Článek
Izrael se stal prvním státem, který od roku 1960 uznal Somaliland za nezávislý stát. Rozpoutala se tím pro region zásadní geopolitická hra s nejasným koncem. Zatímco samotný akt uznání byl poměrně překvapivý, reakce na něj poukazují na dlouhodobější geopolitické procesy, které se v regionu Afrického rohu odehrávají a jsou spojeny primárně s širším politickým soupeřením v oblastí severovýchodní Afriky a Blízkého východu, jakož i dlouhodobým rozpadem Somálska jako státu a vize Velkého Somálska.
Somaliland, bývalé britské Somálsko, vznikl jako samostatný stát na konci června 1960. Po pěti dnech však dobrovolně vstoupil do federace s nově nezávislým jižním, bývalým italským, Somálskem. Celý tento proces byl motivován ideou vytvoření takzvaného Velkého Somálska, které by zahrnovalo všechna území zahrnující somálské obyvatelstvo. Kvůli tomu bylo i spojení značně překotné, což se projevilo i na tom, že ke spojení došlo na právně velmi pochybných principech, což je nyní využíváno jako jeden argument pro znovuzískání nezávislosti entity.
Idea vytvoření Velkého Somálska se však začala rychle bortit. Džibutsko vstup do společného státu opakovaně odmítlo, kvůli čemu si odhlasovalo nezávislost až v roce 1977. Keňa zabránila oddělení svých somálských oblastí silou v šedesátých letech. Etiopský Somálský region, Ogaden, byl sice krátce somálskou armádou v sedmdesátých letech okupován, avšak ani devastující válka nevedla k připojení nových území. To vše vedlo k vnitřní nestabilitě, která se projevila devastujícím konfliktem, který v osmdesátých letech zasáhl primárně území Somalilandu a vedl k téměř úplné destrukci jeho hlavního města Hargeisy. Po pádu režimu Siada Barrého v roce 1991 tak somalilandské elity vyhlásili odstoupení od své účasti ve federaci. Zde leží další dva argumenty pro uznání entity. Zaprvé nejde o případ secese, ale rozpadu federace, jak jsme je viděli v Sovětském svazu, Jugoslávii, Československu, Senegambii, či Federaci Mali. Zadruhé, právo na nezávislost měl Somaliland i na základě masivní destrukce a užití násilí ze strany centrální vlády, jak tomu bylo u částečného uznání například Kosova, či v současné době Palestiny.
I přes mnohé problémy se Somalilandu podařilo v devadesátých letech vnitřně stabilizovat a na rozdíl od jihu státu vytvořit stabilní politické prostředí. Na začátku jednadvacátého století došlo ve všeobecném referendu ke schválení ústavy a tím potvrzení vyhlášení nezávislosti i obyvatelstvem entity. Somaliland od té doby, i když s mnoha potížemi, pořádá soutěživé demokratické volby, netrpí násilím a do určité míry dodržuje základní lidská práva. Stal se tak postupně nejstabilnější a nejdemokratičtější politickou entitou v regionu. To bylo reflektováno na praktické úrovni ve spolupráci se státy jako Etiopie nebo Spojené arabské emiráty, či kooperací s jinou neuznanou, ale vnitřně efektivní entitou, Tchaj-wanem.
Uznání se Somaliland poprvé přiblížil téměř přesně před dvěma lety 1. ledna 2024. V tomto okamžiku došlo k podpisu memoranda porozumění s Etiopií, jehož celý text není sice zcela známý, avšak měl možnost uznání obsahovat. K samotnému prvnímu uznání však došlo až 26. prosince následujícího roku, trochu překvapivě ze strany Izraele. Zatímco motivace jsou prozatím nejisté, oscilující mezi normativní rétorikou poukazující na ospravedlnitelné požadavky entity a geopolitickými zájmy Tel Avivu v regionu, ale i na Blízkém východě, rozhodnutí spustilo lavinu reakcí.
Prvně můžeme identifikovat jasné odmítnutí tohoto kroku ze strany očekávatelných aktérů. V regionu k nim patří primárně Egypt, Eritrea nebo Džibutsko. Egypt a Eritrea kroku brání primárně v rámci svého soupeření s Etiopií, které v posledních letech eskaluje. U Egypta jde primárně o spor o sdílení vodních zdrojů, u Eritreji o spor ohledně vývoje v Tigraji po skončení genocidní občanské války. Džibutsko se pak obává ztráty výsadního postavení přístavu v Džibuti – Somaliland kontroluje výrazně delší pobřeží a přístav Berbera a představuje stabilní alternativu ke svému menšímu sousedovi. Opozici pak vyjadřují blízkovýchodní konkurenti Izraele, jako například Katar či Turecko. Proti kroku se staví i Čína, a to nejen z důvodu důrazu na nevměšování se, které vede její oficiální zahraniční politiku, ale i kvůli spolupráci Somalilandu s Tchaj-wanem. Oficiálně se proti kroku postavil i předseda Africké unie, avšak bez řádné autorizace členských států. Stejně tak postupuje Evropská unie, která nechce působit dojmem, že zasahuje do afrických záležitostí.
Najdeme však i řadu států, které se k uznání nevyjádřily a lze u nich předpokládat, že by se k uznání mohly připojit. Primárně můžeme jmenovat dlouhodobé spojence Somalilandu. Etiopii, která neoficiálně vede politiku druhého uznání a bude zajímavé sledovat, jestli jí naplní a skutečně se stane druhým státem který Somaliland uzná, a Spojené arabské emiráty, které již například uznávají pasy Somalilandu. Možnost uznání by mohla přijít i od dalších afrických států jako je Jižní Súdán, Keňa, Uganda, či Rwanda. Situace je však značně nejistá. Tlak na připojení se k izraelskému kroku je vidět ve Spojených státech, kde by tento krok mohl být spojen s podpisem Abrahámských dohod ze strany Somalilandu. Podobně byl marocký nárok na Západní Saharu taktéž dříve uznán první Trumpovou administrativou na základě normalizace vztahů s Izraelem skrze stejný dokument. Ke kroku by se mohlo připojit i Spojené království, které má s entitou historické vazby. Nově se objevují náznaky, že by se k uznání mohla přidat Indie. Situace bude v nejbližších týdnech a měsících dynamická. Somaliland je totiž důležitý nejen geostrategicky, kvůli své poloze na námořních obchodních trasách, ale i jako nástroj pro potírání čínského vlivu v regionu, jak na to upozornil například Ted Cruz.
Uznání však také ukazuje na nefunkčnost uznaného somálského státu. To, že somálská vláda není schopná kontrolovat valnou většinu svého území je obecně známé. Izraelské uznání Somalilandu však vedlo k dalším zajímavým krokům. Zaprvé, uznání nebylo odsouzeno regionálními vládami v Puntlandu a Jubalandu, kde centrální vláda taktéž nemá téměř žádnou autoritu. I když tito nárok na nezávislost, na který na rozdíl od Somalilandu nemají tak silný nárok, neprohlašují, usilují o vysokou míru autonomie ve státu. Zadruhé již údajně dochází k odchodu některých politiků a úředníků pocházejících ze Somalilandu, kteří z praktických důvodů pracovali pro centrální vlády, ze svých postů. Proti kroku se naopak postavil islamistický al-Šabáb, který jinak s centrální vládou úspěšně již téměř dvě dekády válčí a kontroluje taktéž značnou část území jižního Somálska.
V Somalilandu panuje dle zpráv, které jsem obdržel, euforická nálada a je pravděpodobné, že Izrael se svým krokem nezůstane osamocený. Přesto však není pravděpodobné, že bez totálního kolapsu somálské vlády a jejím nahrazení novou elitou, která somalilandskou státnost přijde, dojde k univerzálnímu uznání Hargeisy jako nového člena OSN. Ledy se však výrazně pohly.
