Článek
Somálská vláda akutně řeší, jak bude schopna zajistit alespoň elementární bezpečnost na alespoň části území, které má pod svou kontrolou, po letošním 31. prosinci. Zatímco se v tuzemsku toto datum pojí s oslavami nástupu nového roku, Mogadišu bude potenciálně řešit zásadní bezpečnostní problém – konec mise Africké unie ATMIS. Ta od 1. dubna 2022 nahradila předcházející AMISOM a spolu s dalšími bilaterálními dohodami primárně s Etiopií měla vést k posílení pozice somálské centrální vlády předně proti povstalcům z al-Šabábu. Tomu se však nestalo. Centrální vláda není schopná samostatně fungovat a do celé situace ještě zásadně vstoupila geopolitika vodních zdrojů, která budoucnost jihu Somálska možná trochu neintuitivně značně ohrožuje.
Situaci totiž ovlivňují dva dlouhodobé mocenské spory spojené s vodou, které v Rohu Afriky dlouhodobě probíhají. Prvním je spor o sdílení vody z Nilu, konkrétně Modrého Nilu, který pramení v Etiopii. Na základě koloniálních smluv má v oblasti sdílení vody z jeho toku silnou pozici Egypt. Etiopie však dlouhodobě usilovala o výstavbu přehrady, která by zvýšila domácí produkci elektrické energie v zemi. Tím by došlo jak k porušení mezinárodních smluv, tak i narovnání koloniálních nerovností na které poukazují všechny státy povodí Nilu kromě dvou zvýhodněných – Egypta a Súdánu. V tomto kontextu je třeba zmínit, že i Súdán z výstavby Velké etiopské přehrady znovuzrození (GERD) může profitovat a dlouho udržoval vůči Etiopii pozitivnější pozici ve srovnání se svým severním sousedem. Zadržováním většího množství vody na území Etiopie se Egypt cítí ohrožen – na vodě z Nilu je existenčně závislý od dob starověkých civilizací. Etiopie přesto v uplynulém desetiletí uspěla s unilaterální výstavbou GERD, která je již téměř plně napuštěna. Tenze mezi Etiopií a Egyptem však neutichají.
Druhým sporem je ten o uznání Somalilandu na severu Somálska, který se táhne od roku 1991. Do něj vstoupila na začátku letošního roku opět Etiopie, která s entitou podepsala dohodu o zajištění přístupu k moři, která by měla obsahovat i slib mezinárodního uznání Somalilandu jako suverénního státu. Addis Abeba si tímto krokem může potenciálně zajistit klíčový přístup k moři o který přišla odtržením Eritree v roce 1993 a Hargeysa by po třech dekádách konečně potenciálně započít proces kolektivního mezinárodního uznání. Tento vývoj je samozřejmě v Somálsku sledován se značným odporem. Tento krok vedl nejen k rozporům mezi oběma sousedy, přičemž somálská vláda je na přítomnosti etiopských vojsk v zemi životně závislá, ale také ke sblížení Somálska právě s Egyptem. Ten do země již vyslal některé své jednotky a zavázal se podpořit AUSSOM, misi, která má ATMIS po novém roce nahradit. Egypt součástí ATMIS ani předcházející AMISOM nebyl.
Zde však narážíme na zásadní praktické problémy. ATMIS byl personálně zajištěn hlavně státy, které byly rozmachem přítomnosti al-Šabábu přímo ohroženy. Etiopie a Keňa pak v zemi působili, a do značné míry i nadále působí, i mimo tento formát a zajišťují misi Africké unie dostatečné vojenské kapacity. Ani jeden z nich však AUSSOM zatím nepodpořil, etiopská přítomnost je oficiálně ze strany somálské vlády do budoucna odmítána a egyptské jednotky nebudou mít takový zájem v zemi masivně a dlouhodobě pobývat. Jejich motivace není pozitivní – zajištění bezpečnosti -, ale negativní – spor s Etiopií. Mise má navíc ještě jeden poměrně standardní problém spojený s projekty AU – nejistý zdroj financování. Ani EU, která předchozí angažmá finančně zajišťovala se zatím k dalšímu financování nepřihlásila. Není tak jasné, kdo AUSSOM zaplatí a personálně naplní, ani jaký bude mít nakonec mandát a cíl.
Toto vše přichází v období, kdy je jasné, že ofenziva vůči al-Šabábu kterou somálská vláda již přes rok vede není dostatečně úspěšná a hnutí nebude zničeno. Naopak, al-Šabáb úspěšně útočí na vládní pozice a nadále provádí teroristické útoky v hlavním městě. Bezpečnostní situace se tak nezlepšuje, jediná realistická vládní alternativa v jižním Somálsku je široce nepřijatelná, avšak i kvůli geopolitickým sporům je nejisté, jestli se podaří včas vytvořit kolektivní bezpečnostní rámec, který bude na jihu Somálska působit i po konci letošního roku.
Vzhledem k přímému ohrožení bezpečnostních zájmů je velmi nepravděpodobné, že by se Etiopie či Keňa z oblasti úplně stáhli, avšak jejich neochota podpořit společný rámec a odpor Mogadišu vůči etiopské přítomnosti může dále již tak limitovanou schopnost somálské vlády kontrolovat území a bojovat s radikálními Islamisty ohrožovat. Ve státě existuje riziko spojení externích mocností s lokálními klanovými strukturami, které by dále oslabovaly autoritu centrální vlády a vedly k dalším bezpečnostním potížím. Země vážně čelí riziku opětovného rozdrobení, kdy Etiopie a Keňa budou řešit své přímé bezpečnostní potřeby spoluprací s autonomními regionálními vládami a vybranými klany, zatímco centrální vláda bude závislá na limitované misi AU, kterou personálně zajistí státy, které nemají na stabilizaci až tak akutní zájem, jako je Egypt, či jim chybí dostatečné kapacity, jako je tomu u Džibutska. Somálsko se tak bezhlavě řítí z jednoho problému do dalšího.
