Statisíce ruských občanů v Hitlerově uniformě. Proč bojovali za Německo proti Stalinovi

Hitler napadl Sovětský svaz – a pak potřeboval jeho obyvatele

Když se řekne německá armáda na východní frontě, většina lidí si představí německé uniformy. Jenže skutečnost byla mnohem pestřejší.

Po boku Wehrmachtu bojovali nebo sloužili Rumuni, Maďaři, Italové, Finové, Slováci, Španělé a další zahraniční příslušníci. Vedle nich se ale postupně objevily desetitisíce a později statisíce lidí, kteří ještě krátce předtím žili v Sovětském svazu.

Byli mezi nimi Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Baltové, kozáci, Kavkazané a příslušníci dalších národů SSSR.

Někteří sloužili jako pomocníci, řidiči nebo strážní. Jiní bojovali přímo na frontě.

A mezi nejznámější patřil bývalý sovětský generál Andrej Vlasov. Jeho příběh ale začal úplně jinak.

Statisíce sovětských občanů v německých službách

Němci začali využívat sovětské občany prakticky od prvních měsíců operace Barbarossa.

Zpočátku přitom nacistické vedení podobné spolupráci příliš nepřálo. Hitler vedl proti Sovětskému svazu rasovou a ideologickou válku a samotní Rusové a další Slované byli v nacistické představě obyvatelstvem určeným k podrobení.

Válka ale měla vlastní logiku. Německá armáda utrpěla obrovské ztráty a potřebovala další muže. Z válečných zajatců a obyvatel okupovaných území se proto začali rekrutovat takzvaní Hiwi – Hilfswillige, tedy „ochotní pomocníci“.

Jejich počet postupně narostl do obrovských rozměrů.

Americká analýza uvádí odhady mezi 600 000 a 1,4 milionu bývalých sovětských občanů, kteří během války sloužili v německých vojenských silách jako spolupracovníci a pomocný personál. Stejná analýza upozorňuje, že nejméně polovina, pravděpodobně ještě více, nebyla ruské národnosti.

To je důležitý rozdíl. Ne každý sovětský občan v německé uniformě byl Rus.

Kolik z nich byli Rusové?

Právě tady začíná problém s čísly.

Sovětský svaz nebyl ruský stát v národnostním smyslu. Žili v něm Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Lotyši, Estonci, Gruzínci, Arméni, národy Kavkazu, Střední Asie a desítky dalších národností.

Proto není možné jednoduše vzít číslo všech sovětských kolaborantů a označit je za Rusy.

Existují ale odhady, podle nichž etničtí Rusové tvořili přibližně půl milionu lidí z celkového počtu sovětských občanů sloužících Němcům. Tento údaj uvádějí i některé ruské a ukrajinské historické přehledy.

To je mimořádně vysoké číslo. A zároveň je potřeba zdůraznit, že nejde o půl milionu vojáků jedné ruské armády. Část těchto lidí sloužila jako pomocný personál, strážní, řidiči nebo v policejních jednotkách. Někteří skutečně bojovali na frontě, jiní byli nasazeni v týlu.

Právě proto je přesnější mluvit o Rusech a dalších sovětských občanech v německých službách, nikoli všechny automaticky označovat za příslušníky Wehrmachtu.

Proč vůbec vstupovali do německých služeb?

Důvodů bylo několik. Někteří byli přesvědčenými odpůrci Stalinova režimu. Jiní pocházeli z rodin, které postihla kolektivizace, represe nebo čistky.

Další se ocitli v německém zajetí. A právě zde se příběh stává tragickým.

Do německého zajetí během války padlo přibližně 5,7 milionu sovětských vojáků. Německé zacházení s nimi bylo katastrofální. Do ledna 1945 zemřelo v německém zajetí přibližně 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.

Německá armáda zároveň přibližně jeden milion sovětských zajatců propustila do pomocných služeb.

Pro část zajatců proto přijetí německé uniformy znamenalo i něco velmi prostého: přežít. To samozřejmě neznamená, že všichni byli donuceni.

Někteří skutečně chtěli bojovat proti Stalinovi. Jiní chtěli uniknout zajateckému táboru. Někteří doufali, že Německo porazí Sovětský svaz a oni se vrátí do svobodného Ruska.

Motivace se člověk od člověka zásadně lišila.

Andrej Vlasov: generál, který přešel k Němcům

Nejznámější postavou celého příběhu se stal Andrej Andrejevič Vlasov.

Ještě v roce 1941 byl sovětským generálem a účastnil se obrany Moskvy. V roce 1942 byl během bojů na východní frontě zajat Němci.

A právě v zajetí udělal rozhodnutí, které z něj udělalo jednu z nejkontroverznějších postav ruských dějin druhé světové války. Rozhodl se spolupracovat s Němci.

Vlasov tvrdil, že nechce bojovat za Hitlera, ale proti Stalinovu režimu. Jeho cílem měla být změna sovětského systému a vytvoření nového Ruska bez bolševické diktatury.

Jenže existoval zásadní problém. Hitler mu dlouho skutečnou ruskou armádu vytvořit nedovolil.

Nacistické vedení Vlasovovi nedůvěřovalo a obávalo se ozbrojené ruské síly, kterou by nedokázalo kontrolovat.

„Vlasovci“ nebyli všichni vlasovci

Dnes se často používá jednoduché označení „vlasovci“ pro všechny Rusy, kteří bojovali na německé straně. Historicky je to nepřesné.

Už od roku 1941 existovaly různé sovětské pomocné a bojové jednotky pod německým velením. Vlasovovo jméno bylo někdy používáno jako zastřešující propagandistické označení, i když žádná skutečná velká Vlasovova armáda tehdy ještě neexistovala.

Skutečná Ruská osvobozenecká armáda (ROA) se začala formovat až později a skutečnou bojovou sílu získala teprve na konci války.

Na jaře 1945 měla Vlasovova armáda přibližně 50 000 mužů ve dvou hlavních divizích.

To je důležité číslo. Vlasovova armáda tedy nebyla milionová síla. Statisíce sovětských občanů sloužily Němcům v mnoha různých formacích a službách, zatímco vlastní ROA představovala jen jednu část tohoto mnohem širšího fenoménu.

Rusové sloužili i v SS a policejních jednotkách

Sovětské občany Němci nevyužívali jen ve Wehrmachtu.

Především v pozdějších letech války vznikaly také pomocné policejní a bezpečnostní jednotky

.

Známým příkladem byl Trawniki, výcvikový tábor v okupovaném Polsku, kde Němci školili sovětské válečné zajatce pro službu v pomocných policejních jednotkách.

Mezi zářím 1941 a zářím 1942 zde bylo vycvičeno přibližně 2 500 mužů. Většina z nich pocházela ze sovětských zajateckých táborů.

Některé z těchto jednotek se podílely také na nacistickém pronásledování a vraždění Židů.

To je důležitá část příběhu, protože ukazuje, že spolupráce se neomezovala pouze na boj proti Rudé armádě.

Hitler je potřeboval – a zároveň jim nevěřil

V tom spočívá jeden z největších paradoxů celé věci.

Nacisté považovali obyvatele Sovětského svazu za rasově a politicky podřadné a plánovali jejich území kolonizovat a podrobit.

Současně ale německá armáda postupně začala využívat statisíce lidí právě z těchto národů. Důvod byl prostý. Německu docházeli lidé.

Americká analýza odhaduje, že celkový počet vojenských spolupracovníků ze Sovětského svazu mohl dosáhnout až 1,4 milionu. Při nejnižším odhadu 600 000 by i tak bývalí sovětští občané představovali téměř pětinu německé síly na východní frontě v období, kdy německé armády na tomto bojišti nepřesahovaly přibližně 3,5 milionu mužů.

Čísla proto ukazují, že nešlo o okrajový jev.

Poslední kapitola: Praha

Na jaře 1945 už bylo jasné, že Hitler válku prohrává. Vlasovovi muži se ocitli v zoufalé situaci. Nechtěli padnout do rukou Rudé armády, protože věděli, co by je čekalo.

A právě tehdy přišel jeden z největších paradoxů jejich historie. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání.

Část Vlasovovy 1. divize pod velením generála Sergeje Buňačenka se rozhodla pomoci českým povstalcům proti Němcům.

Vlasovci zasáhli do bojů proti německým jednotkám a pomohli povstalcům držet některé části města. Česká historiografie dnes jejich účast považuje za významnou součást bojů v Praze v posledních dnech války.

Vlasov sám se bojů v Praze neúčastnil. Jeho vojáci však během několika dnů obrátili zbraně proti těm, s nimiž ještě krátce předtím spolupracovali.

Nebyla to romantická změna stran. Věděli, že Německo padá, a zároveň se snažili uniknout Stalinovi.

Vlasovův konec

Po válce se většina Vlasovových vojáků dostala do rukou západních Spojenců nebo Rudé armády.

Pro mnohé z nich následovala repatriace do Sovětského svazu, vězení, pracovní tábory nebo popravy.

Samotný Vlasov byl v květnu 1945 zajat sovětskými jednotkami. Sovětský vojenský tribunál ho v roce 1946 odsoudil k smrti.

1. srpna 1946 byl oběšen. Jeho jméno se pak v Sovětském svazu stalo synonymem pro zradu.

Rusové proti Stalinovi – a po boku Hitlera

Příběh Rusů v německých uniformách není možné vysvětlit jednou větou. Někteří skutečně nenáviděli komunismus.

Někteří chtěli svrhnout Stalina. Někteří vstoupili do německých služeb, aby unikli smrti v zajateckém táboře. Jiní jednoduše využili situace.

A někteří se skutečně stali spolupracovníky nacistického režimu a podíleli se na jeho zločinech.

Proto je nesprávné všechny házet do jednoho pytle. Stejně nesprávné by ale bylo jejich spolupráci s nacistickým Německem zlehčovat.

Bojovali v německých službách. Pomáhali německému válečnému úsilí a část z nich se podílela i na nacistických represích a zločinech. Jejich motivace však nebyly stejné.

Paradox, o kterém se v Rusku příliš nemluví

Na celém příběhu je ještě jeden pozoruhodný paradox. Dnešní představitelé Ruska mají ve zvyku své protivníky velmi rychle označovat za „fašisty“ a „nacisty“.

Jenže právě dějiny druhé světové války ukazují, že spolupráce s Hitlerovým Německem nebyla výhradně záležitostí národů, které dnes ruská propaganda ráda označuje za „fašistické“.

Po boku Hitlera bojovali také lidé ze samotného Sovětského svazu – a mezi nimi podle některých historických odhadů přibližně půl milionu etnických Rusů.

Neznamená to samozřejmě, že Rusové jako národ bojovali za Hitlera. Naprostá většina občanů Sovětského svazu nacistickému Německu nepomáhala a miliony sovětských vojáků proti němu bojovaly.

Znamená to něco jiného. Historie je mnohem složitější než dnešní politická hesla. A právě příběh Rusů v Hitlerově uniformě je jedním z nejvýraznějších důkazů.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje