Bitva - nebitva u Domažlic. Porážka poslední z křížových výprav. Ze seznamu se ale jedna „vypařila“

Tradice na dlouhý čas ukradená jednou partají

Nedávno v Domažlicích uskutečněné a velkému zájmu návštěvníků z celé země i ze zahraničí se těšící 72. Chodské slavnosti daly opět příležitost vzpomenout na to, z jaké tradice vznikly, a proč se vždy konají právě o druhém srpnovém víkendu, buďto přesně na den 14. srpna anebo v termínech co nejvíce se tomuto datu blížících.

Tradice Chodských poutí ke kostelíku zasvěcenému sv. Vavřinci na Veselé hoře, vypínající se 3 km jižně od města, je předlouhá. V roce 1954 ji nahradily Chodské slavnosti, které si na dlouhá léta přisvojila vládnoucí Komunistická strana jako příležitost prezentovat husitství a jeho vítězství nad V. křížovou výpravou coby svoji partajní revoluční tradici. Až po roce 1989 se konečně podařilo takto českému národu zcizenou tradici slavností vrátit na správnou kolej.

Domníváme se, že užití výrazu národní tradice je na místě. Vítězství husitů u Domažlic je historickým faktem, který má nadčasový rozměr a nelze ho v  českých dějinách pominout. Husovo učení se zapsalo nejenom do dějin českých, předznamenalo a ovlivnilo i vývoj o několik století později, kdy si reformní učení Martina Luthera podmanilo velkou část Evropy. Snad takto ve zkratce lze nejlépe s našimi současnými vědomostmi dokumentovat onen protiklad po staletí vládnoucího zkostnatělého, zakonzervovaného katolicismu a nových reformních podnětů, z nichž se nakonec do samostatné existnce vydělily silné reformní proudy.

Tradice husitského vítězství u Domažlic součástí odporu proti nacistické okupaci

V srpnu 1939, tedy již pět měsíců po hitlerovské okupaci zbytku Čech a Moravy, se uskutečnila tradiční domažlická pouť s procesím ke svatému Vavřinečku. Pouť se stala největším národním vystoupením proti německým okupantům, které se až do vypuknutí květnového celonárodního povstání v roce 1945 uskutečnilo. Zúčastnilo se jí na 100 tisíc návštěvníků z celé země - tedy z Čech a Moravy. Jak moc „ležela okupantům v žaludku“ potvrdili krátce po jejím skončení. Všichni hlavní organizátoři skončili v koncentračních táborech, nejeden z nich toto věznění nepřežil anebo se z něho vrátil s podlomeným zdravím. (Autorská poznámka: O slavné pouti v r. 1939 jsme napsali v jedné z našich statí v loňském roce. Na portále Medium.Seznam.cz je dohledatelná pod odkazem: https://medium.seznam.cz/clanekbob-balcar-vyroci-ktere-nesmi-byt-zapomenuto-93253)

Dejme k tomu nejprve slovo nestorovi českých dějin - Františku Palackému. Ve svém 3. díle „Dějin národu českého v Čechách a na Moravě“ líčí potupný konec 5. a poslední protihusitské kruciáty takto:

"Poleževše pak mezi Tachovem a Bezdružicemi asi týden, potom dne 7. srpna rozdělili se ve tré vojsk, jedno pod kardinálem a vévodou saským, druhé pod markrabí braniborským a třetí pod knížaty bavorskými; i sešikovavše se na způsob husitů, vytáhli jedno od druhého v míli, každé s pěti řády vozovými, směrem ke klášteru kladrubskému а k Domažlicům, protože vůdcové prý hlouběji do země se pustiti sobě netroufali.

O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati a soustředivši se konečně u Chotěšova v Plzeňsku, v úterý dne 14. srpna z rána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den u válečného šiku k Domažlicům, chtějíce tam nepřátele podstoupiti bitvou. Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj rozhodný; i ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Kdož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou.

Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora ta obsazena byla. Nenadále však spatřil odtud veškeré ležení německé v divném pohnutí: ano, vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, vozy vytrhují se z řádů a rozcházejí se, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu!

„Co jest to?“, volá kardinál poděšený; proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva od markraběte braniborského, že vojska všecka hýla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich; pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné, nejvíce prý tou cestou mimo hrad Riesenburk a k Nýrsku ; vozy pak ženouce se bez pořádku jeden před druhým, lehčily se všude shazováním nákladu, špíže i soudků s pitím. Omráčený tak nenadálým a děsným převratem, uchvácen jest konečně i kardinál proudem obecným; teprve u vchodu do lesů postavil se, nejvíce jeho domlouváním, jeden zástup k obraně, aby aspoň utíkajícím uvolněno bylo a vozy i pušky aby tím nabyly více času k uchránění sebe: ale honci vojska českého přiblíživše se vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho; a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých.

Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí; biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ. Strach u křižáků byl tak nemírný, otrapa myslí jejich tak zázračná, že na př. mnozí usedlí občané norimberští, přichvátavše prý až do města svého úprkem, hledali sobě tam hospody, jakoby v cizině byli. Tím méně diviti se jest líčení, jež o následující noci podává starý letopisec český:

„Tak (prý) Němci v ten den velmi jsou zašli a zarmoutili se, že kterou cestou měli by utíkati, ovšem nevěděli: ale po lesích onde i onde vozové táhli jsou, a sami Němci hlav kryli po křoví chovajíce se; a jiní obrátili se do Čech, mníce by domů utíkali. Čechové pak tu celou noc mezi vozy německými byli (neb již z vojska českého všecky byli rozpustili) a tu celou noc na lese byvše nespali, ale vína z velikých sudů sobě točili a kořisti s vozův brali; a na kterých vozích německých prach byl puškový, ty z daleka zapalovali. A tak jekot a křik tu celou noc byl veliký na lese.“

Z jitra ráno, na den Matky boží, vězňů velmi mnoho po lesích shledali, porážejíce také stromy, v jejichž větvích a listí kryli se prchlíci, takže jich prý potom veliké procesí bylo, vše dva a dva svázavše. Vítězství české bylo skutečně tím rozhodnější, čím méně boje bylo k němu potřebí. Nelze sice určití, kolik tisíc Němců buď při utíkání padlo, buď octlo se v zajetí, protože sotva kdo je počítal: ale ze čtyř tisíc vozů vrátilo se do Němec sotva ke třem stům, které před jinými utíkati počaly; pušky pak, čili děla všecka dostala se Čechům za kořist a nadto mnoho stanů ušlechtilých, korouhví, zbraně všeliké, peněz, zlatých a stříbrných nádob, roucha drahého, prachu střelného, špíže a jiných podobných věcí hojnost; ale za zvláštní štěstí pokládali sobě husité, že i bula papežova, kterou voláno bylo do boje proti nim, i kardinálův krucifix ze zlata, jeho kápě a roucho kardinálské dostaly se do rukou jejich, které potom skrze dvě století chovány jsou v Domažlicích na památku; korouhve pak dobyté vlály dlouho zavěšené u Týnského kostela na Pražském náměstí."

Další vylíčení bitvy

Při zmínce o autorech, kteří se událostmi u Domažlic ve svých dílech zabývají, nelze samozřejmě opomenout kronikáře Vavřince z Březové, autora „Husitské kroniky“ a jeho „Píseň o vítězství u Domažlic“, doslova: „Píseň přeslavné Koruny české za vítězství, jehož se jí z nebe dostalo u Rýzmberka a Domažlic, léta Páně tisícího čtyřstého třicátého prvního v předvečer Nanabevzetí slavné vždy Panny a rodičky Boží Marie, v úterý čtrnáctého dne měsíce srpna, složená od Vavřince z Březové, mistra Svobodných umění slovutného Vysokého učení pražského.“

Význam jeho díla spočívá také v tom, že byl přímým účastníkem řady událostí v počátcích husitské revoluce a že jeho přístup k vylíčení tehdejších událostí je velmi objektivní.

Z jeho „Písně o vítězství u Domažlic“, v níž dává střídavě slovo různým účastníkům této historické události, uveďme alespoň jednu výstižnou pasáž, v níž vkládá do úst kardinála Cesariniho slova, jimiž po svém návratu z neúspěšné expedice líčí papežovi své zážitky a podává současně důkaz svého prozření, že totiž s Čechy je nutné jednat a ne beznadějně bojovat. Toto jeho prozření nakonec vedlo k pozvání husitských zástupců k jednání basilejského koncilu:

"O jiných věcech mlčím již, však o Češích tu ještě slyš: To nejsou lidé skutečně, však ďábli jsou to bezpečně a Lykaoni zuřiví, ti ani hosta neživí, z nich každý - pravá harpyje, jen lidská tvář, ža na ní je. Jich nápor tak nás poděsil a zbavil rozumu a sil, jak náhlý blesk by sjel tam v ráz a k zemi srazil nás. Tam bezmocně jsme toužili, aby nás hory přikryly, a tak nás hrůza omámí, jako by stáli za námi a sahali nám na šíje - ach, jak ten osten krutý je!

Jest nyní dobrozdání mé: dnes uklidniti musíme ten lid tak tvrdý nezdolně a ustoupit mu povolně v té věci artikulů tří, jež s Písmem svatým souhlasí - ten kalich, jejž chce každý z nich, ty tresty hříchů veřejných, evangelia kázání, k němuž se lid přiklání: ať z kalicha si pijí jen, lid obecný, ten celý kmen, ať káží si a trestají, jen bouření ať nechají tam proti církvi v tyto dny … !"

Zajímavé vylíčení průběhu bitvy-nebitvy nám také skýtá český romanopisec Václav Kaplický v jedné z kapitol, nazvané „Domažlice“, součásti trilogie "Táborská republika":

Kardinál Cesarini, obklopen tělesnou stráží, vystoupil na pahorek, odkud se naskýtal pěkný pohled po kraji. Spolu s panem Jindřichem z Plavna přihlížel velkolepému obrazu křižáckého vojska chystajícího se k boji. Dlouhá řada válečných vozů, houfy pěších bojovníků, jízda v blýskavém odění, vše se proplétalo, všude hluk, pohyb. Nad vojskem se vesele třepotaly korouhve a vlajky všech barev. Kardinál cítil, jak se do jeho srdce vrací důvěra ve vítězství. Bůh jistě nedopustí, aby kacíři znovu zvítězili nad pravověrnými!

Kardinál třímaje v rukou silně pozlacený kříž, s úsměvem pohlédl na zachmuřené čelo pana Jindřicha z Plavna, tolikrát od českých kacířů poraženého a tolik od nich nenáviděného:

„Nikdy jsem neměl takovou důvěru ve vítězství jako dnes. V noci se mi zdál krásný sen. Slyšel jsem v Římě vyzvánět všechny zvony … “, pravil legát. Pan Jindřich však hleděl upřeně na východ od města. „Tam se něco děje!“ zvolal znepokojeně, neposlouchaje Cesariniho.“Nějaké vozy odjíždějí !" - „Ano, ale proč?“ - „Měli bychom se zeptat pana kurfiřta!“ - „Odtud přece nepřítel nemůže přijít!“ Za chvíli se ale i na tvářích kardinálových objevil mrak. Náhle pocítil v hrdle sucho, avšak nikoho nepožádal, aby mu podal polní láhev s vínem. - „Odcházejí i lidé vévody bavorského … vidím bílomodré korouhve“ pravil tiše.

Tu jako by v dálce od Horšova Týna zarachotil hrom. Nebe však bylo jasné, nikde ani obláčku. - „Co to?“ zvolal kardinál. „Husité táhnou, už jednou jsem slyšel ten hluk ..“ Kardinál se zachvěl. Ještě nic neviděl, slyšel jen podivný temný lomoz, jako když se žene velká voda, nic, docela nic neviděl, ale s určitostí cítil, že se blíží něco hrozného. Otevřel ústa k motlidbě, ale nenacházel slov. Jako by rachot mnoha kol, jako by údery tisíců kopyt vzaly mu možnost soustředění. Po chvíli jeho sluch zachytil v dálce troubení a bubnování.

Papežský legát prudce stiskl dřevěnou násadu, na níž byl připevněn zlatý kříž s Kristem. Doléhal k němu mohutný zpěv, jaký jeho uši ještě nikdy neslyšely. Husité, nastupující k boji - zpívali! Jejich válečný chorál se velebně a zároveň i mužně nesl do celého kraje, a bylo to, jako by se moře rozlévalo do krajiny, jako by se otevřela nebesa a měl nastat den posledního soudu. Legát byl bledý jako křída a tiskl k horkým ústům zlatou figurku Kristovu. Už věděl, že se blíží něco strašného a že není v lidské moci té pohromě zabránit. Jen Bůh by mohl učinit zázrak! Ó Bože!

Uviděl husitské šiky, tři mohutné proudy vozů, lidí, koní a nad nimi vysoko vlající korouhve bílé, červené, černé, jasně osvětlené odpoledním sluncem. Pohlédl na zkušeného válečníka vedle sebe, jako by u něho hledal pomoc, ale ten jen pokrčil široými rameny a rázně zavolal na štolbu: „Koně pro Jeho Milost!“ Se štolbovou pomocí se dostal do sedla a pohlédl ještě k Domažlicům. Na okamžik v úleku zavřel oči: jeho vojsko, vojsko říšských knížat a biskupů, křižácké vojsko, do něhož celý křesťanský svět skládal naději a na něž sám vydal nespočetných dukátů - se dává na útěk! „Rychle, rychle, Milosti! “ volal netrpělivě pan Jindřich z Plavna. Ručím za váš život!“

Náš dovětek, zvláště pro ty čtenáře, kteří se orientují v topografii domažlického okolí: Po pečlivém, opakovaném průzkumu v terénu jsme došli k závěru, že kardinál Cesarini nejpravděpodobněji pozoroval bitevní pole - spíše trasu útěku křižáků od vrcholu Baldova do údolí říčky Zubřiny a dále ve směru hrad Rýzmberk - Kdyně - Všerubský průsmyk z návrší nad vsí Bořice, zvaného Hůrka (466 m n.n.). Přímá vzdálenost odtud k vrcholu Baldova činí cca 4,5 km, s pohybem ustupujících křižáckých vojsk ve všeobecném směru Kdyně (tedy také ve směru Hůrka) se vzdálenost zkracovala. Když kardinál seznal, že se jedná o bezhlavý útěk křižáckých vojsk, ač velmi nerad, zdrcen, se na naléhání svého doprovodu připojil k všeobecnému útěku z boje přes ves Zahořany pod hrad Rýzmberk a dále pokračoval sice delší, ale bezpečnější cestou až k hradu Opálka a odtud teprve přes Strážov a Nýrsko na bavorskou stranu Všerubského průsmyku.

Co potvrzuje naši teorii o pozorovacím stanovišti kardinála Cesariniho?

Vizuální podmínky na tuto vzdálenost umožnily rozpoznat v pohybu vojsk jejich neorganizovaný ústup - spíše tedy útěk. I když nelze vidět jednotlivé vojáky, je možné pozorovat celkové formace a jejich uspořádání, t.j., zda se vojsko pohybuje v organizovaných řadách, členěných do hloubky, nebo zda je opouští a zmateně se z nich rozbíhá. Lze také dobře rozpoznat rychlost jeho pohybu, rozlišit rychlost obvyklého pochodového přesunu resp. rychlého manévru anebo bezhlavého útěku. Na rychlost tohoto pohybu lze usoudit i podle prachových clon tímto pohybem vyvolaných.

Na vzdálenost 5 až 4 km lze rozeznat praporce, korouhve a jiné rozpoznávací prvky nesené na dlouhých žerdích, jako barevné skvrny, t.zn., že na nich není možné blíže identifikovat např. heraldické znaky, lze ale podle barvy identifikovat jednotlivé útvary, směr jejich pohybu a jeho dynamiku. Kardinál Cesarini se svým doprovodem tedy měl dostatečnou příležitost zjistit, že vojska z Baldova prchají.

Dalším argumentem, vycházejícím z logiky věci, je existence jednotky kardinálovy osobní stráže, tří set kopiníků, zmiňovaná ve většině písemných prací, z nichž dvě stě jich mělo zahynout za vozovou hradbou kdesi pod Rýzmberkem, před Kdyní (s největší pravděpodobností v prostoru místa s dnešním místním názvem „Na kobyle“.) Počítalo se zřejmě tedy s tím, že tato vozová hradba je kardinálovým ochranným valem, z něhož se se svým doprovodem koňmo může vydat na své nedaleké předsunuté pozorovací stanoviště na Hůrce, vzdálené od těchto pozic přibližně 4 km, dosažitelné v koňském sedle jízdou terénem za 8 až 10 minut. Přítomnost jednotky kardinálovy tělesné stráže za vozovou hradbou tak spolehlivě signalizuje jeho přítomnost v nevelké vzdálenosti od jejích pozic.

Nejsilnější trestná výprava do Čech jako koalice mnoha tehdejších západoevropských států a velkých samostatných měst, z nichž nejvýznamnější jsou uvedeny na informačním panelu v řádcích zleva doprava: Svatá říše římská, Řád německých rytířů, Město Norimberk, Město Regensburg, Mohučské arcibiskupství, Horní Falc, Město Kolín nad Rýnem, Město Utrecht, Saské kurfiřství, Město Basilej, Braniborsko, Město Würzburg, Savojské vévodství, Město Cáchy, Město Štrasburk, město Augsburg. Papežský stát byl zastoupen papežským nunciem, kardinálem Giullianem Cesarinim.

Takže nejenom roční období, v níž se udála - srpen - vyvolává reminescence na druhou, obdobnou, podobně širokou koaliční expedici do české země, která se uskutečnila až po více než 500 létech, když k nám o týden později než tehdy, 21. srpna 1968, vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Ani Třicetiletá válka s sebou na české území tak široké nepřátelské spolčení nepřinesla!

V seznamu členů oné metaforicky,  v přeneseném významu označené „svaté koalice“, která vtrhla s V. křížovou výpravou do Čech, nalézáme i erb Saského kurfiřství. Ano, i jeho vojsko pod svou korouhví jednoho z katolické církvi oddaných, různě nazývaných a organizovaných státních útvarů resp. samostatných měst v západní a jihozápadní Evropě, se zúčastnilo jejich koaličního českého křižáckého tažení.

Až s luteránstvím se náboženská orientace Saska začala měnit ve prospěch tohoto reformního hnutí. Pod taktovkou silných představitelů rodu Wettinů začaly hlavně v centru jejich moci - v Drážďanech, přeneseném sem z nedaleké Míšně (odtud pojmenování „míšeňští“ pro saské účastníky křížových výprav do Čech) vznikat skvostné barokní stavby. V letech 1697–1733 a 1734–1763 vládli dva saští kurfiřti: Fridrich August I. Silný (jako polský král August II) a jeho syn Fridrich August II. (jako polský král August III.), kteří se tehdy začali ucházet o polskou královskou korunu. Jako vstřícný signál vyslaný do katolického Polska, zahájil v Drážďanech Fidrich August II. výstavbu barokní katedrály Nejsvětější trojice. Bylo to v době, kdy pozice katolicismu v Sasku byla reformním luteránstvím silně potlačena. Stavba byla proto projektována tak, aby příliš nedráždila. Tak m.j. pro obvyklá, po staletí existující veřejná katolická procesí již v této době reformace ve městě příliš pochopení nebylo. Aby mohla procesí dále pokračovat, vznikl pro ně ochoz uvnitř katedrály na interiérové straně obvodních zdí. Jaká to změna proti době, kdy si silný, sebevědomý saský stát mohl dovolit vyslat v rámci oné kvazi „svaté aliance“ do Čech své silné vojsko proti kacířským husitům!

K průběhu bitvy je nejprve třeba konstatovat, že příchod husitských vojsk na bojiště zřejmě zachránil město Domažlice, podporující husitismus, od totálního zničení, které začalo dělostřeleckým ostřelováním ihned poté, kdy od Stříbra a Kladrub dorazily do jeho okolí křižácké šiky. Vrchní velitel husitké armády, Jan Prokop Holý, byl o nebezpečí městu hrozícím, informován díky dvěma poslům, kterým se postupně podařilo na jeho stanoviště u Berouna a poté u Chotěšova doručit domažlické žádosti o pomoc, na něž okamžitě reagoval a zvedl svá vojska k usilovému pochodu.

Teorie Františka Palackého

Lví podíl na nezdaru bitvy (z pohledu koaličních křižáckých sil) měla prakticky nulová komunikace mezi velitelstvím výpravy a jednotlivými bojovými sbory a stejně tak mezi těmito sbory navzájem. Při tehdejší absenci jakýchkoliv technických komunikačních prostředků to mohly zajistit (zdaleka ne se 100% jistotou) předem smluvené kouřové signály resp. jízdní příp. pěší spojky. Bez jejich selhání by se asi stěží stalo, že údajně (podle F. Palackého) promyšlený úmysl vrchního velitele, markraběte a kurfiřta Fridricha I. Braniborského, stáhnout z obav z předčasného prozrazení před přicházejícími zpívajícími husitskými oddíly křižáckou přední obrannou linii z vrcholu Baldova níže do údolí, směrem ke Kdyni, si ostatní koaliční vojska vyloží jako její útěk před nepřítelem. Když se jednou daly masy křižáků do zpětného nekoordinovaného pohybu, nebylo zde síly, která by je mohla zastavit a donutit obrátit zbraně proti útočícímu nepříteli.

Naše úvahy o zahájeném útěku z Baldova

Takovýto výklad opuštění pozic na vrchu Baldov tedy přinesl František Palacký. Druhá možnost, zdající se být pravděpodobnější, je ta, spojená opravdu s děsem, který se na Baldově křižáků v jejich prvních obranných liniích při příchodu husitských šiků ze směru od Horšovského Týna zmocnil, s nímž si vrchní velitel Fridrich I. Braniborský nijak neporadil - v jeho silách prostě nebylo, útěku svých mužů nějak zabránit. Je vhodné se zde zmínit i o silném napětí, které vládlo mezi ním a kardinálem Cesarinim, dělajícím si také čáku na funkci vrchního velitele. Tyto rozpory samozřejmě ke zdaru expedice nijak nepřispívaly a mohly mít i vliv na neochvějnost jeho pro vedení boje zásadních rozhodnutí. Není tedy vyloučeno, že ještě před všeobecným úprkem z bojiště dal velitel Fridrich I. Braniborský skutečně povel k přesunům části obranné linie z Baldova, jak zmiňuje F. Palacký. Tento přesun, nedostatečně objasněný bojovým útvarům, mohl být prvním podnětem k jejich znejistění, vedoucím pak k propuknutí všeobecné paniky.

Nepřesný výklad podrobností

Výklady podrobnoastí se u jednotlivých autorů liší. Například některé informace situují počátek bitvy na 10. hodinu dopoledne. Po porovnání vzdálenosti od Chotěšova přes Horšovský Týn na Baldov s průměrným hodinovým tempem přesunu tak velkého vojenského tělesa, jakým armáda Prokopa Holého byla, i s velmi časným ranním zahájením přesunu, se tento údaj jeví jako nereálný. Mnohem více pravděpodobná je informace o započetí útěku křižáků kolem odpolední 15. hodiny.

Zdá se, že nepřesný je i údaj z informační tabule památníku na Baldově o tom, že kardinál Cesarini byl přítomen na Baldově a že prchal odtud. Aby se dostal bezpečně z Baldova, býval by musel začít prchat mezi prvními, protože každá minuta zdržení by ho bývala stále více „utápěla“ do vln prchajících křižáků. On si ale přál vítězství, dlouho se zdráhal uvěřit, že vojska, která do křížové výpravy osobně vybral, zčásti i platil, prchají. Proto se jednoznačně hlásíme k informacím Františka Palackého, Václava Kaplického a dalších autorů, kteří kardinálovo stanoviště situují jinam, než na vrch Baldov, přičemž ze znalosti místních poměrů a ze schopnosti lidského zraku rozpoznávat různé objekty resp. pohyby na různé vzdálenosti lze jeho stanoviště situovat do místa, které jsme takto určili.

Kardinálův útěk

Jako první začaly z Baldova ustupovat jízdní oddíly. Pěšáci za nimi už polykali prach zvířený kopyty koní. Postupně se k útvarům prchajícím z Baldova přidávaly další oddíly, nejpravděpodobněji saské, k jejichž stanovištím v údolí pod Baldovem až ke Kdyni se baldovské vlny začínaly valit, aby se odtud daly do dalšího útěku k lesům na česko-bavorském pomezí. Jako první jich dosáhli křižáci na koních a „spolehlivě“ je před pěšáky ucpali. Pěšáci tak neměli na úzkých, nezpevněných cestách, mizejících v hlubokých lesích, které by je bývaly měly dovést až k zemské hranici, téměř žádnou šanci.

____________________________

Autorská poznámka: Zajímavostí je, že k úniku do spásného Bavorska využily některé prchající houfy křižáků také hraniční přechody ve Folmavě (vzdálené cca 15 km) a Lísková/Haselbach u Waldmünchenu (vzdálený cca 25 km). Zde k žádným velkým střetům s pronásledujícími husity nedošlo. Možných vysvětlení je několik - Jediným dostatečně známým únikovým „hrdlem“ z Čech do Bavorska byl Všerubský průsmyk, většina křižáků toužících si zachránit život o nich neměla ani potuchy. Vedly k nim úzké, nezpevněné lesní cesty, s prudkým stoupáním - hlavně z Klenčí pod Čerchovem - tedy s hrozbou okamžitého ucpání.

____________________________

Ani všichni křižáčtí jezdci neměli to štěstí, beztrestně uprchnout do bavorského bezpečí. Jedině dobrá znalost okolního terénu, kterou využil kdosi z místních průvodců (jmenovitě je uváděn Erasmus von Sattelbogen) zřejmě zachránila kardinála Cesariniho před zajetím - za cenu obětování jeho vlastních svršků včetně kardinálského klobouku a i písemného pověření k zorganizování křížové výpravy a účasti na ní - papežské buly.

Ačkoliv byla trasa jeho útěku z bojiště nejdelší, ukázala se jako nejbezpečnější - oklika, uskutečněná jízdním oddílem würzburgského biskupa od Kdyně s největší pravděpodobností přes Petrovice až k hradu Opálka u Strážova a teprve odtud přes Nýrsko do Všerubského průsmyku a dále do Bavor, se vyplatila. Jedním z mála bojových oddílů, které toho dne neprchly bez boje, byla družina 300 italských kopiníků jeho osobní gardy, kryjících pod hradem Rýzemberk u Kdyně bez vyhlídky na přežití jeho útěk, jak jsme se již zmínili výše.

Chodská účast v bitvě

V souvislosti s likvidací prchajících křižáků, zanechávajících za sebou zásoby i zbraně, pobíjených či braných do zajetí v pohraničním hvozdu až k bavorskému pomezí, se objevují i zprávy o aktivním přičinění při této likvidaci zde usedlých a ochranu hranice po staletí provádějících Chodů. Jeden možný poukaz na tuto skutečnost lze spatřit i na společném obrazu malířů Antonína Machka a Jana Wartera, znázorňujícím výjev z pronásledování a ničení křižáků ustupujících hlubokými lesy k zemské hranici. Postava v pravé části obrazu má na hlavě klobouk připomínající chodský „šírák“, součást chodského kroje. Problematika soužití českého a bavorského etnika na tomto šumavském pomezí má také svoji dlouhou a místy hodně krvavou historii.

Data o bitvě

Když používáme výraz bitva, je třeba připomenout, že se spíše než o bitvu skutečně jednalo o bezhlavý útěk tisíců účastníků křížové výpravy a o jejich likvidaci na útěku. Takže součást názvu naší statě: Bitva-nebitva má zřejmé opodstatnění.

Údaje o počtech účastníků křížové výpravy, o počtech husitských bojovníků, o počtech obětí této bitvy-nebitvy (ale jednoznačného husitského vítězství), o husitské kořisti, existuje mnoho (někdy se k sobě dosti přibližujících, někdy ale zásadně se lišících).

Podle Starých letopisů českých, sjednocených do jednoho kompletu Františkem Palackým, čítala síla křížové výpravy 130 tisíc mužů, zatímco přední znalec historie husitské epochy, Petr Čornej, pokládá takový odhad za velice přehnaný a ve svých Velkých dějinách zemí Koruny české píše, že křižácká vojska tentokrát nedosahovala počtu 30 tisíc bojovníků.

Bartošek z Drahonic, narozený v Karlštejně, přímý účastník husitských válek na katolické straně, uvádí, že Češi vytáhli do bitvy s 50 tisíci pěšáky, 5 tisíci jezdci a 3 tisíci vozů, ukořistili na 2 tisíce křižáckých vozů, množství děl, stanů, korouhví, zlatých a stříbrných nádob a drahých oděvů. Jeho „Kronika Bartoška z Drahonic“ je jedinou autentickou kroniku z Čech z této doby, proto tolik významnou, i když podle různých kritiků nenabízející žádný umělecký ani politický rozhled.

Naše osobní zjištění, k nimž jsme dospěli hlavně na základě studia na konci naší statě uvedených pramenů, nás vede k závěru o takovýchto akceptovatelných minimech: V. křížová výprava - cca 100 tis. aktivně nasazených bojovníků vč. jízdy; Husitská strana - cca 50 tis. aktivně nasazených bojovníků vč. jízdy; Husitská kořist - cca 3 tis. hlavně transportních vozů, podstatně menší počet ve vozové hradbě používaných bojových vozů; Bojové ztráty na křižácké straně - cca 3 až 5 tisíc zabitých, vč. těžce zraněných ponechaných napospas, cca 10 tis. zajatců.

____________________________

Autorská poznámka: Další zajímavostí je, že jsou prakticky nedostupné informace o tom, zda na místech, o nichž je v souvislosti s  bitvou známo, že se stala jevištěm bojových střetů (např. u Kdyně, ale i na trase útěku z Baldova) byl v minulosti prováděn nějaký systematický archeologický průzkum. Nikde jsme nenašli zprávy o nálezech zbraní, válečného vybavení, ani pozůstatků usmrcených bojovníků.

____________________________

Objektivní podmínky polních tažení a bitev

Jako každá jiná válečná výprava, i tato válečná kampaň byla hlavně závislá na objektivních podmínkách - na počasí (proto se většina tažení uskutečňovala po dlouhá staletí zjara anebo v létě) a na logistice. Ta závisela na tom, jak se zásobovacím oddílům podaří na trase tažení, v místech soustředění (pro přípravu k přesunu vojsk do místa bitvy) a samozřejmě v samém místě konání bitvy, zajistit základní životní podmínky - stravování, píci pro koně, výběr místa pro utáboření. Nakrmit tisíce bojovníků a tisíce koní v jízdních i pěších oddílech vyžadovalo správnou volbu území, které mělo dostatek zdrojů (většinou bezohledně rekvírovaných) a samozřejmě i tvrdou povahu vojenských zásobovačů). Po každém takovém tažení se postižená oblast a její civilní komunita dlouho vzpamatovávala. Sčítala a oplakávala oběti ze svých řad, snažila se přečkat první nejhorší období s vyrabovanými stájemi a sýpkami.

Na závěr si ještě všimněme otázky, kterou jsme nastínili již úvodu naší statě:

Kolik kruciát bylo do Čech proti husitům skutečně vysláno? Nestorem české historie, Františkem Palackým, jsme líčení o křižácké invazi do Čech začali, nyní výsledkem jeho bádání začněme tuto závěrečnou část. Palacký informuje o pěti křížových výpravách vyslaných do Čech v době nadvlády radikálního husitismu od r. 1420 do r. 1431 a určuje je takto:

1. kruciáta: r. 1420 - Porážka křižáků v Praze na Vítkově (dnes Žižkov) se slavnou obranou na Žižkův rozkaz postavených obranných srubů ;

2. kruciáta: r. 1421 - Porážka křižáků u Žatce ( vrch Vladař);

3. kruciáta: r. 1422 - Porážka křížové výpravy shromážděné nejprve u Tirschenrethu v Horní Falci a postoupivší až do severních Čech. Nejslaběji obsazená výprava, nicméně papažem iniciovaná, vedená kurfiřtem Fridrichem I. Braniborským na základě oficiálního papežského pověření;

4. kruciáta: r. 1427 - Porážka křižáků u Stříbra a hlavně u Tachova, dobytí Tachova 11. srpna 1427;

5. kruciáta: r. 1431 - Útěk křižáků od Domažlic.

O pěti křížových výpravách se zmiňuje i Vavřinec z Březové, z novodobých autorů to je např. Jiří Kejř ve své práci „Husité“, samozřejmě i již výše zmíněný Petr Čornej.

Zadáme-li ale dotaz české Wikipedii, případně to zkontrolujeme za pomoci IA, dozvíme se, že křižácká výprava do okolí Domažlic sice byla v pořadí skutečně poslední, avšak čtvrtá! Jedna výprava se prostě někam "vypařila"! Zajisté by si zasloužilo, po tak dlouhé době, rovnající se časové propasti řady staletí, tuto historickou nepřesnost uvést jednoznačně na pravou míru!

Po létech ještě jedna kruciáta

Proti husitským Čechám, pravda, již „polipanským“, tedy již zbaveným jejich vyhroceného radikalismu (což ve svém díle přivítal český historik Josef Pekař), byla také vyslána jedna křížová výprava, a to v r. 1468, v době vlády Jiřího z Poděbrad. Výpravu vedl na základě papežského pověření uherský král Matyáš Korvín. Výsledkem této válečné kampaně nakonec bylo rozdělení českých zemí - s vládou Vladislava Jagellonského v Čechách a Matyáše Korvína na Moravě, ve Slezsku a v Lužici (Horní a Dolní Lužice).

V původním domě stojícím na tomto místě žil po skončení své činnosti písaře a tajemníka u šlechtické rodiny Lobkoviců v Horšovském Týně Ján Sylván, původem ze slovenské Trnavy, literárně velmi činný. Později zde prožíval svoji domažlickou anabázi Josef Kajetán Tyl s rodinou, do níž se právě v tomto domě narodil jeho syn Franišek. Součástí radnice se dům stal v r. 1913, o dva roky později prodělal stavební úpravy do dnešní podoby. Sgrafitové výjevy z bitvy husitů s křižáky vytvořil pražský malíř a grafik Josef Kočí (1880-1961), žák Františka Ženíška, který spolu s Mikolášem Alšem vyzdobil interiéry Národního divadla.

Památka na domažlický středověk

Autorství fotografií a vyobrazení v této stati:

1,3,6,7,8,9,12,14,17,18,19,20,23,24,25 - Ing. Bohuslav B. Balcar/Nakladatelství Resonance;

2. Viktorie Janiurková/Muzeum Chodska v Domažlicích: „Pouť na Vavřinečku“ − foto obrazu Václava Malého, českého malíře národních a folklorních scén;

4,5,10,11,13,15,16,21,22 - volné dílo.

Použité prameny:

Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě, 3. díl / Palacký, Fr./ r. vyd. 1939;

Husitská kronika; Píseň 1982 o vítězství u Domažlic. / Z Březové, Vavřinec/r.v.1979;

Ze starých letopisů českých /sborník/ r.vyd. 1980;

Ze zpráv a kronik doby husitské /sborník/ r.vyd. 1981;

Husité / Kejř Jiří/ 11-083-84 / r.v. 1984;

Táborská republika / Kaplický, Václav/ 22-032-74;

Dějiny zemí Koruny české / sborník/ ISBN 80-85192-30-6, r.v. 1992

Památné bitvy českých dějin / Kratochvíl, Miloš V. / 13-754-87, r.v. 1987

Poděkování: Velký dík náleží panu Stanislavu Antošovi, starostovi města Domažlice za upřesnění současných vlastnických poměrů ve vztahu k Sylvánskému domu, panu Zdeňkovi Procházkovi, majiteli Nakladatelství Českého lesa za pomoc při upřesňování místopisu města Domažlice a poskytnutí reprodukce panoramatického obrazu Domažlic z 18. stol., paní Viktorii Janiurkové z Muzea Chodska v Domažlicích za cenné informace o historii radniční budovy a výzdoby Sylvánského domu, paní MUDr. Zdeňce Krbcové, oční lékařce, za cenné rady vztahující se k posouzení schopností lidského zraku při pozorování bojových scén bitvy u Domažlic za tehdejší absence jakýchkoliv optických pomůcek.