistěné vozy odvážejí zajatce směrem na Srní, tři těžce zranění Američané jsou odváženi do Dobré Vody. Německý přepadový oddíl se přesunuje přes Slučí Tah do osady Paseka – 2. četou roty C, nacházející se právě na výpadu do obce Zejbiš (dnes Javorná), zcela opuštěné, bez jakéhokoliv bojového zajištění.

A nyní zpět k „trestné výpravě“ z Gerlovy Huti vyslané kapitánem Tallichetem:

Nepřítel není slepý ani hloupý!

Výsledkem „trestné výpravy“ jsou dva mrtví a dva zajatí Němci. Jejich první výslech vnáší světlo do toho, co se před několika hodinami v Nové Hůrce stalo. Konečně se poručík Gannawey dozvídá, jaký osud jeho četu potkal. Přepad ze tří stran byl detailně naplánován, nepřítel ji sledoval z úbočí nedaleké Hůrecké hory již od okamžiku jejich včerejšího příjezdu do osady. Pozorovatelé, vyškolení k trpělivému pozorování a navádění vlastního dělostřelectva na nepřátelské cíle, při tom odvedli dobrou práci a osvědčili své znalosti nabyté v praporčických školách v Rokycanech a Strašicích, odkud sem na Šumavu před několika dny dorazili. Američany dokonale „přečetli“. Vše přesně naplánováno, z časového hlediska propočítáno s přesností na několik málo minut! Jako by americké plány znali do detailů! Až se vkrádá dojem, zda neodposlechli americkou rádiovou komunikaci anebo, zda se zde dokonce nevyskytl nějaký tajný informátor. Pohled na mapu k porovnání terénních podmínek pro pozorování také teorii o přepadu provedeném právě v Nové Hůrce jednoznačně potvrzuje.

Nepřátelská komunikace a koordinace „na jedničku“

Zdá se, že komunikace a koordinace mezi německými jednotkami zde zafungovala podstatně lépe, než tomu bylo na americké straně. Nepřítel s přepadem vyčkal do doby, až 2. četa roty C opustí své pozice v obci Paseka a vyrazí za splněním svého bojového zadání: zmocnit se obce Zejbiš/Javorná. Hlavním cílem nepřítele bylo ukořistit bojová vozidla, aby s nimi bylo možné v následujících dnech postupujícím Američanům snadněji čelit. Přepad se podařil, zajatí Američané byli jednou částí členů přepadového oddílu odtransportováni, druhá část se přesunula do osady Paseka, třetí část odjela s ukořistěnými průzkumnými vozy M8. Příštího dne je nepřítel použije proti vojákům z 90. pěší divize ve Zhůří.

V Pasece mohla nastat hrůzná "paseka"!

Během odpoledne se začíná do svých ráno opuštěných pozic v osadě Paseka vracet 2. četa z roty C, která dopoledne podnikla neúspěšný výpad na Zejbiš, když byla u obce Zhůří odražena, zaznamenala několik zraněných příslušníků a ztrátu jednoho bojového vozidla. Vojáci se nestačí divit, když se dozvídají, co se tam po jejich odchodu odehrálo. Velitelé si uvědomují, že nebýt zásahu podniknutého z Gerlovy Huti, bývali by se vojáci 2. čety vrátili před hlavně v léčce je očekávajícího nepřítele. Vyjádřeno v českém jazyce, „paseka“ napáchaná v jejich řadách německými zbraněmi , by se tak bývala stala krvavým homonymem k názvu osady. Jejich ztráty by zřejmě bývaly předčily ztráty čekající na vojáky 357. pluku americké 90. pěší divize příštího dne, 5. května 1945, ve Zhůří.

Neúspěšný pokus o dobytí Zejbiše/Javorné, brány na trase do české kotliny Bojové události v prostoru bývalých osad Nová Hůrka a Paseka, z nichž už dnes zbývá v případě první pouhé torzo, v případě druhé jenom jméno a pamětní místo nedaleko silnice s několika historickými fotografiemi tehdy ještě stojících domů, zůstávají ve stínu podstatně známějšího boje, k němuž došlo o den později, t.j. 5. května 1945, v obci Zhůří. K pochopení celé tehdejší situace je třeba se vrátit ještě o několik dní zpět, k. 1. květnu 1945.

Toho dne vyrazila od bavorského okresního města Regen, kterému dala jméno řeka v českém jazyce nazvaná Řezná, jejíž jeden pramen se nachází na českém území, směrem na sever k československo-německé hranici 2. eskadrona z 2. jízdní průzkumné skupiny (tradičně nazývané „2. kavalérie“) plukovníka Charlese Reeda s bojovým zadáním obsadit šumavský Železnorudský průsmyk, nazývaný na amerických vojenských mapách jako Regenpass, a prostor po jeho obou stranách.

Druhá část 2. jízdní průzkumné (mechanizované) skupiny. tzv. „2. kavalérie“ - její 42. průzkumná eskadrona - se mezitím chystala na vstup do Čech dvěma proudy - z bavorské obce Zwiesel přes osadu Lindberg a průsmyk Gsenget na Prášily a z městečka Freyung přes Mauth a průsmyk v Bučině, jímž vede komunikace směrem na Kvildu a dále na Stachy. Její rota A zůstávala v té době nadále v rámci „Operace Cowboy“ v Hostouni na Domažlicku.

V těsném závěsu za 2. eskadronou následoval 357. pluk 90. US pěší divize. V okolí Železnorudského průsmyku tedy začaly operovat v zájmu dosažení jednoho cíle - otevření cesty americké 4. obrněné divizi do českého vnitrozemí, s konečným cílem Praha - dvě samostatné US formace, každá s vlastním, samostatným velením. Tato skutečnost má pro naše další bádání velký význam. Úspěšná koordinace bojových akcí v takovém případě vždy závisí na dobré komunikaci mezi samostatnými jednotkami.

Americká tragédie

Ve dnech 4. a 5. května 1945 postihl Američany v prostoru Železnorudského průsmyku tragický debakl, při němž během této krátké doby přišli na mrtvých, raněných a zajatých o téměř 50 mužů a část své bojové techniky! Je více než pravděpodobné, že jej má kromě selhání lidského faktoru při ostraze vlastních pozic 1. čety z roty C z 2. průzkumné eskadrony v Nové Hůrce na svědomí bohužel také ne bezchybná komunikace a koordinace mezi jednotkami dvou velkých samostatných útvarů - každého se svým vlastním nezávislým velením (2. eskadrony z 2. US jízdní průzkumné skupiny a 357. pluku z 90. US pěší divize), k tomu ještě podstatně ztížená členitým horským terénem a nepříznivým počasím, které zde v té době vládlo.

Je nutné vzít ještě i v úvahu skutečnost, že bojové operace obou amerických jednotek zde v šumavském horském terénu nemohly být vedeny proti souvislé nepřátelské obranné linii, nýbrž proti nepříteli, který zvolil taktiku partyzánské (v dnešní terminologii „gerillové“) války.

Naše stať se přímo vztahuje ke květnovým událostem, které se odehrály ve dnech 3. a 4. května 1945 v šumavském prostoru Gerlova Huť/Gerlhütte − Zejbiš/Seiwies (dnes Javorná) – Zhůří/Haidl am Ahornberg − Nová Hůrka/Neu Hurkenthal – Slučí Tah/Schnepfenstrich (také nazývané Nové Zhůří/Neuhaidl) – Paseka/Holzschlag – Dobrá Voda/Gutwasser.

Dodnes o nich není zcela jasno! Existují informace z amerických pramenů (povinná hlášení jednotek nazvaná Morning Reports a After Action Reposrts) a taktéž z německých pramenů (hlavně vzpomínky bývalých starousedlíků, po válce odsunutých, někdy i  z farních knih (pokud se zachovaly), resp. z obecních kronik. K tomu přistupují informace i z českých zdrojů, pro naše bádání ale nejméně hodnověrných, protože z nějvětší části založených na informacích z původních amerických resp. sudetoněmeckých pramenů, překládaných do češtiny bez dostatečné znalosti cizího jazyka, případně i interpretovaných „na dálku“, od stolu, bez rekognoskace a tedy osobní znalosti terénu. Zřejmě tak se mohlo stát, že tragédie americké čety přepadené a vzaté do zajetí v Nové Hůrce, byla dlouho situována do osady Paseka.

Dnes, po důkladné rešerši amerických i německých pramenů ve spojení s osobní znalostí terénu lze i přes některé informace navzájem se popírající, resp. vylučující, s povědomostí o nepřesnosti v interpretaci místních jmen, dospět k nejvíce pravděpodobnému průběhu událostí konce války na Železnorudsku:

První bojové zadání na čs. území

Jak jsme již uvedli výše, 1. května se uskutečnil ze směru od bavorského okresního města Regen, vstup 2. eskadrony z 2. jízdní průzkumné skupiny (s tradičním pojmenováním „2. kavalérie“) na čs. území s bojovým zadáním: obsadit v součinnosti s 357. plukem 90. US pěší divize šumavský Železnorudský průsmyk, nazývaný na amerických vojenských mapách jako Regenpass, a prostor po jeho obou stranách.

V obci Zejbiš (dnes Javorná), na trase plánovaného útoku jedné části 4. US obrněné divize do českého vnitrozemí, byly zjištěny nepřátelské pozice. 2. jízdní eskadrona z 2. jízdní průzkumné skupiny dostala za úkol tyto pozice zlikvidovat a zajistit tak pro tankisty ze 4. obrněné divize hladký průjezd dále ve směru na Klatovy a Horažďovice, aby závěrečný útok na Prahu nebyl žádným způsobem zpomalen!

První trasa útoku na obec vede z údolí vzhůru přes osady Gerlova Huť a Starý Brunst po této hlavní komunikaci přicházející od Železné Rudy a pokračující ze Zejbiše/Javorné dále na Čachrov – Běšiny – Klatovy (dnešní silnice č. 27). Tudy tedy 4. května útočí 1. četa roty A, když projde v osadě Gerlova Huť pozicemi roty C, která zde zřídila své velitelské stanoviště.

Na okraji obce Zejbiš se četa dostává do kontaktu s nepřítelem. V situaci hrozící obklíčením a zničením jednotky musí ustoupit, aniž by svůj bojový úkol splnila. Dochází k boji, z něhož se jednotka odpoutává. Z amerických hlášení lze dedukovat, že se útok konal bez podpory tanků (každá rota jízdní průzkumné eskadrony disponovala četou lehkých tanků, většinou typu Chaffee).

Další výchozí body k útoku na Zejbiš jsou na komunikaci spojující Železnou Rudu přes osady Nová Hůrka − Slučí Tah − Paseka – Dobrá Voda s Hartmanicemi (dnešní silnice č. 190). Proto tudy 3. května, postupují dvě pěší čety z roty C (1. a 2.), aby tyto výchozí body k útoku na Zejbiš zajistily. 1. četa z roty C zůstává v osadě Nová Hůrka, 2. četa z roty C obsazuje osady Paseka a Höhal, nalézající se o 2 km dále po obou stranách dnešní silnice č. 190. Rota B z 2. průzkumné eskadrony zůstává v záloze na bavorské straně, v Bayerisch Eisenstein a v okolních obcích. _____________________________________

(Red. pozn.: Od r. 1952 do r. 1991 spadala celá oblast do Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda) _____________________________________

Ani z amerických hlášení, která jsou k dispozici, nelze dnes zcela přesně útok na Zejbiš/ Javornou určit. Lze ale stanovit tři základní alternativy, jak útok probíhal. Seznamuje s nimi následující mapka:

1. alternativa: 1. četa z roty C bude postupovat na Zhůří po lesní komunikací z blízkosti osady Slučí Tah/Schnepfenstrich (původními obyvateli také nazývané Nové Zhůří/Neuhaidl) přes mokřad Slatinného potoka (vzdálenost od Nové Hůrky 1 km, délka trasy do Zhůří cca 3,5 km). Tato cesta bývala i na starších mapách vyznačována jako nejvýznamnější z těch, které z prostoru N. Hůrka – Slučí Tah – Paseka/Höhal do Zhůří vedly.

2. četa z roty C postoupí ve shodném čase do Zhůří z osady Paseka přes osadu Höhal po polní/lesní cestě tehdejším obyvatelstvem běžně používané, délka trasy až do Zhůří cca 4 km. Ze Zhůří se obě čety vydají k Zejbiši společně terénem − cestou mezi dvěma horami (vpravo Hadí vrch – 1 021m n.m., vlevo hora Javorná – 1 090m n.m.). Z dalšího průběhu událostí je zřejmé, že ke koordinovanému postupu obou čet nedošlo. U Zhůří se nesetkaly. 2. četa z roty C se zde ale setkává a utkává s nepřítelem, vzhledem k hrozícímu nebezpečí obklíčení se od něho odpoutává a ustupuje zpět do svých výchozích pozic v osadě Paseka.

1. četa z roty C se do pohybu vůbec nedala, když se stala obětí nepřátelského přepadení, takže alternativu č. 1 lze z válečných dějin Šumavy vyškrtnout, protože k ní vůbec nedošlo!

2. alternativa: předpokládala, že směrem na Zhůří a dále na Zejbiš vyrazí pouze 2. četa z roty C, která předešlého dne tvořila spolu s 1. četou americký hrot, jenž vyrazil k obsazení komunikace Železná Ruda − N. Hůrka – Dobrá Voda – Hartmanice, odkud má být podniknut útok na Zejbiš, a to z osady Slučí Tah / Schnepfenstrich přes mokřad Slatinného potoka resp. cestou z Paseky přes Höhal.

U této 2. alternativy ale vyvstávají otázky logicky vyplývající z amerických hlášení, která jsou k dispozici.

Jako první se zde nabízí otázka, proč 1. četa z roty C setrvala v osadě Nová Hůrka a útoku se nezúčastnila – pravděpodobně na základě nějakého rozkazu? Jakého? Jak se dozvídáme ze vzpomínky původní obyvatelky Nové Hůrky, E. Gattermannové, v době snídaně došlo k přepadení čety nepřítelem. V té době je 2. četa z roty C pod velením por. Capewella již na postupu ve směru Zhůří a dále na Zejbiš − nejpravděpodobněji od osady Slučí Tah. V Pasece neponechává žádné bojové zajištění, vždyť se počítá s tím, že již zůstane v dobyté Zejbiši! O doprovodu tanků žádná zmínka. Povaha terénu, kterým se četa pohybuje, by jejich nasazení sotva umožnila.

___________________________________________________

(Red. pozn.: Jak jsme se již zmínili, podrobný písemný dokument o bojovém zadání pro postup na Zejbiš se nepodařilo zatím dohledat, takže trasa postupu pro tuto četu mohla být jak cesta od Slučího Tahu, tak varianty 2a resp. 2b

_____________________________

4. květen 1945 - první část americké tragédie

Stručný závěr z toho, co jsme napsali v předchozích odstavcích je ten, že 4. května 1945  došlo v osadě Nová Hůrka k přepadení jedné čety z roty C 2. průzkumné eskadrony, při němž bylo několik jejích příslušníků zraněno, přitom serž. Bonte a des. Murphy těžce, voj. Hancock a svob. Buttron zabiti, svobodník Fred Ashley po boji nezvěstný. Osud tohoto příslušníka 1. čety byl velmi pohnutý a teprve před několika léty se podařilo nalézt jeho hrob, a tak mohl nakonec být pohřben s vojenskými poctami ve své rodné Iowě. Tato historie si zcela určitě zaslouží čtenářskou pozornost, takže se k ní v brzké budoucnosti vrátíme podrobněji.

Ostatní příslušníci čety v počtu 22 mužů byli zajati a odtransportováni. Zajatci o několik dní později osvobozeni rotou B 42. eskadrony u obce Frauenau. Mrtví v prostoru Nová Hůrka byli posledními z roty C. První její příslušník padl 3. srpna 1944 v Normandii.

Při přepadu ukořistil nepřítel všechna vozidla, z nichž kamiony použil k odvozu zajatců, průzkumné „grayhoundy“ umístil do léčky v obci Zhůří, která se stala příštího dne osudnou pro dvě čety 357. pluku 90. US pěší divize. Tato další tragická americká zkušenost si samozhřejmě také zaslouží podrobnější zpracování, jehož výsledky v nejbližší době se také pokusíme přinést.

Jeden z Němců zajatých o několik hodin později v osadě Paseka vypověděl: „Útok na četu byl pečlivě připraven, proběhl ze tří stran silou jednotky o 50 mužích, předtím byla sledována z úbočí hory.“

Takovýto průběh odpovídá údajům z našich informačních zdrojů. Postup na Zejbiš je na našem výše otištěném plánku znázorněn červeně. 1. četa z roty A od Železné Rudy přes Gerlovu Huť − Starý Brunst, 2. četa z roty C – z Paseky, v každém případě do Zhůří (důkazem jsou hlášení o střetu s nepřítelem), přes Slučí Tah (varianta 1), méně pravděpodobně přes Höhal (var. 2a), nejméně pravděpodobně přes Malý Bor a St. Huť − protože nejdále od možné pomoci v případě napadení, s možností přísunu nepřátelských posil z více směrů (var. 2b).

Další − ale neuskutečněný − postup 2. čety z roty C od Zhůří k Zejbiši.

Na místa obou neúspěšných čet nastoupí druhého dne 357. pluk 90. US pěší divize. Ani ten ale nečeká žádná bezstarostná procházka. Vesnice Zhůří, kde se před přibližně 24 hodinami nepodařilo projít 2. četě roty C, se stane místem, v němž vyhasnou tři dny před koncem války životy celého jednoho družstva roty „I“ a dalších dvou příslušníků roty „K“ ze slavné divize „Tough Ombres“ .

Proč Paseka místo Nové Hůrky?

Poté, kdy jsme popsali to, co předcházelo událostem v Nové Hůrce, lze se vrátit k situaci, popsané reportážním způsobem v úvodu naší stati. Z dostupných pramenů je zřejmé, že jedna z amerických jednotek, které se 3. května v osadě objevily, tam zůstala (1. četa z roty C). Také je zřejmé, že se druhého dne ráno stala cílem nepřátelského útoku. Neexistuje žádný důvod, proč této informaci, pocházející od původních sudetoněmeckých obyvatel, nevěřit. Pokud by se v blízkém okolí stala ještě nějaká podobná událost, zcela určitě by to pozornosti tehdejších obyvatel neuniklo a ani v rámci americké armády by ji nebylo možné zamlčet. Místo události je tedy pevně dané. Stojí za zamyšlení, proč se ale nakonec místem tragédie v písemných hlášeních stala osada Paseka. Možných důvodů je více.

Víme dobře, jak Američané zacházeli s místními jmény, která různě komolili anebo dokonce ve složeninách používali jen jednu část místního názvu, jak nepřesné jejich údaje o místech, na nichž se něco událo, bývaly. Obdobná situace mohla nastat i zde. V nastalých zmatcích, kdy Američanům prakticky zmizela jedna četa a s ní 8 bojových vozidel (sic!), další dvě čety se vracely do svých původních pozic (jedna do Železné Rudy, druhá do osady Paseka) s nesplněnými úkoly při dobývání Zejbiše/Javorné, se zraněnými a „chudší“ také o nějakou bojovou techniku, mohlo se do prvních hlášení snadno vloudit chybné označení místa a tedy záměna osady Nová Hůrka za osadu Paseka.

K tomu ještě jeden fakt: na Američany ve zcela novém prostředí těch Hůrek mohlo být příliš hodně – Nová Hůrka, Stará Hůrka, Hůrka a ještě k tomu (Zettlova) Hůrka, necelé 3 km od Paseky! Při jejich zvyku vybírat si jenom jednu část ze složeniny místních jmen, mohla třeba právě tato Hůrka, v těsné blízkosti Paseky, náležející do jejího katastru, ovlivnit toho, kdo jako první zprávu o incidentu sepisoval. Tomu, že není taková teorie zcela mylná, nahrává zvyk z 20. a 30. let minulého století, kdy už byla Paseka výletním místem, užívat na pohlednicích osadu propagujících název Holzschlag-Hurkenthal (Paseka - Hůrka) - viz výše.

Nejvýznamnější důvod záměny místa zkázy 1. čety z roty C se ale asi skrývá v tom, co bezprostředně po jejím přepadení zřejmě následovalo – transport amerických zajatců pryč z Nové Hůrky, také prokazatelně uskutečněný transport 3 těžce zraněných (svob. Ashley, svob. Buttron, svob. Hancock) do Dobré Vody a přesun německého přepadového oddílu o cca 2 km dále, do osady Paseka, odkud byl posléze vyhnán úkolovým uskupením vyslaným sem z Gerlovy Huti.

Nepřátelské síly

Jádrem německých sil zde byla jednotka německých praporčických aspirantů z dělostřeleckých učilišť z Rokycan a ze Strašic se svým velitelským sborem, označovaná jako pluk, avšak střízlivým odhadem v přibližné síle praporu, t.j. v té době max. 1500 mužů. Zde je bezpochyby nutné vzít také v úvahu, že tabulkové i reálné stavy jednotek německé armády byly podstatně nižší než v armádě USA. Informace z jednoho US pramene udává, že se ale mělo vesměs jednat o výborně připravené frekventanty vyslané sem těsně před jejich slavnostním vyřazením z učilišť.

Další nepřátelské jednotky

V odporu kladeném americkým jednotkám je v dané oblasti doplňovaly menší, a podstatně méně konzistentní, ručními zbraněmi vyzbrojené jednotky Říšské pracovní služby (RAD = Reichsarbeitsdienst), a jednotky jiných národností − především 1. běloruské divize SS, jejíž příslušníci bývali často nejenom v hlášeních amerických jednotek zaměňováni za příslušníky Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády/ROA. Zatímco organizačně spolu neměly tyto dvě ozbrojené složky nic společného, v ideologické rovině je spojovala jejich nenávist vůči stalinskému režimu, a proto i boj na straně Německa. Posledním významným vystoupením běloruské divize byla obrana městečka Waldmünchen/Lesní Mnichov, kde na přelomu dubna a května 1945 čelili útoku 358. pěšího pluku 90. US divize, probojovávajícího se ve směru Klenčí p. Čerch. na čs. území. Po dobytí Waldmünchenu stála polovina městečka v troskách. Běloruští SS se nakonec Američanům vzdali „en block“ v okresním městě Regen na bavorské straně Šumavy.

Nepřátelská taktika

Taktika nepřítele byla stejná na obou stranách česko-bavorské hranice – v menších, dobře pohyblivých skupinkách napadat americké jednotky, způsobovat jim co možná největší ztráty a pak se stáhnout do úkrytu. Používali tedy obdobnou taktiku, pro kterou si „2. kavalérie“ u Němců již ve Francii vysloužila respekt vyjádřený přezdívkou „Pattonovi duchové/Pattons´ Ghosts“. Mezi oběma jednotkami byl ale podstatný rozdíl.

Zatímco „2. kavalérie“ jako vysoce mechanizovaná jednotka podnikala výpady na nepřátelské území přes souvislou frontovou linii, kde potom prováděla průzkum (často i průzkum bojem), aby se pak přes tuto linii vrátila na území pevně držené vlastní armádou, byly podmínky německých praporčických čekatelů s tím nesrovnatelné.

Ze svých domovských základen v Rokycanech a Strašicích se po 20. dubnu 1945 přesunuli na bavorskou Šumavu. Jejich základnou se stalo okresní město Regen. S sebou si přivezli zbraně a munici (pouze lehkou výzbroj – pušky, samopaly, kulomety a pancerfausty). Zpočátku se mohli spolehnout i na zásobování proviantem z místních zdrojů. Když ale 25. dubna prakticky z chodu město dobyly jednotky 11. US obrněné divize, následované bezprostředně 26. US pěší divizí, nastaly pro německé praporčické čekatele kruté časy.

Jejich základna v Regenu přestala existovat a oni se museli začít stahovat přes nedalekou německo-československou hranici na české území. Zde byli odkázáni na pomoc místního sudetoněmeckého obyvatelstva. Ve srovnání s bavorskou stranou Šumavy to byl kraj podstatně chudší a tomu odpovídaly i možnosti jejich zásobování. To jim ale nebránilo v tom, aby se i zde do dalšího boje s Američany nepustili se stejnou, nacistickou propagandou v nich vypěstovanou fanatickou motivací, s jakou na Šumavu přišli.

Fanatický odpor až do poslední válečné hodiny

Bohužel, ani jejich velitelé se nesmířili se zánikem Třetí říše, potápějící se každým dnem obrazně řečeno hlouběji a hlouběji na mořské dno. Zůstává tak až do dnešních dnů otazník nad velkým paradoxem, co je do tohoto předem ztraceného boje vedlo ve chvílích, kdy už nešlo nic zachránit, kdy už nebylo za co bojovat. Hitler mrtvý, Berlín dobytý! Ani druhá logicky následující otázka doposud není jasně zodpovězena – kdo je do tohoto marného boje poslal? Snad ještě trochu pochopitelný by z jejich pohledu býval byl odpor, který kladli na bavorské straně Šumavy americkým jednotkám řítícím se jeho úpatím k rakouské hranici. Pak už ale skutečně nebylo za co bojovat!

Původně měli pomoci bránit postupu Američanů koridorem mezi Šumavou a Dunajem až k německo-rakouské hranici, k níž se z druhé strany od již dobyté Vídně valila Rudá armáda. Když se přesunuli na českou stranu Šumavy, ocitli se v operačním prostoru armádní skupiny Mitte/Střed generála-polního maršála Ferdinanda Schörnera. Pocházely rozkazy k jejich bojovému nasazení na bavorské straně Šumavy původně z Berlína anebo již tehdy o nich rozhodl sám Schörner, protože praporčická učiliště v Rokycanech a Strašicích spadala do operační zóny jeho armádní skupiny? Každopádně zde v Čechách napsali poslední krvavou kapitolu svého zbytečného a marného šumavského dobrodružství.

Význam americké přítomnosti na české straně severní Šumavy

Když 5. května 1945 vyrazily na celé české části západní fronty americké pěší a jim v patách obrněné divize ze svých pozic v již dobytém pohraničí (tzv. sudetoněmeckém) k závěrečnému útoku do české kotliny, nebylo snad jediného Američana, včetně generála D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých ozbrojených sil na evropském válčišti, který by nevěřil, že americké obrněné divize nedojedou až do Prahy. Tomuto plánu na ukončení války za jejich přítomnosti v Praze odpovídal jasný zámysl ─ vyčistit nejprve za pomoci předsunutých pěších divizí a mechanizovaných jízdních průzkumných eskadron předpolí, kterým povedou koridory obrněných divizí z českého pohraničí až do Prahy. Až nevybíravý sovětský nátlak na generála D. Eisenhowera, spojený s nepravdivými informacemi o postupu Rudé armády, zapříčinil známý tristní závěr ─ zastavení amerických jednotek na čáře probíhající téměř na dohled od Prahy, časově od ní vzdálené 2-3 hodiny jízdy amerických tanků.

Jedním nástupištěm pro americký útok na Prahu byla Šumava. Proto sem byly k jeho přípravě nasměrovány dvě spolehlivé, v bojích prověřené a osvědčené jednotky: 90. US pěší divize a 2. jízdní průzkumná skupina (2. kavalérie), mající tehdy s válkou na koních již společné pouze jedno slovo ve svém názvu - „jízdní / cavalry“. Na počátku války byly jízdní průzkumné skupiny přezbrojeny a jejich příslušníci začali místo v koňském sedle bojovat v lehkých tancích a v lehkých obrněných vozidlech, s koňskými silami výhradně jenom pod jejich kapotou.

Jednotlivé koridory naplánované od hranice ku Praze

Ne severním českém úseku západní fronty to byl koridor od Karlových Varů plánovaný pro 9. US obrněnou divizi (vítězku bitvy o most u Remagenu), na středním úseku koridor vedoucí od Rozvadova přes Plzeň naplánovaný pro 16. obrněnou divizi (jedinou tzv. „zelenou“ divizi, až na její 16. průzkumnou eskadronu bez frontových zkušeností), pro 4. obrněnou divizi (osvoboditelku belgické ardenské Bastoně z německého obklíčení), směřující jedním svým ramenem ku Praze od šumavského průsmyku v Železné Rudě přes Horažďovice a Strakonice, druhým od průsmyku ve Strážném (tehdy označovaným jako Kunžvartské sedlo) přes Vimperk.

Problematický Železnorudský průsmyk

Jako nejsložitější pro postup obrněných divizí do Prahy se jevila topografická situace na šumavském úseku v prostoru Železnorudského průsmyku (v amerických situačních hlášeních a na US mapách označovaném podle okresního města Regen na bavorské straně Šumavy jako Regenský průsmyk). Z tohoto důvodu bylo jeho „vyčištění“ svěřeno dvěma osvědčeným jednotkám, kooperujícím mezi sebou již od tažení Francií – 90. US pěší divizi a 2. jízdní (mechanizované) průzkumné skupině. 90. pěší divize nejprve vybojovala přístupy na Domažlicko v bitvách u Klenčí pod Čerchovem a u Všerub, poté se přesunula na severní část Šumavy, stejně jako 2. eskadrona z 2. jízdní mechanizované průzkumné skupiny. Obě jednotky měly za úkol „vyčistit“ od nepřítele celý Železnorudský průsmyk a „umést“ tak cestu na Prahu jedné části 4. obrněné divize. To se nakonec podařilo, nepřátelský odpor v Zejbiši/Javorné byl zdolán 6. května a tanky 4. obrněné divize, z nichž většina několik měsíců předtím absolvovala bitvu v Ardenách, zamířily k otevření dvou pomyslných městkýách bran - v Sušici a v Klatovech.

Ve složitém horském terénu Šumavy se objevily problémy s rádiovým spojením, nepříznivě ovlivňujícím komunikaci mezi jejich velitelskými složkami; výrazně zhoršené počasí se silnými sněhovými přeháňkami, k tomu i vědomí již téměř skončené války a s tím spojené snížené obezřetnosti ─ to byly zřejmě hlavní atributy krvavé lázně, kterou si obě americké jednotky v severní části Šumavy do skutečného ukončení války musely projít.

Tyto tragické události samozřejmě vyvolaly u nadřízených složek zděšení a současně snahu po jejjich vyšetření a stanovení odpovědnosti. Jako i v jiných tragických případech se o nich měla veřejnost dozvědět co nejméně. To se až do dnešních časů poměrně dost podařilo!

Zatímco historie krvavé daně zaplacené v obci Zhůří (s německým místním názvem Haidl am Ahornberg) 90. US pěší divizí je poměrně dosti známá, katastrofa, která postihla část 2. eskadrony z 2. jízdní průzkumné skupiny, dodnes vykazuje „bílá místa“, o jejichž vyplnění se naše nakladatelství Resonance pokusilo. Velkou pomoc přitom prokázal Dr. Markus Gruber, pedagog na univerzitě v Regensburgu, kterému za to náleží náš velký dík.

Věříme, že mnohé milovníky a návštěvníky Šumavy přiblížení historie závěrečných chvil 2. světové války v tomto překrásném pohraničním pohoří zaujme a třeba i podnítí k návštěvě míst, která v ní sehrála svoji roli.

________________________

Použité prameny:

Konec války na česko-bavorském pomezí - Šumava 1945 /B. Balcar, ISBN 978-80-88220-15-2

Krvavé květnové dny 1945: Bitvy mezi Železnou Rudou, Hartmanicemi a Sušicí / M.Gruber

Prohlášení

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky. Fotografie z Bike-Penzionu v Nové Hůrce se souhlasem autora, p. Jakuba Tolara.