Článek
Minulý týden proběhl v Pekingu devátý summit Čínsko-afrického fóra o spolupráci (FOCAC). Tento formát, který byl založen v roce 2000 přivede jednou za tři roky k jednomu stolu valnou většinu lídrů afrických státu s těmi z Číny a koná se střídavě v Číně a v některém z afrických států. Jde o hlavní diplomatický formát, při kterém dochází k odhalení významných dohod a investic Číny na kontinentu. Nejinak tomu bylo i tentokrát. FOCAC však také poukazuje na specifika a slabiny čínského působení v Africe obecně.
Na letošním jednání čínská vláda přislíbila investovat v Africe přes padesát miliard dolarů a vytvořit milion nových pracovních míst. Ekonomika a rozvoj infrastruktury jsou hlavním nástrojem čínského vlivu a Čína v nastoleném trendu hodlá pokračovat. Podporou rozvoje primárně fyzické infrastruktury se snaží zajistit nejen náklonost afrických režimů, ale také řešení dvou ožehavých domácích ekonomických otázek – přístupu k nerostným surovinám (včetně ropy) a exportu kapacit, které nedokáže uplatnit na domácím trhu. Za závojem společného rozvoje globálního jihu tak sledujeme racionální ekonomickou strategii směřující k rozvoji čínské ekonomiky a upevnění domácí pozice čínské komunistické strany. Vztahy s africkými státy jsou však nově údajně na strategické úrovni, přičemž není jasné, co to přesně znamená.
FOCAC také poukázal na diplomatickou a politickou rovinu čínského působení. Jak vyznělo i z oficiálních prohlášení, Čína hodlá využít síly afrických států k posílení své globální pozice. Peking usiluje o přetvoření současného globálního řádu v sinocentrický model, kterému by dominovala právě komunistická strana Číny. Jeden diplomatický úspěch si Čína v Africe již připsala. Kromě království eSwatini, které se jako jediný člen Africké unie fóra neúčastní, všechny africké státy uznávají Peking jako zástupce Číny na úkor Tchaj-wanu.
Čína také na rozdíl od jiných regionů uspěla v posilování bilaterální spolupráce na úkor té s regionálními organizacemi. Relativní váha Číny vůči Africe jako celku by totiž v opačném případě byla významně menší. I když zástupce Africké unie je na FOCAC přítomen, Čína vyjednává s každým státem zvlášť, což jí umožňuje si zajistit lepší podmínky a silnější pozici.
Peking v Africe posiluje i svoji vojenskou přítomnost. K již existující přítomnosti v přístavu Džibuti, navázanou na význam námořních tras v Adenském zálivu a Rudém moři pro čínskou ekonomiku se teď má přidat ještě další. Během summitu FOCAC Peking přislíbil posílit vojenskou pomoc a výcvik blíže nespecifikovaným státům. Hlavním cílem by mohl být Gabon na pobřeží Atlantského oceánu, což je indikováno i zvýšenou aktivitou Spojených států směrem k tomuto středoafrickému státu s cílem zabránit Číně v přístupu k atlantskému vojenskému přístavu.
Jak je jasně vidět i z tohoto limitovaného výčtu, čínské aktivity v Africe nejsou i přes oficiální prohlášení motivovány altruismem či sdílenou identitou globálního jihu. Naopak, úspěšné aktivity v Africe jí umožňují, jak posilovat domácí ekonomiku, tak i politickou roli na globální scéně. Africké státy jsou pak ekonomicky na Číně často závislé. Jejich ekonomiky se jen těžko modernizují. Jsou jednak zaměřeny na export nerostných surovin, tak zaplavovány levným čínským zbožím. Navíc budovaná infrastruktura je stavěna čínskými firmami a pracovníky, tudíž nedochází k přenosu znalostí na africké společnosti. Samotná infrastruktura je pak často nekvalitní, její financování navíc mnohé africké státy přivedlo na okraj bankrotu.
Čína v Africe nepředstavuje model, kterému není možné konkurovat. V mnoha státech se vztah k čínským aktivitám stává tématem politického boje – například již v roce 2011 na protičínské notě vyhrál prezidentské volby v Zambii Michael Sata. V několika státech došlo k někdy i násilným protestům proti čínské přítomnosti. I přes rozvojovou rétoriku a image rovné spolupráce mezi státy globálního jihu jsou čínské politiky v ekonomické i politické rovině často stejně exploatační, jako tomu bylo historicky u evropských států. Čína hraje v Africe významnou roli, ale nejde ani o spasitele, ani o přirozenějšího partnera, než je Evropa, Indie, či státy Blízkého východu. A to přes všechny sliby, které FOCAC přinesl.
