Článek
Shrnout velmi dynamický historický vývoj hnutí al-Šabáb v jednom odstavci je nevděčný úkol, který vynechá mnoho důležitých momentů v jeho bohaté historii. Povstalecká islamistická skupina známá pod jménem Harakat al-Šabáb al-Mudžahedín (Hnutí mladých bojovníků), která je od roku 2012 oficiální součástí al-Káidy, operuje v jižním Somálsku již minimálně od roku 2006. Do popředí pozornosti se dostala v souvislosti s etiopskou intervencí vůči Svazu islámských soudů, který v letech 2005-6 dokázal jih země dočasně relativně stabilizovat a vytvořit alespoň částečně stabilní administrativní strukturu, a to včetně hlavního města Mogadišu. V návaznosti na tuto invazi však došlo k rozpadu této konzervativní, avšak zdaleka ne radikálně islamistické organizace a posílení jejího extrémního křídla. Al-Šabáb si poté prošel periodou guerillového boje primárně proti etiopským vojskům z let 2006-2009, obdobím teritoriální expanze mezi lety 2009-11, následným vytlačením z hlavních center ve spojitosti s intervencí Keni a posílením přítomnosti jednotek Africké unie včetně návratu etiopských sil, na které navázalo po roce 2016 další posílení teritoriální kontroly al-Šabábu, včetně přítomnosti v okolí hlavních populačních center včetně Mogadišu. V posledních měsících však sledujeme relativně úspěšnou ofenzívu vedenou ze strany somálské vlády, která opět zatlačuje hnutí do řídce obydleného vnitrozemí.
Počátky současné fáze boje proti al-Šabábu můžeme datovat do srpna loňského roku, kdy byl jeho bojovníky napaden hotel Hayat v somálském hlavním městě. Toto nebyl v druhé polovině loňského roku jediný zásadní útok hnutí v hlavním městě Somálska. V říjnu došlo k masivní explozi u budovy ministerstva školství, při kterém zemřelo přes sto lidí a v listopadu byl napaden další hotel Villa Rosa, který byl často využíván vládními činiteli pro pořádání různých schůzek a setkání. Tvrdý postup, který byl po srpnovém útoku ohlášen somálským prezidentem Hassanem Šejkem Mohamedem, se setkal s podporou alespoň části somálských klanů v oblastech pod kontrolou al-Šabábu. Ty se začaly ve větším množství bouřit proti přitvrzování politik hnutí v oblasti vymáhání své radikální ideologie, která nutně nekoresponduje s tradiční podobou islámské víry praktikovanou Somálci, tak i třeba při danění oblastí pod jeho kontrolou. Al-Šabáb si pravděpodobně začal být příliš jistý svou pozicí a nenabízel mocným klanům dostatek pozitivních benefitů, které by vyvažovaly další kladené požadavky. Vzniklé rozpory se navíc snažil vyřešit silou místo tradičního vyjednávání. Důvodem k rebelii se pak staly zmíněné doktrinální nebo ekonomické důvody, ale třeba i snaha hnutí o nucenou konskripci mladých příslušníků jednotlivých klanů do svých řad.
Somálská vláda má mimo kooperaci některých klanových milicí na své straně několik dalších trumfů. Prvním je jednoznačně zahraniční podpora. I přes původní záměr stáhnout se ze země na jaře loňského roku, se mise Africké unie AMISOM prvního dubna 2022 přetransformovala v misi ATMIS s mandátem působit v Somálsku do konce roku 2024. Africká unie, či přesněji státy zapojené do vojenské mise (primárně Etiopie a Keňa), tak vládu nadále přímo podporují. Somálská armáda pak prošla výcvikem jak v okolních státech, kontroverzně například i v Eritrei, tak i u partnerů mimo africký kontinent, což pomohlo i k vytvoření elitní vojenské skupiny Danab, která je v bojích s al-Šabábem relativně efektivní. Vládní operace jsou pak podporovány i leteckými údery Spojených států, ale třeba i Turecka. V neposlední řadě byl ministrem pro náboženské otázky jmenován Mukhtar Robow, veterán somálského džihádu, který je bývalým předákem al-Šabábu. Díky svému profilu se mu podařilo sjednotit náboženské představitele napříč spektrem, kteří následně ideologii hnutí odsoudili. Povstání tradičních struktur za pomoci centrální vlády a externích partnerů tak do určité míry zrcadlí úspěšnou strategii, i když jenom dočasného, vytlačení al-Káidy v Iráku ze sunitských území v rámci takzvaného Anbarského probuzení z poloviny první dekády jednadvacátého století.
Postupné vytlačování al-Šabábu z měst v centrálním Somálsku však nutně neznamená porážku hnutí či stabilizaci situace na jih od Puntlandu. Al-Šabáb je velmi flexibilní organizací. V návaznosti na protiofenzívu se nejen začal daleko více soustřeďovat na útoky improvizovanými výbušnými zařízeními a na další guerillové způsoby boje a teroristické útoky v somálských metropolích, ale snaží se i urovnat pošramocené vztahy s klanovými vůdci, kteří se k protiofenzívě dosud nepřipojili. Na začátku března se tak hnutí například podařilo dobýt zpět jednu z vojenských základen ve svazovém státu Jubaland u hranic s Keňou, kterou somálská armáda dobyla o dva měsíce dříve. V některých oblastech se pak al-Šabábu dle dostupných informací již podařilo dohodnout kompromis s místními klany, které se pak do bojů proti hnutí nezapojují. Právě otázka klanové politiky je pak klíčovou pro schopnost jakékoliv autority dominovat na území středního a jižního Somálska.
Somálská společnost je rozdělena na klanovém (případně sub, či sub-sub-klanovém) principu. Dále je silně decentralizovaná a egalitární. V somálském kontextu je silně zakořeněn odpor vůči hierarchické kontrole a tradiční řešení sporů je vedeno skrze často zdlouhavá jednání a hledání kompromisu, ke kterému napomáhá i tradiční právo xeer, které je standardně využíváno místo práva šaría, které je široce vnímáno jako nevhodné pro až anarchický somálský kontext. Stát není v takovém prostředí přirozenou autoritou. Svoji moc tak musí prosazovat spíše skrze vyjednávání s tradičními politickými aktéry nežli silou, kterou minimálně od konce osmdesátých let dvacátého století navíc ani nedisponuje. I v kontextu klanově relativně homogenního Somalilandu trvalo nacházení kompromisu, který by ukončil vnitřní sváry a vedl k vytvoření státních struktur po vyhlášení nezávislosti v roce 1991, téměř desetiletí. Situace na jihu Somálska je pak nesrovnatelně složitější. Je tak otázkou, jestli centrální vláda dokáže oblastem pod svojí kontrolou zajistit nějakou formu stability, a hlavně zda dokáže zabránit obnovení bojů mezi klanovými milicemi, na které v současnosti do velké míry ve svém postupu spoléhá. Somálské klany nutně necítí sounáležitost s centrální vládou a budou se dohadovat s takovým politickým aktérem, který jim nabídne nejvýhodnější podmínky spolupráce. To často splňuje právě i al-Šabáb. Loajalita tradičních struktur je však nízká a politika velmi dynamická.
V neděli ohlásil somálský prezident další fázi ofenzívy, na které by se měly ve zvýšené míře podílet i další etiopské jednotky, které byly do Somálska vyslány mimo rámec společné mise ATMIS. Al-Šabáb dle amerického velvyslance v Somálsku ztratil během ofenzívy již asi třetinu území, které předtím ovládal. Somálská armáda pak tvrdí, že se jí za posledních šest měsíců podařilo zabít až 3000 bojovníků radikálního hnutí a dalších 3700 jich zranit. Pokud by to byla pravda, pro al-Šabáb by to byla velmi znatelná rána. Tato čísla však nelze nezávisle ověřit a mohou být nadsazená. O úspěchu ofenzívy se v jakémkoliv případě bude rozhodovat až v následujících měsících. I přes současné momentum je nepravděpodobné, že by se centrální vládě podařilo al-Šabáb vojensky definitivně porazit. Hnutí v minulosti již několikrát ukázalo, že je ve svém chování velmi pragmatické a dokáže využívat prostoru pro expanzi, ale i reagovat na neúspěchy a stáhnout se do vnitrozemí, kde může složitá období přečkat.
Udržitelnost současných zisků také záleží na schopnosti centrální vlády najít společnou řeč s klany v osvobozených oblastech a zajistit mezi nimi mír a vytvořit takový model správy, ve kterém nebudou mít tradiční autority motivaci zahájit spolupráci s jiným politickým aktérem, jako je třeba al-Šabáb. Pro dlouhodobé ukončení konfliktu s al-Šabábem pak musí dojít k politickému dialogu s hnutím samotným. Současná situace zdaleka nemůžu mít jen vojenské řešení a současná ofenzíva se může jednoduše stát jen jednou z fází dlouhotrvajícího, vleklého vnitropolitického konfliktu.
