Benešovy vlastizrady. Byl Edvard Beneš tajným agentem Moskvy?

Důležité sdělení: Už jsme se ptali, zda se prezident Beneš dopustil vlastizrady a pokud ano, kolikrát.

29. července t.r. (2025) jsme na portálu Médium.cz publikovali stať s názvem „Zradil prezident Edvard Beneš své československé spoluobčany? Jestliže ano, kolikrát?“ Jsme přesvědčeni, že ten, kdo bude mít opravdovou snahu pochopit naši dnešní stať, by se měl seznámit s touto předcházející, anebo jestliže ji již tehdy přečetl, informace v ní obsažené si osvěžit! Vztahuje se totiž ke dvěma prvním situacím, o nichž soudíme, že byly ze strany prezidenta Beneše vlastizradou. O těch dalších je naše dnešní stať. Využívá k tomu m.j. také poznatky z knihy, jejímž autorem je skotský spisovatel a komentátor, skotský nacionalista Compton Mackenzie (viz dále).

Naše odpověď na otázku v první stati zněla, že se vlastizrady dopustil!

Chceme ještě zdůraznit, že naši stať z 29. července t.r. jsme publikovali dříve, než na portále Médium.cz vyšly statě jiných autorů s obdobnou tématikou, např. „Jan Baťa, generál Prchala a další ostře proti Benešovi: Chceme boj s nacistickým Německem“, autor Jan Ziegler, publikováno 08.10.2025, resp. „Prezident Beneš neumožnil armádě v roce 1938 obranu země. Do Londýna si vzal ze státní kasy milion“, autor Jan Valtr, publikováno 9.10.2025, resp. „Měl svůj plán - aeroplán! Den, kdy prezident Beneš opustil zrazené Československo“, autor Miroslav Adamec, publikováno 21.10.2025 a zvláště zdůrazňujeme velice zásadní stať autora Jana Gazdíka publikovanou dne 9.10.2025 s názvem „Češi si nepřiznali, že je Beneš zradil už před Mnichovem, říká Petr Pithart“. Tuto informaci zdůrazňujeme proto, aby případně nevznikl dojem, že jsme si pro naši stať z 29. července t.r. od výše jmenovaných autorů něco „vypůjčili“. Naše stať je sepsána na základě našich vlastních shromážděných poznatků a jejich vyhodnocení, na základě našich vlastních úvah a učiněných závěrů.

První vlastizrada

V naší původní stati z 29. července 2025 se poměrně podrobně zabýváme předehrou k jeho osudovému selhání v souboji s Hitlerem, vyvrcholeným podpisem mnichovského diktátu „o nás bez nás“. M.j. ve stati přinášíme doposud nikde v poslední době nepublikované vyjádření generála justiční služby Bohuslava Ečera, předsedy československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu  pro potrestání válečných zločinců v Norimberku. Ještě předtím byl vedoucím československého vyšetřovacího týmu, zabývajícího se pátráním po válečných zločincích, kteří páchali své skutky na území Protektorátu Čechy a Morava. Generál Ečer napsal předmluvu ke knize jednoho z mála přeživších účastníků vnitroněmeckého protihitlerovského odboje Hanse Bernda Gisevia, svědka obžaloby při Norimberském tribunálu. Jeho kniha má v českém překladu název „Až k hořkému konci“ a přináší svědectví o skupinou německého hnutí odporu připraveném Hitlerově svržení pro případ, že by na Benešovo Československo v září 1938 býval zaútočil a ono by bývalo svoji svobodu bránilo se zbraní v ruce. Doslova pokoutné Benešovo rozhodnutí vzdát se Hitlerovi bez boje, učiněné bez souhlasu parlamentu, proti vůli československé generality a významných čs. politiků, např. (J. Šrámka, M. Hodži, Š. Osuského a d.) jsme nazvali první (dokonanou) Benešovou vlastizradou.

Druhá vlastizrada

Za druhou jeho (dokonanou) vlastizradu jsme označili jeho útěk z okleštěné republiky v okamžiku, kdy měl stále ještě šanci se ctí své defétistické přijetí mnichovského diktátu odčinit vedením vlasti do boje, který by býval byl ztracený, který by ale býval zemi zajistil oprávněné a nezpochybnitelné místo mezi zeměmi, které boj s hitlerovským Německem podstoupily a byly v něm sice poraženy, ale vyšly z něho se ctí a s puncem skutečného, aktivního odpůrce nacistického Německa. Ne se zlomenou páteří národa, kterému jeho „lodivod“ připravil podmínky pro to, aby se s ohnutým hřbetem v prostředí diktátorovy politiky „cukru a biče“ smířil s osudem. Zatímco on díky své výřečnosti, oportunismu a politické obratnosti hledal a nacházel po světě soucit se svým osudem (který si ale sám připravil), zpočátku i toleranci a uznání západních partnerů!

Třetí vlastizrada - Poválečná sovětizace s Benešovým aktivním přispěním

Když měl národ šanci se po skončení války z pout tohoto osudu vymanit a dát se dále svobodnou cestou, postaral se Edvard Beneš o to, aby mu ten ohnutý hřbet zůstal ještě téměř celé další půlstoletí. Stalo se tak na základě smlouvy se Stalinovým SSSR, jdoucí daleko za limity jiných smluv, zajišťující Stalinovi téměř absolutní moc nad Československem. Tento akt považujeme za jeho třetí dokonanou vlastizradu.

Čtvrtá vlastizrada – kapitulace před komunisty

Za jeho čtvrtou vlastizradu považujeme kapitulaci z r. 1948 před z Moskvy dirigovanými Gottwaldovými komunisty, když přijal demisi nekomunistických ministrů, aniž by se býval byl pokusil katastrofě s tím spojené nějak zabránit.

________________________

Autorská poznámka: mluvíme-li zde o národu, máme na mysli příslušníky českého národa, t.j. Čechy a Moravany a Slezany, když ostatní národnostní skupiny, t.j. Slováci, čs. občané sudetoněmeckého a maďarského původu, zvolily své specifické způsoby dobrovolné spolupráce s Hitlerem.

_______________________

Spouštěcí mechanismus třetí a čtvrté Benešovy vlastizrady již v režii Moskvy?

V naší zmíněné stati z 29. července 2025 jsme nastínili náš úmysl, blíže se zabývat i dalšími vlastizradami, které má Edvard Beneš na svědomí, tedy třetí a čtvrtou. Záměrně jsme se přitom prozatím nezmínili o jedné, dá se říci nedokonané vlastizradě, která ač nedokonaná, zřejmě mohla mít zcela zásadní vliv na ty následující – dokonané (třetí a čtvrtou).

Benešovou nedokonanou vlastizradou máme na mysli Benešův pokus za zády parlamentu i vlády Československé republiky se dohodnout s Hitlerem a jako „výpalné“ tomuto gangsterovi nabídnout část československého území (Sudet), které měl zajistit prostřednictvím čelních představitelů Francie a Velké Británie jeho emisar, sociálně demokratický ministr Jaromír Nečas, pověřený jím tímto posláním 14. září 1938! Hlavy „hlavních“ západních demokracií tedy již 14 dní před Mnichovem znaly Benešův úmysl vyhandlovat s Hitlerem část čs. území za klid, za zastavení Hitlerových slovních útoků a harašení zbraněmi. Zachovaly se v zásadě stejně tak, jak to vystihuje jedno české přísloví v parafrázované podobě – „Vždyť on dává dobrovolně prst, proč na něm tedy nechtít celou ruku, aby byl jednou provždy pokoj?“ Proto odstoupení pouhé části Hitlerem požadovaného čs. území nepřišlo v Mnichově vůbec na pořad jednání. A Hitler se o této nabídce od Západu zřejmě ani vůbec nedozvěděl! Tématem bylo již jen splnění jeho absolutního požadavku!

Jak jsme podotkli výše, naši zásadní stať k tomuto tématu prvních dvou Benešových vlastizrad jsme publikovali dříve, než se svými příspěvky na obdobné téma přišli jiní autoři. Nicméně, v případě stati přinášející 9. října t.r. názory Petra Pitharta, považujeme za prospěšné se na ni odvolat a využít jeho úvahu o Benešově vydíratelnosti československými komunisty, pokud věděli o jeho pokusu velezrady, spočívající ve zcela nelegální, protiústavní nabídce odstoupit Hitlerovi část československého výsostného území.

Neměla Benešova vydíratelnost naznačená P. Pithartem ještě mnohem černější pozadí?

Chceme úvahu Petra Pitharta dále rozvinout a dovolit si následující spekulaci: co, když o Benešově nabídce Hitlerovi daleko dříve než Gottwaldovi lidé věděli lidé Stalinovi? Jejich tajné služby byly na té nejvyšší úrovni a asi by se nikdo z nás nedivil, kdyby jednou vyšlo na světlo, že o tomto Benešově pokusu o vlastizradu se m.j. také jednalo během jeho návštěvy SSSR v r. 1943, podniknuté za účelem uzavření „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik“.

________________

Autorské poznámky

Tato smlouva navazovala na první československo-sovětskou smlouvu z r. 1935, a jak bylo zdůrazňováno hlavně prosovětskými kruhy, byla připravena na „půdorysu“ britsko-sovětské smlouvy z r. 1942. Byly do ní ale vloženy i klauzule, dopředu zajišťující pevnou „adhezi“ poválečného Československa k SSSR. Totéž zajišťovala i čtyři připojená memoranda, řešící konkrétní československo-sovětské situace/poměry, s „půdorysem“ britsko-sovětské smlouvy nemající vůbec nic společného!

Po podpisu a ratifikaci výše uvedené československo-sovětské smlouvy ještě následovalo 8. května 1944 uzavření československo-sovětské smlouvy o spolupráci mezi československými a sovětskými orgány na osvobozeném území. Její dodržování se od počátku ale stalo velmi problematickým.

_________________

Mohla být československo-sovětská smlouva již produktem Benešova vydírání?

Výše uvedené úvahy o takovémto možném scénáři nás posunuly v čase ještě o něco více dozadu a podnítily nás položit otázku, zda sovětská hrozba prozrazení Benešova pokusu o úlitbu Hitlerovi v podobě nabídky odstoupení části čs. území nemohla přijít ještě dříve? Zda tato hrozba vlastně nestála již za zorganizováním jeho cesty do Moskvy k podepsání oné vazalské smlouvy, jejíž vznik mohl být Moskvou naprogramován právě vzhledem k Benešově vydíratelnosti? V této souvislosti ještě následující otázka: Co všechno na Beneše Sověti vlastně věděli? Nebylo toho více v jeho minulosti, čím by ho mohli vydírat tak, aby „tancoval podle jejich not“? Neměli na něho např. něco maximálně kompromitujícího již z doby tzv. Prvního československého odboje?

Snadno možný moskevský scénář Benešova vydírání

Jeho získání pro sovětské zájmy a cíle mohlo proběhnout v Londýně, mohl mu je předložit vcelku kdokoliv a mohlo znít velmi jednoduše: „Sovětský svaz toho na Vás ví hodně. Tady jsou důkazy shromážděné naší tajnou službou. Ve hře je nejenom Vaše světové renomé, ale i varianta, že byste mohl být v poválečném Československu odsouzen za vlastizradu! Praha, Československo je pro nás strategické místo prvořadého významu, to ještě Vaši západní chlebodárci nepochopili. Uděláme gentlemanskou dohodu. Podpoříme Vás účinně ve Vaší snaze rehabilitovat se za Vaše mnichovské kapitulantství před Hitlerem, podržíme Vás při návratu do vlasti jako právoplatného prezidenta, stanete se s naší pomocí světovou celebritou, Vaše skvělá pověst poroste! Za to ale splníte několik strategických úkolů té nejvyšší důležitosti, které po válce zcela určitě vyvstanou. Prvním konkrétním bude uzavření nové československo-sovětské smlouvy, další strategické úkoly přijdou v souvislosti s Vaším hlavním posláním – udržet Československo za každou cenu v sovětské sféře vlivu. Howgh!

Benešova poválečná činnost v prezidentské funkci k plné sovětské spokojenosti

Pokud o Benešově pokusu Sověti věděli, bylo by s podivem, aby toho nevyužili a nedostali ho pod takový tlak, že byl ochoten dle starého českého přísloví „zobat jim z ruky“. Nenasvědčuje tomu většina jeho dalších činností, resp. nečinností podnikaných do konce války a taktéž v poválečném období, až do jeho abdikace?

Nemohla mít Benešova − v Makenzieho knize vícekrát opakovaná − slova ujišťující o nedotknutelnosti československé poválečné svrchovanosti a o vlastní svébytné cestě při naplňování uzavřené československo-sovětské smlouvy, kterých se mu osobně od Stalina i jeho nohsledů údajně dostalo, jednu nenapsanou, ale zcela zásadní podmínku – že ta poválečná svrchovanost a svébytná cesta při naplňování právě uzavřené smlouvy se budou realizovat výhradně podle sovětského scénáře?

Marshallův plán

Proč by Sověti přenechávali obsluhu takové mohutné páky svému československému komunistickému poskokovi, když ji mohli využít sami a umést mu cestičku k jeho poválečné instalaci do staronové prezidentské funkce a současně jej na Pražském hradě instalovat jako svého nejvýznamnějšího agenta, aniž by o tom býval Gottwald cokoliv tušil? Vždyť až do své abdikace v r. 1948 Beneš de facto nepodnikl nic, co by bývalo vyvolalo nějaký zásadní odpor Moskvy, dokonce ani žádnou její mírnou nelibost! Jediná (avšak zásadní) komplikace nastala v roce 1947 s Marshallovým plánem. Vstřícnost, s níž se původně setkal u čs. vlády, záhy z Moskvy „uhasili“. Prezident Beneš scvakl podpatky k sobě. A nápad s přijetím Marshallova plánu byl označen za nápad některých avanturistů v československé vládě! Západ nebyl překvapen, po zkušenostech s Benešem, hromadících se od uzavření československo-sovětské smlouvy, by býval byl mnohem více překvapen, kdyby Beneš býval ve prospěch přijetí Marshallova plánu zasáhl! Vše běželo v intencích uzavřené vazalské smlouvy a Beneš svoji vazalskou roli plnil bezezbytku, s pasivním přihlížením, jak se zemí stále více šíří sovětský vliv.

Starý lišák Winston Churchill něco větřil

Od doby, kdy Beneš v Londýně začal koketovat s nápadem uzavření nové smlouvy se Sovětským svazem, západní Spojenci zpozorněli. Vlastně, hlavně starý lišák Winston Churchill, jehož Benešova gloriola, do níž se halil, výřečnost, s níž přednášel své brilantní projevy, neohromily. Věděl to, co dlouho před ním již vyslovil německý kancléř Bismark – parafrázovaně vyjádřeno: Kdo drží Prahu, je pánem v Evropě! Jsa si toho vědom, do poslední chvíle proto naléhal, aby se západní Spojenci Prahy nevzdávali. Možná, že by nakonec býval přesvědčil i Roosewelta, jehož smrt v té nejnevhodnější době ale do čela USA postavila v zahraniční politice zcela nezkušeného Trumanna, který možná do té doby o Bismarkovi a jeho přesvědčení o roli Čech ve středu Evropy nic neslyšel a který dal víceméně generálu Eisenhowerovi „volnou ruku“ při rozhodování o závěrečných operacích 2. sv. války v Evropě.

Eisenhower v roli nejvyššího západního vojevůdce a současně politika v Evropě

Eisenhower byl především voják, absolvent West Pointu, kde do té doby nejvyšší mezinárodní politika hlavním vyučovacím předmětem nikdy nebyla. Eisenhower tak byl vlastně po Rooseweltově smrti pasován ke své již vykonávané funkci nejvyššího vojenského velitele i do role nejvyššího amerického (a také spojeneckého) politika, na kterou prostě „neměl“! Plnil především svůj původní úkol: porazit Hitlera!

Nebylo pro něj snazší při všeobecné vědomosti o Benešově příchylnosti k Moskvě Československo ze svých závěrečných plánů úplně vynechat a eliminovat tak nebezpečí nasazení „kukaččího vejce“ do bloku jím osvobozených zemí západní Evropy? Tomu by odpovídal i jeho záměr obsadit beze zbytku německé říšské území, tedy včetně bývalých čs. pohraničních území odstoupených v Mnichově Hitlerovi a i na amerických vojenských mapách uváděných jako území německá! Na jejich dobytí byl orientován americký postup do 4. května 1945. Teprve aktuální vývoj taktické situace přinesl možnost dalšího amerického postupu do nitra Čech, zahájený 5. května 1945, který se ale Sověti zoufale snažili co nejvíce zpomalit a územně omezit, což se jim díky Eisenhowerově neprozíravosti nakonec „dokonale“ podařilo.

Konec Benešovy role po vztyčení „železné opony“

Další politický vývoj je dostatečně známý: na počátku roku 1948 již bylo zcela zřejmé, že „železná opona“ mezi Západem a Východem, kterou svým známým projevem ve Fultonu predikoval Winston Churchill, již má zcela ostré kontury. Moskvě už přestávalo stačit mít za spojence stále ještě v některých ohledech demokratické Československo „západního střihu“. Potřebovala je už mít zcela pod svojí kontrolou, kterou jí Beneš až tak stoprocentně nemohl zajistit − s ohledem na své vazby na Západ. A je možné, že také při nebezpečí, že by se jako agent Moskvy prozradil? Udeřila zde tehdy už Moskva „natvrdo“ a využila ho k jeho poslední promoskevské akci – k přijetí demise demokratických ministrů a k otevření cesty Gottwaldovi na Hrad a jeho ministrům do vlády? Sehrál zde Beneš úspěšně svoji v Moskvě mu určenou poslední roli, aby se dále už hrálo jen podle „komunistických not“?

Chvalozpěv na Beneše

Jak jsme avizovali již v úvodu naší stati, byla po válce, v r. 1947, v Praze v českém překladu vydána kniha „Dr. Beneš“, jejímž autorem je skotský spisovatel Compton Makenzie, napsaná ve 2. polovině r. 1944. Prezident Beneš je zde objektem spisovatelovy literární životopisné práce, resp. v její druhé části účastníkem interview, které s ním spisovatel vede v roli reportéra kladoucího otázky a zaznamenávajícího prezidentovy odpovědi. Na první pohled zcela objektivní práce, snažící se o maximální nestrannost. Na konečné podobě knihy oba protagonisté podle autorova vyjádření pracovali až do jejího prvního anglického vydání v r. 1946.

Beneš pilným, budovatelem blaha pro svoji zemi

Při hlubším posouzení ale přichází jiný dojem: pečlivě propracovaná životopisná část prezentující Beneše jako neúnavného, téměř neomylného „dělníka“, pracujícího na „velkostavbě“ nazvané Československá republika, nepřipouštějícího žádné velké omyly − např. v podobě konfliktů doutnajících na základě ignorování snah o národnostní sebeurčení ve vzniklé republice, jehož se dožadovali především „čeští Němci“, později zvaní „sudetoněmeckými Němci“, a také Slováci, do jisté míry i „čeští (resp. slezští) Poláci a „slovenští Maďaři“.

Oslava neomylného státníka

Benešův životopis je zde pojat jako velká oslava neomylného státníka, nepřízní osudu Hitlerem zadupaného do země, všemi spojenci zcela zrazeného a vydaného jemu napospas, který povstal jako bájný Fénix z popela a jako neomylný kormidelník, je po své abdikaci a odjezdu z okleštěné republiky nakonec přece jenom všemi „velkými hráči“ na protinacistické straně uznán za jediného právoplatného „lodivoda“ své země.

Z knihy si čtenář odnáší tyto zásadní informace:

- Beneš se stal v otázce Mnichova obětí gangsterské politiky A. Hitlera, proti níž nebylo obrany;

- Kniha ospravedlňuje celý jeho postup, prezentuje ho jako tehdy jediné možné řešení;

- Kniha se ale vůbec nezmiňuje o Benešově předchozím úmyslu odstoupit Hitlerovi dobrovolně část čs. pohraničí (což lze kvalifikovat jako nedokonaný pokus o vlastizradu).

První část knihy tak vyznívá jako obhajoba celého Benešova jednání ve věci „Mnichovská dohoda“, snaží se přesvědčit, že jiná cesta neexistovala.

Chybějící odpovědi na ožehavé otázky

Kniha se dotýká i jiných situací, a to tím, že se o nich vůbec nezmiňuje – např.:

− z valné části neúspěšného domácího protinacistického odboje organizovaného resp. podporovaného exilovou vládou v Londýně vč. neúspěchu Benešova pokusu vyvolat na území Protektorátu Čechy a Morava všeobecné povstání pod heslem „Podpalte Československo“;

− v případě likvidace Heydricha absolutní „ticho po pěšině“, žádná, ani sebemenší zmínka o historii této akce, o níž Beneš jako exilový prezident, hlava čs. exilové vlády, nemohl nemít povědomost - která se nemohla odehrát bez jeho vědomí za jeho zády!

− v knize sice existuje zmínka o vyhlazení Lidic, avšak bez jakéhokoliv vztahu k likvidaci Heydricha, žádná zmínka o tom, že existoval domácí protinacistický nekomunistický odboj, jehož nejenom vedoucí účastníci (sic!) byli až na vzácné výjimky po Heydrichově smrti do konce války zlikvidováni a že po válce pak nebyl téměř nikdo, kdo by mohl vytvořit hráz moskevské „invazi“.

Druhá část knihy

Druhá část knihy, napsaná jako záznam interview jejího autora s prezidentem Benešem, popisuje na mnoha stránkách přípravy na uzavření smlouvy se Sovětským svazem, jeho cestu do Moskvy a zpět do Londýna, kterou absolvoval přes Irán a sovětské Zakavkazí. Podrobně popisuje mnoho situací s podpisem smlouvy spojených, jednání, která vedl. Vyjadřuje velký obdiv k Sovětskému svazu a k jeho nejvyšší hlavě – maršálu Stalinovi, obklopenému jeho věrnými „přitakávači“, plnícími bezvýhradně jeho pokyny. Tyto části knihy jsou popisem úžasné selanky zažívané při jeho návštěvě, vyjádřením bezmezného obdivu k „výdobytkům socialismu v SSSR“ směle konkurujícími Fučíkově reportáži nazvané „Země, kde zítra již znamená včera“, popisem kandidujícím na ještě bombastičtější název, dejme tomu „Země, kde zítra již znamená předevčírem“; žádná zmínka o tom, jakým způsobem se Stalin vypořádal a vypořádává s jemu nepohodlnými nejen jedinci, ale celými skupinami, ba dokonce celými národnostními skupinami, atd., atd., žádná zmínka o Stalinových čistkách, o hladomoru na Ukrajině, o paktu Molotov – Ribbentropp a dělení Polska, o Katyňském masakru, o anexi pobaltských republik atd.

Bez závěrečné Benešovy „supervize“, eliminující jakékoliv náznaky stínu, autorem díla třeba jen nedopatřením vrženého, padajícího na jeho, Benešovu, osobu, by se její obsah zřejmě nikdy na její stránky nebýval dostal!

Význam knihy

Význam této oslavné knihy je v tom, že přináší Benešova nijak neupravená aktuální vyjádření, odlišující se od jeho pozdějších poválečných vyjádření, tvarovaných již jeho oportunismem do podoby, vyžadované dobou stále více se vzdalující okamžiku, kdy své odpovědi spisovateli Comptonu Mackenzie diktoval.

Beneš v knize prezentuje svoji nezpochybnitelnou virtuozitu přesvědčit svým podáním věcí díky své geniální výřečnosti de facto kohokoliv o své pravdě. K anglickému vydání knihy dochází v době restaurování jeho prezidentské suverenity – po jeho novém zvolení do této funkce 19. června 1946, kdy je plný nadšení ze svého návratu na výsluní, kdy jak se zdá, je jeho fatální selhání − složení zbraní v souboji s Hitlerem − zapomenuto, a dle jeho přání a přičinění naopak prezentováno jako jeho konečné grandiózní vítězství.

Několik vše vystihujících pasáží z interview C. Mackenzie – E. Beneš

Byla to dlouhá a namáhavá cesta, ale byla často zpříjemněna úchvatnými pohledy a ohromujícími dojmy a hlavně − byli jsme plni velkého očekávání. Smlouva byla podepsána 12. prosince 1943 Molotovem a Fierlingerem. Stalin, Kalinin, Vorošilov, Kornejčuk a já jsme byli této ceremonii přítomni. Byl to skutečný obřad. Den po podepsání byla smlouva ratifikována. (Autorská poznámka: Kornejčuk Alexander – zástupce ministra zahraničí SSSR Vjačeslava Molotova)

Měl jsem v Moskvě nejen četné schůzky s ústředními představiteli sovětské státní správy, ale navštívil jsem také továrny, vojenské podniky, kulturní střediska, vědecké ústavy, knihovny, divadla a biografy. Mluvil jsem s dělníky, inženýry, průmyslovými řediteli, dílovedoucími továren, prostými vojáky, generály, politiky, diplomaty, umělci, univerzitními profesory a spisovateli. Získal jsem tak velmi zajímavý přehled o práci a životě v Rusku.

Pokud jde o Československo, pozoroval jsem upřímnou, souhlasně a s nadšením přijímanou a hluboce založenou snahu po spolupráci s Čechy a Slováky a skutečný, téměř vášnivý zájem o slovanské dorozumění. Všude přijímali Československo jako skutečnost a všichni se zřejmě snažili vybudovat spolehlivé, opravdové a trvalé vzájemné vztahy mezi oběma státy a oběma spřízněnými národy. Na cestu do Ruska budu vždy vzpomínat s láskou. Jsem si jist, že se brzy ukáže, že to byla moje nejdůležitější cesta vůbec.

Po schůzkách se všemi význačnými sovětskými státníky a po ukončení hlavních porad jsem poslal Masarykovi (autorská pozn.: Jan Masaryk, ministr zahraničí čs. exilové vlády v Londýně) pro československou vládu tuto zprávu:

1. Všechny mé politické rozhovory a jednání byly až doposud vedeny v plné shodě, v přátelství a se vší srdečností. Dvě schůzky se Stalinem, vždy pozdě večer, jichž se také účastnili Kalinin a Molotov, byly zvláště důležité.

2. S Molotovem jsme soustavně probrali zásadní body každé jednotlivé otázky, týkající se naší společné politiky – poválečného postavení Německa a Maďarska, odsunu německého obyvatelstva, společných hranic, spolupráce ve věcech vojenských a hospodářských. Diskutovali jsme také o potrestání válečných zločinců a zvláštní pozornost jsme věnovali otázce povahy a formy příměří, předvídaného v čs. – sovětské smlouvě.

Velmi podrobně jsme probrali problémy příští slovanské politiky a výsledky obou spojeneckých konferencí v Moskvě a v Teheránu. Každá jednotlivá otázka byla několikrát probrána na mých poradách se Stalinem, zejména na příklad budoucnost Německa a Maďarska, odsun německého obyvatelstva, polská otázka a otázka československých hranic. Oba, Stalin i já máme na prodiskutované otázky naprosto stejný názor.

3. Výsledky všech jednání lze považovat za naprosto úspěšné.

4. Sovětské Rusko se od poslední mé návštěvy roku 1935 myšlenkově zcela mimořádně vyvinulo. Pozoruji znatelný pokrok. Ale bylo by chybou pohlížet na věci, jako je zrušení internacionály, obnova pravoslavné církve jako státně uznané instituce, spolupráce se Západem a slovanská politika, jako na pouhou taktiku. Pokrok k nové ruské říši, decentralizované, poskytuje slušné a trvalé místo všem sovětským národům, prodchnuté novou demokracií – zdá se být nepopiratelnou skutečností. (Autorská poznámka: Komunistická internacionála, tzv. Kominterna − zvaná též Třetí internacionála, mezinárodní komunistická organizace, založená v Moskvě r. 1919, jejímž cílem bylo šířit myšlenky komunismu a „všemi prostředky, včetně použití ozbrojené síly, bojovat za svržení světové buržoazie“. V r. 1943 byla zrušena s cílem čelit hitlerovské propagandě tvrdící, že se Moskva hodlá vměšovat do vnitřních věcí jiných zemí a bolševizovat je, taktéž jako vstřícné gesto vůči západním Spojencům. Po válce ji ale v roli nástroje k řízení světového komunistického hnutí nahradila tzv. Kominforma.)

Rusko se ujme vedení slovanských národů a získá pro sebe a pro slovanské země zcela novou a silnou posici v evropské i světové politice. Sympatie pro Československo jsou zcela všeobecné a naše posice je zde podle všeho velmi silná. Na smlouvu pohlížejí jako na začátek nového a důležitého údobí politického vývoje mezi slovanskými zeměmi.

5. Předložil jsem sovětské vládě několik návrhů na odsun německého obyvatelstva a na hospodářskou spolupráci. Obecně lze říci, že budou naše návrhy upřímně podporovány věrným a spolehlivým spojencem.

6. Jsem přesvědčen, že lze s plnou důvěrou očekávat, že Sovětský svaz bude přesně zachovávat všechny své smlouvy a dohody, a to nejenom pokud de o Československo, ale zejména také, pokud jde o Velkou Britannii a Spojené státy americké. Anglosasové mohou spolehnout, že vše, co Sověty slíbily udělat a podporovat, skutečně také udělají.

7. Za celého jednání nedošlo ani jednou k tomu, že by nebyli sovětští zástupci zdůrazňovali ve vhodném okamžiku, že se jich vnitropolitické věci československé netýkají a že se do nich nebudou vměšovat.

8. Měl jsem několik dlouhých rozhovorů s našimi komunistickými poslanci, kteří jsou nyní v Rusku, a mám plnou důvěru, že se tito poslanci připojí v přechodné době po německé porážce k jednotné národní frontě.

Měl jsem v Moskvě důležitá jednání o československé armádě na sovětském území a o jejím dalším vývoji. Jednali jsme o této otázce se Stalinem a jeho štábem v sovětském ministerstvu války.

Doplňkem k všeobecné spojenecké smlouvě československo-sovětské byla pak v Londýně podepsána zvláštní vojenská smlouva mezi Československem a Sovětským svazem.

Rozpravu o Polsku zahájili jsme s Kornejčukem vlastně už v Bagdadu. Podrobněji jsme jednali o polských věcech se Stalinem, Kalininem, Molotovem, Vorošilovem a Kornejčukem za návštěvy Bolšeho těatru. Bylo to při představení baletu Sněguročka; po rozhovorech ve velmi dlouhých divadelních přestávkách zdržel jsem se v divadle po představení a zůstal jsem dlouho do noci ve společnosti svých hostitelů; v salonku vládní lože projednali jsme polskou otázku do všech podrobností.

Benešovo nadšené líčení jeho pobytu v Sovětském svazu zabírá v knize Comptona Mackenzie velice mnoho místa. Pozornosti zasluhuje i naprosto nadšené vylíčení jeho zážitků při návratu z Moskvy, během zastávky v Azerbajdžanu, kam Benešova delegace dojela vlakem a byla pak přinucena se zde zdržet z důvodu nepříznivého počasí, které údajně znemožnilo navazující let do Teheránu. Beneš byl ubytován v domě azerbajdžanského prezidenta a barvitě vylíčil své zážitky z návštěv nejrůznějších podniků (včetně naftařských) a institucí, kulturních pořadů specielně pro něj zorganizovaných atd.

Uzavřeme úryvky z mimořádně poučné knihy, popisující ve své druhé části grandiózní Potěmkinovu vesnici vystavěnou na Benešovu „počest“, jeho vyjádřením k návštěvě této sovětské republiky:

Všichni občané v azerbajdžanské republice jsou spokojeni: bohatnou ze svého petroleje a z výroby svých velkých továren; mají báječné podnebí a –byť by to znělo neuvěřitelně – jejich národním ovocem je pomeranč, mandarinka.

Dospěl jsem k závěru, že tento lid se svým presidentem, národním parlamentem a národním divadlem, svou universitou a svým tiskem, užívajícím národního jazyka (psaná i tištěná písmena jsou převodem z novodobé turečtiny), je z nejšťastnějších, jež jsem kdy poznal.

Proč se téma Benešovy role od Mnichova až do nástupu komunistů v ČSR v roce 1948 nově vynořuje?

Po pádu režimu „reálného socialismu“ se vše dlouho jevilo, vyjádřeno fotografickým názvoslovím, černobíle – černá byla negativním atributem všeho „socialisticky prorežimního“, bílá atributem přicházející „nové doby“, umožňující svobodnou výměnu informací bez cenzury, svobodný pohyb a mnoho doposud jen vysněných zážitků. Prostě – nový, doposud neznámý život!

Toto černobílé vidění se samozřejmě postupně měnilo v obraz ve stupních šedi. Určitým přidáním stupňů intenzity kontrastu a ostrosti teprve v takovém okamžiku vystupují na snímku doposud skryté kontury – siluety, které lze jednoznačně rozpoznat a začít zkoumat.

V podobné situaci se česká společnost ocitla po pádu bývalého režimu, který měl své dlouho pevně stojící, pevně ukotvené modly přirovnatelné k sochám na Velikonočních ostrovech.

Náhle se ale objevily postavy, které padlý režim nikdy do svého vyvoleného božstva nepočítal, naopak s nimi zacházel jako s pohany, neuznávajícími jeho „komunistické evangelium“. Učily se o tom ve škole celé generace. A najednou se zde takové postavy zjevily jako protipól toho „komunistického božstva“. Naskytla se příležitost je proti tomuto „božstvu“ postavit. Dlouho se nezkoumalo, zda si to skutečně zaslouží, zda u nich třeba nepřevažují negativní rysy, při jejichž znalosti bychom je do jednotné fronty proti „komunistickému božstvu“ nepostavili.

Stále vyšší stupeň výměny informací, stále větší možnosti v přístupu k novým, doposud skrytým informacím, s sebou přináší možnost stále hlouběji pronikat do historie různých událostí i skrytých zákoutí jejich protagonistů. Taková zkoumání tady posléze nastala a nadále probíhají – nejenom jako jistý druh záliby, ale hlavně jako velký přínos pro poučení se z doposud skryté minulosti.

To je i případ někdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše, postavy, která zásadně ovlivnila naše životy v minulosti, a jejíž vliv se zprostředkovaně v mnoha aspektech stále projevuje a ovlivňuje i naši současnost.

Bohuslav Bob Balcar, autor

___________________

Využité informační prameny

▪ „Dr Beneš“ / Mackenzie C. /Vydavatelstvo Družstevní Práce, Praha 1947

▪ „Z Normandie přes Adeny až k nám − Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie“ /Balcar B./ ISBN 978-80-88220-01-5

cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda

https://de.wikipedia.org/wiki/Hans_Bernd_Gisevius

https://en.wikipedia.org/wiki/Compton_Mackenzie

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.