Článek
V několika příspěvcích se v následujících týdnech pokusím nastínit podobu ruského působení v Africe a její proměny v jednotlivých afrických regionech a státech. Na jednotlivých případech se budu snažit ilustrovat konkrétní nástroje a metody ruského vlivu, ale také důvody (ne)úspěchu ruské politiky na kontinentu. Konflikt v Libyi je v českém prostředí znám hlavně skrze debatu ohledně migrace z afrického kontinentu do Evropy. Rozpad státu spojený s koncem vlády Muammara Kaddáfího vedl k dlouhotrvajícímu vnitrostátnímu konfliktu, který byl mimo migrační tématiku spojen i s přítomností radikálních Islamistických elementů, těžbou ropy, ale i externím zapojením mnoha států do probíhajících bojů, pro nás klíčovým.
Současná situace v Libyi má své kořeny v období Arabského jara v roce 2011. Protesty, které původně započaly v sousedním Tunisku, se poměrně rychle přenesly i do Libye, kde došlo k násilnému potlačování jakýchkoliv projevů odporu vůči vládnímu režimu. Situace tak začala eskalovat až do bodu, kdy existovalo důvodné podezření, že ozbrojené složky pod kontrolou Kaddáfího režimu provedou proti povstalcům útok, v rámci kterého dojde k masivnímu vraždění civilního obyvatelstva. V této situaci došlo ke schválení rezoluce 1973 Rady bezpečnosti OSN o vytvoření bezletové zóny nad Libyí (Rusko se zdrželo hlasování). I díky této pomoci nakonec došlo ke svržení Kaddáfího režimu, avšak kvůli dlouhodobé politice rozdělování libyjské společnosti jako pojistky proti potenciálnímu puči nedošlo ke shodě mezi znesvářenými skupinami ohledně dalšího směřování země.
Politické rozpory vedly k vypuknutí druhé občanské války, která se naplno rozhořela v roce 2014. Velmi komplexní situace v zemi, která zahrnovala i jednotky Islámského státu, které dokázaly téměř rok ovládat území u pobřeží okolo města Syrta, či kočovné kmeny na jihu země, se dá velmi zjednodušeně popsat jako boj mezi mezinárodně uznávanou vládou na západě země s centrem v hlavním městě Tripolisu a Libyjskou národní armádou pod vedením bývalého Kaddáfího generála Chálífy Haftara, který se do Libye vrátil z exilu ze Spojených států. Zastupitelský sbor, který politicky zaštiťoval elity z východu země, byl pak lokalizován v Tobruku. I přesto, že se Haftar pokoušel vůči externím partnerům spor rámovat jako boj proti islamistům na západě země, podporu skupin operujících v oblasti radikálního Islámů můžeme zaznamenat u obou skupin. Taktéž i externí podporu od mnoha států.
Haftar sice neměl legitimitu u mezinárodních organizací v čele s OSN, přesto však svou podporu napříč světem získal. Pozice států v regionu odrážela geopolitické rozdělení v rámci Blízkého východu mezi státy, které jsou spíše konzervativními autokraciemi, a naopak státy velmi zjednodušeně podporujícími větší roli politického Islámu, což se například odráží v podpoře aktivit Muslimského bratrstva. Konzervativní autokracie jako Egypt či Spojené arabské emiráty podporovaly jednotky Haftara, zatímco státy jako Turecko a Katar se postavily za vládu v Tripolisu. Evropská unie či OSN podporovaly tripoliskou vládu, avšak například Francie či Itálie dle dostupných informací udržovaly kontakt i s politickou reprezentací v Tobruku. Státem, který se taktéž postavil nedlouho po vypuknutí války na stranu Chalífy Haftara, bylo i skrze jednotky Wagnerovců Rusko.
Rusko je však v Libyi přítomno dlouhodobě a přítomnost ruského ekonomického a diplomatického vlivu navazuje na spolupráci Kaddáfího se Sovětským svazem. Odhaduje se, že kvůli pádu režimu v roce 2011 přišlo Rusko v zemi o kontrakty v hodnotě asi deseti miliard amerických dolarů. I přes tuto ztrátu a částečné stažení ze země však Moskva Libyi nikdy úplně neopustila, jen přizpůsobila způsob svého působení novým podmínkám. V oblasti vojenské spolupráce docházelo k podpoře Haftarových jednotek vybavením a materiálem. Taktéž se spekuluje, že na území Libye byli přítomni ruští kontraktoři již od roku 2015. V roce 2016 pak například Moskva začala východním autoritám dodávat nové bankovky tištěné na území Ruské federace, a to bez souhlasu mezinárodně uznávané vlády v Tripolisu.
Toto zapojení pak postupně zesilovalo a na vrcholu se na straně jednotek generála Haftara zapojilo do bojů až 2000 Wagnerovců (včetně podpůrných jednotek, často pocházejících ze Sýrie) a další jednotky Specnaz a ruské vojenské rozvědky GRU. V roce 2019 pak byla již přítomnost Wagnerovců oficiální a jednotky se zapojily do ofenzívy jednotek Libyjské národní armády na západ, která hrozila dobytím hlavního města Tripolisu. Mimo Ruska se na straně Haftara aktivně do bojů zapojily hlavně Spojené arabské emiráty. Mezinárodně uznaná vláda na toto reagovala na konci roku 2019 souhlasem s podepsáním dohody o delimitaci exkluzivní ekonomické zóny ve Středomoří mezi Libyí a Tureckem, která ignorovala nároky Řecka. V návaznosti na tento akt se na začátku roku 2020 turecká armáda přímo zapojila do konfliktu, což vedlo k vytlačení sil východních elit, avšak také k rychlému stažení Wagnerovců z bojiště. V rámci svého zapojení však dokázaly ruské jednotky páchat mnohé válečné zločiny, čímž replikovaly strategii, kterou známe z jiných bojišť. Specificky je pak poukazováno na umisťování min a nástražných výbušných zařízení do oblastí obývaných civilisty, které působí ztráty na životech mimo bojové aktivity.
Jak poukázalo náhle stažení z bojů, zapojení Ruska není afektivní, ale velmi pragmatické. Externí partneři měli od začátku pochybnosti ohledně schopností jednotek Libyjské národní armády ovládnout celý západ země, a hlavně populačně významné hlavní město. Když se objevil silný nepřítel v podobě dobře vycvičených a vyzbrojených tureckých sil, ruské jednotky nechtěly zbytečně riskovat své životy. Wagnerovci jsou však na straně Haftara zapojeni i po podepsání příměří z října 2020 a Haftar ruské jednotky potřebuje pro udržení své pozice, a to i přesto, že je velmi nepravděpodobné, že by dokázal konflikt vojensky jakkoliv zvrátit a dobýt Tripolis. V roce 2020 pak Rusko přestalo pro potřeby východních elit tisknout peníze tak, aby si otevřelo cestu k dalšímu ekonomickému zapojení v zemi po případném smíru, a to i přesto, že tím svého spojence oslabilo. Počet Wagnerovců v Libyi se pak dále snížil po začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 a odhaduje se, že v zemi zůstává méně jak tisíc jejich příslušníků.
Pro Rusko je Libye důležitá ze tří důvodů. Za prvé to je strategická přítomnost na jižním křídle Severoatlantické aliance. Schopnost zapojovat se do případné destabilizace tohoto prostoru, a tak ovlivňovat bezpečnostní situaci v Evropě je lákavou příležitostí. Druhým cílem je pak možné využívání přístavů ve Středozemním moři. Za třetí jde pak o ekonomickou motivaci v rámci těžby ropy a zemního plynu v zemi. I přesto, že si Rusko vybralo jako svého spojence generála Haftara, je jeho pomoc závislá plně na ruských cílech a Haftar nemůže počítat s jakoukoliv součinností v případě, že by ruská strana sezdala, že k dosažení těchto cílů lépe dospěje jinou politikou. V rámci oslabování vojenské přítomnosti v zemi se dá také očekávat, že ruská přítomnost může být více destabilizační v návaznosti na to, jak bude oslabovat její schopnost podporovat na sebe navázané politické síly v Libyi a vliv ostatních států bude posilovat.
