Článek
Prezident v čase zániku
Když se Emil Hácha stal v listopadu 1938 prezidentem, nepřebíral stát v plné síle, ale jeho trosky. Československo bylo po Mnichovu politicky paralyzované, vojensky oslabené a odkázané na vůli velmocí. Odstoupení pohraničí znamenalo nejen ztrátu území, ale i ztrátu důvěry ve vlastní budoucnost.
Hácha nepřicházel vládnout - přicházel spravovat konec. Funkce prezidenta Druhé republiky nebyla symbolem moci, ale snahy zachovat alespoň zdání kontinuity. Stát hledal klidnou, respektovanou autoritu, která by nepodněcovala další konflikty. Volba padla na muže, který nikdy neusiloval o politickou kariéru.
Právník místo politika
Emil Hácha byl celý život především právníkem. Jako předseda Nejvyššího správního soudu patřil k nejuznávanějším odborníkům na ústavní právo v meziválečném Československu. Byl loajální k republice, ale nikoli ideologický. Nehlásil se k žádné politické straně, nevystupoval na veřejných shromážděních, neměl potřebu vést národ.
Emil Hácha skládá prezidentský slib v Parlamentu 30. 11. 1938
Právě tato neambicióznost z něj učinila „vhodného“ kandidáta. V krizové době byl vnímán jako technokrat, který nebude vyvolávat emoce ani vzdor. Pro mnohé politiky byl spíše správcem než skutečným prezidentem.
Berlín 1939: noc, která rozhodla
Osudovým okamžikem se stala cesta do Berlína v březnu 1939. Setkání s Adolfem Hitlerem nebylo jednáním, ale nátlakem. Háchovi bylo oznámeno, že německá armáda vstoupí do Čech a Moravy, a bylo mu vyhrožováno bombardováním Prahy a dalším krveprolitím.
Hácha byl v té době těžce nemocný, fyzicky vyčerpaný a psychicky pod enormním tlakem. Kolaps, který během jednání prodělal, není legendou, ale doloženou skutečností. Souhlas se vznikem Protektorátu Čechy a Morava byl později vykládán jako akt zrady.
Z právního hlediska však československý stát už v té chvíli prakticky neexistoval. Mnichovská dohoda jej zbavila obranyschopnosti i mezinárodní opory. Hácha neměl možnost „nepodepsat“ a zachovat suverenitu. Mohl pouze odmítnout a riskovat okamžité násilí.
Prezident bez skutečné moci
V Protektorátu byl Emil Hácha hlavou státu pouze formálně. Skutečná moc ležela v rukou říšského protektora a nacistického aparátu. Česká vláda měla jen omezené kompetence a byla pod neustálým dohledem.
Přesto Hácha neusiloval pouze o pasivní přežívání. Dochované dokumenty ukazují, že se opakovaně snažil:
- intervenovat za zatčené a rukojmí
- zmírňovat represivní opatření
- brzdit některé germanizační kroky
- využívat osobních kontaktů k záchraně jednotlivců
Tyto zásahy neměly systémový dopad, ale v konkrétních případech mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Hácha jednal v mezích, které mu okupanti dovolili a často i na jejich hraně.
Izolace, strach a postupný rozpad
Postupem času se Háchův zdravotní stav výrazně zhoršoval. Trpěl srdečními potížemi, nespavostí, depresemi a ztrátou sil. Byl izolován od reálných informací, zbaven možnosti samostatně rozhodovat a stále více využíván jen jako symbol loajality.
Po atentátu na Reinharda Heydricha se jeho situace ještě zhoršila. Represe, popravy a stanné právo definitivně ukázaly, jak mizivý vliv české orgány skutečně mají. Hácha zůstal ve funkci nikoli proto, že by chtěl, ale proto, že i jeho odstoupení by musel schválit okupant.
Poválečný pád a smrt
Po osvobození Československa v květnu 1945 byl Emil Hácha okamžitě zatčen. Bez ohledu na svůj zdravotní stav byl uvězněn na Pankráci, vyslýchán a držen v podmínkách, které jeho organismus nemohl zvládnout.
Zemřel 27. června 1945, dříve než mohl stanout před soudem. Nebyla mu dána možnost obhajoby ani vysvětlení jeho činů. Nový režim potřeboval jasné rozdělení na viníky a oběti a Hácha se stal snadným symbolem selhání.
Zacházení s ním ze strany dozorců a vyšetřovatelů dnes působí jako hořká ironie. Muž, který byl celý život právníkem a zastáncem zákonnosti, se ocitl mimo jakoukoli ochranu práva.
Tragická postava českých dějin
Emil Hácha nebyl hrdina. Nebyl ani symbolem odporu. Ale nebyl ani cynickým kolaborantem, jak býval líčen. Byl tragickou postavou, která se ocitla v situaci bez dobrého řešení.
Jeho příběh není obhajobou okupace ani omluvou nacistické moci. Je připomínkou toho, jak omezené jsou možnosti jednotlivce v podmínkách totalitního násilí. A také varováním, jak snadné je soudit zpětně rozhodnutí, která byla činěna pod hrozbou smrti.
Možná je čas vnímat Emila Háchu nikoli jako symbol zrady, ale jako symbol lidské slabosti v časech, kdy dějiny nedávaly na výběr.
Zdroje:
- Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1938), Libri
- Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Karolinum
- Rataj, Jan: O autoritativní národní stát (1938–1939), Karolinum
- Galandauer, Jan: Protektorát Čechy a Morava, NLN
- Tesař, Jan: Mnichovský komplex, Prostor
- Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) – Emil Hácha: dokumenty k výkonu funkce státního prezidenta
