Článek
Konflikt ve východní Demokratické republice Kongo vzbudil pozornost západních státníků a médií, které se jiným konfliktům v Africe často nedostává. Jelikož se jedná o oblast velmi bohatou na nerostné suroviny, někteří aktéři viděli v probíhajících bojích možnost, jak do oblasti ekonomicky vstoupit a získat přístup k zásadním zásobám kriticky významných surovin. Jak jsem již na tomto portálu psal dříve, toto neuniklo pozornosti ani Trumpovy administrativy, která pomohla mezi Kinshasou a Kigali podepsat na konci letošního června mírovou dohodu. Výměnou za zajištění míru mají americké společnosti získat přístup k zásobám nerostných surovin a vstoupit do místní ekonomiky. Válka jako by zdánlivě skončila.
Bohužel se tento jednoduchý vzorec nedostal k válčícím stranám. Boje v regionu nadále pokračují a schopnost konžské vlády kontrolovat území u hranic s Rwandou, ale i Ugandou a Burundi, je téměř nulová. To je viditelné nejen z dominance na Rwandu napojených milic M23 v obou provinciích Kivu. Uganda nestabilní situace dlouhodobě využívá k vlastním aktivitám na sever od oblastí pod kontrolou M23. Naopak na jihu řeší své bezpečnostní problémy Burundi, jehož největší město Bujumbura je boji přímo ohroženo. V neposlední řadě je nutné zmínit, že se na straně konžské vlády v bojích s M23 nezapojuje ani tolik regulérní armáda jako provládní milice Wazalendo.
V regionu navíc obnovuje své politické ambice bývalý konžský prezident Joseph Kabila. Ten od prosince 2023 pobýval v Jihoafrické republice. Kabila se rozhodl se k návratu do své domovské země v návaznosti na vypuknutí bojů v letošním roce. Zde zaujal viditelnou pozici politického zástupce protivládních sil. Jako prezident Kabila vycházel s režimem Paula Kagameho výrazně lépe než současný konžský prezident Félix Tshisekedi a v současné krizi by mohl vidět naději na politický comeback. Kvůli tomu tak vojensky izolovaný konflikt přerůstá v celostátní krizi. Kabila byl sice obviněn z mnoha zločinů spojených s aktivitami M23 a souzen v zastoupení, sám však fyzicky pobývá v oblastech pod kontrolou hnutí M23 a centrální vláda jej není schopná zatknout.
Přesto můžeme ve veřejném prostoru slýchat, že Spojené státy vyjednaly v regionu mír, či že americká konsorcia připravují dohody na vstup do těžebního průmyslu či nejrůznějších infrastrukturních projektů v oblasti. Jak je tato dichotomie možná? Hlavní důvody jsou dva. Prvním je nedostatek důkladné a soustředěné pozornosti, který je konfliktu věnován. Mnoho let trvající nestabilita v regionu není binární válkou, ale velmi složitým konfliktem, v němž se zapojují nejen sousední státy, ale přes sto místních povstaleckých skupin od malých lokálních milicí, přes středoafrickou pobočku Islámského státu, po rozsáhlá hnutí jako je M23. Snaha vyjednat dohodu „mír za minerály“ obzvlášť s nejasnými kapacitami, které by měly na místě mír zajišťovat v regionu nemůže fungovat. To, že Rwanda a Demokratická republika Kongo podepsali mírovou smlouvu nemá na boje žádný významný vliv a rámování konfliktu jako pouhého sporu mezi těmito dvěma státy jeho řešení neprospívá.
Druhý problém leží v nejednotném, či spíše utilitárním, výkladu textu příměří z Kataru mezi konžskou vládou a M23, které na mírovou smlouvu mezi Rwandou a Kongem z Washingtonu navazovalo. V ní se totiž uvádí, že region východní Demokratické republiky Kongo bude navrácen pod vládní kontrolu. S tím souhlasí jak Kinshasa, tak i M23. Ďábel však leží v detailech. M23 totiž tvrdí, že jelikož centrální vláda oblast nikdy nespravovala, je právě M23 tou vládní mocí, která má být chápana jako ona vládní kontrola. Z toho důvodu necítí potřebu v rámci naplňování dohody se z dobytých území stáhnout. Podpis dokumentu tak v praxi nic nemění, jelikož do oblasti nejsou vyslány žádné jednotky, které by naplnění dohody vymáhaly.
Mezitím v regionu pokračují rozsáhlé akty násilí. Humanitární situace je nadále tragická a boje pokračují. Jedna dohoda jednoduše sama o sobě nemůže velmi složitý a několik dekád trvající konflikt ukončit i když za ní stojí administrativa Spojených států. To se znovu projevilo tento týden, když od jednání o podobě mírové dohody mezi vládou v Kinshase a M23 v Kataru zástupci povstalecké skupiny odstoupili. Obě strany se navzájem obviňují z porušování podmínek příměří a panuje mezi nimi silná nedůvěra.
Žádný mírový rámec nemůže fungovat, když za ním nejsou žádné jasné bezpečnostní garance, ani realistický politický plán, který by vytvořil mapu dalšího postupu. Ten je nezbytný pro postupnou stabilizaci oblasti. Pokud externí aktéři toto nepochopí, stanou se jen dalším dílem skládačky, která devastuje region již po více než třicet let.
