Článek
Mistrovství světa a další zklamání. Nejde ale jen o výsledky české reprezentace. Mnohem větší problém je, kam český fotbal dlouhodobě směřuje. A možná bychom se měli přestat ptát, proč nejsme schopni pravidelně vychovávat světové hráče. Odpověď totiž máme přímo před očima.
Žijeme v zemi, kde je větší šance ocenit Zlatým míčem defenzivního záložníka než útočníka, který nastřílí 24 gólů v Bundeslize. To samo o sobě není kritikou Tomáše Součka. Je to skvělý fotbalista a dlouhé roky patří k oporám reprezentace. Vypovídá to ale o tom, jaké vlastnosti český fotbal nejvíce oceňuje.
Ten problém ale nezačíná v reprezentaci. Začíná už na úplném začátku. Stačí navštívit téměř jakýkoliv zápas přípravky. Místo toho, aby trenéry zajímalo, jestli si děti dokážou nahrát, řešit situace fotbalově a nebát se zariskovat, často je hlavní jen výsledek. Když malý hráč zkusí odvážnou přihrávku nebo kličku a nevyjde mu, místo pochvaly za nápad přijde vynadání. Příště už raději míč nakopne nebo ho zahraje dozadu. A přesně tak se kreativita z českého fotbalu vytrácí už od nejútlejších kategorií.
Místo kreativity, odvahy a individuality často vyzdvihujeme běhavost, souboje a disciplínu. A pak se divíme, že proti silným soupeřům nejsme schopni vytvořit jedinou pořádnou šanci.
Přesně to popsal bývalý hráč Sparty Zdeněk Folprecht, když na sociální síti X zavzpomínal na svůj začátek kariéry:
„Bylo mi 18 let, když jsem se stal členem áčka Sparty. Přišel jsem s přívlastkem nový Rosický. Ofenzivní střední záložník, klasický špílmachr, extrémně kreativní, kapitán repre U19.
Během následujících tří let jsem tisíckrát slyšel věci typu: ‚Hraj jednoduše, nehraj patičky, hraješ moc finálky, žádný kudrlinky atd.‘“
A právě tady možná leží odpověď na otázku, proč dnes nejsme schopni nahrát útočníkům kvalitní finální přihrávku. Kreativní hráče totiž místo rozvoje často učíme, aby neriskovali. Aby hráli jednoduše. Aby hlavně nic nezkazili.
Pak se z reprezentace vytrácí hráči typu Rosického, Nedvěda nebo Poborského. Fotbalisté, kteří se nebáli udělat něco nečekaného a rozhodnout zápas jednou geniální přihrávkou.
Zápas s Mexikem byl učebnicovým příkladem toho, kde se český fotbal momentálně nachází. Potřebovali jsme vyhrát, přesto jsme zůstali zalezlí v hlubokém bloku. Presink jsme spíš předstírali, než skutečně hráli, odvaha ke kombinaci chyběla a většina akcí končila bezradnými nákopy. Douděru, kterému zápas očividně neseděl, jsme nechali na hřišti až do konce, zatímco mladý Sochůrek nedostal ani minutu. Když ani v situaci, kdy nutně potřebujeme vstřelit gól, nejsme ochotni změnit přístup a dát šanci nové energii, nemůžeme čekat jiný výsledek.
Moderní fotbal samozřejmě vyžaduje organizaci, pressing i disciplínu. Bez toho se dnes hrát nedá. Jenže bez kreativity se také nedá vyhrávat proti nejlepším.
Pokud budeme dál vychovávat hlavně poctivé dříče a kreativitu budeme považovat za zbytečné „kudrlinky“, těžko můžeme očekávat, že český fotbal udělá krok vpřed. Nejde totiž jen o výsledky jednoho turnaje. Jde o filozofii, kterou si v českém fotbale budujeme už řadu let.
A dokud budeme talentované špílmachry učit, aby hráli na jistotu, nemůžeme se divit, že nám dnes chybí hráči, kteří dokážou rozhodovat velké zápasy.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje:
- Livesport.cz – statistiky a průběh utkání Česko–Mexiko.
- Účet Zdeňka Folprechta na X
