Článek
V kontextu debat o africkém kontinentu se často hovoří o problému s dlouhotrvajícími, vleklými ozbrojenými konflikty. Mnohdy se až zdá, že na kontinentu není možné najít oblast, ve které by nedocházelo alespoň k pravidelným přestřelkám. A částečně je takový obraz logický, Afrika skutečně ze všech kontinentů vykazuje nejmenší míru stability a alespoň od konce studené války největší počet různých druhů ozbrojených konfliktů. To však zdaleka neznamená, že je těmito zasažen celý kontinent, ani to, že africké státy neumí tyto konflikty nutně úspěšně ukončit.
Nejdříve však z opačného pohledu. Na kontinentu skutečně nalezneme oblasti, které mají z dlouhodobým, soustavným užitím násilí zásadní problémy. Případem takového regionu je jižní Somálsko, tedy ta část mezinárodně uznaného Somálska na jih od semiautonomní provincie Puntland. Tento region je od konce osmdesátých let v podstatě bez vlivu centrální vlády a o alespoň lokální moc spolu soupeří různé ozbrojené skupiny. Různé klanové milice sice dokáží lokálně a dočasně zajišťovat alespoň základní míru bezpečí, ale obecně je bezpečnostní situace v zemi na velmi špatné úrovni.
Toto se nepodařilo vylepšit ani misi OSN v devadesátých letech, ani do současnosti probíhající intervenci (primárně) pod hlavičkou Africké unie. Právě této nestability pak využívá fundamentalistický al-Šabáb, který je ve větší míře schopen zajistit obyvatelům na sebou kontrolovaných územích alespoň některé základní služby. I když i to má svá omezení.
Druhým případem dlouhodobé nestability je Súdán. Zde byl sice v novém tisíciletí vyřešen několik dekád trvající spor mezi severní a jižní částí země, avšak nově vzniklý Jižní Súdán se rychle ponořil do dalšího vnitropolitického konfliktu. Navíc velmi brutální občanská válka v Dárfúru, která byla ukončena po svržení Omara Bašíra od moci byla nahrazena občanskou válkou mezi armádou a milicemi RSF a trvá dodnes.
V protikladu k těmto oblastem s dlouhotrvajícími bezpečnostními problémy však najdeme i pozitivní případy vývoje bezpečnostní situace. Na jihu kontinentu byly vleklé ozbrojené konflikty ukončeny s rozpadem bipolárního globálního uspořádání. To znamenalo přerušení vazeb supervelmocí na místní povstalecké skupiny a vlády, díky čemuž mohlo dojít k ukončení válek v Angole či Mosambiku. Navíc pád apartheidního režimu vedl ke konci jak ozbrojeného odporu Afrického národního kongresu a dalších skupin, ale třeba i finální dekolonizaci Namibie a ukončení bojů v tomto státě. Celý region pak mimo problémy s kriminalitou v Jihoafrické republice a povstáním na severu Mosambiku vykazuje v otázce bezpečnosti dobré ukazatele. Povstání v Cabo Delgado je pak také primárně řešeno skrze africké aktéry, kdy k úspěšnému potlačení aktivit místní odnože Islámského státu došlo díky nasazení velmi dobře vycvičené a disciplinované rwandské armády.
Jiný druh konfliktů vypukl na kontinentu v letech devadesátých. Byl spojen právě s ukončením podpory bývalých supervelmocí nestabilním režimům a vedl k rozpadu státních bezpečnostních složek. Násilí pak bylo velmi viditelné v západní Africe a ovlivnilo státy jako Sierra Leone, Libérie nebo Pobřeží slonoviny. Ve všech těchto případech však nakonec došlo k poražení povstaleckých skupin, a i přes ohromné množství násilí spojeného s mrzačením a zabíjením civilistů se nakonec podařilo tyto spory urovnat. Státy, které byly těmito konflikty zasaženy jsou tak v současnosti sice křehké, ale žádný významný ozbrojený konflikt v nich v tuto chvíli neprobíhá. Napětí na západním cípu kontinentu v podobě povstaleckých aktivit v senegalské provincii Casamance nebo spojené s vnitropolitickou krizí v Gambii byly efektivně vyřešeny znovu relativně dobře vycvičenou senegalskou armádou.
Podobně i symbol občanských válek devadesátých let na kontinentu, Rwanda, je v současnosti stabilním státem. Zde však došlo k jinému řešení vnitropolitického konfliktu. Po genocidě v roce 1994 převzal v zemi moc Paul Kagame, který genocidní boj mezi hutuskými a tutsijskými milicemi internacionalizoval do nestabilní východní části sousední Demokratické republiky Kongo. Ve Rwandě samotné tak dochází k rozvoji infrastruktury a snaze o autokratickou modernizaci, avšak konflikt samotný nebyl ukončen, jen je veden na území sousedního státy a méně otevřenými prostředky.
Nejvýraznějšími v současnosti probíhajícími konflikty jsou pak ty spojené s aktivitami Islamistických povstaleckých skupin. Mimo již zmíněný somálský al-Šabáb jde o skupiny navázané na al-Káidu v západním Sahelu, nebo Islámský stát ve stejné oblasti, regionu Čadského jezera a v menší míře ve střední Africe a Mosambiku. Tato povstání však stojí na obdobných základních principech jako předchozí boje – nízké schopnosti států nabízet svým občanům bezpečnost a další služby, nízké míře identifikace občanů se státem, externími zásahy nebo spory o nerostné zdroje. I zde se však v budoucnu dočkáme řešení alespoň některých z těchto občanských válek, zatímco u jiných dojde k jistému zakonzervování, jako tomu je v případě marocké okupace Západní Sahary, rozsáhlých konfliktů na východě Demokratické republiky Kongo nebo ve Středoafrické republice.
V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že na africkém kontinentu nalezneme velmi rozsáhlé oblasti, kde k žádnému násilnému konfliktu nedochází a žádné ozbrojené boje zde neprobíhají. V Keni je naprosto v pořádku cestovat po většině státu, ale návštěvník si musí uvědomit, že na severovýchodě státu mohou operovat jednotky al-Šabábu. Ve střední Africe nalezneme nádherné a bezpečné přírodní rezervace, které jsou známé například díky pozorování goril. Procházka nočním Gaborone není o nic více nebezpečná než u jakéhokoliv malého evropského města. Afrika má v oblasti bezpečnosti své výzvy a specifika. Nalezneme zde mnoho dlouhotrvajících a těžko řešitelných ozbrojených konfliktů. Avšak vnímání kontinentu prizmatem neustálé hrozby, nebezpečí a nestability, kterou místní komunity a státy neumí řešit nepřináší pravdivý obrázek ohledně existující situace.
