Článek
Bedřich Čech, šestnáctiletý, jazykově nadaný studentík z Prahy, se řízením osudu ocitl za německé okupace po dobrodružné anabázi v Londýně.
Zde se stává členem mezinárodního chlapeckého komanda britské armády, „zapůjčeného“ americké armádě k vyhodnocování ukořistěných nepřátelských dokumentů a informací získaných od zajatců. Jeho kamarády a bojovými druhy „ve zbrani“ jsou další tři stejně nadaní, přibližně stejně staří chlapci – Francouz Pierre, Němec Erich a Polák Jacek. Absolvovali spolu celé tažení západní Evropou od vylodění v Normandii až po Den vítězství, který zažili v dobytém Německu, nedaleko československé hranice. Jejich osudy se propletly tak, že zůstali věrnými kamarády i nadále, po dlouhá desetiletí, až do našich dnů. Román „Prolog místo epilogu“ je velkou napínavou ságou „rozkročenou“ přes celou tuto dobu, napsanou ve stylu románů Frederica Forsytha.
Londýnská Olympiáda 1948
XIV. Letní olympijské hry byly v Londýně zahájeny 29. července 1948. Uplynulo dvanáct let od těch posledních, které se konaly ve stínu hákového kříže v Berlíně a kterých nacistická propaganda dokonale využila k zviditelnění svého zrůdného systému, chystajícího se k podmanění mnoha národů, jejichž příslušníci se Olympiády zúčastnili. Nikdo z nich asi netušil, že bude muset uplynout doba ještě o čtyři roky delší než v případě VII. Olympijských her v Antverpách v roce 1920, na které se muselo čekat od Stockholmu 1912 celých osm let. V Antverpách se tehdy všichni teprve vzpamatovávali z hrůz 1. světové války.
Bedřich se po svém druhém úniku z Československa, tentokrát komunistického, poměrně rychle přizpůsobil a aklimatizoval. Vojenský sektor mu sice nabídl velmi zajímavou práci, při níž by vlastně pokračoval v činnosti vojenského jazykového analytika, on ale odmítl a začal si plnit sen svého útlého dětství – stát se sportovním reportérem, jezdit po světě a přinášet reportáže ze všech míst, kde se odehrávají velká sportovní dramata a kde jde o posunutí lidských výkonů za hranice dosavadních možností.
Jeho láskou největší byla atletika se svými nezapomenutelnými postavami, jakými byli Spiridon Louis, Kolehmeinen, Paavo Nurmi, Jesse Owens a další. Znal dopodrobna jejich sportovní vývoj, jejich výkony -celou jejich sportovní dráhu.
Nebylo velkým problémem najít velmi zajímavé místo sportovního redaktora v redakci sportovního časopisu Královských ozbrojených sil „World Army Sports“. Velice mu v tom pomohl Kurt Wiener, který již byl Bedřichovým příbuzným – na konci války se oženil s jeho sestrou Bertou.
Když se začal Bedřich ucházet o místo v novinách, zastával již Kurt díky svým válečným zásluhám mimořádně významné místo v ministerstvu obrany, specializované na koordinaci vojenských rozvědek západní vojenské aliance při posuzování pravosti tajných dokumentů, pocházejících z „východního“ tábora. Zde zuřila studená válka již naplno, ačkoliv za signál k jejímu vzniku se tradičně považuje až Churchillův projev ve Fultonu v roce 1946, v němž jednoznačně vymezil pozice Západu a Východu.
Ve sportu se zatím tato válka na Západě opožďovala. Prozatím se nadšeně referovalo o vynikajících sportovních výkonech, ať jich dosáhli příslušníci národů západních demokracií anebo zemí, které se dostaly do sféry vlivu Stalinova sovětského impéria.
Neúčast sovětských sportovců na olympiádě v Londýně, o níž rozhodlo sovětské politické vedení, když odmítlo pozvání organizačního výboru her, sice již byla prvním signálem studené války ve sportu, ve vztahu k evropským zemím, které již byly anebo se měly zanedlouho stát sovětskými satelity, prozatím ale neměly britské sdělovací prostředky včetně Bedřichovy redakce důvod dosavadní styl svého referování měnit.
Bedřichova práce v časopise znamenala nejenom povinnost přinášet aktuální zprávy a reportáže z nejdůležitějších sportovních událostí v celém světě, ale referovat také o výkonech, které přitom podávají příslušníci ozbrojených sil.
Bedřich byl se svojí redakcí během londýnských XI. olympijských her v pohotovosti. Bylo samozřejmostí, že jako nejlepší znalec lehké atletiky v redakci i jako stále ještě aktivní závodník, bude nasazen k pokrytí všech olympijských lehkoatletických soutěží. Kromě své práce pro vlastní redakci týdeníku The World Army Sports bude spolupracovat s prestižním deníkem The British Life.
Od zahájení her pobýval na olympijském stadionu od rána do pozdního odpoledne. Pak pospíchal do redakce deníku, aby stihl do uzávěrky listu vypracovat podrobné zprávy a doplnit je výsledky. Poté se rozjedou rotačky a ráno již všichni zájemci v Londýně i na dalších místech ostrovů budou mít při snídani zajímavé informace, které jim svojí přitažlivostí vynahradí jejich neúčast na stadionu.
Pro redakci svého týdeníku musel každý třetí večer vypracovat souhrn uplynulých tří dnů. Časopis vycházel tak, aby mohl být nejpozději v sobotu k víkendovému čtení ve všech pravidelných vojenských posádkách královských ozbrojených sil, včetně leteckých a námořních, na ostrovech i na evropském kontinentě. S malým zpožděním byl dodáván i do všech britských posádek v zámoří.
Olympijská „desítka“
Po horkém odpoledni přichází dešťová přeháňka, která z ovzduší v kotli olympijského stadionu vytváří velké pařeniště. Na start se staví dvaatřicet vytrvalců k poslednímu závodu zahajovacího dne her, k běhu na deset tisíc metrů. Na špici závodu se ihned po startovním výstřelu usazují podle očekávání Seveřané, dva Finové a jeden Švéd.
Běžci za sebou mají přibližně třetinu závodu, když se do čela protlačuje závodník v rudém tílku, běžící ve srovnání s jejich lehkým krokem velice těžkopádně, s pažemi neuspořádaně poletujícími podél těla, s hlavou na stranu a s různými grimasami v obličeji, které jakoby signalizovaly, že toho už má dost.
Skandinávci jej dlouho na špici nenechávají. Současný běžecký fenomén Heino se opět ujímá vedení. Diváci však náhle pociťují, že se děje něco mimořádného. Ten sveřepý závodník neodpadává, zůstává jen krok za Heinem. Namísto očekávaného propadu zpět dovnitř běžeckého pole, které takové běžce obvykle po chvíli „semele“ a „vyplivne“ až na svůj chvost, se mezi Seveřany stále drží.
Deset kol před cílem, na šestém kilometru, se stává něco zcela mimo veškeré očekávání. Tenhle „samorostlý“ atlet vyráží dopředu, jakoby mu do konce závodu zbývala už jen cílová rovinka. Jeho náskok před lehkonohými Seveřany se stále zvětšuje. Deset, dvacet, padesát metrů a vzdálenost dále narůstá!
Diváci začínají najednou chápat, že dochází k něčemu doposud nevídanému. Favorit Heino po dalším kole vzdává. Závěr závodu je šokující. Místo všeobecně očekávaného umdlévání nasazuje ten zcela nestylově běžící závodník ještě dravější tempo, doslova sprintuje. Ostatní běžci jsou na dráze už jen v roli statistů. O Finovi Heinströmovi to platí doslova. Skipuje téměř na místě a je vyváděn z trati, ačkoliv se brání a chce téměř v bezvědomí běžet dále.
Když nový olympijský vítěz protrhává cílovou pásku, zbývá jeho nejbližšímu soupeři, Alžířanu Alainu Mimounovi, do cíle ještě téměř tři sta metrů. Ten odsunuje jednoho z největších favoritů, Švéda Albertssona, až na bronzovou příčku.
Šok pro olympijský stadion
Stadion propukl v mohutný halas již v okamžiku, kdy závodník doslova vyletěl z klubka přední skupiny a začal získávat náskok. Od té chvíle vřava stále sílí. Pohlcuje zcela hlášení z amplionů. Ještě předtím, než se začal doposud nepředstavitelným způsobem favoritům ze severu Evropy vzdalovat, stačily ampliony publiku oznámit, že se vedení závodu ujímá reprezentant Československa, Emil Zátopek.
Bedřich o něm nějaké kusé informace má. Během svého pobytu ve vlasti až do jejího druhého nuceného opuštění na konci května tohoto olympijského roku měl příležitost jeho výkony sledovat. Ví, že začínal se závoděním za Protektorátu jako učeň zlínských Baťových závodů v době, kdy on sám v Londýně absolvoval svoji přípravu k nasazení do války. Zátopek byl o řádku let starší. Bedřich se s ním doposud osobně nikdy nesetkal.
Na mistrovství Evropy před dvěma roky doběhl na pětikilometrové trati jako šestý. Před odjezdem na Olympiádu do Londýna porazil na stejné vzdálenosti jednoho z výborných evropských vytrvalců, Holanďana Slijkhuise. To už byl Bedřich opět v Londýně po svém druhém dobrodružném úniku z Československa, přizpůsobujícího se novému režimu, který se v únoru chopil moci.
Zpráva o tom, že týden před tímto závodem Emil Zátopek téměř vyrovnal Heinův světový rekord na desetikilometrové trati, k Bedřichovi zatím nedorazila. I přesto má nyní více informací než ty desetitisíce diváků na tribunách. To, co tady teď na olympijském stadionu tento závodník předvádí, Bedřicha ale šokuje stejně, jako všechny ty, kteří o něm doposud nevědí vůbec nic.
Po protržení cílové pásky k Zátopkovi startuje shluk novinářů, činovníků i dalších osob, které právě jsou na ploše anebo v jejím nejbližším okolí. Svá místa dokonce opouštějí i někteří pořadatelé. (Na bezpečnostní opatření tehdy nikdo nemyslel, zatím neexistovaly důvody k jejich zavádění. To mělo nastat až mnohem později, po Olympiádě v Mnichově).
Sprinterský souboj o Zátopka
Bedřich se prakticky neustále pohyboval na ploše stadionu. Tři své spolupracovníky, fotografy, rozmístil šikovně tak, aby každý z nich svými fotoobjektivy pokryl jeden z důležitých sektorů.
U Zátopka chce být po jeho doběhu nyní jako první. Dva kroky za Bedřichem se řítí jeho redakční fotograf Peter. Stačil již udělat detailní snímek při protrhávání cílové pásky a vyráží teď Bedřichovi v patách za vítězem, který se definitivně zastavuje až po několika desítkách kroků.
Za Bedřichem a Peterem se řítí ostatní zpravodajové. Nikdo z nich ale nestačí dívce s vlající dlouhou plavou hřívou, když všechny přespurtuje a dobíhá k Zátopkovi, opřenému nyní zády o mantinel lemující vnější stranu běžecké dráhy, za Bedřichem a Peterem jako třetí v pořadí. Okamžitě se vpáčí bokem mezi ně. Za chvíli jsou za nimi zcela zadýcháni všichni ostatní. Společně tedy všichni tři nyní zadržují jejich nápor, když se navzájem přetlačují a o překot jim dýchají na záda.
Bedřich dívku předtím vůbec nezaregistroval. Musela se na stadionu objevit až těsně před tímto závodem, zajisté by si jí býval dříve všiml. Stojí nyní proti olympijskému vítězi tváří v tvář a chystá se mu pogratulovat, než položí první otázku. Samozřejmě, česky.
„Pane Zátopku, gratuluji!“ – Zátopek překvapeně vzhlíží. Češtinu by opravdu nečekal. Peter se snaží udělat si více místa pro další snímky, přetlačuje se tedy s plavou hřívou, tísněnou za ní se mačkajícími reportéry a mnoha činovníky. Proto je svým obličejem natočena k Peterovi. Bedřich částečně odvrací svůj pohled od Zátopka a pronáší k plavé hřívě anglicky – „Moment, prosím, dámo! Položím panu Zátopkovi otázky v češtině a vy ode mne exkluzivně dostanete všechny informace anglicky. Platí?“
Šok pro Bedřicha
Plavá hříva otáčí k Bedřichovi svůj obličej. Na Bedřicha v tom okamžiku padá celý svět. Dostává ránu jako zásah elektrickým proudem. Podlamují se mu kolena. Lapá po dechu, ačkoliv pronásledování Zátopka od cílové pásky k místu, kde se zastavil, mu žádný dechový problém nezpůsobilo.
Závratnou rychlostí se mu během okamžiku přehrává posledních deset let jeho života. První parašutisté z Londýna v jeho domově u rodičů v pražském bytě. Kurt Wiener a sestra Berta. Jejich společný únik do Británie. Výcvik u speciálních jednotek. Kamarádi Jacek, Erich, v Ardenách zavražděný Pierre. A jeho první láska Katrin! Ta, kterou přece zabila V-1! Potom její dvojnice Katrin ve Štrasburku! A nyní opět další dívka, jako by těm dvěma předchozím z oka vypadla. Stojí vedle něj a svádí s ním boj o první interview s olympijským vítězem Emilem Zátopkem! Cožpak si s ním osud bude takhle neustále hrát?
Ne! To není další ironické gesto osudu. Tentokrát je k němu osud milostivý! Poznali se navzájem ve stejném okamžiku. I na ni začíná padat nebe. Cožpak její Fred, kterého tehdy večer zklamala, když místo schůzky s ním podlehla svodům jejich společného přítele Charlese, nezůstal mrtev v troskách „jejich“ restaurace u kina Globe?
Peter stojí mezi nimi s objektivem namířeným na olympijského vítěze, který, ač právě protrhl po fantastickém výkonu cílovou pásku v jednom z nejtěžších běhů olympiády, vyhlíží svěže, dokonce se usmívá, zatímco oni dva – Bedřich a Katrin - nyní náhle vyhlížejí stejně jako ti, kdo teprve zcela zmožení dokončují tento závod.
Z každé strany se opírají o Petera a snaží se popadnout dech. Současně oba řeší dilema, které snad nikdo před nimi neřešil – poddat se tomu neskonale je drtícímu šoku anebo se přece jen vzchopit a dokončit to, kvůli čemu tady jsou. Oba jsou mladí a dostatečně silní. Bedřich se nadechuje a opakuje svoji původní nabídku, že od něho exkluzivně dostane všechny informace.
Všechno probíhá tak rychle, že Zátopek krátké intermezzo snad ani nepostřehl. Pokud ano, uvědomil si asi, že ti dva novináři, ten mluvící česky i ta kočka s plavou hřívou, ze sebe právě vydali příliš mnoho sil, aby u něho byli jako první. Teď popadají dech a on rád chvíli počká.
Interview s Emilem
Další průběh už je standardní. Emil Zátopek je samozřejmě překvapen, že s ním interview dělá český novinář pro anglický tisk. A k tomu ještě velmi informovaný, a jak se prořekl, sám aktivní běžec, i když to jeho zadýchání s tím nějak nejde dohromady! Ale, kdo by se tím zabýval - vždyť on právě zvítězil v olympijském závodě!
Katrin se nadále opírá o Petera, snaží se však, aby mu ve fotografování co nejméně překážela. Bedřich končí Zátopkovo „zpovídání“. Doufá, že se mu podařilo poměrně dobře se ovládnout a nezapomenout přitom na nic z toho důležitého, co se chtěl dozvědět. Loučí se s nečekaným olympijským vítězem, přeje mu stejný úspěch v dalším závodě, kterým měl být podle programu her za dva dny rozběh na pět tisíc metrů, a dopředu si objednává další interview po jeho doběhu. Zátopek je evidentně velmi potěšen, že mohl po svém olympijském vítězství poskytnout svůj první rozhovor právě českému novináři.
Peter s Katrin Zátopkovi také gratulují a podáním ruky se loučí. Okamžitě se pak na olympijského vítěze vrhá smečka reportérů, činovníků a dalších lidí, kteří doběhli za nimi.
Dozvuky olympijského dne
Všichni tři docházejí k jedné z opuštěných laviček u výškařského sektoru, na kterých sedávají výškaři při své soutěži, když čekají, až přijde na řadu jejich skokanský pokus.
Bedřich žádá Petera, aby dále fotografoval, vše, co se mu bude alespoň trochu zdát zajímavým. Teď už má roztřesený hlas a Peter poznává, že ho nerozhodilo jen senzační vítězství jeho krajana, ale že se zřejmě stalo něco dalšího, nepředvídaného, s čím Bedřich nepočítal a co bude muset nyní nějak psychicky zpracovat v krátké chvilce klidu, kterou tady na lavičce snad najde. Zdá se, že to nějak souvisí s tou krásnou holkou, která vypadá taky hodně vyděšeně – pomyslí si ještě a vydává se za dalšími „úlovky“ se svojí redakční leikou.
Téměř osmdesát tisíc diváků nadále hlučí, kotel vře. Desítka byla poslední disciplinou prvního olympijského dne, všechny závodní sektory již závodníci opustili. Na zelené ploše se vlní ohromný hrozen lidí, z ptačí perspektivy ne nepodobný rojícímu se včelstvu. Zcela uprostřed, již v teplákové soupravě, stojí usmívající se přešťastný vítěz strhujícího závodu, který před malou chvílí dokončil.
A zcela osamocena sedí na jedné z laviček u skokanského sektoru oněmělá dvojice, držící se za ruce, hledící si upřeně do očí. Teprve, když po dlouhé chvíli počíná divácká vřava utichat, mohou se navzájem uslyšet tak, že nemusí vřavu překřikovat.
„Ty žiješ, a já jsem byl přesvědčen, že tě už nikdy neuvidím“ – pronáší Bedřich se staženým hrdlem. Katrin má od pláče mokré obě tváře. Poté, když několikrát naprázdno polkne a setře kapesníčkem slzy, je schopna také promluvit - „Já ještě stále nevím, zda je to pravda nebo ne.“
„Ano, ano! Je to pravda! Žijeme oba a jsme opět spolu!“
Teprve nyní se navzájem mají dozvědět to, co jim po čtyři uplynulé roky zůstávalo zahaleno dýmem válečné vřavy.
Bedřich nemohl vědět, že Katrin tehdy přece jenom podlehla svodům jejich společného kamaráda Charlese a nechala se jím přemluvit ke schůzce právě v době, kdy se měla sejít s Bedřichem v restauraci kina The Globe. Souhlasila, že se sejdou v restauraci sportovního klubu na předměstí Gatewick, kam všichni tři chodívali do lehkoatletického klubu.
Charles ale toho dne neměl v úmyslu trénovat. Chtěl mít pouze Katrin vedle sebe u stolu a chtěl ji definitivně přemluvit tak, aby si pro sebe zcela získal její náklonnost. Už souhlas, který se schůzkou vyslovila, mu dával velké naděje. Zatím mu ale více neslíbila. Právě, když vycházeli z restaurace, aby se dostali zpět ke stanici metra, zaslechli mohutný hukot a zahlédli první zášlehy plamenů. Za okamžik se k nim také donesly první detonace.
I Katrin se druhého dne dozvěděla o zásahu, který „Bedřichovo a její“ kino dostalo raketou V-1, a zpráva o jeho zničení pro ni znamenala silný otřes. V táboře, který byl po dva roky Bedřichovým domovem, náhle byli zcela jiní, noví vojáci. Bedřich se pak již nikdy neozval. Proplakala mnoho nocí, mnohokrát v duchu prosila Bedřicha za odpuštění, i když si uvědomovala, že si schůzkou s Charlesem s největší pravděpodobností zachránila život. Bedřich jí nyní líčí, jak se z novin dozvěděl o zničení kina. Jak nabyl přesvědčení, že ji navždy ztratil.
Teď se dozvídá, že žije od konce války ve Spojených státech, odkud sem do Londýna přijela jako reportérka sportovního listu, vycházejícího v New Yorku. Odstěhovala se tam před rokem s Charlesem, ze svatby ale sešlo. Přestali si zcela rozumět a Katrin chystá ihned po Olympiádě definitivní návrat do Londýna.
Od Zátopkova londýnského vítězství se Bedřich a Katrin od sebe již neodloučili. Šli spolu šťastně životem po dalších čtyřicet let. (Až do okamžiku, kdy opět zasáhne osud. Ale to je v té chvíli ještě strašně daleko). Oni se jeden pro druhého právě nyní na londýnském olympijském stadionu opět narodili a věří, že spolu budou navždy šťastni.
***
Využité podklady:
Prolog místo epilogu
„Prolog místo epilogu“ / Balcar B. / ISBN 978-80-88220-03-9
