Útok 2. praporu Rangers na „Stěnu smrti“ v Normandii nepřestává fascinovat ani více než 80 let poté

Poměrně nevelký prostor v předpolí tohoto neobyčejného památníku, zelenající se na jaře svěží trávou, je poset ohromnými hlubokými krátery. Doslova malý kousek měsíční krajiny na zemském povrchu!

Na více místech nad úroveň terénu vyčnívají jakési zelené travnaté hrby. A v místech, kde není žádný kráter, je několik prohlubní obehnaných betonovou zídkou jako dětské brouzdaliště bez vody. Krátery zde zanechaly spršky leteckých pum, které na toto místo vysypaly ze svých pumovnic spojenecké bombardéry. Zelené hrby se při pohledu zblízka promění v bytelné železobetonové bunkry. Pozorovací průzory těch situovaných přímo na hraně skály, do níž v hloubce 30 metrů naráží příboj, se šklebí na vody průlivu La Manche i na pláže po obou stranách útesu, dětská „brouzdaliště“ jsou pozůstatky kruhových protiletadlových palebných postavení. Bunkry postavené dále od hrany skály plnily úkol ochrany obsluh obranných těžkých zbraní a zásob munice před bombardováním.

Při cestě z parkoviště na toto prostranství návštěvníka „vítá“ jedno z šesti dalekonosných 155 mm děl obávané baterie, jejímž posláním se stalo poté, kdy byla již na počátku války ukořistěna francouzské armádě, pomáhat německé branné moci odrazit jakýkoliv pokus Spojenců o vylodění na evropském kontinentě. Vítejte na mysu Pointe du Hoc!

Pozemek pod památníkem je kouskem výsostného území Spojených států amerických, který byl k jeho stavbě a k poctě těch, kteří mys dne 6. června 1944 dobyli, vyčleněn z území Francie. V den 40. výročí vylodění v Normandii a dobytí mysu památník slavnostně odhalil tehdejší prezident USA Ronald Reagan. Jste na vrcholu „Stěny smrti“!

Mission impossible! – I teoreticky téměř nesplnitelný úkol !

Spojenecké vrchní velení bylo francouzským ilegálním Hnutím odporu původně informováno o tom, že na této vysoké skále nechal vrchní velitel obrany tzv. Atlantického valu, maršál Erwin Rommel, umístit baterii těžkých dalekonosných děl, schopných zcela ohrozit velkou část oblasti zvolené pro invazi. Mys se vypíná v místě, nacházejícím se takřka uprostřed prostoru, na němž se ze směru pohledu jeho německých obránců vlevo ve vzdálenosti 10 km prostírá invazní pláž Utah, vpravo o něco blíže pláž Omaha.

Dobytí obou těchto vyloďovacích pláží bylo v plánech operace Neptun (jako 1. fáze operace Overlord) svěřeno americkým jednotkám. Pláž Omaha měla dobýt 29. US pěší divize (Blue-Grey Division/Modrošedá divize) společně s 1. US pěší divizí (Big Red One/Velká rudá jednička). Dále k východu se rozprostíraly invazní pláže vybrané k útoku britských a kanadských sil – Gold, Juno a Sword.

Z vnitrozemí byla postavení této dělostřelecké baterie a dalších zbraní hájena systémem bunkrů, zákopů, ostnatého drátu a minových polí. Než by si k nim z této strany byly schopny invazní jednotky z pláží, kde se vylodily, probojovat cestu, mohla by tato děla vylodění velmi ztížit, případně zcela znemožnit. Jednotky americké 82. a 101. výsadkové divize, které v noci z 5. na 6. června seskočily v prostorech poměrně nedaleko odtud, by také nemohly včas přes všechna obranná postavení proniknout a účinně zasáhnout. (Výjimka potvrzující pravidlo zařídila, že se při nočním seskoku několik výsadkářů sneslo v těsné blízkosti „Stěny smrti“ a po jejím dobytí se ze svého úkrytu připojilo k rangerům, bránícím se s vynaložením všech sil německým pokusům o znovudobytí mysu).

Může-li se někdo pokusit o nemožné, mohou to být jedině Rangers!

Jediným teoreticky možným řešením bylo zdolání oné 30m vysoké „Stěny smrti“! Samotnému spojeneckému vrchnímu velení se úkol, který rangerům zadalo, zdál být pouze teoreticky splnitelným, nicméně, pokus musel být učiněn. Vrchní velení si bylo vědomo toho, že ani opakované intenzivní bombardování nemusí dělostřeleckou baterii zcela umlčet a že je nutné, aby její vyřazení pojistily „ruce a nohy“ amerických pěších jednotek. K takovému úkolu byli nejpovolanější právě Rangers – elitní přepadové jednotky, vyzbrojené lehkými zbraněmi, skvěle vycvičené po vzoru britských „Commandos“ ke zvláštním způsobům boje, hlavně k přepadovým akcím protivníkem zcela neočekávaných, maximálně odolné a spolehlivé. Za tím účelem byla pro Den-D vytvořena tzv. Provisional Ranger Group – Dočasná bojová skupina Rangers, složená z obou kompletních praporů – 2. a 5. pod velením pplk. Jamese Ruddera.

Po vyřazení dělostřelecké baterie mělo Úkolové uskupení A provést výpad z dobytých pozic směrem na jih, kde ve vzdálenosti cca 1,5 km probíhá paralelně s pobřežím spojovací silnice Arromanches-les-Bains – Grandcamp-Maise. Úkolem bylo zamezit po ní pohybu nepřátelských vojsk, který by znamenal ohrožení obou amerických vyloďovacích pláží Utah a Omaha, a zničit komunikační linky položené podél ní.

Plnění zdánlivě nesplnitelného

6. června 1944 dorazilo na úpatí mysu Pointe du Hoc, tvořeného úzkým pruhem písku a štěrku, nyní rozbitého předchozím bombardováním ze vzduchu i z lodí, ve vyloďovacích člunech silně rozbouřeným mořem a německou palebnou přehradou 225 příslušníků tří rot 2. praporu Rangers (D-Dog, E-Easy a F-Fox), Úkolového uskupení A/Task Force A. Každá rota měla 64 příslušníků, doplňovala je velitelská četa v síle 33 mužů. Původní plán útoku na mys Pointe du Hoc počítal s tím, že roty E a F zaútočí z východní strany mysu, rota D ze západní (viz obr. č. 11)

Po signálu o jeho včasném dobytí (nejpozději v 07:10 hod.) k němu měly ve vyloďovacích člunech dorazit posily v podobě Úkolového uskupení C/Task Force C (roty A-Able, a B-Baker z 2. praporu Rangers a celý 5. prapor Rangers), nacházející se v té době ještě na moři, aby své bojové druhy na jeho vrcholu posílily.

Protože k dobytí došlo z více příčin později (viz dále), takže posilové jednotky signál v očekávanou dobu neobdržely, odklonily svůj útok podle náhradního plánu k dobytí pláže Omaha v sestavě 116. bojové plukovní skupiny, jejíž jádro tvořil 116. pěší pluk 29. US pěší divize doplněný hlavně obojživelnými tanky a útočnou jednotkou ženistů (viz obr. 13, 14).

29. US pěší divize při útoku na pláž Omaha disponovala také bojovníky, kteří za sebou měli rangerský výcvik v dočasném 29. praporu Rangers, po jehož absolvování byli převeleni zpět ke své původní divizi.

Dobytí a udržení mysu se stalo výhradní záležitostí jednotek Rangers

Opusťme nyní na chvíli dění na úpatí mysu Pointe du Hoc a věnujme se dalším jednotkám Rangers, které měly útok na hlavní cíl podpořit svými bojovými akcemi východně od mysu.

Úkolové uskupení B/Task Force B tvořené rotou C - Charlie z 2. praporu Rangers, rotou obojživelných tanků 743. tankového praporu a částí roty A 116. plukovní bojové skupiny mělo při vylodění za svůj hlavní cíl dobytí mysu Pointe de la Parcée (viz obr. 11), nacházejícího se mezi mysem Pointe du Hoc a obcí Vierville-sur-Mer, na samém západním konci pláže Omaha, v nejzápadnější části sektoru Charlie, na jeho rozhraní s podúsekem Dog-Green, kde plánovači invaze vyznačili první výstup z pláže na plató nad ní a označili jej šifrou D-1. Rangeři zde měli zlikvidovat německá hnízda odporu, hájící dělostřelecké postavení, které pálilo na přijíždějící lodě, a boční palbou ohrožovalo západní úseky pláže Omaha, a také radarovou stanici. Dobytí mělo také ulehčit 116. plukovní bojové skupině průnik z pláže výstupem D-1 na plató a dobytí obce Vierville-sur-Mer. Pak se mělo Úkolové uskupení B/Task Force B společně s Úkolovým uskupením C/Task Force C vydat terénem na pomoc Úkolovému uskupení A/Task Force A, držícímu Pointe du Hoc.

Když se vyloďovací čluny Úkolového uskupení B/Task Force B 10 minut za čluny roty A ze 116. plukovní bojové skupiny přiblížily k pobřeží, byli jeho vojáci ještě z palub člunů svědky doslova popravy většiny příslušníků této roty A, kterou na nich vykonaly německé zbraně dříve, než většina z nich mohla své čluny opustit. V prvních několika minutách zůstala naživu pouhá třetina původního počtu roty. Do tohoto pekla nyní vjely také čluny Úkolového uskupení B/Task Force B, vč. 3. roty (C - Charlie) od 2. praporu Rangers, pod velením kapitána Ralpha Goransona. Mnoho jejích příslušníků okamžitě stihl stejný osud jako většinu roty A ze 116. plukovní bojové skupiny. Ztráty byly 50 %!

2. četa rangerů z 3. roty (C) pod velením poručíka Sida Solomona zaútočila na hlavní cíl jejich úkolového uskupení – mys Pointe de la Parcée. Za pomoci lan a do půdy svahu zarážených bajonetů se vojáci pomalu, ale jistě blížili k jeho vrcholu. Když velitel čety zdolal příkrou stěnu, zjistil, že mu z ní zůstalo 9 bojeschopných mužů. Hlavní práci za rangery ale již předtím vykonalo lodní dělostřelectvo. Bunkr s děly byl zničený stejně, jako radarová stanice. Spolu s dalšími rangery, kteří se postupně dostali až nahoru, vyčistili od nepřítele zákopy a trosky opevnění. Krátce nato sem dorazil s hlídkou i velitel roty kapitán Goranson, a mohl se také přesvědčit o výsledku útoku.

Úkolové uskupení C / Task Force C

Úspěšné dobytí Pointe du Hoc měli rangeři oznámit v té době na moři čekajícímu Úkolovému uskupení C, složenému ze dvou rot 2. praporu Rangers (A-Able + B-Baker) a celého 5. praporu Rangers, aby tak nasměrovalo své vyloďovací čluny pod útes a přišlo nahoru posílit roty Úkolového uskupení A. Po konsolidování pozic měly jejich spojené síly posílené ještě 1. praporem ze 116. plukovní bojové skupiny 29. pěší divize (116th RCT – Regimental Combat Team) a stroji 743. tankového praporu vyrazit na západ, kde se ve vzdálenosti cca 3 km, nedaleko dnešního dvojměstí Maisy -Crandkamp, nacházel další významný německý obranný bod, jehož děla byla hrozbou pro celou vyloďovací pláž Utah.

Protože do 07:10 hod. Úkolové uskupení C z Pointe du Hoc žádný signál neobdrželo, začalo se řídit náhradním plánem – jejich výsadkové čluny zamířily východním směrem k úseku Dog-Green vyloďovací pláže Omaha. Úkolem č. 1 bylo v tomto případě dobytí obce Vierville-sur-Mer, situované cca 600 m od vyloďovací pláže (viz obr. č. 13, 14)

Mysu Pointe du Hoc měly jednotky tohoto uskupení dosáhnout po souši, využít přitom terénu předtím již od nepřítele vyčištěného Úkolovým uskupením B. Pokud by do té doby nebyla děla na mysu zlikvidována Úkolovým uskupením A, měli se toho zhostit právě příslušníci Úkolového uskupení C.

Jakmile se jeho vyloďovací čluny přiblížily na dostřel nepřátelských zbraní umístěných v bunkrech na svazích nad podúsekem Dog-Green, nastalo peklo v podobě husté kulometné a minometné palby. Postihla je stejně, jako Úkolové uskupení B vpravo od nich.

„Rangeři, vpřed! Veďte ostatní!“

Mezi vojáky, kterým se podařilo přebrodit v palbě na pláž a ukrýt se před ní za jakoukoliv překážkou, kterou našli, se pohyboval zástupce velitele 29. pěší divize, brigádní generál Norman Cota, snažící se otřesené vojáky povzbudit a vyburcovat je k dalšímu postupu vpřed. Když narazil na skupinu rangerů, zeptal se jich, co jsou za jednotku. „My jsme Rangers, pane!“, zazněla odpověď několika z nich najednou. „Rangeři, vpřed! Veďte ostatní!“, zvolal na ně. Rangeři se opravdu zvedli do útoku a strhli s sebou i ostatní. Cestu z pekla pláže se podařilo prorazit. Generálova výzva, znějící v angličtině „Rangers, lead the way!“ se stala bojovým heslem jednotek Rangers, platným i dnes.

Významná role 5. praporu Rangers v pravý okamžik

Ve stejné době, kdy rangeři z rot A a B 2. praporu těžce krváceli pod hustou nepřátelskou palbou na podúseku Dog-Green, se pplk. Schneider, velitel 5. praporu Rangers a současně Úkolového uskupení C/Task Force C, ve svém vyloďovacím člunu rozhodl odklonit osu plavby více na východ a vylodit své muže v užším podúseku Dog-White. Zkušený veterán Schneider využil hustého dýmu, stoupajícího proti nepřátelským palebným postavením z hořících trosek a trávy, jako dokonalé kouřové clony, dovolující nepříteli vést palbu pouze„nazdařbůh“, bez možnosti přesně zamířit. Tak se mu podařilo vylodit svůj 5. prapor s podstatně menšími ztrátami. Aniž by to tehdy zřejmě býval tušil, jeho rozhodnutí bylo později vyhodnoceno jako jedno z těch, která podstatnou měrou přispěla k tomu, že se situace během dopoledne i na pláži Omaha obrátila ve prospěch invaze. Jeho rangeři se okamžitě připojili ke zbytkům rot 2. praporu Ragners a 116. pluku. Společně zaútočili na nejbližší vytýčený cíl – obec Vierville sur Mer, kde se měli zkonsolidovat a okamžitě po souši vyrazit na pomoc rangerům držícím Pointe du Hoc. Vysoké ztráty, které ale zdecimovaly Úkolové uskupení C dole na pláži, včetně zničení většiny doprovodných strojů 743. tankového praporu (potopení v hluboké vodě), okamžitý útok znemožnily.

Záchrana vojína Ryana

Zde se dostáváme k možnosti odpovědět na často kladenou otázku těch, kdo shlédli film Stevena Spilberga „Zachraňte vojína Ryana!“ Jednotka, která se vydává pod velením Toma Hankse v roli kapitána Johna Millera hledat Ryana, je komandem z 2. praporu Rangers a otázka tedy zní – vždyť tento prapor útočil na Pointe du Hoc, a jak tedy mohl být na pláži Omaha? Skutečnost je ale taková, jak jsme ji právě popsali. Rangers z 2. praporu se vylodili i na pláži Omaha. Tím je jejich přítomnost zde i ve filmu vysvětlena.

Plány a skutečnost se mnohdy diametrálně liší

Výsadkové čluny Úkolového uskupení A/Task Force A (roty E, F, D) pod velením samotného pplk. Ruddera se blížily k francouzskému pobřeží. Asi 1000 m od skály trčící z moře před samotným mysem, Rudder zpozoroval, že plavba člunů probíhá k nesprávnému cíli. Svoji roli sehrálo bouřlivé moře, silný proud strhávající lodě na východ, a bohužel i navigační chyba lodivoda, který zaměnil mys Pionte du Hoc s mysem Pointe de la Parcée, cílem Úkolového uskupení B/Task Force B. Rudder vydal příkaz, aby se všechny čluny otočily doprava a podél skal zamířily ke správnému cíli. Teprve, když byly v těsné blízkosti skalní stěny, rozpoznal svůj omyl i lodivod, a přestal konečně protestovat.

Několik Rudderových člunů se během plavby v rozbouřeném moři potopilo, někteří rangeři přitom s těžkou výstrojí a výzbrojí utonuli. Hodně se jich ale podařilo zachránit posádkám ostatních člunů, takže mohli v útoku pokačovat. Zpoždění však již bylo značné. Místo v 06:00 hod. dorazily Rudderovy čluny na úpatí mysu teprve kolem 07:10 hod. Předtím ale musely proplout téměř pětikilometrovým úsekem pod palbou německých obránců Pointe du Hoc, kteří se stačili vzpamatovat a zorientovat po těžkém ostřelování z britských a amerických lodních děl. Rota D se už nestihla přemístit na západní stranu útesu a zahájit útok nahoru z původně plánovaného místa, na Rudderův rozkaz se připojila k výsadku na východní straně mysu. Velitelský člun s podplukovníkem Rudderem, jeho štábem a částí roty E přistál jako první – nezasažený nepřátelskou střelbou (situace viz obr. 11).

První kontakt se „stěnou smrti“

Nad hlavami rangerů, kteří v cílovém místě díky bouřlivému počasí, nepřátelské palbě, ale hlavně velké navigační chybě britského lodivoda, přistáli později, než bylo původně naplánováno, se zvedala zcela kolmá, 30 m vysoká skála a jejich bojovým úkolem bylo se na ni vyšplhat z úzkého pruhu pevniny omývaného vodami průlivu La Manche. Tím ale úkol nekončil, protože splněn beze zbytku mohl být teprve tehdy, až bude zničena německá posádka, střežící a obsluhující celý hrozivý arzenál zbraní -především šesti 155 mm děl, ukořistěných v r. 1940 poražené francouzské armádě, těžkých kulometů a minometů; až bude jisté, že odtud na žádnou z invazních lodí, ani na žádného vojáka na vyloďovacích plážích nepoletí jejich smrtonosné salvy!

Ke zdolání třicetimetrové kolmé stěny byli rangeři vybaveni lany, opatřenými na konci kotvičkami, které měly uvést do pohybu k hraně útesu raketky, odpalované přímo z vyloďovacích člunů ještě před tím, než se spustily jejich vyloďovací rampy, anebo i ručně po dosažení pláže Mnoho z nich však až do požadované výše nedoletělo, lana nasáklá vodou byla příliš těžká. Útok nacvičovali rangeři ve Velké Británii mnohokrát, bohužel, s takovýmito nepříznivými povětrnostními podmínkami se při nácviku nepočítalo. A také ne s tím, že budou na povel vyloďovacích důstojníků vysazeni z invazních lodí do výsadkových člunů ve větší vzdálenosti, která se ještě prodlouží navigační chybou, takže pod skálu nakonec ti, kteří předtím nezahynou v nepřátelské palbě, dorazí promočení velice chladnou vodou, mnozí s žaludečními potížemi, v první chvíli zcela dezorientovaní. Překonání úzkého, ale hlubokého a bouřlivého pruhu vody k pevnému úpatí útesu si také vyžádalo několik životů.

Tam, kde se podařilo lana na hraně útesu kotvičkami zachytit, byli vojáci při šplhání do výše ohroženi nepřátelskou palbou, ale i sesuvy velkých mas kamení a zeminy nasáklých deštěm, uvolněných předchozím bombardováním. Kromě provazových žebříků a lan přišly ke slovu i kovové skládací žebříky. Jeden druh rangeři obdrželi od londýnských požárníků.

Henry Fonda mezi pomocníky Rudderových rangerů

Na vojáky zdolávající stěnu i na jejich spolubojovníky u jejího úpatí pršely granáty i kusy skály vrhané německými obránci. Ne všem se podařilo na lanech udržet, takže se zřítili zpět k úpatí skály. Část rangerů odtud kryla své kamarády zdolávající stěnu palbou z lehkých kulometů, která si v několika případech mohla připsat úspěšné zásahy v podobě nepřátel, padajících z okraje útesu. Díky dobře mířené palbě kanónů dvou torpédoborců, jejichž kapitáni je riskantními manévry dokázali přiblížit do nejvýhodnějších palebných pozic, byli nepřátelští obránci nuceni opustit okraje stěny. Jedním z torpédoborců byl britský Tallybont, na palubě amerického USS Satterlee se jako jeden člen velitelského sboru nacházel pozdější slavný americký herec Henry Fonda, aktivní účastník 2. sv. války.

Dodnes nevyjasněná absence děl v palebných postaveních

Když konečně první rangeři hranu útesu zdolali, což jim trvalo i přes silný nepřátelský odpor pouhých 15 minut, začal neúprosný boj muže proti muži. Rangeři využívali ke krytí krátery po bombardování, navzájem se zajišťovali palbou při čištění jednotlivých bunkrů od nepřítele. Stále další a další přicházeli svým druhům na pomoc a společně se postupně probojovávali dále, až konečně obsadili celou plošinu, kde měla být obávaná děla.

Děla však v kasematech nebyla! Místo nich nalezli pod maskovacími sítěmi dřevěné telegrafní sloupy vztyčené do šikmé polohy tak, aby co nejvíce připomínaly hlavně hledaných 155 mm děl! Zprávu o přemístění děl sice francouzské Hnutí odporu do Anglie ještě před zahájením invaze stačilo odeslat, v přívalu informací a ve všeobecném zmatku, který nezbytně vylodění takového rozsahu provázel, se ale nedostala tam, kam byla určena. Zklamání rangerů bylo ohromné. Velice brzy se z něho však vzpamatovali a uvědomili si, že je třeba hledat v okolí. Tam je ukryté skutečně objevili.

Rozkaz zničit Baterii Pointe du Hoc splněn

První seržant Lomell společně se štábním seržantem Kuhnem zničili termonáložemi jejich zaměřovací zařízení a uzávěry. Dalším rangerům se také podařilo vyhodit do vzduchu i sklad munice. V 09:00 hod. byla obávaná napřátelská baterie zneškodněna. Nejpravděpodobnějším důvodem přemístění děl z jejich palpostů zřejmě byla obava některého velmi starostlivého velitele, že by mohla utrpět při spojeneckém leteckém bombardování. Ačkoliv Němci přesné datum ani místo invaze neznali, řadě velitelů bylo jasné, že k invazi dojde a že bude spojena s předchozím bombardováním. Že jim na uvedení Baterie Pointe du Hoc do provozu velmi záleželo, že ji neodložili „do starého železa“, dokazovali opakovanými zuřivými útoky na postavení Rudderových mužů.

Přerušené spojení s vrchním velitelstvím

Podplukovník Rudder si mezitím zřídil své velitelské stanoviště v jednom bunkru na hraně útesu a jeho velitelská četa zajišťovala velitelovo bezpečí z obou boků. Spojka, kterou Lomell vyslal z přední linie se zprávou na Rudderovo stanoviště, ji sice předala, ale její předání dále na lodě čekající na moři, bylo ohroženo. Vysílačka byla zničena. Spojovací důstojník, poručík Eikner, si ale nakonec poradil. Vyslal zprávu k lodím pohybujícím se v různých vzdálenostech pod mysem, pomocí signální lampy pocházející z 1. světové války. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že časová vzdálenost obou válek nebyla příliš velká, takže ke slovu často přišly bojové pomůcky v té předcházející válce běžné. To se týká i využívání poštovních holubů ve 2. sv. válce. Traduje se, že v bitevní vřavě, panující na Pointe du Hoc, se poštovního holuba se zprávou nepodařilo dostat do vzduchu. Díky staré signální lampě se tedy nakonec vrchní velitelství dozvědělo o splnění úkolu na Pointe du Hoc, současně ale také o nedostatku munice, mnoha zraněných a neléhavosti přísunu posil. Zpět k rangerům ale žádná alespoň trochu nadějná odpověď nepřišla. Ze zprávy vyslané jim zpět také pomocí světelné signalizace, se naopak dozvěděli, že žádné posily v dané chvíli k dispozici nejsou!

Nový úkol pro stále menší počet bojschopných Rudderových mužů

Další úkol po zničení baterie bezprostředně navazoval: přerušení hlavní spojnice na pobřeží Arromanches les Bains – Grandcamp/Maise. K jeho splnění se vydala hlavní síla rangerů. Postupně dohasínal první den invaze a s tím i boje rangers na Pointe du Hoc. Bilance ztrát s tím ale stále narůstala. Jakkoliv krátký postup vpřed znamenal boj malých skupinek či pouze jednotlivců v terénu rozrytém krátery a spojovacími zákopy, zasypávanými střelbou z množství nepřítelem stále obsazených bunkrů.

Sebemenší posila - další naděje na úspěch této sebevražedné mise

Pak se náhle večer kolem 21. hodiny objevila posila – malá, ale přinášející důkaz, že ostatní jednotky na Rudderovy rangery nezapomněly. Na mys se z východní strany, ze směru útoku úkolového uskupení B, probojovalo asi dvacet rangerů z 1. čety roty A z 5. praporu pod velením nadporučíka Charlese Parkera. Po útoku z vyloďovací pláže ztratil Parker kontakt s velitelstvím praporu. Protože předností rangerů, získanou tvrdým výcvikem, byla velká samostatnost v plnění zadaných úkolů, a to vždy bez jakéhokoliv váhání, začal si se svými muži iniciativně probojovávat cestu k zadanému cíli – Pointe du Hoc. Když se tam probojovali, domníval se nadporučík, že uzavírá útok 5. praporu, brzy se ale měl dozvědět, že jsou naopak prvními! Jeho očekávání, že během dvou hodin dorazí hlavní síly 5. praporu Rangers se mělo vyplnit až za dalších více než 36 hodin!

Nečekaná pomoc z moře od kamaráda ze stejné „branže“

Další pomoc, i když také ne tak velká, aby mohla boj na mysu okamžitě rozhodnout, přišla z moře. Zasloužil se o ni bývalý příslušník Rangers, kteří bojovali již v r. 1943 na Sicílii, major Jack Street, nyní důstojník štábu admirála Johna Lesslie Halla, velitele obojživelného námořního svazu „O“, zajišťujícího vylodění na pláži Omaha. Když se Street dozvěděl o problematické situaci rangerů na mysu, zorganizoval druhý den po vylodění malou výpravu ve dvou vyloďovacích člunech se třemi desítkami rangers z 5. praporu, municí, léky a potravinami. Člunům se podařilo odtransportovat nazpět všechny těžce zraněné, kteří byli předtím soustředěni v jeskyni dole pod mysem, odkud začal předešlého rána útok na „stěnu smrti“. V nastalé situaci to byla samozřejmě také pomoc velmi významná.

Vysvobozující pomoc konečně přichází

Zbývajícím rotám 2. praporu Rangers, spojeným s 5. praporem, a s podporou strojů 743. tankového praporu, přiděleného k 29. pěší divizi, se podařilo ze směru Viereville sur Mer na Pointe du Hoc konečně třetí den po zahájení útoku probojovat a obklíčení Rudderových mužů prolomit. Ani tato operace se ale bohužel neobešla beze ztrát. Když došla rangerům na Pointe du Hoc munice do jejich vlastních zbraní, sáhli po zbraních ukořistěných nepříteli. Mezi vojáky blížících se záchranných jednotek byli i veteráni z bojů v severní Africe a na Sicílii, kteří uměli rozpoznat palbu německých těžkých kulometů, takže na ně nasměrovali palbu podpůrných tanků. Tzv. „přátelská palba – friendly fire“ si tak vyžádala několik životů Rudderových bojovníků. Pro jistotu tedy poté rangeři kolem svých stanovišť pro lepší identifikaci rozprostřeli americké vlajky.

Během 48 hodin, a to i v noci, provedli Němci několik prudkých protiútoků, které svojí intenzitou a četností jasně prokazovaly, jak významné místo Pointe de Hoc pro Němce je. Zbytek rangerů, schopný ještě udržet v ruce zbraň, je všechny dokázal odrazit. Čas na odpočinek přitom rangeři „kradli“ po velmi krátkých chvilkách v přestávkách mezi jednotlivými útoky.

Přes těžké ztráty rangers vybojované pozice udrželi

Po dvou dnech a dvou nocích naplněných bojem a umíráním zůstalo podplukovníkovi Jamesu Rudderovi, čtyřiatřicetiletému veliteli této nepředstavitelně obtížné akce, z 225 rangerů, kteří se s ním ráno 6. června pod mysem Pointe du Hoc vylodili, pouhých 90 bojovníků v bojeschopném stavu. Ti dobyté postavení udrželi a zajistili, že vylodění v Normandii nebylo z tohoto strategicky tak důležitého bodu ohroženo zničující palbou těžkých německých děl.

2. prapor Rangers, který nastoupil do invaze s 545 muži, utrpěl během 48 hodin od jejího zahájení velké ztráty – 70 jeho příslušníků bylo zabito, 193 zraněno. Lehčeji zranění rangeři se po ošetření ihned vraceli zpět do boje, který na mysu zuřil dále. Ani podplukovník Rudder se zranění nevyhnul! Vysoké ztráty zaznamenal i 5. prapor Rangers. Oba prapory obdržely za svoji bojovou činnost při vylodění nejvyšší americké vyznamenání zavedené pro vojenské jednotky – Prezidentskou citaci. Francie je vyznamenala válečným křížem – Croix de Guerre.

Velitel své vojáky neopouští!

Podplukovník Rudder si musel svoji přítomnost na místě bitvy nejprve tvrdě „vybojovat“ u svých nadřízených. Tehdejší velitel 1. US Army, generál Omar Bradley, nechtěl o jeho přítomnosti na „místě činu“ původně ani slyšet. Rudder ho musel doslova „ukecat“, argumentem, že byl u výcviku svých mužů od samého počátku, že v něj tito muži mají plnou důvěru, potřebují jeho přítomnost i v boji a že on je svojí přítomností dovede k absolutnímu výkonu. Ten také ve finále podali!

Dobytí mysu Pointe du Hoc byl pouze prologem bojové cesty 2. praporu, finále bylo ještě hodně vzdálené - časově 11 měsíců, prostorově 1300 km, až v Čechách!

Po krátkém odpočinku a za postupného doplňování stavu mužstva byl 2. prapor v červenci 1944 nasazen k likvidaci posledních malých ohnisek odporu podél pobřeží poloostrova Cotentin až k přístavu Cherbourg.

Po mnoha dalších bojích, bohužel spojených s dalšími bolestnými, krvavými ztrátami, dokončil 2. prapor Rangers svoji bojovou cestu ve 2. sv. válce v západních Čechách - v Dolní Lukavici, v Přešticích, v Holýšově a i na dalších místech jihozápadního Plzeňska. Ale to je již další historie, k níž se snad příště ještě dostaneme.

___________________________________

Použité informační zdroje:

▪ „Přešticko, Dolní Lukavice. Konec války pro Rangers. Osvobození 1945“ / Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-07-7

Archiv Nakladatelství Resonance; https://en.wikipedia.org/wiki/Pointe_du_Hoc; https://fr.wikipedia.org/wiki/Pointe_du_Hoc;

▪ Veškeré fotografie resp. grafická vyobrazení cizích resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.