Článek
V souvislosti s nastalou nestabilní politickou situací v sahelském Nigeru se v mnoha médiích objevuje teze o vzniku sahelského „pásu převratů“ táhnoucího se od atlantského pobřeží až k Rudému moři. Tento pás zahrnuje Guineu (převrat proběhl v roce 2021), Mali (2020, 2021), Burkinu Faso (dvakrát v roce 2022), Niger (probíhající), Čad (2021) a Súdán (2021). I přes tuto vzájemnou podobnost a prohlášení představitelů Mali, Burkiny Faso a později i Guinei na podporu nigerských pučistů však nelze tento útvar vnímat jako nově vznikající a už vůbec ne perspektivní geopolitickou entitu.
Pokud si projdeme jednotlivé státy postupně, nalezneme u nich zásadní rozdíly v důvodech pro započetí puče. Převraty v Mali a Burkině Faso byly primárně motivovány zhoršující se bezpečnostní situací a snahou zvrátit negativní trend pomocí nejprve většího zapojení armády do rozhodovacích mechanismů – toto bylo primárně vidět v Burkině Faso – a následně přeorientováním se na ruskou podporu spojenou s vytlačením francouzských a dalších západních jednotek ze svých území. Jak však ukazují data, toto rozhodnutí je silně kontraproduktivní. Povstalecké skupiny nejenže stupňují násilí spojené s masivním nárůstem úmrtí civilního obyvatelstva, ale také se teritoriálně přibližují hlavním městům obou států.
Převrat v Guinei byl tradičnější formou přechodu od vlády stárnoucího Alpha Condého k novému vedení. Takový styl změny moci není v silně personalizovaných afrických režimech, kde pro takový proces chybí institucionální nastavení, zcela neobvyklý.
Podobně převrat v Čadu byl spojen s nástupnictvím po náhlém úmrtí Idrisse Débyho Itno. Ten byl zabit po svém „znovuzvolení“ prezidentem povstalci ze severu země při inspekci vojenské posádky. Jeho syn a předem vybraný následovník Mahamat pak po vzoru svého otce ignoroval ústavu země a převzal z pozice čtyřhvězdičkového generála dříve formálně civilní moc ve státě do svých rukou. V obou těchto případech puče neznamenaly změnu zahraničně-politické či bezpečnostní politiky zemí. Čad je například dlouhodobě silným francouzským spojencem do míry, že se prezident Macron účastnil pohřbu ex-prezidenta Débyho jako přední host.
V neposlední řadě pak musíme zmínit Súdán. Ten si v roce 2019 prošel tranzicí od polovojenské vlády Omara Bašíra k civilní vládě, která byla v roce 2021 svržena armádním převratem. Vojenské vedení státu sice slíbilo návrat k civilní vládě, ale vnitřní spor mezi armádou a milicemi RSF o jejich začlenění pod vojenské vedení nakonec na počátku letošního roku vedl k rozpoutání občanské války v zemi.
Převrat v Nigeru byl formálně také motivován zhoršující se bezpečnostní situací v zemi. Tu však (paradoxně) vyvolaly právě následky převratů u (jiho)západních sousedů Nigeru a zapojení ruských jednotek - ruské vlajky se v ulicích Niamey také začaly objevovat - do protipovstaleckých bojů.
Pravděpodobnější se však jeví, že puč je vyústěním vnitropolitických třenic, které údajně vedly k pokusům o puč již v letech 2021 a 2022. Ty vyvrcholily v pokusu prezidenta Bazouma reformovat ozbrojené síly Nigeru. Puč následně vedl velitel prezidentské gardy Tiani jako představitel části bezpečnostního sektoru, která se změnami cítila ohrožena. I když je na hodnocení nigerského převratu příliš brzy, již tento výčet poukazuje na fakt, že „pás převratů“ rozhodně nepředstavuje jednolitou a už vůbec ne nutně jednoznačně proruskou entitu.
Heterogenní je tento pás i co se týká schopnosti kontroly území, která je pro jakoukoliv vládu, která chce být relevantním hráčem, a ne pouhou továrnou na peníze pro vybrané elity, klíčová. Mali a Burkina Faso ztratily schopnost efektivně zasahovat uvnitř svých hranic. Naopak Guinea je v současnosti relativně stabilním i když křehkým státem. Niger se potýká s přelivem násilí ze západu, avšak oproti svým dvěma sousedům se doposud s Islamisty vypořádával více efektivně. Podobně je tomu u Čadu s jeho povstaleckými skupinami. To neznamená, že by na jejich teritoriu neprobíhaly boje a nedocházelo ke ztrátám na civilním obyvatelstvu, ale míra násilí je značně odlišná. Súdán se pak zmítá v plnohodnotné občanské válce primárně mezi dvěma relativně dobře zformovanými „armádami“ pod vedení generálů al-Burhana a Hemedtiho.
Poslední otázkou pak zůstává, kdo může ze vzniku takového „pásu“ profitovat a kdo tratit. V krátkodobé perspektivě zde získává Rusko, a to skrze podporu jednotlivých junt a podporou lídrů, kterým zajišťuje osobní bezpečnost uvnitř hlavního města výměnou za přístup k nerostným surovinám. Ruské působení však bezpečnostní situaci v Sahelu znatelně destabilizuje a není dlouhodobě udržitelné. Tratí naopak Západ, primárně Francie, jejíž jednotky se musely nejprve stáhnout z Mali a následně z Burkiny Faso. Nyní je v ohrožení i její působení v Nigeru. Tímto jsou přímo ohroženy evropské bezpečnostní zájmy, jelikož rozšiřování nestability a konfliktu v regionu Sahelu přímo ohrožuje jižní křídlo Evropské unie a NATO.
Evropa však není jediným a ani nejvíce ohroženým regionem. Rozšiřování povstaleckého násilí a terorismu napřímo ohrožuje sousední západoafrické státy. Aktivity vojenských junt a Vágnerovců vedoucí k posunu násilí ze severu a středu Mali směrem na jih jsou negativně vnímány řadou států Guinejského zálivu. I v tomto kontextu lze chápat výhružky uskupení ECOWAS ohledně možného vojenského zásahu v Nigeru. Tyto státy jsou sice obecně stabilnější a bohatší než jejich sahelští sousedé, stále však jde o křehké státy, které může přeliv násilí významně ohrozit až po bod faktického rozpadu, jaký jsme mohli v devadesátých letech vidět ve státech jako Sierra Leone nebo Libérie.
Výhružky vlád v Bamako a Ouagadougou ohledně vojenského zásahu v Nigeru jsou spíše úsměvné. Celkové zhoršování bezpečnostní situace v regionu však ne. Stejně tak možné riziko vyslání Vágnerovců operujících v Mali na podporu pučistů. To by nejenže zhoršilo bezpečnostní situaci v Nigeru, ale také dále snížilo schopnost malijské armády zajistit bezpečí alespoň v limitovaných částech země. „Pás převratů“ tak nepředstavuje riziko proto, že by vytvořil stabilní předpolí ruskému působení. Rusko není schopno tato území stabilizovat a už vůbec ne zde nějak efektivně a hlavně pozitivně projektovat moc. Hrozbu představuje obecné masivní zhoršování bezpečnostní situace v regionu, kterému Rusko skrze Vágnerovce aktivně napomáhá a které bude ještě dlouho dobu ohrožovat jak evropské, tak i africké bezpečnostní zájmy. Otázkou v tuto chvíli je, zda dojde k efektivní kolaboraci evropských a afrických partnerů na jeho řešení ať už v Nigeru, či jinde.
