Brennerský průsmyk a okolí 1945 – dva téměř neuvěřitelné příběhy odvahy a sebeobětování

Americké padáky nad Brennerem

Mrazivou alpskou nocí na konci února 1945 se z dáli, od jihu, začíná ozývat zpočátku velmi slabý, stěží rozeznatelný zvuk, který však stále sílí, až přejde v burácení čtyř leteckých motorů amerického bombardéru Liberator.

Přílet bombardéru z italského přístavu Bari, již dobytého Spojenci, kde se ihned kromě jiných vojenských institucí, v jedné z přepychově zařízených vil pohodlně usídlila pobočka americké tajné služby OSS (Office of Strategic Services), je přesně naplánován - načasován a personálně i materiálně dobře zajištěn. V ne příliš velké vzdálenosti od Brennerského průsmyku, jedné z hlavních spojnic mezi rakouským Tyrolskem a italským Jižním Tyrolskem (před 1. světovou válkou náležejícím také Rakousku) se náhle z bombometnice letounu v rychlém sledu vyloupnou tři bílé balíky, aby během několika málo okamžiků, podobně jako růže z ruky hbitého kouzelníka, „rozkvetly“ ve vrchlíky tří padáků.

Za nimi následují další, na jejich popruzích jsou ale místo lidských postav zavěšeny kontejnery se zbraněmi, vysílačkou a dalším nezbytnýmvybavením, které nutně potřebuje ke splnění nebezpečných tajných úkolů tříčlenné komando dobře vycvičených, odhodlaných zpravodajských agentů, vyslaných sem v rámci operace „Greenup“ resp. „Codename Brooklyn“.

Sehraný tým agentů OSS

Velitelem týmu je Fred Mayer, původem z německé intelektuální židovské rodiny, který se s rodiči krátce poté, kdy se Hitler v Německu chopil moci. Fred v Americe vychodil školu, absolvoval vysokoškolské studium a nakonec dobrovolně, z hlubokého přesvědčení vstoupil do služeb OSS (organizace nazývané Office of Special Services/Úřad speciálních služeb), v jejíchž řadách absolvoval velmi tvrdý výcvik pro její agenty nasazené na nepřátelském území.

Hans Wijnberg pochází z holandské amsterdamské židovské rodiny. Bohužel, do Spojených států se podařilo dostat jenom jemu a jeho bratrovi, rodiče a další nejbližší příbuzní našli smrt ve vyhlazovacím táboře. Po studiu na technické vysoké škole přijal v r. 1943 nabídku OSS a v jejích řadách absolvoval výcvik pro nasazení v nepřátelském prostředí, ve svém případě výcvik radisty.

Franz Weber je rakouským občanem, pochází z obce Oberperfuss, z hluboce věřící katolické rodiny. Od anšlusu Rakouska k Hitlerově Třetí říši si sliboval lepší život, ale lákání do řad SS ze svého katolického přesvědčení několikrát odmítl a raději vstoupil do německého Wehrmachtu. Kruté zážitky z polského tažení, z varšavského gheta a poté z protipartyzánského boje v Chorvatsku, které se neslučují s jeho katolickou vírou, ho nakonec při nasazení v Itálii dovedly v roce 1944 k rozhodnutí dezertovat a jít do spojeneckého zajetí. Jeho touha bojovat aktivně proti nacismu ho přivedla do řad OSS. Pro své dokonalé znalosti terénu je vybrán jako třetí člen Operace Greenup/Brooklyn.

Měkké přistání

Padáky s kontejnery dopadají již poměrně daleko od místa, kde měkce, zcela bezpečně do vysokého sněhu přistávají tři muži. Sledují přitom směr, kterým bombardér odlétá a snaží se zrakem zachytit a sledovat dráhu dopadu pro ně nezbytných kontejnerů. Rychle se zbavují popruhů, zahrabávají sbalené vrchlíky padáků do vysokého sněhu a vydávají se směrem, kde budou hledat kontejnery. Dva se jim daří najít poměrně rychle, ty jsou nejdůležitější. V jednom se nalézá vysílačka, bez níž by jejich mise nemohla fungovat, ve třetím, nedohledaném, ztraceném, byly předměty, bez nichž se jakžtakž obejdou, m.j. budou ale muset do místa svého určení, do obce Oberperfuss pochodovat pěšky, ve ztraceném kontejneru byly i jejich lyže. Obec se nalézá ve vzdálenosti přibližně 20 km od metropole rakouského Tyrolska, Innsbrucku. Ta vzdálenost je ale umocněna výškovým rozdílem více než 300 set metrů, který činí poloha Innsbrucku v údolí Inntal, pojmenovaném po zde protékající řece Inn a poloha obce na úbočí Sellrainských Alp.

Franz se v terénu velmi dobře orientuje a zjišťuje, že přistáli na zasněženém protaženém jazyku ledovce Sulztaler Ferner, součásti Stubaiských Alp, spadajícím z výše 3 300m na 2 200m. Pod ledovcovým splazem se nachází horská útulna Amberger Hütte. Prodírají se vysokým sněhem, ale Franz drží neomylně směr. Nad ránem stojí před chatou.

Kam orli nelétají

Noční seskok zpravodajského komanda do horské alpské krajiny má svůj filmový obraz v dobrodružném americko-britském filmu „Kam orli nelétají“ (v originále známém pod názvem „Where the Eagles Dare“, v německém jazykovém prostředí nazvaném „Agenten sterben einsam“). Věhlas filmu přinesla přítomnost dvou hereckých celebrit – Richarda Burtona a Clinta Eastwooda a prakticky od začátku do konce napětí, nijak rozvláčný děj, naopak jedna za druhou jdoucí akční scéna.

Autorská poznámka:

▪ Po téměř 80 létech dojde k náhodnému nalezení ztraceného kontejneru i zbytků tehdy ve sněhu ukrytých padáků.

Oberperfuss – cíl i pro další bojovníky, ale ze zcela opačné strany fronty

Nezávisle na zpravodajském komandu operace „Greenup“ se ze zcela jiného směru po několikatýdenní anabázi blíží k obci jednotka německého wehrmachtu ─ 8. rota „těžkého“, tedy 466. dělostřeleckého pluku 257. divize „lidových granátníků“ (nazývané také jako „Berlínští medvědi) se dvěma bateriemi tažených 105 mm děl. Potahem jsou tažní koně. Jednotka není motorizovaná. Velí jí poručík Hermann Mix. Má za sebou 5 let vojenské služby, kterou začínal v r. 1939 jako obyčejný rekrut. Po absolvování polského tažení se dostal do těžkých bojů na Ukrajině a v Rusku před Moskvou, kruté zkušenosti získal u Rževa, odkud byl převelen do Francie, v roce 1943 absolvoval důstojnický kurz, byl povýšen do hodnosti poručíka a začal velet dělostřelecké rotě. Na krátký čas byl převelen do Dánska. Po návratu zpět do Francie se stal velitelem 8. roty těžkých zbraní 466. pluku v říjnu 1944 u nově utvořené 257. lidové granátnické divize (Volksgrenadierdivision).

Ústup za Rýn

Původně se měla jeho divize podle rozkazu z 9. prosince 1944 zúčastnit poslední Hitlerovy velké ofenzívy v Ardenách. Rota byla ale nakonec v rámci celé divize převelena do severní části Vogéz, kde vystřídala jednu německou pancéřovou divizi, kterou se Hitler rozhodl použít v Ardenách, zatímco Mixova divize se měla zúčastnit v oblasti Vogéz operace „Nordwind“ ─ odlehčovací operace pro ardenskou ofenzívu, se smělým cílem, jímž bylo zpětné dobytí Štrasburku. Po fiasku této operace se celá Mixova divize jako jedna z posledních před západními Spojenci ustupujících divizí přepravila 23. března na pravý břeh Rýna, kde měla čelit americkému útoku. Z původního stavu 200 mužů měla nyní po těžkých ztrátách na mrtvých a raněných stav poloviční. Tehdy, zde dozrálo v poručíkovi Hermannu Mixovi rozhodnutí, přestat se dále podílet na Hitlerově vedení války a zachránit nejen svůj vlastní život, ale i životy zbývajících jemu podřízených vojáků, dosáhnout toho, že on i jeho vojáci nebudou platit svojí svobodou za válku, kterou jim vnutil Hitler se svými nohsledy.

Velitelovo pevné rozhodnutí

V průběhu dubna 1945 nebylo vůbec jasné, kam až dojde při svém tažení Evropou Stalinova Rudá armáda, s níž se seznámit měl Herman Mix na východní frontě několikrát příležitost. Vše, co zažil během své válečné služby v Sovětském svazu, v něm vyvolalo jasné přesvědčení, že nesmí padnout do sovětského zajetí a že se musí postarat, aby se to nestalo i nikomu z jeho roty. Dovedl již pochopit neskonalou touhu všech Rusů po odplatě za to, co v jejich zemi německá okupace napáchala. Věděl, že nesmí padnout do jejich zajetí a že nesmí dopustit, aby se to stalo někomu z jeho vojáků. Hermann Mix se nakonec rozhodl, že nepůjde do žádného zajetí – ani do zajetí na západní frontě!

Po intenzivních úvahách a studování map vybral pro nový začátek svých vojáků, i pro ten svůj vlastní, obec Oberperfuss v rakouských Alpách, nedaleko Innsbrucku.

Poslední výstřely

5. dubna 1945 zaujala Mixova rota v sestavě divize pozice v Grünwettersbachu na předměstí Karlsruhe, metropole Bádenska, součásti země Bádensko-Würtembersko.Hermann Mix definitivně rozhodl svůj plán provést. Vydal příslušné rozkazy k odpoutání od nepřítele, týkající se hlavně přehradné palby, která měla odradit rotu pronásledující americké jednotky příliš se k ní přiblížit.

A pak jeho rota těžkých zbraní vyrazila na třítýdenní anabázi, kterou zakončila přesně v místě, které bylo již od začátku března základnou a opěrným bodem komanda OSS vedeného Fredem Mayerem. Zde se tedy jejich dobrodružné cesty zcela náhodně setkaly a jejich přítomnost nakonec přispěla k tomu, že obec Oberperfuss zůstala zcela ušetřena jakékoliv ztráty – jak na životech, tak na majetku.

Pryč z války! Pochodem v chod!

Mixova rota se vydala 7. dubna směrem na jih, k německo-rakouské hranici. Jejími etapovými místy byly m.j. tyto obce resp. města: Ettingen – Bad Herrenalb – Dornstetten – Oberndorf/Rottweil ─ Meßkirch/Sigmaringen ─ Ravensburg ─ Lermoos/Bieberwier – průsmyk Nassereith – Unterperfuff – Oberperfuss, celkem 450 km za 20 dní, v průměru tedy mezi 20km a 21 km za den.

Rota se pohybovala jako plně bojeschopná jednotka. Její velitel věřil, že právě její kompaktnost a bojeschopnost ji může při pohybu na německém území ochránit od podezření, že se jedná o kapitulující jednotku, dezertující z boje a snažící se přejít do nepřátelského zajetí.

Z druhé strany byla její kompaktnost a plná vyzbrojenost skutečností, po které pásly roje nepřátelských letadel, od jednomístných stíhačů – spitfirů a hurricanů až po těžké stíhací bombardéry thunderbolty.

Rota musela být vlastně nepřetržitě připravena skrýt se před útokem ze vzduchu, musela se starat nejenom o sebe, ale i o tažné koně. Když začínal být nedostatek píce pro ně i potravy pro stovku hladových krků, usmálo se na ně štěstí. Na nádraží v Sigmaringenu narazili na odstavený, dlouhý vlak s vagóny plnými proviantu i píce pro koně. Problém tak byl vyřešen.

Pozor nejenom na jabos! Nebezpečné jsou i zadržovací jednotky!

Dalším problémem byly po zuby ozbrojené zadržovací jednotky polního četnictva a SS. Malé skupinky v německých uniformách se stávaly okamžitě středem jejich pozornosti. Dopadlo-li to s nimi dobře, dostaly okamžitě pokyn zařadit se do obranné linie v nejbližší obci nebo městě jako posily domobrany – Volkssturmu. Některé měly štěstí podstatně méně, stejně jako jednotliví vojáci v uniformě. Ti byli většinou na místě obviněni z dezertérství, zbabělosti a zrady Vůdce. Zanedlouho visela jejich mrtvá těla na telegrafních sloupech nebo na stromech lemujících komunikaci, na níž byli zadrženi.

V jednom případě se čelo Mixovy kolony také setkalo s takovou kontrolou, prováděnou malým oddílem Zbraní SS. Poručík byl právě v zadní části v délce několika kilometrů postupující jeho roty, takže informaci pro velitele uzávěry o tom, že jejich jednotka postupuje k cíli svého nového nasazení v údolí Innu, zprostředkoval jeden z Mixových feldvéblů. Bylo jasné, že s takovouto silou by si ani jinak všehoschopní esesáci nic nezačali, v případě podezření však mohli povolat posily. Jakémukoliv střetnutí se ale poručík po celou dobu snažil vyhýbat. Pro všechny případy zesílil průzkumné čelo kolony, postupující před jejími hlavními silami v potřebné vzdálenosti.

Před Innsbruckem jednotku čekal úsek, který musela překonat přesunem hlavní komunikací. To se nakonec úspěšně podařilo, aniž by je spojenecké „jabos“ (všeobecně používaná zkratka pro stíhací bombardéry – Jagdbomber) objevily.

26. dubna strávila celá jednotka poslední pochodovou noc „pod širákem“ na okraji obce Unterperfuss. Také i zde, stejně jako všude jinde, kudy pochodovala, se k jejím příslušníkům místní obyvatelstvo chovalo velmi přívětivě. Mnozí vojáci se na noc stali hosty v příbytcích místních, mnoho domů mělo vlastní dvůr s domácím zvířectvem, které se „rozdělilo“ o svoji píci s příchozími čtyřnohými návštěvníky.

Poručíkova rota konečně v cíli svého pochodu

Když vstupuje druhý den v časném dopoledni rota do Oberperfussu, obyvatelé ji již očekávají. Během večera se zpráva o tom, že u nich jednotka zaujme konečné postavení, Mixovu rotu samozřejmě předběhla. Obyvatelé zpočátku ale neskrývají své obavy, že její přítomnost může s velkou pravděpodobností během několika dní znamenat útok amerických sil, včetně ničivého dělostřeleckého ostřelování a leteckého bombardování. Z protilehlých svahů v západním směru za Innsbruckem měli američtí dělostřelečtí pozorovatelé Oberperfuss jako na dlani.

Podstatně se uklidňují, když seznávají, že velitel okamžitě nestaví děla do bojového režimu. Vojáky si obyvatelé rozebrají do svých příbytků a v debatách s nimi neskrývají své naděje, že žádný nepřátelský útok jejich obec nezničí.

Společný pochod, který až sem příslušníci jednotky absolvovali, je navzájem nesmírně sjednotil a utužil jejich vojenské kamarádství. Vyvstal-li za pochodu u někoho nějaký problém, okamžitě se s pomocí hlásilo několik mužů. Jednotka se stala zcela soběstačnou. Má ve svých řadách mnoho zručných řemeslníků, kteří jsou schopni během krátké doby vyřešit každý technický problém, který během pochodu nastal.

Amberger Hütte

Všichni tři Greenup-agenti tedy bezpečně přistáli a nyní je na Franzi Weberovi, aby osvědčil své znalosti terénu a dovedl je do místa jejich působiště. Prodírají se vysokým sněhem, ale Franz drží neomylně směr, takže horskou útulnu ─ chatu Ambergerhütte nalézají bez jakýchkoliv problémů. Uvnitř jsou pohotovostní zásoby jídla pro ty, kteří by sem v zimě zabloudili a v nouzi potřebovali přežít. Všichni tři mají pod bílými maskovacími obleky uniformy německých horských myslivců. V trámoví ukrývají své americké uniformy a zbraně, které nechali „přiletět“ s sebou ve vacích připevněných na těle. Určitě se budou hodit. Po zahnání hladu a osvěžení spánkem, kdy se vystřídali při držení hlídky, vyrážejí na další cestu, jejímž cílem je Oberperfuss, Franzův domov. Jejich legenda je velice pravděpodobná ─ Franz v uniformě nadporučíka horských myslivců Wehrmachtu jde v doprovodu dvou svých podřízených. Je s nimi na cestě ke své jednotce, od níž se po ztrátě orientace v husté sněhové bouři v horách nešťastnou náhodou oddělili.

Směr Oberperfuss - na saních, pěšky i vlakem

Po velmi dobrodružné cestě, v níž nechybí ani krkolomný sjezd na nákladních saních od chaty do údolí, který ale Franz bravurně zvládá, po pochodu na poměrně živé silnici, dokonce i po přesunu na jedné části jejich postupové trasy ve vlaku směrem do Innsbrucku, se konečně dostávají do obce Unterperfuss. Franz po společném přenocování s Fredem Mayerem v domě Johanna Hörtnagela, přítele bývalého, nacisty sesazeného starosty Aloise Abenthunga z Oberperfussu, nalézá úkryt v podkroví tamějšího hotelu Krone, po kostelu asi nejvýznamnější obecní budovy. Franz již ve své domovské obci žádné přímé příbuzenstvo nemá, Anna Niederkircherová, majitelka hotelu Krone, je jednou z hlavních osobností protinacistického odporu v obci, ale i jeho nastávající tchýní. Sem se po několika dnech přesune i Fred, aby nebylo příliš nápadné, že u Johanna Hörtnagela, kde bydlí i jeho svobodná sestra Maria, se zdržuje neznámý mladý muž. Fred se mezitím s mladou ženou hodně sblíží, a ta se stává v nastávajícím, dechberoucím příběhu jednou z jeho hlavních pomocnic.

Radista Hans Wijnberg se ukrývá také u jednoho z přátel bývalého starosty Abenthunga, odkud poprvé vysílá 8. března krátkou zprávu: „Vše OK. Mějte strpení do 13. března. Hans“. Mezitím i on mění své provizorní stanoviště a přesouvá se do podkroví typického tyrolského statku Kraxner Hof.

První etapa mise Greenup/Brooklyn úspěšně splněna

Tak jsou nakonec všichni tři ze svého záchytného útočiště ve Franzově domovské obci Oberperfuss. První etapa jejich plánu, dostat se do Oberperfussu, je beze zbytku splněna. Nyní nastává úsilí splnit jeho hlavní část, sestávající ze tří úkolů, kterých se má hlavně zhostit velitel skupiny Fred Mayer.

Prvním úkolem je zjistit přesné časy Brennerským průsmykem pravidelně jezdících nákladních vlaků vozících vojenský materiál do severní Itálie, kudy se za těžkých bojů probojovávají Spojenci k italsko-rakouské hranici.

Druhým úkolem je zjistit, co se skutečně skrývá pod pojmem „Alpská pevnost“, jejíž hlavní jádro má tvořit Innsbruck se svým okolím, a která nedává spojeneckému vrchnímu velení spát.

Třetím úkolem je zjistit, jak daleko je projekt výroby německého tryskového stíhacího bombardéru ME-262, když hrozba jeho masového nasazení je další noční můrou Spojenců.

Skuteční aktéři začínají tvořit předlohu pro filmové Hanebné pancharty

Plněním těchto úkolů začíná téměř neuvěřitelná etapa činnosti Mayerova týmu, která natolik zaujala amerického režiséra Quentina Tarantina, že v ní našel podnět pro svůj veleúspěšný film „Hanební pancharti“/„Inglourious Basterds“ s Bredem Pittem v hlavní roli, který vstoupil do kin v roce 2009 a s náklady 70 milionů dolarů jich vydělal 320!

Nejprve dobré krytí pro velitele

Mayerova němčina, jeho rodný jazyk, okořeněný akcentem ze schwarzwaldské oblasti Breisgau, spolu s uniformou kapitána Wehrmachtu, na níž se vyjímá vyznamenání za zranění utrpěné v boji, mu otevírá dveře do městského důstojnického kasina. Uniformu i s vyznamenáními a s odpovídajícími dokumenty zajistila po zemřelém důstojníkovi jedna z Franzových sester, která pracuje na innsbrucké univerzitní klinice.

(Autorská poznámka: Na této klinice byl svého času operován po akutní břišní příhodě prezident Václav Havel a včasným vysoce odborným zákrokem mu byl zachráněn život).

O to, aby Fredovi uniforma bezvadně padla, se postarala jedna ze spolehlivých obyvatelek Oberperfussu, do akce také zasvěcená. Franz tak nyní může bez obav provázet svého důstojnického kolegu ulicemi Innsbrucku, které on zatím zná jen z turistických map a plánů, aby se s městem dopodrobna seznámil. Může s ním zajít i do zdejšího důstojnického kasina.

Oblíbený návštěvník kasina

Fred, oplývající penězi, se stává pravidelným a velice oblíbeným návštěvníkem důstojnického kasina. Alkohol otevírá ústa a Fred pozorně naslouchá. Všechny důležité zprávy dopravuje do Oberperfussu k rukám radisty Hanse řetěz velmi spolehlivých osob – výhradně žen, podstatně méně nápadných, než by byly spojky mužského rodu. Fred v Innsbrucku bydlí v bytě druhé Franzovy sestry, která je zaměstnaná na rektorátu innsbrucké univerzity. Od ní se vine ona linka tajné pošty končící u Hansovy vysílačky v Kraxner-Hofu, s anténou maskovanou na zahradě ihned od Hansova příchodu sem jako šňůra na věšení prádla!

První úkol splněn

Není divu, že mladý, sympatický důstojník Wehrmachtu, stále dobře naladěný, ke každému velmi vstřícný, si dokáže získat i sympatie železničářů, když se několikrát objeví na innsbruckém nádraží, s obdivem tam sleduje „cvrkot“, protože „mašinky“ miluje již od svých dětských let, a kdyby nebyl vojákem, určitě by se stal strojvedoucím nějakého velkého mezinárodního expresu. Důvěra, kterou si brzy u železničářů získává, mu umožní zajet si i na nádraží v Brennerském průsmyku a dozvědět se co nejvíce o jeho provozu, vytíženosti i o časech, kdy je nejvíce zaplněno vlaky s válečným materiálem. Tyto informacespolu s přesnými souřadnicemi „neuralgických“ bodů, pro zastavení provozu v celém průsmyku nejdůležitějších, se tajnou etapovou cestou dostávají do Hansových rukou k zašifrování a k vyslání centrále OSS v Bari. Krátce nato uskutečněný spojenecký nálet na brennerské nádraží a jeho okolí tuto zásobovací cestu do severní Itálie do konce válečných dní absolutně paralyzuje. Situace až doposud s obtížemi směrem k severní rakousko-italské hranici postupujících spojeneckých vojsk se obratem zlepšuje.

Druhý úkol splněn

Noční můrou vrchního spojeneckého velení je otazník nad záhadnou, velmi nejasně popsanou a až doposud neidentifikovanou tzv. „Alpskou pevností posledního odporu“, jak je jim známa z různých odposlechovou službou zachycených nepřátelských relací. Díky četným kontaktům navázaným s důstojníky v jejich kasinu může Fred velice brzy po jejich seskoku do Bari ohlásit, že „Alpská pevnost“ je dílem nacistické propagandy, chimérou, existující pouze jako zbožné přání nacistických pohlavárů.

Třetí úkol splněn

Fred se v Innsbrucku setkává i s další významnou postavou odporu proti nacistickému režimu. Je jí Robert Moser, majitel velkého obchodu a servisního místa pro rádiové přijímače, antinacista, člen podzemní innsbrucké skupiny. U své filiálky ve východním Rakousku má na práci skupinu zahraničních dělníků z Francie, kteří se s blížící se frontou musí vrátit zpět do Innsbrucku. Moser do ní zařazuje Freda, z něhož se v ilegálně vydaných dokladech přes noc stává francouzský občan Fréderick Mayer, povoláním elektrotechnik. Moserovi lidé také vypomáhají v tajné podzemní továrně, kde se vyrábějí Spojenci s obavami sledované ME 262. V rámci Moserovy skupiny elektrotechniků se mu daří proniknout do podzemí a továrnu si důkladně prohlédnout. Stav rozpracovanosti ho ubezpečuje v přesvědčení,kterého nabyl již na povrchu při odposlouchávání i vedení rozhovorů o továrně, absolvovaných v důstojnickém kasinu ─ v dohledné době žádné nebezpečí masové výroby tohoto letounu nehrozí!

Co dál? Vlastní úkoly! Příprava povstání

Fred Mayer se s klidem, který pro něho a jeho tým po splnění úkolů nastává, spokojit nehodlá. Jeho povaha, určená k neustálé neúnavné činnosti, nedokáže zahálet. Kontakty, které v Innsbrucku a jeho okolí navázal, teď náležitě využije.

Z Bari nové úkoly nedorazily, tak si je stanoví sám! Již se přesvědčil, že v na první pohled kompaktním a stabilním prostředí určeném vládnoucím nacionálním socialismem, existují lidé, ochotní riskovat nasazení vlastních životů, postavit se na stranu odporu, ochotní pomoci, ochotní sbírat a předávat na potřebná místa důležité informace. Po třech týdnech naplněných činností, kterými ho OSS pověřila, kdy jeho tým poskytl v několika desítkách depeší řadu nesmírně cenných informací, je na čase využít situace k tomu, co vyhodnotil jako možné řešení: k přípravě ozbrojeného povstání, které by v pravou chvíli, kdy se osvobozenecká armáda přiblíží, zajistilo klidné, nekrvavé předání města a regionu do jejích rukou.

Začíná tedy s uskutečňováním svého plánu. Jeho kontakty jdou skutečně velmi daleko a vysoko – do složek kriminální policie, Wehrmachtu a dokonce Gestapa!

Šifrované depeše do Bari, které vysílá Hans Wijnberg přes „prádelní šňůru“ z podkroví statku Kraxner Hof, tam u šéfů OSS vyvolávají sucho v hrdle, třas rukou a návaly horkosti. Nazpět přes „prádelní šňůru“ jdou příkazy k dodržování maximální opatrnosti a zdrženlivosti. Jenže Fred Mayer je ve svém živlu a svým „páníčkům“ se utrhl ze řetězu jako pes od boudy. Rozsah toho, co již stačil připravit, je ohromující.

Represivní složky ale nesedí se založenýma rukama

Důvěrníci Gestapa i pobočky Sicherheitsdienstu (SD), spadající pod centrálu pro severní Itálii a Tyrolsko se sídlem ve Veroně, mají od některého ze svých důvěrníků, který se dostal příliš blízko, informace o existenci spojenecké vysílačky v Oberperfussu a o podezřelé činnosti obchodníka s radiotechnikou, Roberta Mosera, pod jehož krytím se Fredovi Mayerovi podařilo proniknout až do podzemní letecké továrny. Mají informace, nemají ale zatím žádné důkazy.

Razie v Oberperfussu vyznívá naprázdno. Kruh se ale nebezpečně stahuje. Posledním impulsem k zásahu bez pádných důkazů je výbuch nálože, nastražené nějakou na vlastní pěst pracující odbojovou skupinou při oslavě Führerových narozenin 20. dubna, kdy drží MUDr. Primbs, lékař a současně krajský vedoucí NSDAP na náměstí ohnivou řeč s výzvami vydržet až do konečné porážky „západních židovských a východních bolševických hord“!

Začínají velké razie, více i méně podezřelí jsou masově zatýkáni. Jedním z nich je obchodník Moser, ve vazbě umírající po několika dnech tvrdých výslechů a mučení. Do hledáčku bezpečnostních složek se dostává i Fréderick Mayer, jeho zaměstnanec. Snad zde zafungovaly kontakty, které do Gestapa Fred měl - stačí ještě v bytě Franzovy sestry zničit veškeré kompromitující materiály, než tam vtrhne zatýkací komando.

Je zatčen a odtransportován do sídla Gestapa v Herrengasse 1. Gestapo ho podezřívá, že on, doposud považovaný za francouzského „gastarbeitera“, je oním americkým agentem, kterého ve městě a v Oberperfussu sice tuší, ale dosud k němu nemá žádnou markantní stopu. Mayer mluví perfektně francouzsky, takže ještě trvá nějakou dobu, než si Gestapo opatří vhodného, loajálního tlumočníka, který nebude výpovědi zatčeného v jeho prospěch upravovat. Velkou neznámou je fakt, že ho během celé doby, kdy jeho výslechy a mučení probíhaly, ale ani před zatčením, kdy se vydával za francouzského občana, nikdo neidentifikoval jako onoho skvělého společníka v kapitánské uniformě, navštěvujícího pravidelně důstojnické kasino!

Kromě šéfa innsbruckého Gestapa Güttnera a Dr. Primbse se tvrdých Mayerových výslechů občas jako dohlížející účastní i Franz Hofer, tyrolský zemský gauleiter (zemský vedoucí) NSDAP, odpovědný i za vojenskou obranu regionu. Mučení, které by málokdo vydržel, zatím nepřináší žádný výsledek. Zatvrzelý Francouz, zkrvavený, potlučený, s opuchlým obličejem, jim zatím přiznání, že je americkým agentem, neodkýval.

„Demilitarizace“ Oberperfussu

Obyvatelé obce si během několika málo dní, které uběhly od příchodu Mixovy roty, na vojáky zvykli. Ti našli ubytování v jednotlivých domech a selských usedlostech, kde je nyní postaráno nejenom o jejich nocleh a stravu, ale i o pohodlí tažných koníčků. Když se domácí ujistili, že se jednotka nechystá k boji, že tedy nehrozí souboj na dálku s americkým dělostřelectvem, které by jejich domovy obrátilo v trosky, veřejné mínění se uklidnilo. Velitel Hermann Mix je ubytován v domě zdejšího lékaře MUDr. Murschentze.

Do obce krátce po příchodu Mixovy roty přijíždí kontrolní štáb vojenského obranného okruhu, který chystá obranu regionu, jenž se spolu s Innsbruckem má stát nedobytnou pevností. Přítomnost dělostřelecké jednotky tak vylučuje, že by sem musela být nakomandována jiná dělostřelecká jednotka, která by na dálku svedla souboj s americkým dělostřelectvem, jenž by obec obrátil v trosky. Že nejsou zatím děla v předpisových palebných postaveních, kontrolorům uniká!

1. května ráno dostávají všichni příslušníci prostřednictvím spojek vyslaných do jejich ubikací rozkaz k nástupu v plné zbroji, i s děly s potahem, na prostranství před hotelem Krone. Velitel Mix k nim drží proslov, z něhož se dozvídají to nejpodstatnější – válka zde pro ně skončila! Upřímné poděkování za službu absolvovanou až do tohoto okamžiku, za projevené vzájemné kamarádství.

Rota se na velitelův rozkaz dává do pohybu směrem vzhůru do hor. Po trase, kterou se tam předešlého dne poručík Mix vypravil na obhlídku. Vojáci i tažní koníci se zapřaženými děly zdolávají v prudkém stoupání vzdálenost dvou kilometrů, až dorazí k velice prudkému zalesněnému srázu, spadajícímu do údolí horské říčky Melach. Zde obsluhy jednotlivých děl koně vypřahají a odvádějí pryč od srázu.

Zbraně do „starého železa“

Nejprve přistupují všichni vojáci na hranu srázu a odhazují do hloubky pod sebou všechny své osobní zbraně i se zásobami munice. Za nimi následují těžká děla, která po dopadu z větší části pod sebou ničí ruční zbraně. Zpět se jde všem podstatně lehčeji, tažní koníčci spokojeně odfrkávají, vojáci postupně přecházejí v živý hovor, zaznívá i první smích. Ta chvíle, kdy se loučili se svými zbraněmi, na ně přece jen na chvíli dolehla. Nyní si všichni uvědomují, že jdou sice do něčeho neznámého, že na konci je snad čeká svoboda a osvobození od války, které každý z nich už má plné zuby.

Zanedlouho opět stojí na svém „appelplatzu“, před hotelem Krone, v jehož jídelně po předchozí domluvě s majitelkou jejich poručík zřizuje provizorní rotní kancelář. Dva písaři mu asistují u stolu, k němuž postupně přistupují jednotliví příslušníci roty v pořadí od nejvyšších hodností po prosté vojíny. Písaři provádějí jejich identifikaci podle jejich vojenských knížek. Každý příslušník roty je na místě povýšen z pravomoci jejího velitele do nejbližší vyšší hodnosti, písaři provádějí odpovídající zápisy do vojenské knížky (nazývané v německé armádě Soldbuch). Další zápis je pro každého ten nejdůležitější. Je krátký, výstižný: „Propuštěn z německých ozbrojených sil“. Následuje datum, podpis velitele roty a úřední razítko. Pak podání velitelovy ruky a přání mnoha štěstí v nově zahajovaném životě.

„Do civilu“!

Místní farmáři, u nichž vojáci přebývají, dostávají darem jejich koně. Celá obec se podílí na shromáždění civilních oděvů pro vojáky. Zakrátko by je nezasvěcený návštěvník obce nerozeznal od jejích starousedlíků.

Všichni vědí, že válka co nevidět skončí. Pak se noví civilisté vydají dolů do údolí, jejich propouštěcí dokumenty by jim měly zajistit, že nebudou považováni za vojenské zběhy převlečené do civilních šatů, nýbrž za regulérně propuštěné z vojenské služby, kteří tak nemohou být vzati do zajetí.

Dva úniky v poslední chvíli.

Poručík Hermann Mix zůstává formálně nadále příslušníkem Wehrmachtu. Propustit ho do civilu ze služby ve Wehrmachtu nemá kdo. Doktor Murschentz tuší, že by mohl být ještě v posledních dnech války ohrožen. Odváží ho ještě toho dne do statku své sestry v horské osadě Gleirschalm, položené vysoko v horách, podstatně výše, než je poloha Oberperfussu. 2. května ráno vtrhnou do obce dva ozbrojení, nekompromisně se tvářící esesáci a shánějí se po poručíkovi. Je pravděpodobné, že by nebýval ušel trestu na místě dopadení, který na konci války postihl mnohé skutečné i domnělé dezertéry. Odtáhli s nepořízenou a za několik hodin již měli sami starosti, jak nepadnout do zajetí.

Za několik dní válka končí, poručík Mix se vrací do obce, do domu Dr. Murschentze. Během několika dní je ale bez udání důvodu povolán na četnickou stanici a odtud eskortován k výslechu do Innsbruku. Ocitá se v Herrengasse č. 1, nedávno ještě sídle Gestapa, nyní amerických zpravodajských orgánů. Zdá se ale, že se o něj zajímají Francouzi, do jejichž okupačního pásma má nyní Innsbruck s okolím připadnout.

Naléhavá operace abscesu si vyžaduje zásah na innsbrucké klinice, kam je z vazby převezen. Je zde ponechán bez dozoru, a jakmile se po operaci vzpamatuje z narkózy, prchá z nemocnice zpět do domu Dr. Murschentze. Ten ho tentokrát ukrývá ještě výše v horách, na osamělé salaši, kterou bude několik týdnů sdílet s jediným pastevcem. Teprve v polovině srpna se vypraví na tisíc kilometrů dlouhou cestu do své domoviny v Pomořanech, dobře zásoben potravinami i penězi obyvatel Oberperfussu.

Greenup má své pokračování

2. května, v den následující po „demilitarizaci“ Oberperfussu přichází opět těžko uvěřitelná, na první pohled či poslech neskutečná chvíle, jaká již vícekrát Fredovi Mayerovi pomohla z nesnází, či dokonce z ohrožení života!

Gestapáci v Herrengasse č. 1 ukáží jednomu zatčenému Němci, o němž zcela jednoznačně vědí, že je agentem OSS, Mayereovu fotografii. Zatčený, také již „dokonale“ zmučený, na ni chvíli hledí, pak se v jeho unavených, bitím opuchlých očích objeví záblesk poznání. Nikdy ten obličej neviděl, ale svým vyšetřovatelům řekne: „Toho znám! To je jeden z vysokých členů OSS pro vaši oblast!“ Zachraňuje tím Mayerův život a současně i život svůj.

Dr. Primbs veze tuto zprávu do gauleiterova venkovského sídla v Lachhofu, nedaleko Innsbrucku, spolu s ním jede ještě nedávno spoutaný a mučený Fred Mayer. Oba jeho mučitelé okamžitě chápou, že zatčený „Francouz“ bude po vstupu Američanů do Innsbrucku jejich propustkou na svobodu. Mayer jim dělá „obchodní“ návrh. Postará se o to, aby byly jejich zásluhy o vydání města i regionu bez boje, vzaty v úvahu.

Innsbruck „otevřeným“ městem

2. května ve 14:20 hod. vystupuje v oblastním rádiovém vysílání gauleiter Hofer a prohlašuje město Innsbruck s  okolím „otevřeným městem“. Nejedná se ale ještě o úplnou kapitulaci. Ta musí být nejprve oznámena centrále OSS v Bari. Mayer proto odjíždí s ozbrojeným německým vojenským doprovodem Primbsovým automobilem do Oberperfussu. Hans Wijnberg odvysílá do Bari depeši, z níž jsou tamější šéfové OSS nejprve zcela „na větvi“. Mayer ale dostává pokyn udělat vše k předání města bez boje.

Franz Weber mezitím dopravil z Amberger Hütte jejich americké uniformy a zbraně. Oba se převlékají, Fred Mayer si u své oddané pomocnice Marie Hörtnagelové s její pomocí upraví, pokud to jde, svůj nedávno ještě mučený obličej. Spolu s uniformovaným Hansem Wijnbergem, oba již ozbrojeni svými osobními zbraněmi, odjíždějí zpět do Lachhofu, nad nímž Wijnberg přebírá vojenský dohled. Mezitím se sem sjelo několik innsbruckých pohlavárů, kteří hledají bezpečí „pod křídly“ gauleitera Hofera.

Situaci svým způsobem nahrává i skutečnost, že gauleiter (jako Hitlerův přímý podřízený) náleží ke skupině, která se za Hitlerovými zády, ve Švýcarsku ještě před několika dny pokoušela při jednáních s nejvyšším šéfem OSS Allanem Dullesem sjednat separátní kapitulaci v západní Evropě a pustit se do společného boje proti sovětskému bolševismu.

Samozvaný „osvoboditel“

V Innsbrucku mezitím přebírá tak trochu samozvaně moc odbojová skupina vedená Karlem Gruberem. Rozhlasové prohlášení gauleitera Hofera Insbrucku „otevřeným městem“ asi zachránilo řadě členů Gruberovy skupiny zdraví nebo životy, protože neutralizovalo všechny případné pokusy přesily některých ozbrojených zoufalců klást odpor a vypořádat se s jeho pokusem převzít kontrolu nad městem. Své protinacistické vystoupení Gruber ale dobře zúročí ─ stane se na dobu osmi let, od r. 1945 do r. 1953, rakouským ministrem zahraničních věcí.

Taxasské „Kaktusy“ v Innsbrucku

Na předměstí Innsbrucku, u obce Zirl se 3. května ráno pokouší fanatičtí mladíci z Hitlerjugend pustit do boje s prvními k městu postupujícími americkými oddíly. Mnozí z nich tento pokus zaplatí svými mladými životy. Fred Mayer začíná opět rychle jednat. S bílým praporem na autě jede vstříc postupujícímu americkému předvoji. „Amíci“ zírají, když z automobilu vystupuje americká uniforma. Za několik okamžiků přijíždí velkou rychlostí jeep s majorem OSS, který Mayera očekával a nyní se s ním srdečně vítá. Odjíždějí spolu do gauleiterovaLachhofu, za nimi jede ozbrojená eskorta, která vezme do zajetí všechny tam shromážděné nacistické pohlaváry. Večer 3. května 1945 je město Innsbruck bez boje celé v rukou americké 103. pěší divize z Texasu, známé pod svým tradičním pseudonymem „Kaktusová divize“. Její vojáci se nestačí divit velkolepému přivítání, připravenému jim innsbruckskými občany. Takového přivítání se jim předtím dostalo snad jen v Paříži!

Američané dodrželi slib, který gauleiter Hofer od Freda Mayera dostal. Byl sice zatčen, než ale mohl být vydán rakouským úřadům, podařilo se mu záhadným způsobem z amerického zatčení uniknout do americké okupační zóny v Německu. Když byl v r. 1949 v Rakousku odsouzen k trestu smrti, tehdejší Německá spolková republika ho do Rakouska odmítla vydat, takže tam v klidu a pohodě dožil své dny.

Podobně velkoryse se Američané zachovali k nacistovi Dr. Primbsovi. I on se klepal strachy, že si jejich metody mučení na nich teď recipročně vyzkouší Mayer. Byli konsternováni z toho, že se tak nestalo.

Šéf innsbruckého Gestaga Güttner s příchodem Američanů z města mizí. Nikdy nebyl pro vykonání spravedlnosti nalezen.

Konec války, aktéři začínají nový život, zprávy o obou událostech

Fred Mayer s Hansem Wijnbergem zůstali po skončení války ještě nějakou dobu v Oberperfussu a spolu s Franzem Weberem si užívali svobodných, bezstarostných dnů, než se jejich cesty rozešly. Stejně jako i nejvyšší špičky OSS si byli vědomi toho, že jejich skutečnou existenci, a pobyt v Oberperfussu slídícím německým bezpečnostním orgánům nikdo nevyzradil a měli pro jeho obyvatele vysoké uznání.

▪ Fred Mayer pracoval dlouhá léta jako inženýr u rozhlasové stanice „Voice of Amerika“ v jejích redakcích v různých zemích světa.

▪ Hans Wijnberg vystudoval vysokou technickou školu v oboru chemie a s titulem vysokoškolského profesora ji poté dlouhá léta v Holandsku přednášel.

▪ Franz Weber se stal členem Rakouské lidové strany/Österreichische Volkspartei (ÖVP) a v jejích řadách se stal známým politikem ─ zemským tyrolským i spolkovým rakouským politikem.

▪ Hermann Mix se po rozloučení v Oberperfussu šťastně dostal do severního Německa, získal konečně v britské okupační zóně potřebné doklady, s nimiž se mohl vydat ke svým rodičům do Wismaru spadajícího do sovětské okupační zóny.

Zůstal zde, stal se občanem NDR. Získal doktorát jako chemik a stal se uznávaným odborníkem v průmyslové chemii. Profesorem nemohl být jmenován, protože se nestal členem komunistické SED!

Jeho podrobný deník a další podklady podnítí pedagoga Wolfganga Donnera, syna Mixova vojenského kolegy z doby války, aby se o jeho neobyčejně statečné akci v Oberperfussu dozvěděl co nejvíce a aby o ní nakonec napsal knihu.

Velmi dlouho příliš málo informací

O činnosti týmu Greenup, resp. o Operaci Brooklyn se v Evropě až do úspěšného uvedení Tarantinova filmu prakticky nic nevědělo. Ve Spojených státech nebyla po válce tajemstvím, ale postupně upadala v zapomnění, ačkoliv je až dodnes považována za nejzdařilejší a nejvýznamnější akci tajných služeb USA (OSS s její pozdější nástupkyní CIA). Podrobné informace o její skutečné činnosti ale dlouho podléhaly povinnému utajení. Snad i proto postupně upadala v zapomnění. Teprve Tarantinův film o „hanebných panchartech“ podnítil o celou historii nový zájem a postaral se o to, že je populární dodnes a že se objevují další pokusy vnést do této historie nové poznatky na základě stále hledaných a stále ještě v různých archivech nalézaných nových podrobností.

Statečný syn poručíka Hermanna Mixe je v Oberperfussu a v nejbližším okolí stále populární. Na širší uvedení do povědomí veřejnosti však stále ještě čeká. Přínosem v tomto směru je zcela určitě kniha Wolfganga Donnera „Hermanns Weltkrieg“, vydaná v r. 2025.

___________________________________

Použité prameny:

▪ „Hermanns Weltkrieg“ / Wolfgang Donner, ISBN: 978-3-9825129-4-5

▪ „Codename Brooklyn“/ Peter Pirker, ISBN: 3702237569

▪ Rakouský rozhlas:

https://on.orf.at/video/13243191/Franz-Weber-Desertion-aus-der- Wehrmacht

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.

_____________________________

▪ Fotografie z archivu Wolfganga Donnera jsou použity s jeho výslovným souhlasem a se souhlasem jeho nakladatele: Memoir Verlag Flurstr. 16, D-93455 Traitsching