Článek
Nedělali nic zvláštního. Pán jen držel paní za ruku a oba si v klidu povídali, nikam nespěchali. Proč se pořád honíme za velkými věcmi, za úspěchem, za tím, abychom „něco znamenali“ nebo něco dokázali, a přitom nám to nejdůležitější utíká pootevřenými dveřmi?
Zapomínáme, že největší luxus dnešní doby není nové auto nebo drahá dovolená. Je to čas. Čas, kdy nemusíte nikam spěchat. Čas, kdy můžete někomu naslouchat, aniž byste u toho kontrolovali telefon. Čas na to, abyste si všimli, že venku voní vzduch čerstvým sněhem a že káva, kterou pijete s někým blízkým, chutná prostě líp.
Často čekáme na „až“. Až budu mít víc peněz, až bude víkend, až budeme mít dovolenou, až děti vyrostou… Pak teprve budu šťastná. Ale štěstí není konečná stanice. Štěstí jsou ty malé drobečky, které cestou sbíráme. Je to úsměv cizího člověka, vtipná hláška kamarádky, která vás rozesměje, až vám tečou slzy, nebo ten pocit, když si po dlouhém dni konečně zujete boty a sundáte podprsenku.
Možná bychom si měli častěji říkat: „Právě teď je mi dobře.“ A nepřipomínat si, co se nám nepovedlo včera a co nás čeká zítra. Protože tahle chvíle je jediná, kterou skutečně máme. Tak si ji nenechme utéct jen proto, že jsme se zapomněli dívat.
Přeju vám všem, abyste dneska našli aspoň jedno takové malé, nenápadné štěstí. Třeba vás jen někdo upřímně pozdraví, pochválí vám účes nebo uvidíte něco hezkého z okna po cestě do práce. Stačí mít jen otevřené oči i srdce.
