Italové z nich měli respekt: Češi na krvavé frontě první světové války

Zapomenutí vojáci českých dějin

Když se dnes mluví o první světové válce, většina lidí si vybaví legionáře. Jenže realita byla mnohem složitější.

Drtivá většina českých mužů bojovala v uniformě Rakouska-Uherska. A právě italská fronta se stala jedním z míst, kde čeští vojáci zanechali nejvýraznější stopu.

Podle historiků prošlo rakousko-uherskou armádou kolem 1,4 milionu mužů z českých zemí. Desítky tisíc z nich bojovaly právě na sočské a alpské frontě proti Itálii. Přibližně 140 tisíc mužů z českých zemí se z války nikdy nevrátilo.

Fronta smrti v horách

Italská fronta byla jednou z nejtvrdších front celé války.

Boje probíhaly v Alpách, na skalách, v ledovcích i hluboko v horách kolem řeky Soči. Vojáci často neumírali jen kvůli kulkám a granátům, ale i kvůli lavinám, mrazu a vyčerpání.

Na rozdíl od západní fronty zde nešlo jen o zákopy. Celé jednotky šplhaly po skalách, bojovaly o horské vrcholy a přežívaly v extrémních podmínkách tisíce metrů nad mořem.

Češi tvořili významnou část obrany

Na sočské frontě bojovalo obrovské množství českých vojáků.

Historici odhadují, že v létě 1917 se v oblasti kolem Soči nacházelo přibližně 40 až 45 tisíc Čechů. Šlo pravděpodobně o největší koncentraci českých vojáků na jednom bojišti v moderních dějinách.

Češi sloužili například u:

Právě některé české jednotky se během italských ofenziv vyznamenaly mimořádně tvrdou obranou.

Češi nebyli považováni za špatné vojáky

Po válce se často objevoval stereotyp, že čeští vojáci byli v rakousko-uherské armádě nespolehliví nebo zbabělí.

Italské i rakousko-uherské záznamy ukazují, že čeští vojáci byli často hodnoceni jako disciplinovaní, technicky schopní a velmi výkonní zejména u dělostřelectva nebo ženijních jednotek.

Na italské frontě si řada českých pluků vybudovala pověst tvrdých obránců. Některé jednotky bojovaly u Soči nebo během Caporetta prakticky až do vyčerpání.

Problémem podle rakousko-uherského velení nebyla ani tak bojová schopnost, ale postupně rostoucí politická únava z války a slábnoucí loajalita vůči monarchii.

Po letech krvavých bojů totiž stále více vojáků z českých zemí přestávalo věřit, že má smysl umírat za rozpadající se říši.

Právě proto moderní historický výzkum odmítá jednoduchý obraz, podle něhož „Češi rozložili rakousko-uherskou armádu“.

Ve skutečnosti mnoho českých jednotek bojovalo tvrdě až do posledních měsíců války a respekt k nim měl často i samotný nepřítel.

„Bojovali jako lvi“

Přímá formulace, že Italové psali o Češích „bojovali jako lvi“, se v oficiálních archivních hlášeních objevuje obtížně doložitelně a historici ji většinou uvádějí spíše jako dobové svědectví nebo pozdější vzpomínku.

Jisté ale je, že české pluky si na italské frontě získaly pověst velmi houževnatých jednotek.

Zvlášť během 10. a 11. bitvy na Soči v roce 1917 hrály české jednotky důležitou roli při zastavení italského postupu směrem k Terstu. Rakousko-uherské velení ve svých hodnoceních opakovaně vyzdvihovalo jejich vytrvalost a disciplínu.

Caporetto: když se italská fronta zhroutila

Jedním z největších momentů celé fronty byla bitva u Caporetta v říjnu 1917. Rakousko-uherské a německé jednotky zde prorazily italskou obranu a způsobily Itálii katastrofální porážku.

Do útoku se zapojily i české pluky. Italská armáda utrpěla obrovské ztráty a statisíce vojáků padly do zajetí. Fronta se během několika dnů zhroutila. Právě po Caporettu začali Italové rakousko-uherskou armádu vnímat mnohem vážněji než předtím.

Muž, kterému říkali „Lev od Soči“

Nejslavnějším velitelem italské fronty byl maršál Svetozar Borojević.

Chorvatský důstojník přezdívaný „Lev od Soči“ dokázal opakovaně zastavit početně silnější italské útoky. Právě pod jeho velením bojovalo obrovské množství českých vojáků. Borojević si české jednotky cenil hlavně kvůli jejich odolnosti v obranných bojích.

Vyznamenaní čeští vojáci

Mnoho českých vojáků bylo za statečnost dekorováno.

Mezi známé patřil například Karel Vašátko, který ještě před vstupem do legií sloužil v rakousko-uherské armádě a získal několik vyznamenání za bojovou statečnost.

Řada dalších českých důstojníků i obyčejných vojáků obdržela:

Jenže po roce 1918 se o těchto mužích příliš nemluvilo.

Nové Československo stavělo svůj příběh hlavně na legionářích a odboji proti monarchii.

Češi, kteří zůstali věrní císařské armádě, se do nového národního příběhu příliš nehodili.

Tisíce mrtvých a zajatých

Boje na italské frontě byly mimořádně krvavé.Tisíce českých vojáků zde padly a další skončily v italském zajetí.

Přesná čísla je dnes obtížné určit, protože rakousko-uherská armáda evidovala vojáky podle pluků a zemí monarchie, nikoliv podle národnosti.

Jen v oblasti horního Posočí historici doložili tisíce hrobů vojáků z českých zemí.

Po zhroucení monarchie v roce 1918 navíc padly do italského zajetí statisíce rakousko-uherských vojáků, mezi nimi i mnoho Čechů.

Ne všichni Češi byli legionáři

Dnešní pohled na první světovou válku často vytváří dojem, že Češi bojovali hlavně proti Rakousku-Uhersku.

Devět z deseti českých vojáků zůstalo během války v rakousko-uherské armádě. Mnozí bojovali až do posledních dnů monarchie — ne nutně z nadšení, ale z pocitu povinnosti, vojenské disciplíny nebo prostě proto, že jinou možnost neměli.

A právě na italské frontě si mnozí z nich vysloužili respekt i od nepřítele.

Jestli vás text zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura

Richard Lein – Pflichterfüllung oder Hochverrat

LIT Verlag, 2011

ISBN: 978-3643501349

Mark Thompson – The White War

Basic Books, 2009

ISBN: 978-0465013296

Jiří Fidler – Češi a Slováci ve světové válce 1914–1918

Nakladatelství XYZ, 2007

ISBN: 978-8086807645

Wikipedie: Italian Front (World War I), Battles of the Isonzo, Battle of Caporetto, Svetozar Borojević