Když silní porušují pravidla: Kdo má právo zatýkat prezidenty cizích států?

Zpráva o tom, že Spojené státy vydaly příkaz k operaci vedoucí k zajetí venezuelského prezidenta, na první pohled zapadá do světa, na který jsme si už téměř zvykli. Světa, kde se mluví o rozhodnosti, bezpečnosti a boji proti zlu. Přesto by nás podobná událost neměla nechat v klidu. Ne kvůli konkrétnímu jménu, ale kvůli principu.

Jak je možné, že suverénní stát rozhodne o zásahu proti hlavě jiného suverénního státu bez jasného mandátu mezinárodních institucí? A co to říká o systému, ve kterém má výkonná moc možnost jednat bez zjevné kontroly zákonodárné moci? Tyto otázky nejsou útokem na Spojené státy. Jsou otázkami po hranicích práva.

Často slyšíme, že podobné kroky jsou ospravedlněny bojem proti drogám, terorismu nebo ochranou regionální stability. Jenže kvůli drogám se běžně nezadržují prezidenti. Kvůli drogám se nepřekračují základní pravidla mezinárodního práva. Pokud bychom takový postup přijali jako normu, otevřeli bychom dveře světu, kde rozhoduje především síla, nikoli pravidla.

Venezuela je bezpochyby složitý a problematický případ. Má jedny z největších zásob ropy na světě, strategickou polohu v Karibiku a dlouhodobě v ní působí vlivy Ruska a Íránu. To vše jsou legitimní bezpečnostní obavy Spojených států. Zůstává ale otázka, zda právě tyto faktory nejsou skutečným pozadím celé operace a zda boj proti zločinu není spíš zjednodušeným vysvětlením pro veřejnost.

Právě zde se nabízí nepříjemné srovnání. Když Rusko porušilo suverenitu Ukrajiny a obsadilo Krym, svět to právem označil za agresi. Pokud však stejná pravidla přestaneme uplatňovat ve chvíli, kdy je porušuje náš spojenec, ztrácí pojem mezinárodního práva svůj obsah. Nejde o to, kdo čin provádí, ale zda jsou pravidla stejná pro všechny.

Tento text není obhajobou žádného režimu ani žádného politika. Je obhajobou principu. Mezinárodní právo buď platí univerzálně, nebo se stává nástrojem silnějších. Jakmile připustíme, že moc dává právo, otevíráme prostor světu, kde bude spravedlnost otázkou síly, nikoli odpovědnosti.

Možná nejznepokojivější není samotný zásah, ale to, jak rychle jsme ochotni ho přijmout. Únava ze složitého světa nás svádí k jednoduchým vysvětlením a rychlým řešením. Jenže právě ta se v dějinách opakovaně ukazují jako nejnebezpečnější.

Otázka dneška proto nezní, zda jsou Spojené státy silné.
Otázka zní, zda chceme žít ve světě, kde pravidla platí jen tehdy, když se to silným hodí.