U.S. Rangers − zachránci vojína Ryana - nezanechali své stopy pouze na„Stěně smrti“ v Normandii

Nové úkoly pro Rangers

V předcházejícím článku na portálu Médium.cz o dobývání „Stěny smrti“ - Pointe du Hoc jsme uvedli, že spojené síly 2. a 5. praporu Rangers měly po stabilizování situace na mysu a po splnění úkolu přerušit páteřní komunikaci Arromanche – Grandcamp zaútočit na dělostřeleckou baterii u obce Maisy. Toto dělostřelecké postavení mělo výhodu v tom, že bylo chráněno proti obojživelnému útoku z moře rozsáhlými skalisky ukrytými pod hladinou, znemožňujícími plavbu a přistání všech plavidel směřujících k výsadkové pláži Utah. Z dochovaných plánů a písemných rozkazů vyplývá, že na ni bylo samozřejmě ve spojeneckých štábech pamatováno, její výstavba, prováděná ve velkém utajení, za využití otrocké práce zajatců z různých zemí, pozornosti francouzského hnutí odporu neunikla.

Dělostřelecká baterie s „nadstandardní“ vybaveností

„Battery Maisy“ sestávala ze dvou dělostřeleckých postů, z palebných stanovišť pro protiletadlové zbraně i pro obranu proti pozemnímu útoku, kromě toho měla vlastní velké velitelské stanoviště i polní nemocnici a další zařízení, která jí zajišťovala dlouhodobou soběstačnost. Asi daleko od pravdy není názor, že se jednalo o velitelské centrum celé oblasti, zahrnující vyloďovací pláže Utah a Omaha. Vše bylo ukryto v podzemních betonových objektech. Sektor palby obou dělostřeleckých postavení zahrnoval v severním směru široký prostor na moři, v němž se nacházela spojenecká transportní i bojová plavidla, a celý prostor vyloďovací pláže Utah západně od baterie. Co do využité plochy, vybavenosti a v neposlední řadě i utajení se asi jednalo o nejpropracovanější dělostřelecký a velitelský systém v této části Atlantického valu.

Jen pár desítek metrů od mořského břehu, ale dobyta až po třech dnech!

Ostřelování z lodních děl ani leteckému bombardování baterie sice zcela neunikla, žádné velké škody ale zřejmě nezaznamenala. Z důvodu enormních ztrát, které oba prapory Rangers i jednotky 116. plukovní bojové skupiny 29. US pěší divize zaznamenaly v úseku Dog-Green a Charlie na pláži Omaha, obce Vierville-sur-Mer a při dobývání mysu Pointe de la Parcée, se nakonec na mys Pointe du Hoc na pomoc úkolovému uskupení Force A probojovaly s vynaložením posledních zbytků sil. K útoku dále na „Battery Maisy“ v té chvíli zřejmě další síly nebyly k dispozici.

Paradoxně se tak vysoce nebezpečný německý obranný komplex ocitl v jakémsi „mrtvém úhlu“, mimo soustředěnou pozornost Spojenců, a mohl dlouhé desítky hodin způsobovat těžké škody jednotkám vyloďujícím se na pláži Utah. Evidentně zde neexistovalo žádné úkolové uskupení, které by bývalo mělo rozkaz na baterii zaútočit a zničit ji. Teprve po 3 dnech od vylodění, tedy až 9. června 1944, si spojenecké velení zřejmě uvědomilo, že není něco v pořádku, takže v té době již zkonsolidované síly rangerů obou praporů (2. a 5.) vyslalo do útoku proti baterii, aby tak konečně mohla být umlčena.

Neočekávaný objev v „second handu“ a poté i v terénu

Britský historik Gary Sterne si jednou náhodně zakoupil uniformu důstojníka jednotek Rangers. V její kapse našel složenou mapu, na níž byla zakreslena jako jeden útočný cíl pro Rangers „Battery Maisy“. Teprve z toho se o existenci baterie dozvěděl a začal pátrat po podrobnostech. Zjistil, že případ „Battery Maisy“ byl ihned po invazi zařazen mezi tajné informace, které neměly být po dobu 60 let zpřístupněny veřejnosti a podléhaly zvláštnímu režimu utajení. Faktem také zůstává, že krátce po invazi zahrnuly buldozery spojeneckých ženijních jednotek celý prostor „Baterie Maisy“ silnou vrstvou půdy, na níž potom vznikly zemědělské pozemky (sic!)

Sterneovi se poštěstilo získat povolení k provádění vykopávek. Do dnešních dnů se tak podařilo odkrýt významnou část komplexu, práce dále pokračují. Sterne o „Baterii Maisy“ dokonce vydal knihu pod názvem „The Cover-Up at Omaha Beach: D-Day, the US Rangers, and the Untold Story of Maisy Battery“. Přichází dokonce s odvážnou myšlenkou, že německé velení „nalákalo“ Spojence k útoku na Pointe du Hoc, aby odvedlo pozornost od „Battery Maisy“!

Podivné „ticho po pěšině“

Faktem je, že většina autorů publikací o vylodění v Normandii „Battery Maisy“ opomíjí. Nenajdeme o ní zmínku ani v jinak skvělé práci českého autora Miloslava Hubáčka „Invaze“, je pouze zakreslena na jedné z vložených map. Dnes již klasická práce „Nejdelší den“, jejímž autorem je Cornelius Ryan, se zmiňuje velmi krátce pouze o jednom dělu u obce Maisy, zničeném spojeneckou palbou. Utajení informací po dobu 60 let zde tedy zřejmě svoji roli skutečně sehrálo.

Teprve až John C. McManus, nový americký autor, zabývající se podrobně historií Dne-D a rolí americké armády v Normandii, podrobně popisuje dobytí míst Grandcamp a Maisy ve svých publikacích „The Americans at D-Day“, resp. „The Americans at Normandy“, vydaných mezi léty 2010 – 2013. Dobytí „Battery Maisy“, resp. obcí Grandcamp a Maisy po souši se stalo tvrdou bitvou, v níž se německá posádka zatvrzele bránila za cenu velkých ztrát na mrtvých a zraněných. Obě místa, obce Grandcamp a Maisy, zůstala téměř celá v rozvalinách.

V argumentaci, doplněné dnešními provozovateli muzejního úseku „Battery Maisy“, se dokonce tvrdí, že velitel celé operace „Pointe du Hoc“, pplk. James Rudder, svým jednotkám úkol dobýt „Battery Maisy“ zamlčel. To je samozřejmě příliš odvážné tvrzení! Podplukovník Rudder byl plně přesvědčen, že Pointe du Hoc je ten hlavní cíl. Proto si vymohl možnost se útoku na něj osobně v první linii účastnit. Eliminace nebezpečí, vyplývajícího ze zasazení dělostřelecké baterie šesti 155mm děl byla opodstatněná. Jeho kritici, zdůrazňující převažující význam „Battery Maisy“ argumentují konfliktem, který vyvolal člen jeho štábu, major Cleveland A. Lytle.

Zprávy referují o tom, že se major Lytle dostal do sporu s podplukovníkem Rudderem, spočívajícím ve vyhodnocení, který cíl je nutné považovat za prvořadý. Zda baterii na Pointe du Hoc anebo „Battery Maisy“. Spor, v němž Rudder prosazoval jednoznačný význam Pointe du Hoc, nakonec skončil tím, že major Cleveland A. Lytle, zastánce prvořadého útoku na „Battery Maisy“, byl převelen k 90. US pěší divizi, kde později jako velitel 1. praporu jejího 358. pluku vynikl několika hrdinskými činy, za něž byl vyznamenán Záslužným služebním křížem, jedním z nejvyšších vyznamenání v americké armádě.

Odhalená část „Battery Maisy“ je dnes přístupná veřejnosti jako muzejní expozice. Děla, která jsou v expozici instalována, ale nejsou původní. Ta byla zřejmě odvezena v rámci likvidace komplexu po válce. Jednalo se však o děla menší účinnosti (pouze 105 mm), než měly baterie podél pobřeží nad vyloďovacími plážemi Sword, Juno, Gold a Omaha vč. Pointe du Hoc. Jejich akční rádius při palbě na vyloďovací úseky tak mohl skutečně vážně ohrozit jenom pláž Utah.

Při hledání pravdy po tolika létech dospíváme k závěru, že se pravda bude asi nalézat někde uprostřed. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, kterou samozřejmě těžko přijmou obě strany – ta, která považuje za prvořadý a jednoznačný cíl baterii na Pointe du Hoc a ta, která za úhelný kamen považuje „Battery Maisy“. Pokusme se tedy o rekapitulaci.

Point du Hoc ve spojeneckých plánech jako prvořadý cíl

Spojenecké informace o baterii těžkých děl na Pointe du Hoc, podpořené dokonce fotografiemi polního maršála Rommela z jeho návštěvy na mysu se „stopětapadesátkami“ v pozadí, existovaly. Existovala proto velká pravděpodobnost, že budou použity, i když možná nebyly všechny palposty ještě zcela dohotovené. Akční rádius děl z Pointe du Hoc byl větší než u „Battery Maisy“. Pravděpodobnost, že děla v okamžiku invaze „promluví“, bylo velmi vysoká. Otázkou je, zda francouzské Hnutí odporu stačilo vůbec odklizení děl z palebných postavení do ústraní zaznamenat, resp. Spojencům ohlásit, nebo zda Spojenci o přemístění věděli z jiných zdrojů (letecké snímkování). Z tohoto úhlu pohledu je úkol dobýt Pointe du Hoc a znemožnit odtud ohrožení vyloďovacích prostorů zcela pochopitelný.

Veřejné mínění, zvláště v USA, již ale před tím vícekrát „zapracovalo“. Přesvědčil se o tom dokonce i legendární generál Patton, když si nerozvážným zpolíčkováním z bojů psychicky onemocnělého vojáka po invazi do severní Afriky zřejmě odřízl cestu k tomu, aby se stal velitelem amerických invazních vojsk v západní Evropě. Tento post nakonec po jeho extempore, patřičně „rozmáznutém“ v amerických masmediích, získal jeho do té doby podřízený generál Bradley.

V případě útoku na Pointe du Hoc se jednalo o tak vysoké ztráty na amerických životech, že spekulace o zbytečnosti útoku mohly velice závažně otřást americkým veřejným míněním. Opodstatněnost útoku tak bylo třeba zdůraznit, a jaksi trochu do pozadí umístit existenci „Battery Maisy“. Současně s tím „přikrýt“ i třídenní prodlení v jejím zničení, které „zajistilo“, že měla dostatek času ohrožovat a ničit americké síly na pláži Utah. Řešení bylo tedy poměrně jednoduché – dát zapomenout na „Battery Maisy“ a zdůraznit význam znemožnění aktivace baterie na Pointe du Hoc, který byl a je i dnes neoddiskutovatelný! „Battery Maisy“ má ostatně i svoji paralelu. V těsné blízkosti moře se nacházela také německá baterie Crisbecq u obce Saint Marcouf se svými třemi 210 mm děly z plzeňské Škodovky, kterou udržela její jednotka německého námořnictva v bojeschopném stavu až do 12. června, když se jí ještě předtím, než z bojových pozic ustoupila, podařilo potopit americký torpédoborec Corry (sic!)

V internetové diskuzi, která se po zveřejnění informací o zpřístupnění muzejního pozemku „Battery Maisy“ rozběhla, zazněl názor, že negativní hodnocení priority útoku na Pointe du Hoc, zveřejněný na webových stránkách „Battery Maisy“, je snahou toto muzejní místo učinit více atraktivním.

I tady se evidentně nabízí vyhodnocení někde uprostřed. Kdo navštívil v Normandii místa vylodění a následujících bojů kdekoliv na pobřeží anebo i od moře vzdálenější, bude zajisté souhlasit s tím, že se jednotlivá místa doslova předhánějí v tom, jak přitáhnout pozornost návštěvníků. To je zcela pochopitelné. Na druhé straně stojí konkrétní situace, v nichž se tato místa v době invaze nacházela.

Vyhodnocování těchto situací po desítkách let, s množinou informací, které dnes máme k dispozici a které tehdy neexistovaly, se samozřejmě musí lišit – mnohdy diametrálně. Možná, že se za dnešního stavu informací může provozovatelům muzejního místa „Battery Maisy“ zdát být její dobytí prioritou. Za tehdejšího stavu znalostí o obou místech je spíše pochopitelnější snaha o eliminaci Pointe du Hoc. Lze s pevným přesvědčením konstatovat, že pouze pro teatrální prezentaci na Pointe du Hoc Rangers vysláni nebyli, a že tam nekrváceli jenom pro teatrální prezentaci.

Bohužel, v tažení západních Spojenců od vylodění v Normandii až ke dni Vítězství se stala dlouhá řada skutečně politováníhodných přehmatů na různých velitelských úrovních, až po to nejvyšší velení, které si zaslouží zdrcující kritiku pro prokázanou nekompetentnost, samolibost, lehkomyslnost, podceňování nepřítele, doslova plýtvání vlastními silami, a i bezohlednost při vysílání jednotek do bojových akcí. Oprávněně jsou kritizovány manýry sovětského velení, nutícího vojáky do boje bez ohledu na ztráty. Bohužel, na straně západních Spojenců je takových případů také možné nalézt hodně!

Přístav Brest

Stejně hrdinně jako o Pointe du Hoc bojoval 2. prapor Rangers poté na území Francie při dobývání přístavu Brest, kam byl po krátkém odpočinkovém intermezzu na poloostrově Cotentin na počátku srpna 1944 převelen v sestavě VIII. US armádního sboru. Middletonův VIII. sbor byl v Bretani součástí 3. Pattonovy US Army. Dobytí Brestu se jevilo vrchnímu spojeneckému velení jako strategicky důležité, protože skýtalo možnost využít přístavu k zásobování jednotek bojujících již hluboko ve Francii, když přístav Cherbourgh na Cotintenském poloostrově byl po obléhání a také díky destrukční činnosti samotných Němců nepoužitelný.

Setkání dvou osvoboditelů jihozápadních Čech

Zde poprvé se na dobu dobývání poloostrova stala součástí jeho armády také osvoboditelka jihozápadních Čech – 2. US pěší divize (tzv. Indianhead), jinak stabilní součást 1. US Army. Ke druhému spojení této divize s 3. Pattonovou armádou, které se zapsalo do dějin a stalo se nedílnou součástí českého vzpomínání na konec války, došlo na přelomu dubna a května 1945, kdy byla divize součástí V. US armádního sboru. V těchto dnech byl sbor včleněn do Pattonovy 3. US Army, v jejíž sestavě vstoupil 5. května 1945 na území předválečné ČSR. Do jihozápadních Čech se v sestavě 102. jízdní průzkumné skupiny (102. kavalérie) přesunul po bojích ve Francii a v Německu také 2. prapor Rangers. Jeho cestě k nám do Čech se zcela určitě ještě budeme na portálu Médium.cz věnovat.

V Bretani existovalo několik významných mořských přístavů – Saint Malo, Brest, Crozon, Lorient, Vannes, Saint Nazaire a další. Podle Hitlerova rozkazu se měly všechny přeměnit na přístavní pevnosti. Přeměna byla usnadněna díky jejich zachovalé středověké pevnostní architektuře.

Dobytí Brestu se mělo v souladu se záměry spojeneckých plánovačů uskutečnit rychle a efektivně, aby bylo možné přístav okamžitě využít. K využití francouzských přístavů pro zásobování invazních jednotek mluvily zkušenosti z 1. světové války, kdy je takto využil Americký expediční sbor, vyslaný v r. 1917 na pomoc západní Evropě. Z důvodů totálního zničení infrastruktury některých přístavů, resp. jejich setrvání v německém držení - až do konce války tedy Spojenci nedobytých, i když uprostřed spojeneckého obležení, muselo být zásobování spojeneckých armád na kontinenteě řešeno jiným způsobem a za nesmírně obtížných podmínek (přístav Antverpy, nepřetržitý zásobovací konvoj "Red Ball Express").

Problémem pro Spojence se v případě Brestu stalo, že tento nejdůležitější přístav bránily německé jednotky, jejichž „páteří“ byla zkušená, ostřílená 2. divize německých parašutistů, které velel populární generál vzdušně výsadkových vojsk Hermann Ramcke, zavilý nacista, jeden z nejčastěji vyznamenávaných generálů, se zkušenostmi z předešlých tažení – na Krétě, v severní Africe a v Itálii. Zde všude se němečtí výsadkáři pod jeho velením dopouštěli válečných zločinů, za něž byl po válce v několika zemích odsouzen do žaláře. Po návratu z vězení pokračoval v západním Německu v pronacistické propagandě a obhajobě „ideálů“ Třetí říše. Zajímavostí je, že první knihu svých pamětí napsal již během války, a to na popud říšského ministra propagandy Josefa Goebbelse. Stala se „bestsellerem“ a vydělala autorovi „balík“ peněz. Povinně ji museli zakoupit starostové všech německých obcí a měst. Část autorských právě měl i Adolf Hitler, takže i on si tím přišel na velké peníze.

Ramcke odmítl americkou nabídku na kapitulaci Brestu a se svými 40 tisíci obránci nadále vzdoroval. Přístavní pevnost se nakonec vzdala až 19. září 1944. Pod jeho velením ale Brest dopadl stejně jako Cherbourg – rozbombardovaný, do velké míry zničený i jeho obránci, aby nemohl být obléhateli využit - pro Spojence naprosto nepoužitelný! Na tomto místě je třeba dodat, že v některých francouzských přístavech se německé posádky v obklíčení udržely až do konce války (např. Dunkerque, Saint Nazaire).

Významná kořist pro Rangers

2. prapor Rangers se v Bretani vyznamenal dobytím německé dělostřelecké pevnosti v Lochrist na poloostrově Conquet s baterií čtyř lodních děl ráže 280mm (vyrobených původně Kruppovými závody pro bitevní loď Graf Spee). Zasloužil se o to nadporučík Robert Edlin, který při vylodění 6. června na úseku Dog-Green velel četě rangerské roty A. Zde, v Bretani, se rangerům díky němu podařilo přinutit ke kapitulaci celou posádku pevnosti! Jeho průzkumná hlídka se dostala po zdolání minového pole až za německé pozice. Tady zajala posádku jednoho z bunkrů, a Edlin jeho velitele donutil, aby ho s tlumočníkem odvedl jako „parlamentáře“ na velitelské stanoviště. Sotva Edlin vstoupil do velitelské místnosti, přiskočil k veliteli pevnosti a přitiskl mu na žaludek odjištěný ruční granát. Ten si uvědomil bezvýchodnost své situace a pod hrozbou výbuchu granátu nařídil okamžitou kapitulaci celé pevnosti.

Nadporučík Edlin byl při vylodění na pláži Omaha těžce zraněn do obou nohou, evakuován do britské nemocnice, kde se v pravý čas uzdravil, aby se mohl zapojit do bojů v Bretani. Odmítl americké nejvyšší vyznamenání – Medaili cti, která mu měla být za jeho hrdinský čin udělena, protože to by bývalo s sebou neslo přeložení z fronty do Spojených států. A Edlin chtěl dále bojovat! Po 50 létech, v r. 1995 byl uveden do Síně slávy amerických Rangers.

Po dobytí Bretaně před sebou měli Rangers krvavou cestu dlouhou přes půl Evropy, než došli 6. května 1945 do Přeštic v jihozápadních Čechách, kam v tento den po mnoha bojích od Bretaně přes Belgii a Německo dorazila i 2. US pěší divize.

________________________________

Použité informační zdroje:

▪ „Přešticko, Dolní Lukavice. Konec války pro Rangers. Osvobození 1945“ / Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-07-7

▪ „Z NORMANDIE PŘES ARDENY AŽ K NÁM - Bojová cesta jednotek US Army, které osvobozovaly v roce 1945 ČSR. Úplná historie.“ / Balcar.B. / ISBN 978-80-88220-01-5

Archiv Nakladatelství Resonance; https://en.wikipedia.org/wiki/Grandcamp-Maisy; https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_for_Brest; https://de.wikipedia.org/wiki/Schlacht_um_die_Bretagne; https://fr.wikipedia.org/wiki/Bataille_de_Brest_(1944)

▪ Veškeré fotografie, resp. grafická vyobrazení cizích, resp. neznámých autorů v této stati prezentované z archivu Nakladatelství Resonance jsou v něm zařazeny na základě licenčních kritérií platných pro jednotlivé položky.