Článek
Spojení sportu a politiky se v současné době hojně diskutuje primárně ve spojitosti se zapojením ruských a běloruských sportovců do sportovních turnajů. Ať už jde o jejich účast na olympijských hrách v Paříži nebo působení hokejistů v KHL, téma je to široce probírané. To však neznamená, že by propojení sportu a politiky bylo něčím novým nebo limitovaným na vztahy mezi „Západem“ a „Východem“ jak tomu bylo například s ohledem na bojkot olympijských her v Moskvě a Los Angeles v osmdesátých letech.
Fotbal je jednoznačně nejpopulárnějším globálním sportem. Díky relativně jednoduchým pravidlům, nenáročnosti, co se týká výbavy nutné pro hru, a schopnosti akomodovat hráče s velmi různorodými fyzickými schopnostmi jde o sport provozovaný a podporovaný ve všech koutech zeměkoule. Ostatně kolikrát se Vám při cestách stalo, že při zmínění Vašeho původu začnou místní vyjmenovávat slavné české fotbalisty? Případně, jako se to stalo nám v Ghaně, popichovat, že Vás v roce 2006 vyřadili z mistrovství světa. Mistrovství světa ve fotbale je pak spolu s olympijskými hrami jediným skutečně globálním sportovním turnajem.
Fotbal je masivně populární i na africkém kontinentu. A i díky této popularitě zde najdeme jasné spojení s politikou. To se projevuje nejrůznějšími způsoby. Pravidelně jsou kvůli politickým zásahům ve sportovních svazech suspendovány některé africké národní týmy z participace na mezinárodních turnajích. Poprask v roce 2015 způsobil mauritánský prezident, který znuděn průběhem finále domácího poháru rozhodlo přerušení zápasu v 63. minutě a nařídil rozhodnutí duelu mezi FC Tevragh-Zeina a ACS Ksar na pokutové kopy.
Důležité je však i působení fotbalových výkonů na mezinárodní scéně. Egyptský tým byl na mistrovství světa v Rusku zneužit čečenským vůdcem Ramzanem Kadyrovem k vlastním propagandistickým aktivitám, což bylo kritizováno hvězdným hráčem anglického Liverpoolu Mohamedem Salahem a způsobilo otřesy uvnitř egyptské fotbalové federace. Salah totiž zvažoval i odchod z reprezentace. A byl to právě Egypt, který v neděli v ostře sledovaném Africkém poháru národů vypadl v osmifinále po dramatickém penaltovém rozstřelu s Demokratickou republikou Kongo, bývalým Zairem. Je to příběh Zairu, který propojení a fotbalu na kontinentu ukazuje asi nejznáměji.
Zair se v roce 1974 stal prvním státem ze subsaharské Afriky, který se kdy kvalifikoval na závěrečný turnaj fotbalového mistrovství světa. Tým, který ten samý rok vyhrál právě africký šampionát byl nejen průkopníkem fotbalu v regionu, ale i významným projektem tehdejšího konžského diktátora Mobuta Sese Seko. Ten si své hvězdy hýčkal. Ze Zairu se stal kontinentální obr jak na mezinárodní, tak i klubové úrovni, což Mobutovi umožnilo pěstovat si na mezinárodní scéně obraz úspěšného vládce. Tento proces mělo vyšperkovat vystoupení „Leopardů“ v Západním Německu.
A první vystoupení naznačovalo, že by hvězda zairského týmu mohla dále stoupat. Africký tým sice prohrál se silným Skotskem 2-0, avšak předvedl velmi kvalitní výkon, kterým evropské favority zaskočil. Po tomto zápase se však do sportovních výkonů začala vpisovat politika. Mobutu platil své hráče primárně dle výsledků, hráči pak očekávali, že jejich historická účast na mistrovství světa bude náležitě finančně odměněna. I díky masivní korupci se však hráči dozvěděli, že jim nebudou prostředky převedeny. To se spojilo s frustrací z dlouhého odloučení od rodin a zairský tým začal uvažovat o tom, že k následnému utkání s Jugoslávií vůbec nenastoupí.
To by však byla pro Mobuta a jeho image významná rána. Ten tak začal využívat klasických autoritářských metod a hráčům a jejich rodinám a blízkým vyhrožoval zatčením a dalšími tresty, pokud k takové reputační katastrofě dojde. Hráči se tak utkání zúčastnili, ale na protest v podstatě nehráli, což vedlo k historicky nejvyšší porážce jakéhokoliv týmu na turnaji, 9-0. To pro Mobuta znamenalo podobné ponížení, jakým by byl bojkot, a tak vzkázal týmu, že pokud poslední zápas s Brazílií prohraje významným výsledkem (přesný výsledek se liší dle zdrojů), nebudou již vpuštěni zpět do své domoviny.
Výsledkem toho byl jeden z nejbizarnějších momentů historie šampionátu. Zair sice prohrál jen 3-0, ale zápas se do povědomí zapsal jiným momentem. Při rozehrávání brazilského přímého volného kopu z hrany zairského pokutového území se náhle z obranného valu Zairu proti míči po odpískání rozehrání rozběhl zairský Mwepu Ilunga a míč brazilským fotbalistům odkopl. Za tento přečin byl odměněn žlutou kartu a vlnou posměšků. Tento akt byl interpretován jako výsledek neznalosti pravidel a nevyzrálosti afrických fotbalistů. Samotný hráč však i v kontextu zmíněných faktorů tento akt interpretoval jinak. Byl to jeho poslední akt vzdoru vůči Mobutovi. Sám si prý přál být na protest proti zasahování vlády ze zápasu vyloučen.
Kromě vztahu politiky a fotbalu nám tento příběh ukazuje ještě jeden nepříjemný moment. Pokud by v tehdejší či podobné situaci podobný akt učinil hráč týmu například z bývalého východního bloku, budou se komentátoři a široká veřejnost zajímat o jeho motivace. Akt vzdoru pro diktatuře bude nejspíš oslavován, jako tomu bylo v případě protestu íránských fotbalistů na posledním mistrovství světa v Kataru. Jelikož však šlo o zástupce afrického státu, byl akt zesměšňován jako ukázka nevyspělosti afrických týmů. Je přeci velmi pravděpodobné, že hráč s celoživotními zkušenostmi z vrcholného fotbalu, který vyhrál jak africké mistrovství, tak i kontinentální klubové soutěže nezná základní fotbalová pravidla…
