Ardeny, 16.12.1944 – start bitvy s příchutí amerického „Pyrrhova vítězství“

Úvodem: Pyrrhos byl svého času řeckým králem (léta 318 – 272 př.n.l.), velmi významný vojevůdce, jeden z nejsilnějších nepřátel starověkého Říma. Během tzv. Pyrrhových válek došlo k bitvě u italské obec Ascoli Satriano v provincii Foggia, kterou Pyrrhos sice vyhrál, ztratil přitom ale vysoký počet bojovníků. Tuto ztrátu údajně komentoval slovy, charakterizujícími stav, kdy úspěch v bitvě /dnes i přeneseně v souvislosti s jinými situacemi než bojovými, válečnými/ vítěze natolik oslabí, že mu nakonec spíše uškodí: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni.“

Hitlerův plán s Ardenami …

Německé pokusy na různých místech západní fronty protiútokem zastavit spojenecký postup (např. v létě 1944 u Falaise a Mortenu, paralelně s ofenzívou v Ardenách vedenou operací „Nordwind“ v Alsasku, chvíli ohrožující již osvobozený Štrasburk, neměly ze strategického hlediska zdaleka takový význam, jaký prezentovala ardenská ofenzíva. Byla to bez jakýchkoliv pochybností po zřízení západní fronty vyloděním v Normandii největší útočná operace německé branné moci vedená proti armádám západních Spojenců, ze strategického hlediska největší šance, jak ještě vývoj na západoevropském bojišti otočit ve prospěch Německa. Hitlerův záměr byl jasný – oddělit od sebe Brity a Američany útočným klínem, který by pronikl až na pobřeží kanálu La Manche v oblasti Antverp a zmocnil se zpět tohoto pro Spojence životně důležitého přístavu, znemožnil jim zásobovat jejich armády na kontinentě a dokonale je tedy touto logistickou pohromou ochromil.

Tento neúspěch měl v Hitlerových úvahách vést k definitivní otevřené konfrontaci velmi odlišných amerických a britských názorů na vedení války, doposud nejrůznějšími ústupky na obou stranách mnohokrát uklidněné až na poslední chvíli. Zásadní přitom byla vzájemná animozita vrchního velitele západních spojeneckých sil, generála Dwighta Eisenhowera a britského maršála Bernarda Montgomeryho, která se samozřejmě přenášela přes jeho animozitu vůči generálovi Pattonovi až do spodních pater spojeneckého velení

... jako jeho zbožné přání

Hitlerovým zbožným přáním tedy bylo, aby porážkou armád západních Spojenců v Belgii dosáhl jejich „rozkmotření“ a rezignace na další společný postup do Německa, stažení jejich vojsk zpět na britské ostrovy. Tím by si Hitler býval „uvolnil ruce“, aby mohl vrhnout všechny své armády na východní frontu proti Rudé armádě, v té době již postupující Východním Pruskem, Polskem, Slovenskem a Maďarskem. Naplánoval ofenzívu do belgických Arden, jejich reliéfem téměř mepřipouštejících úvahy, že by tudy mohly zaútočit tankové jednotky.

Vánoce 1944 v rodinném kruhu pouze zbožným přáním amerických vojáků

Po blamáži s operací Market-Garden, Eisenhowerým direktivně zastavením Pattonova útoku v Lotrinsku a jeho „uzemněním“ v Lucembursku s přednostním zásobením PHM pro Montgomeryho, spolu se zážitky při krvavém dobývání Cách/Aachen, prvního města na německém území, a po prvních neblahých zkušenostech proniknout do průmyslového srdce Německa dokonale neprostupným Hürtgenským lesem – díky důmyslným německým obranným opatřením i terénnímu profilu, se Spojenci chtě nechtě museli smířit s faktem, že se jejich vojáci domů k oslavám Vánoc roku 1944 v kruhu svých rodin nedostanou, o čemž byli všichni ještě na konci srpna skálopevně přesvědčeni.

Útěchou všem zklamaným spojeneckým velitelům i prostým vojákům se alespoň stala víra, že nadcházející Vánoce sice budou muset strávit mimo své domovy, bez svých blízkých, ale alespoň v tichu mlčících zbraní, mnohdy na pozvání do poklidného rodinného prostředí jejich západoevropských hostitelů.

Maršál Bernard Montgomery - naprostá spojenecká výjimka

Jedním z naprosté menšiny těch, kteří si na spojenecké straně tajně přáli co nejdelší trvání války, byl britský maršál Montgomery. Sebestředný, egoistický, arogantní, až chorobně ambiciózní polní velitel, ve svých vlastních očích nedoceněný. Válka se pro něj stala pódiem, na němž se bezohledně prosazoval nejenom na úkor ostatních spojeneckých velitelů, ale i na úkor desítek tisíc spojeneckých vojáků, které jeho vojevůdcovské manýry spojené s liknavostí, puntičkářstvím a současně s nedostatkem zdravé předvídavosti stály jejich životy či zničené zdraví.

Proveďme stručný přehled jeho největších selhání, která dnes váleční historikové bez váhání maršálovi vytýkají jako jeho nesprávné kroky při vedení válečných operací, aniž bychom to rozváděli nad rámec této stati a na úkor její přehlednosti:

- Montgomeryho aktivní činnost k odstavení generála Auchinlecka v kampani v severní Africe, umožnění úniku velkého německého kontingentu po vítězné bitvě u El Alameinu;

- umožnění úniku velkého německého kontingentu ze Sicílie na italskou pevninu;

- několikatýdenní zdržení v postupu britských a kanadských jednotek z vyloďovacích pláži v Normandii (vč. dobytí města Caen);

- umožnění úniku velkého německého kontingentu z obklíčení u Falaise;

- ponechání poloostrova Walcheren v ústí Šeldy v rukou nepřítele a tím zapříčinění dlouhodobé nefunkčnosti antverpského přístavu pro potřeby západní fronty;

- voluntaristicky naplánovaná a k fiasku dovedená operace Market-Garden;

- zdržení v přípravě 21. skupiny armád útoku přes Rýn a tím de facto „vynulování“ možného profitu z dobytí mostu u Remagenu atd.

Britsko-americká konfrontace v Ardenách

V prvotních zmatcích stále se prohlubujících s tím, jak se do Eisenhowerova hlavního stanu opřekot sbíhaly hrůzu budící informace z celého ardenského úseku západní fronty, si vrchní velitel uvědomil, že jeho „prodloužená ruka“, velitel 12. skupiny armád Omar Bradley, se se svým štábem nachází v příliš těsné blízkosti fronty, která se dala do pohybu a hrozila zakrátko dosáhnout jeho velitelství v lázeňském městečku Spa. Vydal tedy Bradleymu, spíše než rozkaz, doporučení, aby přesunul svůj hlavní stan hlouběji na západ. Nebyl to striktní rozkaz, a tak Bradley jakýkoliv přesun odmítl s poukazem na to, že by tím šel svým podřízeným vojákům špatným příkladem. A zde se Eisenhower dopustil grandiózní chyby, které do konce svého života velmi litoval – 20. prosince rozhodl o rozdělení ardenského bojiště s tím, že jeho severní část přejde pod přímé velení B. Montgomeryho, v té době velitele 21. skupiny armád, zatímco Bradleymu zůstalo velení nad druhou částí ardenské fronty. Důkazy neexistují – lze se jenom domnívat, že tento krok si Montgomery nějakým způsobem možná na Eisenhowerovi vymohl. Z toho, co vše si až doposud nechal vrchní velitel „Operace Overlord“ od nadutého maršála líbit, se dá usuzovat, že ho mohl mít tzv. „v hrsti“. Co třeba kvůli Eisenhowerovu románku s vlastní sekretářkou, prožívaným ve zdech versailleského zámku, zatímco Eisenhowerova manželka s dojetím doma ve Státech pročítala jeho láskyplné dopisy?

Montgomeryho úklady

Montgomeryho touha Bradleyho plně odstavit, stát se v Ardenách jediným vítězem a díky takové zásluze nakonec sesadit z funkce i D. Eisenhowera, vrchního velitele celé Operace Overlord (t.j. osvobození celé západní Evropy) byla evidentní. Dodnes je válečným historikům tento Eisenhowerův krok hodně nepochopitelný. Výmluva, že tím reagoval na Bradleyho nechuť přesunout své velitelství ze Spa dále od německého průlomu těžko obstojí. Eisenhower byl jeho přímým nadřízeným a on mu to prostě mohl „dát rozkazem“! Pokud by nebýval rozkaz splnil, měl ho zbavit velení! On s ním místo toho diskutoval jako s parťákem od partičky bridge, a když Bradley nadále jeho domluvy ignoroval, udělal mu něco jako na just – rozdělil velitelské pravomoci. A posadil tím Montgomeryho na koně!

Eisenhowerova a Montgomeryho animozita měla svůj počátek vlastně již v okamžiku, kdy byl generál Eisenhower jmenován do funkce vrchního velitele „Operace Overlord“, na níž si dělal zálusk

Montgomery. Dále se prohlubovala s tím, jak se Montgomeryho praxe zdlouhavé přípravy na každou bitvu odlišovala od Eisenhowerových představ o vedení boje.

„Monty“ a „Ike“ v klinči

24. prosince 1944 zničila 2. US obrněná divize generála Harmona v předpolí města Dinantu velkou část protivníkovy 2. pancéřové divize, která zde doplatila m.j. na nedostatek střeliva a PHM. OKW ji urychleně stáhlo, aby nedošlo k jejímu absolutnímu zničení anebo k obklíčení končícímu jejím odchodem do amerického zajetí. Harmon se svojí divizí úspěšně zaútočil od severu na jih směrem na Dinant, paralelně s řekou Mása/Meuese, ale proti směru jejího toku, aniž by vyčkal na Montgomeryho rozkaz, de facto s porušením jeho rozkazu vyčkat, až bude k útoku připraven celý VII. sbor, jehož součástí Harmonova divize byla. Mantgomery se poté nevybíravě obořil na Bradleyho a vyhrotil situaci až k požadavku, aby Eisenhower Bradleyho suspendoval a ponechal řízení dalších bojových operací pouze v jeho rukou. To už bylo pro Eisenhowera za hranou. Připravil dopis vrchnímu velení v čele s generálem Marshallem s jasným požadavkem – rozhodnout, kdo půjde – buď on, Eisenhower, nebo Montgomery. Situaci „vyžehlil“ náčelník Montgomeryho štábu, generál Francis de Guingand, když přesvědčil „Ika“, aby svůj dopis neposílal, a vzápětí „Montyho“, aby Eisenhowerovi napsal omluvný dopis.

Montgomery si ale ani potom nedal pokoj. 7. ledna 1945 na tiskové konferenci označil sebe, Eisenhowerem ustanoveného vrchního velitele severního úseku ardenské fronty, za faktického, prozíravého a neomylného vítěze ardenské bitvy, do níž mohl nasadit všechny bojeschopné jednotky své 21. skupiny armád. To už bylo příliš na americkou veřejnost, která začala žádat Montgomeryho hlavu. Tentokrát ho z maléru, před vyhazovem zachraňoval Winston Churchill, jeho dlouhodobý ochránce a byl odkázán do patřičných slušných mezí. Zdálo by se, že to pro něho mělo být dostatečné varování. Ale nebylo, jak se brzy ukázalo.

Montgomeryho drzý útok na americko-britské vztahy

Britské snahy (bez zaváhání lze říci, že jestliže „britské“, tedy = Montgomeryho) o prosazení dalšího vedení válečných operací na západní frontě podle jeho představ neskončily ani s „výpraskem“, který nakonec v Ardenách od nejvyššího amerického velení i od Churchilla dostal.

Při druhém pokusu o překonání poslední velké přírodní překážky – řeky všech všech německých řek – Rýna (prvním pokusem byla Motgomeryho ztroskotaná „Operace Market-Garden“) opět došlo k rozporům. Názor na spojenecký postup přes řeku nebyl jednotný! Bradley a Montgomery prosazovali každý své „zaručeně nejlepší“ řešení! Montgomery spor opět vyhnal na ostří nože, a to tak, že se nyní do něho musel vložit sám šéf Sboru náčelníků štábů US Army, generál George Marshall, aby byl Montgomery konečně odkázán do patřičných mezí.

„Americko-britský spor tedy zuřil dál a přerostl v hádky tak prudké, že nakonec Marshall ⃰/ musel britským šéfům říci, že pokud by plány SHAEF nebyly přijaty, musel by konstatovat, že nemá jinou možnost, než sám požádat o uvolnění z funkce. Tím britský odpor skončil.“ („Sága 2. světové války“/ Leckie R./ ISBN 80-7214 -285-2; str. 925).

_______________________

⃰⃰/ Redakční pozn.: Gen. Georg Marshall, předseda Sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil, pozdější autor tzv. Marshallova plánu pro Evropu, nositel Nobelovy ceny míru 1953.

_______________________

Konec předvánočního klidu - během noci se všechno změnilo

Spojenecké armády, smířené již s tím, že válka do Vánoc neskončí a že se jejich vojáci do konce roku 1944 domů ke svým rodinám nevrátí, se chystaly v klidu a relativní pohodě strávit sváteční dny tak, jak jim to válečné podmínky umožňovaly. Mnohde na pozvání obyvatel městeček a vesnic, kde byly jejich jednotky právě dislokovány.

Do rána 16. prosince 1944 bylo všechno jinak! Než se v sobotu 16. prosince 1944 rozbřesklo, začaly na americké pozice na belgicko-německé hranici dopadat první dělostřelecké granáty a po této krátké, ale mohutné předehře se daly v jenom velmi pomalu ustupující temnotě do pohybu kolony před spojeneckým průzkumem doposud dobře zamaskovaných těžkých tanků a samohybných děl, doprovázené obrněnými transportéry, plnými odpočatých a dobře nakrmených, vysoce motivovaných německých vojáků. Sjížděly po klikatých horských cestách německého Eifelu, aby zakrátko zdolaly silniční průsmyky protilehlého pohraničního hřebene belgických Arden.

Dlouhotrvající klid na západní frontě přestal existovat. Za americkými liniemi, táhnoucími se Ardenami v délce více než jednoho sta kilometrů, Američany většinou jen slabě obsazenými, vysadily německé letouny i parašutisty, kteří měli za úkol vpadnout jim do zad a připravit tak cestu obrněným jednotkám.

Cestu těmto útočícím kolonám měla svojí záškodnickou a diverzní činností usnadnit také komanda, složená z vybraných dobrovolníků, ovládajících americkou angličtinu, jejichž úkolem bylo proniknout v ukořistěných amerických uniformách na ukořistěných vozidlech ještě před zahájením útoku chabou americkou frontovou linií a zajistit hlavně průchodnost mostů přes vodní toky stojící v cestě útočícím pancéřovým jednotkám.

K americkým skladům pohonných hmot v prostoru kolem městečka Stavelot, jejichž ukořistění hrálo v dalším úspěšném průběhu celé ofenzívy stěžejní roli, se řítil útočný předvoj v podobě obrněné bojové skupiny zbraní SS/Kampfgruppe Peiper.

Trasa útoku

Trasa útočících jednotek byla naplánována až do Antverp, tvořících stěžejní logistický bod na zásobovacích trasách spojeneckých armád bojujících na hranicích Třetí říše, někde, jako ve starobylém císařském městě Cáchy či o něco málo jižněji v Hürtgenském lese již dokonce i na jejím území. Obsazení antverpského přístavu by tyto životně důležité spoje přerušilo, odvrátilo by hrozící proražení pevnostního pásma Západního valu, tedy Siegfriedovy linie, a zabránilo by tak přenesení pozemní války na území Německa v plném rozsahu.

Uzavření separátního míru na Západě, vynuceného úspěchem ardenského tažení, by Hitlerovi rozvázalo ruce na Východě. Američané, chystající se k oslavě blížících se Vánoc, které chtěli mnohde strávit na pozvání svých nových pohostinných belgických přátel v jejich příbytcích, byli nečekanou ofenzívou dokonale zaskočeni a dezorientováni.

Selhání zpravodajské služby

Americká zpravodajská služba zklamala podobným způsobem, jako před třemi léty, kdy je Japonci zaskočili v Pearl Harbouru. Tam se japonská flotila letadlových lodí, nesoucích na svých palubách stovky hbitých stíhaček Zero se znakem vycházejícího slunce na křídlech, dokonale ztratila všem americkým zpravodajským tykadlům v širém, nepřehledném Pacifiku. Jeho ohromná rozloha byla tehdy jedinou polehčující okolností při selhání americké zpravodajské služby.

Američanům „pod okny“, na německo-belgické hranici, aniž by o tom cokoliv tušili, se po dobu téměř čtvrt roku na podzim 1944 soustřeďovaly německé tanky a další bojová technika. V německém Eifelu, předpolí belgických Arden, se německé obrněné kolony k útoku sešikovaly Američanům takřka před očima. Na některých místech činila vzdálenost německého nástupního prostoru jen několik málo kilometrů od amerických linií. Přespolní běžec by ji v tempu přibližně shodném s rychlostí postupu tankové kolony v takovém terénu překonal za slabou půlhodinu.

Před rozbřeskem dne 16. prosince 1944 to vše pak vyrazilo s jediným cílem – překvapenéAmeričany převálcovat! Přílišná americká sebejistota a jakési falešné uspokojení a ukonejšení sebe sama tím, že se jim nemůže nic špatného stát, byly příčinou absolutního selhání spojenecké, v tomto případě americké rozvědky, která tyto německé přípravy neodhalila. Přitom nešlo o soustředění nějaké malé, bezvýznamné jednotky, nýbrž o soustředění tří armád – dvou set tisíc vojáků, stovek tanků, obrněných transportérů, děl!

Německá obrněná vozba byla najednou všude. Americký odpor byl v průběhu prvních tří dnů německého útoku nedostatečně koordinovaný, mnohde nastal chaotický ústup, jinde se Američané rovnou vzdávali. Jejich čest v prvních hodinách prudké německé ofenzívy zachraňovalo několik statečných jednotek, které se raději nechaly obklíčit a přijaly tak boj na všechny strany, než aby ustoupily.

Na jeviště 2. světové války vstoupila bitva v Ardenách, největší bitva 2. světové války na území západní Evropy, která si během šesti týdnů, než skončila vítězstvím spojeneckých armád, vyžádala na obou stranách desetitisíce obětí v podobě mrtvých, zraněných a pohřešovaných – dostatečný důvod po porážce útočících německých vojsk operaci nazvat americkým „Pyrrhovým vítězstvím“, na němž sami Američané „pilně“ zapracovali!

Ztráty v Ardenách

Poté, co nakonec Němci bitvu po 6 týdnech prohráli, ustálila se fronta počátkem února 1945 v tomto úseku na přibližně stejných místech, kde před zahájením útoku tří německých armád probíhala. Výběžek fronty vytvořený německým útokem byl zcela zlikvidován, přičemž hlavní tíhu boje a ztráty nesly americké jednotky. Ve srovnání s tím je účast britských jednotek XXX. sboru v severozápadní části „výběžku“ v oblasti města Namuru se dvěma sty obětí spíše symbolická.

Winston Churchill se snažil britsko-americké spory o zásluhách na ardenském vítězství uhladit uznáním americké zásluhy na porážce německé ardenské ofenzívy prohlášením, že americké ztráty byly 60× až 80× vyšší než britské a že na jednoho britského vojáka zúčastněného v této bitvě připadá 30 až 40 amerických vojáků.

Údaje o ztrátách obou stran v ardenské bitvě se stejně jako u statistik mnohých jiných bitev hodně rozcházejí. Významný je počet zajatých, resp. nezvěstných Američanů. Jenom z americké 106. pěší divize padly do německého zajetí její celé dva pluky, což představovalo kolem 10 tisíc mužů!

Katastrofa 106. US pěší divize se stala nejtěžší americkou porážkou v jednotlivé bitvě v historii americké armády. Čest divize zachraňovaly většinou osamocené, od sebe izolované menší divizní jednotky kladoucí řítícímu se na ně nepříteli odpor při svém ústupu k St. Vithu, jednomu z hlavních německých etapových cílů.

Pravou příčinou americké katastrofy v případě nešťastné, zcela nezkušené 106. pěší divize byla její nařízená dislokace v předpolí amerických obranných linií v pohoří Schnee Eifel. Nebýt selhání zpravodajské služby, nikdy by tam nemohla být umístěna! Byla obětována kvůli její neschopnosti zjistit včas úmysly nepřítele! Naprostá většina příslušníků 106. divize měla nulové bojové zkušenosti, mnoho z nich se v životě poprvé ocitlo v zasněžené krajině a mělo velké problémy s adaptací na tyto pro ně neznámé zimní podmínky. (To ostatně platilo i o mnohých příslušnících jiných divizí pocházejících hlavně z jihu resp. jihozápadu USA).

___________________________

Autorská poznámka: Pozice v krátkém horském pásmu Schnee Eifel do prvních dnů prosince 1944 držela americká 2. pěší divize (tzv. indiánská), tedy divize veteránů bojujících na západní frontě již od vylodění v Normandii v den D+1. Mezi jejími příslušníky nastalo velké rozladění, když dostali rozkaz své pečlivě vybudované, proti zimnímu chladu chráněné pozice opustit a dále na severu zaútočit na přístupy k Hürtgenskému lesu, z nichž museli 16. prosince spěšně ustoupit a zaujmout obranu u vesnic Krinkelt a Rocherath. Nepřítel tudy neprošel. Naskýtá se oprávněná otázka, jak by býval byl průběh bitvy na Schnee Eifelu dopadl, a tím celý německý strategický průlom středem fronty směrem na St. Vith, kdyby místo nezkušené 106. pěší divize, před krátkou dobou ze Států k aklimatizaci v doposud klidných Ardenách přisunuté, nepřítele bývala „přivítala“ 2. pěší divize generále Robertsona, která svoji bojovou cestu zakončila v západních Čechách.

___________________________

Německé zdroje uvádějí tyto údaje o ztrátách:

▪ počet bojovníků USA na počátku bojů: 83 000 ▪ počet na německé straně: 200 000

▪ počet US tanků: 400 ▪ počet tanků na německé straně: 600

▪ počet US děl vč. samohybných: 400 ▪ německá děla vč. samohybných: 1900 !!!

▪ celkové ztráty na straně USA: 87 000 ▪ celkové německé ztráty: 68 000

včetně

▪ US padlí: 19 726 / ▪ němečtí padlí: 17 236

▪ US ranění: 47 139 / ▪ němečtí ranění: 34 439

▪ US zajatí/pohřešovaní: 21 144 / ▪ němečtí zajatí/pohřešovaní: 16 000 !!!

Po Ardenách se začal v amerických bojovýchjednotkách projevovat velký deficit bojové síly. Do jejich prořídlých řad začali proudit Afroameričané, doposud pracující ponejvíce v zemědělství, hlavně na plantážích. Na jejich místa přicházeli zajatí Němci.

Také americké materiální škody byly nesmírně vysoké, byly však plně nahraditelné, doplnění zničené bojové techniky netrvalo příliš dlouho. Ztráty německé strany byly přinejmenším stejně vysoké jako spojenecké, leč nenahraditelné! Hitlerova představa, že se mu ofenzívou v Ardenách podaří vrazit mohutný klín mezi Spojence, tedy Američany a Brity, jenž je rozdělí a rozeštve a nakonec sjednotí spolu s Německem ke společnému boji proti bolševismu, představovanému Sovětským svazem, nevyšel.

Hitlerovy odlehčovací operace „Nordwind“ a „Bodenplatte“

1. ledna 1945 začal Hitler ve snaze odčerpat síly Spojenců z Arden další ofenzívu v prostoru města Colmar na německo-francouzské hranici operaci Nordwind. Tento útok co do srovnání s ofenzívou v Ardenách ale byl o poznání slabší. I zde nakonec tento pokus skončil nezdarem a německé síly se dostaly do uzavřeného Colmarského kotle, jehož likvidace byla dokončena v únoru. Spojenecké velení bylo tak vyplašené, že při zahájení paralelní německé operace Nordwind začalo vážně uvažovat o vyklizení již osvobozeného Štrasburku. Tento americký úmysl ale narazil na rozhodný odpor Charlese de Gaulla, který hrozil přerůst v tvrdou konfrontaci, takže se vyklizení města nakonec nekonalo.

Ke ztrátám německých pozemních armád se po 1. lednu 1945 přiřadily i ztráty na straně leteckých sil – Luftwaffe. Kolaps operace Bodenplatte, v jejímž rámci německé letectvo napadlo všechna významná spojenecká letiště ve Francii, Belgii a Nizozemsku, znamenal v té době již nenahraditelné ztráty pilotů a samozřejmě také letadel.

Během útoku bylo na spojeneckých letištích zničeno 260 strojů, Němci přišli o 93 letadel. Paradoxem je, že podstatně větší část německých letounů zničených během operace jde na účet německé protivzdušné obrany, která „úspěšně“ sestřelila 200 vlastních strojů, protože nebyla o operaci v rámci maximálního utajení vůbec informována!

Spojenecká obkličovací past sklapla naprázdno – dobře organizovaný německý ústup

I když se Hitlerův plán dobýt útokem přes Ardeny strategicky důležitý spojenecký přístav v Antverpách nezdařil (a s ním tedy padl i plán na názorové rozdělení Spojenců a jejich nasměrování ke společnému boji proti Sovětskému svazu), podařilo se německému velení své jednotky, které ještě nebyly zničeny, velmi dobře organizovaným ústupem z ardenského výběžku vyvést a zachránit je tak pro další boje a tedy pro další prodloužení války s dalšími oběťmi z řad spojeneckých armád. Při dnešním stavu znalostí o téměř absolutní převaze spojeneckého letectva nad německou Luftwaffe, na základě osobní znalosti míst, kudy německý útok v Ardenách probíhal, a kudy poražené jednotky ustupovaly zpět, se přímo vnucuje otázka, proč se nepodařilo ardenský výběžek včas uzavřít a učinit z něho druhý velký „stalingradský kotel“! Odpověď je zde: konečné chybné rozhodnutí Němce z ardenského výběžku vytlačit místo toho, aby v něm byli uzavřeni a zničeni, učinil, i když evidentně pod dojmem následků liknavého jednání maršála Montgomeryho, vrchní velitel, generál Eisenhower!

Porovnání německých údajů o počtu útočících Němců, t.j. 200 tis., s počty ztrát = 68 tis., dává výsledek 132 tis. mužů, kteří by teoreticky bývali měli jít do amerického zajetí. „Hubený“ výsledek 16 tis. zajatců tedy napovídá, že více než jedna polovina těch, kteří v Ardenách zaútočili, se vrátila do svých výchozích pozic. Žádný „ardenský kotel“ se nekonal!

Opět jsme u 6. tankové armády SS, která po svém absolutním nezdaru na hlavním směru útoku mohla být během velmi krátké doby přesunuta o stovky kilometrů východním směrem k zastavení sovětského útoku v Maďarsku! To m.j. vysvětluje přítomnost nejtěžších německých tanků Tiger II/Königstiger v Budapešti.

__________________________________

Autor. pozn.:Nedostatečné přerušení zásobovacích tras nepřítele bylo ve válce západních Spojenců proti Hitlerovi jedním z důvodů zbytečného prodloužení války. Nedávnou paralelou k tomu je nedostatečné přerušení zásobovacích tras Islámského státu a (ať již čímkoliv zapříčiněná) neschopnost neutralizovat jeho zdroje dodávek zbraní i všeho dalšího materiálu, mající za následek, že ještě i dnes, i když podstatně omezeně stále existuje!

__________________________________

Problém amerického sebeuspokojení

Příliš velká americká sebejistota, sebeuspokojení, falešný pocit absolutní bezpečnosti, pramenící zřejmě z vědomí bezkonkurenční mohutnosti USA, se ve 2. světové válce projevil na všech úrovních velení a měl mnohdy i na té nejnižší zcela fatální důsledky ve světovém měřítku. Pro konkrétní příklady není třeba chodit daleko.

Před nějakou dobou proběhla sdělovacími prostředky zpráva, že v USA zemřel bývalý poručík protiletecké obrany, který jako velitel radarové stanice na Havajských ostrovech správně nezareagoval na hlášení svých podřízených o neznámých objektech, objevivších se v nedělním ránu 8. prosince 1941 na obrazovkách jejich přístrojů. Tenhle poručík měl v té chvíli ve své kompetenci a obrazně řečeno ve svých rukou asi historickou možnost, jak ovlivnit další vývoj ve světě jinak, než to zamýšlel útočník! Včasným vyhlášením poplachu, zničením útočících japonských letounů a poté bez letecké ochrany plujících letadlových lodí, mohl být možná nejenom osud válkychtivého Japonska, ale celého světa, hned na začátku radikálně změněn! Ten poručík ale selhal!

Američanům „pod okny“ aniž by o tom cokoliv tušili, se po dobu téměř čtvrt roku na podzim 1944 soustřeďovaly německé tanky a další bojová technika na německo-belgické hranici. Před rozbřeskem dne 16. prosince 1944 to vše pak vyrazilo s jediným cílem – překvapené Američany převálcovat! Přílišná americká sebejistota a jakési falešné uspokojení a ukonejšení sebe sama tím, že se jim nemůže nic špatného stát, byly příčinou absolutního selhání americké rozvědky, která tyto německé přípravy neodhalila. Přitom nešlo o soustředění nějaké malé, bezvýznamné jednotky, nýbrž o soustředění tří armád – dvou set tisíc vojáků, stovek tanků, obrněných transportérů, děl!

Také již zmíněná nezdařená operace Market-Garden byla do značné míry ovlivněna selháním spojeneckého zpravodajství, jemuž se nepodařilo odhalit, že přímo v přistávacích zónách jsou dislokovány plně vyzbrojené elitní tankové divize SS!

Za taková selhání Američané resp. Spojenci vždy těžce zaplatili. Sami sobě předurčili, že tak musí platit! Neschopnost opatřit přesné informace o nepříteli je hendikepovala i v samém konci války. Jejich odhad síly vojsk obklíčených v tzv. Ruhrském kotli v březnu a dubnu 1945 byl o více než 1/3 nižší, než se nakonec ukázalo! V tomto případě lze ale s uspokojením konstatovat, že se Spojenci z doposud neúspěšných obkličovacích operací konečně poučili a že se Ruhrský kotel stal nacistickou „labutí písní“.

Příklad m. j. také z českého prostředí

Zde jeden příklad ze samého konce války na českém území, kdy se zprávy americké rozvědky také podstatně lišily od reality: ve dnech 4. až 5. května 1945 kapitulovala ve Všerubském průsmyku, na rozhraní Českého lesa a Šumavy 11. pancéřová divize Wehrmachtu. Teprve při dojednávání podmínek kapitulace Američané zjistili, že jejich zprávy o síle divize jsou podstatně zkreslené, když počty jejích příslušníků, kteří šli do amerického zajetí, i počty kusů bojové techniky byly podstatně vyšší, než se americká zpravodajská služba domnívala!

Když po kapitulaci 6. armády polního maršála Pauluse ve Stalingradu šel do zajetí podstatně vyšší počet zajatců, než předpokládala sovětská rozvědka, nestačili se také Rusové divit! Jenže oni se z takových chyb dokázali do konce války hodně poučit!

Poučili se dostatečně Američané – dnešní spojenci Česka v NATO? Za uplynulé desítky let často utrpěli v nejrůznějších válečných střetech vážný debakl, když jejich zpravodajské služby třeba i přesné informace opatřily, když ale o správném využití získaných zpráv, bez ohledu na to, jak byly získány (třeba i tou nejsofistikovanější technikou) nakonec rozhodují vždy „jenom“ lidé!

Závěrečná bilance bitvy v Ardenách

▪ Došlo k značnému vyčerpání zásob i lidského potenciálu Spojenců připravených k závěrečnému útoku do Německa. Celý tento potenciál musel být obnoven s vynaložením velkého úsilí a časového fondu. Německá ofenzíva tak oddálila konec války na západě o řadu týdnů.

▪ Diletantské zakončení amerického protiútoku s umožněním úniku značných nepřátelských sil z obklíčení s sebou přineslo spolu s prodloužením války i zbytečné velké lidské oběti - jak vojenské, tak civilní.

▪ Vojenským vítězem se nakonec sice stala americká armáda, tedy strana západních Spojenců, politické vítězné body ale sbíral někdo jiný – Stalinův Sovětský svaz.

▪ Za citelné, již nevratné oslabení německého válečného potenciálu, který tak nemohl být využit na východní frontě, se samozřejmě Spojenci jeho vděku nedočkali. Na Jaltské konferenci naopak Stalin neopomněl zdůraznit, že proti původnímu plánu na Churchillovu výslovnou žádost urychlená sovětská zimní ofenzíva zachránila Američany v Ardenách od porážky, ačkoliv v okamžiku odstartování této sovětské ofenzívy (po 10. lednu 1945) již bylo o německé porážce v Ardenách americkými silami de facto rozhodnuto.

▪ Na tomto místě je vhodné citovat výrok generála Alfreda Jodla, náčelníka štábu vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW), který s notnou dávkou sarkasmu prohlásil, že „dělostřeleckou přípravu pro sovětskou zimní ofenzívu provedli úspěšně západní Spojenci v Ardenách“.

***

Využité prameny

▪ Z Normandie přes Ardeny až k nám / Balcar B. , ISBN 978-80-88220-01-5

▪ Ardeny 1944 /Gryner P. H./ ISBN 80-85434-94-6

▪ Ardennes: Battle Of The Bulge /Cole H.M./ ISBN 1-56852-370-X

▪ Archiv Nakladatelství Resonance

▪ Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_the_Bulge

▪ Wikipedia: https://de.wikipedia.org/wiki/Ardennenoffensive

▪ https://de.wikipedia.org/wiki/Unternehmen_Nordwind

▪ https://de.wikipedia.org/wiki/Unternehmen_Bodenplatte

▪ https://en.wikipedia.org/wiki/Bernard_Montgomery

▪ Prohlášení autora: Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.