Článek
Válka v Mali, která trvá nepřetržitě již od roku 2012, se zdá se přesunula do své další fáze. O víkendu došlo ke koordinovanému útoku povstalců na několik cílů v zemi. Došlo při něm k zabití malijského ministra obrany Sadia Camary, ale také převzetí moci nad městy Kidal, Gao nebo Mopti v severním a středním Mali. Právě Kidal se v minulosti stal symbolem vyostření bojů mezi malijskou vládou a sekulárními Tuaregy poté, co malijská armáda za ruského přispění porušila vzájemné dohody a město po odchodu sil OSN zabrala. Jednotky JNIM dále ohlásily obležení hlavního města Bamako. To již v nedávné minulosti dokázala skupina odříznout od zásobování pohonnými hmotami.
Ofenziva to byla o to překvapivější, že se stala asi nejkoordinovanějším útokem povstaleckých sil v Mali od roku 2012. Tehdy se v severním Mali propojily skupiny pocházející v Alžírsku a v Libyi s místními povstalci a vydali se útokem směrem na hlavní město Bamako. Jejich vzájemné nesoulady byly záhy využity intervenující Francií, která na jedné straně vojensky zasáhla proti islamistickým skupinám, avšak na druhé dokázala vyjednat mír se sekulárními milicemi, které nutně o spolupráci s Islamisty nestojí. To se však teď změnilo a destruktivní a destabilizační ruská strategie v Sahelu naráží na další překážku. Tedy alespoň pokud ruskou snahu vnímáme jako pokus o projekci své moci v Mali.
Z širšího pohledu by totiž současný vývoj z Moskvy jako naprostá katastrofa vypadat nemusel. Na jednu stranu se dále nahlodává pohled na Rusko jako garanta vládnutí autoritářských režimů ve slabých státech. To je však něco, čeho si vládnoucí elity musely být vědomy již dříve, minimálně od pádu Bašára Asáda v Sýrii. Ruské paramilitární jednotky se obdobě v situacích, kde čelily reálným bojům stáhly například i v Libyi či Mosambiku. Mali je tak jen další díl skládačky. Ani zde ruské jednotky do bojů o tomto víkendu nezasáhly – někteří malijští představitelé mluví otevřeně o zradě. Přesto jsou s ruskými vyslanci o spolupráci v oblasti bezpečnosti ochotni jednat například v Antananarivu, Republice Kongo, či Rovníkové Guineji.
Dále pak v rámci Mali nevidíme jasně definovanou jednotnou opozici. Povstalci jsou rozdrobeni nejen mezi jednotky na al-Káidu napojeného JNIM a sekulárních milicí. Samotný JNIM se skládá z několika skupin a stejně tak i sekulární povstalci nejsou vnitřně jednotní. Tyto tábory spolu sice začaly v kontextu brutální, Ruskem řízené protipovstalecké strategie kooperovat (viz například úspěšný útok na malijské a ruské jednotky v červenci 2024 u alžírských hranic), avšak vládnutí nad dobytými územími bude nutně silně decentralizované a nejednotné. A to do mixu nezapočítáváme místní odnož Islámského státu, které bojuje se všemi okolo. Povstalci z JNIM se dlouhodobě vyhýbají kontrole nad městy a je pravděpodobné, že ani nyní neusilují o převzetí moci, ale spíše o změnu vlády tak, aby na ní měli výrazný vliv, avšak bez převzetí odpovědnosti za vládnutí. V Mali se nevytváří nová vláda po vzoru Tálibánu v Afghánistánu nebo HTS v Sýrii, ale decentralizovaná mocenská struktura.
Rozdrobení a rozšiřování konfliktu navazuje na podobné trendy na celém jižním křídle EU a NATO. Mali, Burkina Faso a Niger tvoří jeden konfliktní celek, který se přelívá do jižních států Guinejského zálivu jako Benin, Togo, Pobřeží slonoviny nebo Ghana. Aktivity sahelského Islámského státu překročily hranice s Nigérií. Zde navazují na pás nestability spojený s násilnou aktivitou gangů skrze sever země, až na severovýchod, kde operuje další odnož Islámského státu a Boko Haram. Ti pak překračují pravidelně hranice do severního Kamerunu či Čadu. Čad se potýká s násilím na celé své periferii, čím dochází k pokračování pásu nestability přes jižní Čad a severní Středoafrickou republiku až do Jižního Súdánu.
Devastující válka v Súdánu spojuje hned několik oblastí. Přelévá se do Jižního Súdánu a východního Čadu a vtahuje do sebe externí aktéry včetně států Blízkého východu, či Etiopie a Eritrei. Etiopie čelí několika vnitřním konfliktům. Navíc s Eritreou eskaluje historický spor, který je veden převážně ohledně etiopského přístupu k moři. Jeho současné kolo probíhá primárně v Tigraji, která si prošla mezi lety 2020-22 devastujícím konfliktem. Etiopie je pak spolu s Keňou hlavní silou bojující proti milicím al-Šabábu v Somálsku. Al-Šabáb spolu se somálským Islámským státem využívá nestability v Jemenu, odkud do Rohu Afriky proudí z Blízkého východu zbraně a probíhá zde další spolupráce v rámci islamistických sítí.
Postupný rozpad Mali je tak jen jedním dílem skládačky rozpadu politické moci a nárůstu násilí na jižním křídle Evropy, což v kontextu ruské invaze na Ukrajinu není pro Moskvu nutně špatná zpráva. Každé odvedení pozornosti od Ukrajiny nahrává ruské armádě, každý vojenský výdaj Evropy směřující na jih odvádí pozornost od východu. I kdyby se Rusko naprosto zdiskreditovalo jako bezpečnostní garant režimů v Africe, rozpad státní moci napříč Sahelem a Africkým rohem není pro Kreml špatným výsledkem. I proto se Evropa musí těmto „zapomenutým konfliktům“ věnovat a snažit se pragmaticky hledat aktéry, kteří jsou schopni zabránit nejhorším dopadům na evropské zájmy. Bude to vyžadovat velkou dávku pragmatismu. A to včetně přehodnocení svého přístupu k vítězícím povstalcům v Mali.
