Článek
Když se řekne český voják za druhé světové války, obvykle si představíme muže v uniformě československé zahraniční armády, kteří bojovali ve Francii, Británii, na Blízkém východě nebo u Tobruku.
Existuje ale i druhý příběh.Příběh mužů, kteří oblékli uniformu Wehrmachtu. A mezi nimi byli také lidé z území, které před válkou patřilo Československu.
Nešlo přitom jednoduše říct, že všichni byli nacisté nebo dobrovolníci. Situace na Hlučínsku a Těšínsku byla mimořádně složitá. Po změně hranic se z místních obyvatel stali němečtí občané a s německým občanstvím přišla také branná povinnost.
Na Hlučínsku tak do německých ozbrojených sil nastoupilo podle kvalifikovaných odhadů přibližně 13 tisíc mužů. Zhruba pětina z nich se podle Akademie věd nevrátila. Na Těšínsku se odvod týkal přibližně 23 tisíc mužů.
Tisíce obyvatel Československa se tak ocitly v situaci, kdy měli bojovat za stát, který jejich původní vlast připravil o území.
Hlučínsko: z Československa do Hitlerovy říše
Hlučínsko mělo už před válkou velmi specifické postavení. V letech 1742 až 1920 patřilo Prusku a teprve po první světové válce připadlo Československu.
Místní slovanské obyvatelstvo si zachovalo vlastní identitu a nářečí, zároveň však mělo dlouhou zkušenost s německým prostředím.
Po Mnichovu v říjnu 1938 se Hlučínsko stalo součástí Německé říše. Hlučíňané automaticky získali německé občanství a postupně se na ně začala vztahovat také německá branná povinnost.
A začaly odvody. První mladší ročníky byly povolávány už v roce 1939. V dalších letech se odvody stupňovaly. Z regionu nakonec odešlo do německé armády více než 12, respektive podle novějších odhadů kolem 13 tisíc mužů.
Mezi nimi byl například Adolf Kůrka.
Adolf Kůrka: sedmnáctiletý kluk ve Wehrmachtu
Adolf Kůrka ze Štěpánkovic se narodil v prosinci 1926. Vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo moravským nářečím, německy ani pořádně neuměl. Před válkou přitom žil v Československu.
Po připojení Hlučínska k Německu se jeho život změnil. V sedmnácti letech dostal povolávací rozkaz.
V prosinci 1943 nastoupil k německé armádě a po výcviku byl nasazen nejprve na západní frontě. Později se dostal také na východní frontu, kde bojoval v prostoru Opole, Vratislavi a Hlohovu. V září 1944 byl na západní frontě zraněn.
V posledních měsících války se jeho jednotka dostala do obklíčení poblíž Breslau. Kůrka se z něj pokusil probít směrem k Čechám. 13. května 1945 padl do sovětského zajetí. V zajateckém táboře potom téměř zemřel hlady.
Jeho osud přitom dobře ukazuje absurditu celé situace. Kůrka nebyl německým vojákem proto, že by si jako československý občan před válkou vybral službu Hitlerovi. Byl jím proto, že se změnou hranic změnilo i jeho občanství a povinnost.
Josef Bialas: v sedmnácti do posledních bojů
Ještě dramatičtější byl osud Josefa Bialase z Hlučína. Narodil se v roce 1927. V roce 1944 absolvoval Říšskou pracovní službu a 14. ledna 1945, ve svých sedmnácti letech, nastoupil do Wehrmachtu.
Válka už tehdy pro Německo fakticky směřovala ke katastrofě. Bialas byl přesto poslán na frontu.
Dostal se do Breslau, dnešní Vratislavi, kterou nacistické vedení prohlásilo za pevnost. Německé jednotky zde bojovaly až do května 1945.
Bialas přežil a ustupoval směrem k Sovím horám. Dne 8. května 1945, tedy v den německé kapitulace, padl u Hradce Králové do sovětského zajetí.
V zajetí zůstal až do roku 1946. Potom se vrátil domů do Hlučína.
Josef Bialas zemřel v dubnu 2025 ve věku 97 let. Projekt Hultschiner Soldaten ho označuje za posledního žijícího německého válečného veterána z Hlučínska.
Franz Kalwar: z Darkovic až do Finska
Třetí příběh je ještě pozoruhodnější. Franz Kalwar z Darkovic byl na začátku války dvaadvacetiletý nebo třiadvacetiletý mladík pracující v německém dole na železnou rudu.
Brzy dostal povolávací rozkaz. Sloužil u pěchoty a jeho cesta vedla přes několik evropských bojišť až do Finska.
Tam se účastnil operace Polární liška, která byla součástí německého tažení proti Sovětskému svazu. Kalwar byl ve Finsku zraněn.
A právě zranění mu paradoxně zachránilo život. Narazil na lékaře, kterého znal z dřívějška. Ten mu vystavil potvrzení, že už není schopen další vojenské služby.
Kalwar se tak mohl vrátit k práci v dole v Německu. Do Darkovic se dostal až několik měsíců po skončení války.
Jeho příběh dnes patří mezi tisíce osudů, které dokumentuje projekt Hultschiner Soldaten. Databáze obsahuje přes 11 tisíc profilů vojáků z Hlučínska a zachycuje jak padlé, tak přeživší.
A potom bylo Těšínsko
Podobný příběh se odehrával také na Těšínsku. Tam však byla situace ještě komplikovanější.
Nacistické úřady používaly mimo jiné Deutsche Volksliste, která měla obyvatelstvo rozdělit podle původu a vztahu k německému národu.
Zařazení do Volkslisty přitom mohlo znamenat nejen změnu právního postavení, ale také vojenskou povinnost.
Na Těšínsku tak bylo postupně odvedeno přibližně 23 tisíc mužů.
Kolik jich vlastně bylo?
Přesné číslo už pravděpodobně nikdy nezjistíme. Historik Zdenko Maršálek z Vojenského historického ústavu upozorňuje, že statistiky nejsou úplné.
Ale řádově jde o desítky tisíc mužů.
- Hlučínsko: přibližně 13 000 odvedených
- Těšínsko: přibližně 23 000 odvedených
- z Hlučínska se přibližně 3 500 mužů nevrátilo
- do československé zahraniční armády během války přešlo asi 250 Hlučíňanů
- z Těšínska to bylo více než 2 000 mužů.
To znamená, že příběh československých občanů ve Wehrmachtu nebyl okrajovou epizodou. Byl to masový fenomén.
Hranice rozhodla, za koho budou bojovat
Na těchto příbězích je nejzajímavější právě jejich paradox. Člověk mohl být před válkou občanem Československa.
Pak přišla změna hranic. A s ní nové občanství. Nový stát. Nová uniforma.A nakonec i nový rozkaz: Jít do války.
Největší chyba by proto byla všechny tyto muže jednoduše označit za „nacisty“.
Stejně nesprávné by ale bylo tvrdit, že všichni byli pouze bezmocnými oběťmi. Někteří se s novým režimem ztotožnili, někteří vstoupili dobrovolně, jiní se snažili především přežít a další hledali možnost, jak z německé armády uniknout. Projekt Hultschiner Soldaten ostatně uvádí, že na Hlučínsku existovali jak dobrovolníci, tak velké množství mužů odvedených z povinnosti.
A právě proto jsou jejich příběhy tak důležité. Po roce 1945 totiž nebylo jednoduché o nich mluvit.
Jak říct, že jste byli československými občany, ale válku jste přežili v německé uniformě? Jak vysvětlit, že jste bojovali za Hitlera, když jste si tuto válku sami nevybrali?
A jak vysvětlit, že někdo jiný ze stejného regionu německou uniformu využil k tomu, aby se dostal ke Spojencům a nakonec bojoval proti Němcům?
Tohle není příběh o hrdinech a zbabělcích. Je to příběh o hranici, která během několika let změnila občanství, povinnost i osud desetitisíců lidí.
A možná právě proto patří Češi v uniformách Wehrmachtu mezi nejméně známé kapitoly našich dějin.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
- Akademie věd ČR – studie a materiály k problematice Hlučínska a mužů odvedených do Wehrmachtu.
- Vojenský historický ústav Praha – materiály k československým občanům ve Wehrmachtu a k situaci na Hlučínsku a Těšínsku.
- Hultschiner Soldaten – databáze a svědectví vojáků z Hlučínska.
- Zdenko Maršálek – práce k problematice československých občanů v německých ozbrojených silách.
- Muzeum Hlučínska – dokumentace k osudům obyvatel Hlučínska za druhé světové války.
- Vojenské dějiny – odborné studie k odvodům obyvatel českého pohraničí do Wehrmachtu.
- Deutsche Volksliste – odborná literatura k nacistické kategorizaci obyvatelstva na Těšínsku.
- Historické dokumenty a pamětní svědectví Adolfa Kůrky, Josefa Bialase, Franze Kalwara a Otmara Malíře.
