Článek
Jestli se můžeme do budoucna o něco opřít, pak je to vnitřní soudržnost a ochota táhnout za jeden provaz. V rozhovoru s Andersem Adlercreutzem, finským ministrem školství, poukazujeme na fakt, že vysoce důležitým faktorem ochoty jednat ve společném zájmu je vzdělávání a jeho inkluzivní pojetí. Tedy stav, v němž i lidé ohrožení vyloučením, typicky děti ze sociálně slabých rodin, dostávají příležitost být součástí toho společného, vzájemně prosperujícího. Tu příležitost vytváří vzdělávací systém, který umožňuje takovým dětem prorazit pomyslný skleněný strop sociální imobility a dává jim perspektivu dostat se ze společenské periferie do vnitřního, sociálně a ekonomicky podpůrného středu.
Vzdělávání ale není jediný nástroj. Navíc, jak správně poukazuje Adlercreutz, pozitivní dopady jeho působení se pochopitelně projeví až s dlouhým odstupem, v řádu menších dekád. A vzhledem k váhavosti a želvímu tempu českého vzdělávacího systému si nemůžeme slibovat žádné zázraky.
Jsou ale jiné prostředky k posilování vnitřní společenské důvěry a oprávněného pocitu, že svět není jen predátorské prostředí, v němž každý nutně posiluje svůj vlastní, okamžitý prospěch, jak se česká společnost učila od Klausů a podobných demagogů od 90. let 20. století.
Návod k tomu poskytla firma Jablotron, založená a vlastněná Daliborem Dědkem. Firma Jablotron už před lety rozhodla, že se podělí o část zisku se svými zaměstnanci. Model správy tohoto podílu byl původně postaven na investičních účtech, jejichž prostřednictvím by se finanční prostředky pro zaměstnance dále zhodnocovaly. Firma ale rozhodla, že letos podíl na zisku zaměstnancům vyplatí v disponibilní podobě. Každý dostane 300 tisíc korun, bez ohledu na to, na jaké pozici pro firmu pracuje.
Velmi důležité je v této souvislosti zmínit, že podle dostupných informací o hospodářských výsledcích firmy Jablotron představují odměny pro zaměstnance necelou třetinu čistého zisku firmy. To rozhodně není zanedbatelná částka.
Je to nepochybně skvělá vizitka pro samotnou firmu, která si podobným způsobem zajistí mnohem větší personální stabilitu v době, kdy udržet nebo shánět nové zaměstnance znamená vynaložit nemalé úsilí a prostředky. Prostředky, které následně vedou k nutnosti navýšit celkové výdaje na odměňování a zajistit tak mezi zaměstnanci srovnatelnost.
Za obdivuhodné, minimálně v českém podnikatelském prostředí, lze považovat rozhodnutí nedělat rozdíly mezi podílem na zisku podle pozice jednotlivých zaměstnanců. Neznám přesně strukturu firmy, ale je nepochybné, že míra odměn (odpovědnosti) se bude mezi zaměstnanci významně lišit. Rozhodnutí nerozlišovat při dělení se o zisk tuto skutečnost slepě nekopíruje. Je to vlastně vysoce inkluzivní prvek: je to uznání důležitosti každé nebo každého dovnitř firmy bez ohledu na rozhodovací hierarchii.
Není to ale vzkaz pouze dovnitř samotné firmy. Ačkoliv se nedomnívám, že firma a její zakladatel, jinak také významný podporovatel pomoci Ukrajině, chtěli ovlivňovat dění ve firemním prostředí Česka, v důsledku by tak mohli učinit. Jablotron zakládá sice nevymahatelný, přesto velmi silný precedent ve smyslu pohledu na redistribuci bohatství, které business vytváří. Vytváří příklad dobré praxe, který může být za současné situace na trhu práce velmi efektivně využit ke kolektivním akcím v dalších firmách, jejichž majitelé a management se spontánně nerozhodnou příklad Jablotronu následovat.
Současná situace na trhu práce je přitom s ohledem na úspěch takových akcí velmi příznivá. Proč? Protože míra nezaměstnanosti v Česku se dlouhodobě drží na zcela minimálních hodnotách. Podle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí dosahovala v listopadu 2024 3,9 %. To je stav, kdy pracuje (nebo podniká) drtivá většina lidí v produktivním (a dokonce i velká část lidí v postproduktivním) věku. Mimo zaměstnání či podnikání zůstává vlastně jen přirozená množina lidí, u nichž lze - opět drtivou většinou - najít objektivní příčiny nezaměstnanosti (většinou nemoc).
Co to tedy říká o současných vyjednávacích pozicích na trhu práce? Zobecněno to říká, že pozice zaměstnanců, pokud se shodnou na kolektivní akci a nevyjednávají pouze jako jednotlivci, je z obecného hlediska velmi silná. Zaměstnavatelé mají zjevně jen malou možnost je nahradit v okamžiku, kdy se nedohodnou na podmínkách spolupráce. Samozřejmě že situace v jednotlivých odvětvích ekonomiky a také vyjednávací potenciál zaměstnanců se od sebe liší, nicméně při celkově tak nízké nezaměstnanosti, která její přirozenou míru snižuje pod hranice obvyklého minima, je šance na úspěch při vyjednávání poměrně velká. Dojde-li k dohodě kritického množství zaměstnanců.
Nejde přitom jen o to získat vyšší odměnu za práci. Jestli totiž něco vážně narušuje společenskou stabilitu a shodu, je to rostoucí rozdíl v podílu na bohatství. Toto téma je předmětem vážných obav, jak ukazuje například analýza Světového ekonomického fóra z roku 2021. Zatímco v 90. léta byla relativně krátkým obdobím, kdy - globálně - docházelo ke snižování rozdílů v bohatství, posledních více než 20 let tento rozdíl významně roste. Zejména roste bohatství těch nejbohatších, čímž zároveň dochází ke koncentraci vlivu, nutně transformovaného do politické moci, v rukou stále omezenějšího množství lidí. To je pro demokracii zcela zásadní problém. Analýza britské, mezinárodně uznávané organizace Oxfam z roku 2023 ukazuje, do jakých extrémů se rozdíly v bohatství dostávají: 1 % nejbohatších si přivlastnilo zhruba ⅔ veškerého bohatství, které vzniklo od roku 2020. Bohatství této skupiny lidí roste každý den o zhruba 2,7 miliardy dolarů, zatímco platy 1,7 miliardy lidí v zásadě požere inflace. Naprosto zdeformovaný a malfunkční stav ukazuje porovnání zdanění nejbohatších a nejchudších. „Elon Musk, jeden z nejbohatších mužů světa, platil v letech 2014 až 2018 „skutečnou daňovou sazbu“ asi 3 %. Aber Christine, prodejkyně mouky v Ugandě, vydělává 80 dolarů měsíčně a platí daň ve výši 40 %,“ ilustruje ve své analýze Oxfam.
Je to ale téma i pro českou společnost. Ta je ale v tomto směru velmi často udržována v pocitu, že je vše v pořádku, jak ukazuje například paušalizující článek média Týden, který v několika odstavcích interpretuje analýzu OECD založenou na mezinárodním srovnání ekonomických (v tomto případě příjmových) nerovností. Podle této analýzy patří Česko skutečně mezi země, jejichž příjmová nerovnost je celkově nižší, než tomu je ve zbytku světa. Nicméně tento údaj je ve skutečnosti irelevantní, protože běžný člověk neposuzuje příjmovou (ekonomickou) nerovnost na globální úrovni, ale v rámci sobě dostupných měřítek, tedy v rámci daného státu (společnosti, ekonomiky).
A v tomto smyslu je realita úplně jiná. Jak ukazuje detailní a relativně nedávná analýza Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (VÚPSV), skutečná nerovnost v české společnosti je mnohem vyšší, než jak je samotnou českou populací vnímána. Jinými slovy, Češi si myslí, že příjmová nerovnost je mnohem nižší, než ve skutečnosti je. A zároveň by si přáli, aby byla ještě významně nižší oproti vlastním - zkresleným - domněnkám. Češi si tedy pouze myslí (a chtějí) vyšší míry ekonomické rovnosti, ale realita je jiná. Zejména pokud se nebudeme bavit pouze o příjmech, ale o celkovém bohatství.
Je poměrně příznačné, že zmíněné studii, mimochodem publikované v prestižním britském vědeckém časopisu, se dostalo v českém mediálním prostoru malé pozornosti. Proč? Protože většina mediálního prostoru je v rukou českých oligarchických struktur. Tak například Daniel Křetínský, který přesunul sídlo svého holdingu do zahraničí, aby se vyhnul tzv. windfall tax, mimořádné dani z příjmu, vlastní Czech News Center (CNC), mediální dům, jehož zaměstnanci pochopitelně dobře vědí, co je a co není zájem jejich chlebodárce a co tedy smí a co nesmí publikovat, případně v jakých poměrech určité informace formulovat a vyvážit tak, aby zájem oligarchy, pro kterého pracují, zůstal nedotčen. Podobně jsou na tom mediální domy Mafra (Dříve Agrofert a Andrej Babiš, dnes údajně Kaprain, tedy bývalý manažer PPF Karel Pražák), Vltava Labe Media (skupina Penta, Deník o studii VÚPSV informoval)), Economia (Zdeněk Bakala).
Nicméně ani veřejnoprávní média nebo média (ČT, ČRo), která nejsou používána jako vlivový nástroj oligarchů (Deník N) nemusí nutně reflektovat důležitá témata s ohledem na klíčové faktory: pohled na témata spojená s redistribucí bohatství jsou v českém diskursu dlouhodobě zatížen deformací 90. let a demagogií o „správných“ a „špatných“ ideologiích, jak to ostatně předvádí jiný oligarcha, který se v poslední době vehementně cpe do veřejné diskuse, tedy Pavel Tykač. V jednom z posledních rozhovorů mluvil tento člověk o „odsviněných“ univerzitách, přičemž ono odsvinění podle něj znamená „učení racionální, ne nábožensko - ideologické“. Touto „racionální“ univerzitou má být podle Tykače CEVRO, což je de facto stranická přípravka ODS, kde předsedou správní rady je Ivan Langr a členem správní rady Jan Zahradil. Je směšné, pokud se někdo ohání „neideologičností“ a za příklad používá ideologicky vyhraněnou entitu vyznačující se provinčním pojetím pravicové ekonomie a politiky. Tykačově omezenému vnímání světa nemůže být tento oxymoron na obtíž: s hrdostí, o které se zmiňuje v rozhovoru, převzal financování Institutu Václava Klause. Tedy převzal financování entity, která je hrubě demagogická a anti-expertní ve vztahu ke klimatické změně, nebo třeba ve vztahu ke konfliktu v Ukrajině.
Tito lidé, a patří mezi ně celá řada zejména ekonomicky úspěšných jedinců, ochotně setrávají v ideologických dogmatech a pohodlně zneužívají pokrouceného diskursu, podle nějž je přípustné pouze následování překonaných liberálních ekonomických teorií 20. století a všechno ostatní je „neomarxismus“. Tupost, s jakou v tomto diskursu setrávavají, zároveň indikuje, že tomu zřejmě mnoho z nich skutečně věří.
Česká společnost se s podobným i relikty vyrovnává velmi nesnadno. Zbohatlické tendence, které inherentně vedou k elitářství, ergo ipso k vytváření separátních světů, významně ochromují schopnost české společnosti dívat se na společenské zájmy shodnou optikou. Od vzdělávání a jeho pojetí diktovaného zájmem ekonomicky nejsilnějších, přes neschopnost vnímat ekonomické souvislosti budoucí (ne)prosperity až po zmatenost nemalé části společnosti ve vztahu k vlastní bezpečnosti, reprezentované postojem k ruské agresivní válce v Ukrajině.
Jak by v tomhle mohla pomoci větší míra participace na zisku firem? Věřím, že míra důvěry zaměstnanců Jablotronu v dobré a úmysly vedení a majitele firmy významným podílem na zisku významně vzroste. Je to právě akt důvěry v to, že majitel firmy není jen sobecký zlatokop, ale že mu záleží na lidech, kteří mu k zisku svou prací pomáhají. Taková důvěra - a lojalita - bude velmi silná a bude se nepochybně vztahovat i k tomu, jaké zprávy majitel firmy vysílá ve svých dalších aktivitách, například v pomoci Ukrajině. Součet takových parciálních důvěr, zdánlivě omezených jen na ekonomickou výměnu, by mohl významně pomoci zvýšit celkovou důvěru v české společnosti, což je - při zachování demokratického statusu quo - nejlepší prediktor úspěchu v budoucnosti. Tam, kde jsou se svou vysokou důvěrou a od ní se odvíjející péče o veřejný zájem právě třeba Finové.
