Češi, kteří šli bojovat do Španělska. Válku, která měla rozhodnout o Evropě, poznali dřív než jiní

Španělsko bylo na podzim roku 1936 daleko od Československa. Přesto se právě tam začali sjíždět dobrovolníci z celé Evropy. V zemi vypukla občanská válka mezi republikánskou vládou a povstalci vedenými generálem Franciscem Francem. Na jedné straně stála republika podporovaná především Sovětským svazem a zahraničními dobrovolníky, na druhé Francovi nacionalisté, kterým pomáhalo Hitlerovo Německo a Mussoliniho Itálie.

Pro část Evropanů bylo Španělsko první skutečnou frontou proti nastupujícímu fašismu. A mezi nimi byli také Čechoslováci.

Do Španělska začali přicházet už v roce 1936

První českoslovenští dobrovolníci se na republikánské straně objevili už v létě 1936. Po rozhodnutí španělské vlády přijímat zahraniční dobrovolníky se jejich počet začal rychle zvyšovat. Hlavním místem, kde byli zahraniční dobrovolníci organizováni a cvičeni, se stalo Albacete.

Celkem ve španělské občanské válce bojovalo více než 2 200 československých občanů. V rámci zahraničních dobrovolníků tak šlo o jeden z největších kontingentů. Československo se podle počtu dobrovolníků řadilo přibližně na osmé místo.

Nebyla to přitom pouze pěchota. Čechoslováci sloužili jako kulometčíci, dělostřelci, protiletadloví střelci, tankisté, zdravotníci i letci. Někteří bojovali v československých jednotkách, další byli rozptýleni mezi jednotkami složenými z dobrovolníků z různých zemí.

Četa Klementa Gottwalda

V prosinci 1936 vznikla první skutečně československá bojová jednotka. Nesla jméno Klementa Gottwalda a měla přibližně čtyřicet československých dobrovolníků.

Její velitel Lorenc Lajdl byl bývalým desátníkem rakousko-uherské armády. Před odjezdem do Španělska pracoval ve Francii v automobilce Renault. Politickým pracovníkem jednotky byl Vendelín Opatrný. Četa se brzy dostala do skutečného pekla.

V prosinci 1936 byla nasazena v bojích o Teruel. Vojáci bojovali v zimě, v mimořádně obtížných podmínkách. Právě zde byl velitel Lajdl smrtelně zraněn. Po jeho smrti převzal velení Miloš Nekvasil.

Českoslovenští dobrovolníci se později dostali také k Brunete, kde republikánská armáda v létě 1937 zahájila rozsáhlou ofenzivu. Byla to jedna z nejkrvavějších kapitol celé války.

Nebojovali jen se samopaly

Českoslovenští dobrovolníci vytvořili také vlastní dělostřelecké a protiletadlové jednotky.

V lednu 1937 vznikla například protiletadlová baterie Klementa Gottwalda. Byla vyzbrojena sovětskými 76,2mm protiletadlovými kanony a její první významné nasazení přišlo při obraně Madridu a v bojích u řeky Jarama.

Později bojovala například u Brunete a na aragonské frontě. V roce 1938 se její muži dostali i do pozemních bojů během ústupu republikánských jednotek k moři.

Další českoslovenští dělostřelci sloužili v baterii Joži Majka nebo v německé baterii Karla Liebknechta, kde bojovali společně s německými antifašisty.

Českoslovenští dobrovolníci tak postupně poznali prakticky všechny podoby moderní války.

Jedním z nich byl muž, kterého Češi znají z úplně jiného příběhu

Mezi československými účastníky španělské války byl také František Kriegel.

Mladý lékař odjel do Španělska v listopadu 1936. Nebyl obyčejným pěšákem. Pracoval jako lékař přímo na frontě a později se stal hlavním lékařem 45. divize Interbrigád.

Kriegel ve Španělsku zůstal prakticky až do úplného konce republikánského odporu. V únoru 1939 patřil k posledním interbrigadistům, kteří zemi opustili. Přes Francii se pak vydal do další války – jako lékař pomáhal Číňanům napadeným Japonskem.

Jeho životní příběh se později stal jedním z nejpodivuhodnějších v československých dějinách.

Po válce se Kriegel vrátil do Československa a vstoupil do vysoké politiky. Byl spojen s komunistickým režimem a podílel se také na únorovém převratu v roce 1948. Později se však dostal do konfliktu s režimem a stal se jednou z výrazných postav pražského jara.

V srpnu 1968 pak přišel okamžik, který jeho jméno navždy zapsal do českých dějin.

Kriegel jako jediný z československé delegace v Moskvě odmítl podepsat moskevský protokol legalizující výsledky sovětské okupace Československa.

Muž, který kdysi bojoval proti Francovi ve Španělsku, tak o více než třicet let později stál proti jiné mocnosti, která měla na jeho život zásadní vliv.

Proč tam vlastně odcházeli?

Na československé dobrovolníky se dnes nelze dívat jedinou optikou. Velká část z nich byla politicky aktivní na levici a mnozí byli členy komunistického hnutí. Komunistická propaganda ze španělské války vytvořila symbol boje proti fašismu a heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“ mělo obrovskou mobilizační sílu.

Jenže realita byla složitější. Někteří skutečně věřili, že pokud se podaří zastavit Hitlera a evropský fašismus ve Španělsku, nebude muset jejich vlastní země jednou bojovat sama. Jiní byli vedeni politickým přesvědčením, další dobrodružstvím nebo touhou bojovat proti fašismu.

A někteří se do Španělska dostali prostřednictvím komunistických struktur.

To je důležité připomenout. Interbrigády nebyly neutrální organizací dobrovolníků. Komunistická internacionála hrála při jejich organizování zásadní roli a Sovětský svaz byl hlavním zahraničním podporovatelem republikánské strany.

Ze Španělska rovnou do další války

Španělská občanská válka skončila v roce 1939 porážkou republiky. Pro československé interbrigadisty tím ale jejich válečný příběh často neskončil.

Mnozí po ústupu ze Španělska skončili ve francouzských internačních táborech. Po německém útoku na Francii se část z nich zapojila do odboje nebo později do československých jednotek bojujících proti nacistickému Německu. Jiní pokračovali v boji na různých frontách druhé světové války.

A pak přišel rok 1945. Někteří interbrigadisté se v novém Československu dostali k významným funkcím. Jenže jejich minulost nebyla vždy výhodou. V 50. letech se řada z nich stala obětí komunistických čistek. Vazby na zahraničí, zkušenosti z Francie, Británie nebo Španělska a někdy i vlastní názory z nich mohly udělat podezřelé osoby.

Válka, která předběhla svou dobu

Španělská občanská válka bývá označována za předehru druhé světové války.

Němci zde poprvé ve větší míře vyzkoušeli moderní letecké bombardování, Italové poslali Francovi desetitisíce vojáků a Sovětský svaz podporoval republikány. Zahraniční dobrovolníci přijížděli z celé Evropy i z Ameriky.

A mezi nimi byli také lidé z Československa.

Někteří z nich padli už během prvních měsíců. Jiní přežili Teruel, Madrid, Jaramu nebo Brunete. Někteří později bojovali proti Hitlerovi. A někteří po válce stanuli na úplně jiné straně politického konfliktu.

Jejich příběh proto není jednoduchou historií hrdinů ani jednoduchou historií komunistů.

Je to příběh lidí, kteří ve třicátých letech uvěřili, že válka ve Španělsku není jen španělskou válkou.

A v jednom ohledu měli pravdu.

Když v roce 1939 padla Barcelona a krátce nato i Madrid, Evropa už stála na prahu konfliktu, který měl během několika měsíců pohltit téměř celý kontinent.

Českoslovenští dobrovolníci byli u toho o tři roky dříve.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje