Článek
Sedíme s kamarádkou na vystavené pohovce ve známém švédském obchodě IKEA.
Kolem nás sice teprve začíná to pravé předvánoční šílenství, ale už teď máme pocit, že jsme se ocitly v docela slušném blázinci.
Z reproduktorů se line podivně otravná a neustále se opakující hudba. Po půl hodině v tomhle bludišti máme s kamarádkou pocit, že nám ta melodie provrtá díru do hlavy.
Upřímně litujeme zdejší zaměstnance. Jestli tohle musí poslouchat celou dvanáctihodinovou směnu, stoprocentně v pracovní době mlátí hlavou o vystavené skříně PAX, aby tu melodii z mozku něčím přebili a způsobili si raději otřes mozku.
Jenže ne každý má pro nebohý personál pochopení.
Kousek od nás se právě rozlítila jedna starší paní.
Rudá v obličeji mávala rukama a hlasitě ječela, že ti mladí prodavači vůbec netuší, co kde mají. Svůj hněv zakončila hláškou, že tohle je nehoráznost a že to dá do televize!
Úplně vidím ty hlavní večerní zprávy v sedm hodin: „Mimořádné hlášení! V oddělení kuchyně došlo k selhání systému. Brigádník nevěděl, kde se nachází vidlička. Na místě zasahuje televizní štáb a reportéři.“
Aby toho nebylo málo, opodál hlasitě telefonuje pán, aby všichni kolem zaručeně poznali, že v práci povýšil, protože vyrovnaný občan svým hovorem ostatní neobtěžuje.
Mezitím kličkujeme mezi kočárky. S kamarádkou máme děti rády, samy jsme mámy, ale nad některými věcmi vám zůstává rozum stát.
Potkaly jsme maminku s tak pidimiminkem, že ta žena musela porodit v autě na parkovišti přímo před vchodem, a s ještě teplým novorozencem v náručí nakráčela rovnou k regálům, protože nutně potřebovala koupit žlutou tašku.
Výsledkem byl samozřejmě pláč, který se kvůli vysokým stropům a plechovým stěnám dokonale rozléhal po celém obchodě.
Zvuková kulisa k nezaplacení.
Člověk si jde vybrat jednu vonnou svíčku a odchází s tikem v oku.
Celou tuhle psychocestu nakonec naštěstí zachránily až jahody se šlehačkou v restauraci na konci téhle nekonečné švédské stezky odvahy. Sladká tečka.
Když jsem se konečně vymotala z hlavního města a dorazila domů, vzpomněla jsem si, jak se mě zrovna včera dcera ptala, co bych chtěla letos k Vánocům.
A po dnešku mám naprosto jasno.
Chci klid.
Ne ten nudný, studený klid, kdy kolem vás všechno umře, život se zastaví a vy jen koukáte do zdi.
Myslím tím spokojenost a klid v duši.
Pocit, kdy víte, že jste v naprostém bezpečí svého domova, s teplým čajem v ruce, zvenčí se k vám žádný blázinec nedostane a vy jste prostě jen šťastní, že jste.
Přesně jak to zpívají Chinaski ve své písničce: „Poraď mi zlato, poraď jak na to mám jít, když doba naruby drží mě u huby, poraď jak najít klid.“
Moje odpověď pro tuhle předvánoční dobu naruby je jasná.
Člověk by měl opravdu hned u dveří boty zout, nechat všechny myšlenky volně plout, najít si ten svůj bezpečný kout a v něm v tichu zašílet.
Takže než vypukne ta největší vánoční honička, hledejte své domácí kouty, hoďte nohy nahoru a užívejte si ten pravý, hřejivý klid!
A co vy? Také vás v obchoďácích něco vytáčí?
Podělte se o své nejšílenější zážitky v komentářích, ať v tom předvánočním shonu nejsem sama.
A jestli vás můj příběh zaujal, dejte na začátku článku tlačítko Sledovat. Opravdu mě těší váš zájem! ❤️
