Článek
V minulém týdnu proběhl v Ugandě devatenáctý summit Hnutí nezúčastněných států. Navázal tak na předchozí setkání z roku 2019, které organizoval Ázerbájdžán. Uganda letos právě od Ázerbájdžánu přebírá předsednictví tohoto uskupení, které si podrží až do roku 2027. Událost proběhla v areálu honosného rezortu Speke v Munyonyo nedaleko Kampaly. V rámci něho byla pro potřeby sjezdu vybudována nová hala, ve které se událost konala.
Instituce, která má za členy téměř všechny africké státy tvořící asi polovinu všech členů hnutí, v rámci rozprav primárně vedla kritiku vůči postupu Izraele v pásmu Gazy. To byl nejviditelnější moment celého programu. Cyril Ramaphosa, prezident Jihoafrické republiky, která Izrael kvůli jeho počínání žaluje, například prohlásil současný model fungování OSN za nefunkční, jelikož umožňuje Spojeným státům blokovat rezoluce ohledně Izraele. Dále sem probublal spor mezi Somálskem a Etiopií ohledně memoranda porozumění ve kterém Addis Abeba měla slíbit mezinárodní uznání Somalilandu. Zástupci hostitelské země dále vystoupili s žádostí o větší otevřenost čínského trhu jiným africkým produktům než jsou jen nerostné zdroje tak, aby došlo k narovnání obchodních vztahů mezi oběma partnery. Hmatatelné výsledky jsou však minimální.
Dá se mezi ně řadit v podstatě jen přijetí Jižního Súdánu za 121. člena uskupení. Závěrečný dokument mimo opětovnou zmínku izraelsko-palestinského konfliktu řeší hlavně reformu Rady bezpečnosti OSN a pak řadu obecných výzev týkajících se členských států od zdravotnictví po klimatickou změnu. Hnutí nezúčastněných států se i díky tomuto dá řadit k dalším organizacím typu G77 nebo i rozšiřujícímu se uskupení BRICS, které mají za snahu reprezentovat oblasti vylučované z rozhodování nejvlivnějších mezinárodních organizací. Tyto organizace však často nemají vnitřní schopnost dosáhnout žádných závazných rozhodnutí. Vždyť BRICS měl v sobě od počátku zasetý rozpor mezi Čínou a Indií. Po rozšíření jeho členství na začátku letošního roku došlo o doplnění o spor mezi Egyptem a Etiopií primárně o sdílení vody z Nilu a regionální soupeření mezi Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Íránem na Blízkém východě.
Otázkou tak zůstává, proč se těmto organizacím věnovat? I přesto, že jsou často neschopné dospět ke konkrétním výstupům, kterými by byly schopny konkurovat ustanoveným ekonomickým či politickým organizacím, dokáží formulovat nejvážnější připomínky k současné podobě světového řádu. Připomínky, které sdílí velká část světa, kterou jsme běžně v rámci studia politiky zvyklí přehlížet, ale která hraje stále rostoucí roli v mezinárodní politice. Co se tedy touto optikou dozvíme? Ve světě existuje vysoká poptávka po reformě fungování OSN obecně a její Rady bezpečnosti specificky. Pět stálých členů nechce o podobné reformě ani slyšet, i když mohou veřejně prohlašovat opak. Navíc například hlas pro vnitřně nejednotnou Africkou unii by byl problematický. Současný stav je však široce vnímán jako značně nespravedlivý.
Touto částí světa také silně rezonuje dlouhotrvající snaha Palestiny o zisk státnosti v hranicích stanovených po roce 1967. Objektivně samozřejmě můžeme poukazovat na pokrytectví tohoto postoje. Například ve chvíli, kdy z marocké společnosti současně znějí výzvy k uznání Palestiny vizuálně doprovázené velkým množstvím palestinských vlajek mezi marockými příznivci na fotbalovém mistrovství světa. Tato společnost totiž zároveň velmi agresivně hájí okupaci Západní Sahary, využívající velmi podobné vlajky, právě Marokem. To však není podstatné, podstatné je, že propalestinský sentiment je alespoň ve verbální rovině extrémně silný a musí být brán v potaz.
Výrazný je pak tlak na vyslyšení hlasu globálně podreprezentovaných států. Můžeme tvrdit, že historie kolonialismu je často využívaná hlavně pro zahlazení vlastních nedostatků neschopnými vládami po celém světě. Avšak pokud jsou tyto státy objektivně vyloučeny z rozhodování na globální úrovni, budou svoji frustraci ventilovat na půdě Hnutí nezúčastněných států a dalších podobných institucí. Pokud jim nebudeme naslouchat, můžeme se jen divit, proč například africké státy dávají přednost ekonomické spolupráci s Čínou, která využívá neprůhledné ekonomické nástroje, či se alespoň diplomaticky nestaví vůči ruské agresi na Ukrajině. Právě Čína pomáhala dobudovat infrastrukturu nutnou k zajištění letošního setkání v Ugandě. Formáty jako Hnutí nezúčastněných států sice nejsou schopny prosazovat konkrétní cíle, ale naprosto ignorovat sentimenty, které se zde objevují, i když nám přijdou nepříjemné, se současným těžkým vahám mezinárodní politiky v budoucnu jen znovu vymstí.
