Článek
Spanilá jízda žoldnéřů z Vágnerovy skupiny pod vedením Jevgenije Prigožina, která po ujetí stovek kilometrů, sestřelení několika vrtulníků a letadel a rozbití kusů dálnic skončila asi 200 kilometrů před Moskvou může mít významné následky pro Ruskem podporované režimy v Africe. Nejasné však je, jaké tyto důsledky nakonec budou.
Prvně si však shrňme, co jisté je. Řada afrických států si v posledních letech vybudovala či v současnosti buduje závislost na přítomnosti ruské vojenské pomoci, a to primárně skrze aktivity Vágnerovy skupiny. V první řadě jde o Středoafrickou republiku, kde se režim drží u moci jen díky schopnosti ruských kontraktorů chránit hlavní město. Ve zvyšující se míře můžeme stejnou trajektorii sledovat i v Mali a do určité míry ke stejnému výsledku směřovala i sousední Burkina Faso.
Dále můžeme identifikovat konflikty, ve kterých je Vágnerova skupina aktivní a má určitý vliv na vnitřní dynamiku nestabilních oblastí. Zde se jedná v tuto chvíli primárně o Súdán a Libyi. V obou státech Vágnerovci vytváří síť, která jim umožňuje využívat nerostných surovin výměnou za vojenskou pomoc. Tu získává jak Chalífa Haftar, tak i Mohamed Dagalo „Hemedti“. Vágnerovci takto primárně využívají přístupu ke zlatým dolům v súdánském Dárfúru.
Co je dále jisté je, že spory mezi ministerstvem obrany a Jevgenijem Prigožinem jsou v tuto chvíli extrémní. Pokus o puč s deklarovaným cílem sesadit armádní velení logicky přinese velkou míru nedůvěry jak mezi Prigožina a armádu, tak i mezi Vágnerovce a Putina. Byla to právě kooperace mezi armádou a Vágnerovci, která však umožnila posilovat ruský vliv v určitých částech afrického kontinentu. Nejenže ruská vláda využívala schopnosti žoldnéřů pracovat v hůře dostupných podmínkách a využívat brutálnější metody, ale i Vágnerovci naopak potřebovali pro své aktivity jak ruské diplomatické krytí, tak i dodávky vybavení, zbraní a munice.
Nejistá je však změna, která po minulém víkendu nastane. Ve dvou státech v této době nejvíce závislých na ruské přítomnosti – Středoafrické republice a Mali – dle dostupných zpráv docházelo na WhatsAppových skupinách k jisté panice ohledně možného stažení ruských jednotek. Toto je obzvlášť zásadní vzhledem k nedávnému rozhodnutí malijských úřadů o stažení mise OSN MINUSMA ze země. Oba státy však navenek žádnou paniku nevyvolávají. Malijská junta raději mlčí, aby se nezdálo, že se přiklání k jedné ze stran konfliktu. Ve Středoafrické republice pak bylo akcentováno, že bezpečnostní záruky Bangui poskytuje ruská vláda, a ne přímo Vágnerovci a v případě jejich stažení se očekává nahrazení Prigožinových kontraktorů jinými jednotkami. V Bangui však i přesto byly dle dostupných informací k vidění nárůsty v počtu patrol, nejspíše z obavy, že se chaosu v Rusku pokusí využít rebelové k útoku na hlavní město.
V tomto ohledu se nechal slyšet Sergej Lavrov, že se ruská vnitropolitická krize nijak partnerství s africkými státy nedotkne. Zmínil, že ruské závazky jsou stále platné a angažmá ve Středoafrické republice a Mali nebude ukončeno. Dle jeho vyjádření, na rozdíl od Francie a Evropy, Rusko Afriku neopustí. Dále se také spekuluje, že jedním ze zásadních bodů dohody, která nakonec nejspíše vedla Jevgenije Prigožina do dočasného azylu v Bělorusku byl slib o pokračování jeho aktivit v Africe, kam by se z bezpečnostních důvodů mohl i fyzicky z Běloruska přeunout.
I pokud k tomuto dojde, existuje další nejistota ohledně toho, jestli bude tato dohoda dodržena. V ruském kontextu je jakákoliv stabilita v tomto ohledu iluzorní. Navíc pokud by v rámci dohody mělo dojít k užší součinnosti Vágnerovců s vládou a armádou, dá se spekulovat, jak na takový vývoj zareagují více autonomní součásti Vágnerovců v jednotlivých afrických státech. V neposlední řadě není jisté, jestli se nakonec Moskvě nepodaří Vágnerovce nahradit příslušníky jiné „soukromé“ společnosti, z nichž některé již dokázaly veterány z Afriky rekrutovat.
Mimo Mali a Středoafrickou republiku je dále nejasné, jaké by případné stažení ruské podpory mělo na místní situaci vliv. Zatímco u dvou zmíněných se dá očekávat pád režimu, v místech jako Súdán či Libye je Rusko pouze jedním ze zapojených externích aktérů. Stažení by pak sice mělo na tyto konflikty vliv, ale Vágnerovci by mohli být nahrazeni jiným státem nebo by jejich vklad nemusel nikterak zásadně chybět. V zemích s ještě menší přítomností by pak vliv odchodu byl nejspíše zanedbatelný a může zasáhnout spíše okrajová odvětví jako je výroba ruského piva a vodky konkurující dominantnímu postavení jihoafrických společností.
Právě tato nejistota, riziko, že státy bezpečnostně závislé na Rusku mohou o garanci svého přežití přijít nečekaně, ze dne na den, vytváří další okno příležitostí pro Západ. Situace z víkendu jasně poukazuje na nevyzpytatelnost ruské politiky a rizika, která jsou s příklonem ke Kremlu spojena. Rusko dlouhodobě africkým státům nenabízí výrazné ekonomické benefity, ale pyšnilo se zajištěním bezpečnosti režimu. I tato služba, jak je jasně patrné, je však značně nestabilní, až iluzorní.
