Článek
Jedním ze zásadních témat evropské politiky je jednoznačně energetika. Ať už jde o bezpečnost přístupu ke zdrojům energií, jejich cenu nebo přechod na nízkoemisní zdroje, energetika je jedním ze zásadních (geo)politických témat v rámci celé Evropy. Význam těchto otázek ještě vzrostl po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu před více jak dvěma lety. Afrika nabízí mnoho možností pro budoucnost evropské energetiky, což dále poukazuje na význam evropského jižního souseda jako partnera pro EU.
Evropa již dlouhodobě využívá ve svém energetickém mixu africký zemní plyn. Tradičními dodavateli byly hlavně státy severní Afriky, na evropský trh dodávají asi 14% spotřeby plynu, kdy Alžírsko a Libye mají významné zásoby této suroviny a Evropa je pro ně logickým trhem. Libye v tomto ohledu přestala být na určitou dobu stabilním dodavatelem po kolapsu státu před více jak deseti lety. Alžírsko je pak v určité schizofrenické pozici, kdy je z historických důvodů v politické a ideologické opozici k Západu, primárně Francii, ale je na kontinentu ekonomicky závislé. Alžírsko tak například uvažuje o vstupu do BRICS a minimálně do roku 2022 úzce spolupracovalo s Ruskem v oblasti importu vojenské techniky, ale na evropském trhu ruskému plynu přímo konkurovalo.
Další zajímavou oblastí je v tomto ohledu Mosambik. U pobřeží na severu země byly již před delší dobou nalezeny významné zásoby zemního plynu. Evropské společnosti v čele s francouzským TotalEnergies pak získaly koncese na výstavbu těžební infrastruktury a LNG terminálů, které mohou z Mosambiku udělat dalšího významného partnera v oblasti energetické bezpečnosti EU. K rozvoji těchto projektů však prozatím nedošlo, a to primárně z důvodu vypuknutí povstání v regionu, které je ideologicky navázáno na Islámský stát. Státy EU tak v současné době finančně podporují přítomnost rwandských vojsk, která usilují o stabilizaci regionu tak, aby mohlo k zahájení těžby a následnému zvýšení diversifikace zdrojů plynu v EU dojít.
Další energetickou surovinou, která byla z některých afrických států do Evropy dovážena, byl uran. Ten byl primárně spjat s francouzskou snahou udržovat blízké vztahy se svými bývalými koloniemi – primárně Středoafrickou republikou a Nigerem. I díky podpoře autoritářských režimů a masivnímu zhoršení bezpečnostní situace, kterého využila ruská propaganda, však tento zdroj, zdá se, přestane být alespoň v nejbližší době dostupný. Africký uran však není v evropském energetickém mixu nenahraditelný a dle odhadů EU si s jeho výpadkem dokáže blok včetně Francie poradit.
V neposlední řadě je třeba zmínit i možnost rozvoje infrastruktury pro výrobu takzvaného zeleného vodíku. Ten se může stát jedním z významných zdrojů v procesu přechodu směrem k udržitelné energetice. Investice do výstavby v této oblasti by tak pomohla jak Evropě získat přístup k novému zdroji energií, tak i vybraným africkým státům s rozvojem jejich ekonomik. Tyto investice mají navíc dle odhadů Evropské investiční banky potenciál snížit cenu energií v celé Evropě.
Rozvoj této infrastruktury je možný ve státech, které jsou politicky a bezpečnostně stabilní, mají přístup k velkému a stabilnímu množství solární energie (hlavně v pouštních oblastech) a vodě – tedy k moři. Evropské iniciativy v tomto ohledu tedy míří jak na státy severní Afriky, jako je Maroko, Alžírsko nebo Mauritánie, tak i na Namibii na jihu kontinentu. Vybudování kapacit na rozvoj tohoto energetického zdroje by pak dle plánů EU mohla vyřešit hned několik problémů naráz.
Celkově však i tento krátký výčet znovu dokazuje, že Afrika může být, a v mnoha oblastech již je, pro Evropu důležitým partnerem. Zatímco kontinent často vnímáme jako zdroj hrozeb a nebezpečí, naší vlastní ekonomice může další spolupráce s africkými státy jedině prospět.
