Když válka skončila, začalo zatýkání. Čechoslováci, které Sověti odvlekli do gulagu

Květen 1945 měl být měsícem svobody. Nacistické Německo kapitulovalo, německá armáda ustupovala a do Československa vstoupila Rudá armáda. Po šesti letech okupace se lidé konečně mohli nadechnout.

Jenže pro některé obyvatele Československa tím jedna tragédie neskončila. Začala jiná.

Spolu s Rudou armádou přicházely na osvobozené území také sovětské bezpečnostní složky. Především vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ, ale také NKVD.

Jejich úkolem bylo hledat špiony, kolaboranty, německé spolupracovníky a osoby podezřelé z protisovětské činnosti.

Brzy se však ukázalo, že sovětské bezpečnostní orgány mají zájem také o lidi, kteří nebyli německými kolaboranty.

A dokonce ani o občanství Československa příliš nedbaly.

Rudá armáda přinesla osvobození i zatýkání

Sovětské bezpečnostní složky postupovaly na osvobozeném území systematicky.

SMĚRŠ vyhledávala osoby považované za nepřátele Sovětského svazu. Mezi nimi byli například příslušníci protisovětských organizací, bývalí bělogvardějci nebo ruští emigranti. Právě ruští emigranti představovali pro sovětskou moc zvláštní kategorii.

Po bolševické revoluci a ruské občanské válce jich do Československa uprchly tisíce. Československá republika jim poskytla možnost začít nový život.

Byli mezi nimi vojáci, profesoři, vědci, inženýři, umělci i podnikatelé. Někteří žili v Československu více než dvacet let.

Jejich děti už vyrůstaly v Praze, Brně nebo dalších československých městech. Jenže v očích sovětských bezpečnostních orgánů zůstávali mnozí z nich nepřáteli.

ÚSTR popisuje rok 1945 jako období, kdy se proti ruské emigraci v Československu rozběhla vlna zatýkání a deportací. A někteří zatčení byli českoslovenští občané.

12. května si přišli pro generála

Jedním z nejslavnějších případů se stal Sergej Vojcechovský.

Narodil se roku 1883 ve Vitebsku v Ruském impériu. Původně byl důstojníkem carské armády.

Za první světové války se však jeho život spojil s československými legiemi.

Vojcechovský se stal jedním z významných velitelů československého vojska v Rusku a po vzniku Československa pokračoval ve službě nové republice.

V roce 1922 získal československé občanství. Postupně vystoupal až mezi nejvyšší představitele československé armády. Byl jedním z nejvýše postavených generálů republiky.

Podílel se také na přípravě československého obranného systému a v roce 1938 patřil mezi důstojníky, kteří prosazovali obranu země proti Hitlerovi.

Za okupace se zapojil do domácího odboje. Nacisté ho zatkli 6. května 1945. O několik dní později ho propustili. A pak přišel 12. květen. Vojcechovského si tentokrát přišli vyzvednout Sověti.

Z Prahy do Moskvy

Dne 12. května 1945 byl Sergej Vojcechovský zatčen příslušníky SMĚRŠ. Byl československým občanem. Byl generálem československé armády.

A jen několik dní předtím byl vězněn nacisty. Přesto ho Sověti odvezli do Moskvy. Skončil ve věznicích Lefortovo a Butyrka.

Dne 15. září 1945 byl odsouzen k deseti letům vězení za protisovětskou činnost. Následoval transport do sovětského systému pracovních táborů.

Nejprve skončil v Unžlagu. Později byl převezen do Ozerlagu na východní Sibiři. Tam už nešlo o žádnou vojenskou službu ani politiku. Šlo o přežití.

Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 na celkové vyčerpání organismu. Bylo mu 67 let.

Generál československé armády tak zemřel tisíce kilometrů od své vlasti jako vězeň sovětského systému.

V roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Bílého lva I. stupně.

Nebyl jediný

Vojcechovský nebyl jediným československým občanem, kterého Sověti po válce odvlekli.

Mezi další známé případy patřil například Mikuláš Petrov, československý důstojník a vojenský pilot.

Petrov pocházel z ruské emigrace a od dvacátých let žil v Československu. V roce 1924 vstoupil do československé armády.

Jenže 12. května 1945, tedy ve stejný den jako Vojcechovský, byl ze svého pražského bytu odvlečen příslušníky SMĚRŠ.

Jeho další osud není přesně znám. Podle dostupných pramenů pravděpodobně zahynul v některém ze sovětských táborů.

Dalšími postiženými byli například Antonín Škelenko nebo Konstantin Kapnin. Jejich osudy ukazují, že nešlo pouze o náhodné jednotlivosti.

Sovětské bezpečnostní orgány po válce skutečně prováděly v Československu zatýkání osob, které považovaly za nepřátele.

Zmizel i profesor Karlovy univerzity

Jedním z tragických případů byl také Alfred Bem. Ruský emigrant, který po bolševické revoluci uprchl ze země.

V roce 1922 se usadil v Praze.Působil na Karlově univerzitě a stal se odborníkem na dílo Fjodora Dostojevského.

Praha se pro něj stala novým domovem. Jenže v květnu 1945 byl zatčen sovětskými orgány.

Jeho život skončil za nevyjasněných okolností, pravděpodobně během výslechů na území Československa.

Jeho příběh je o to děsivější, že nezemřel někde v sibiřském táboře. Zmizel v Praze. V zemi, která mu před válkou poskytla útočiště.

A nebyli to jen Rusové

Sovětské bezpečnostní operace se navíc netýkaly pouze ruských emigrantů.

Po příchodu Rudé armády docházelo k zatýkání a deportacím různých skupin obyvatelstva.

ÚSTR uvádí, že některé osoby byly z území Československa odváženy do Sovětského svazu a jiné skončily v internačních táborech na území osvobozeném Rudou armádou.

Jedním z míst, kde byli drženi také českoslovenští občané, byl například Ratiboř v Horním Slezsku.

Dochované dokumenty československých úřadů uvádějí, že tam bylo vězněno kolem padesáti československých občanů.

Mezi nimi byl například Mikuláš Petrov nebo profesor Platon Kopeckij. Československé úřady se snažily dosáhnout jejich propuštění.

Jenže sovětská strana rozhodovala podle vlastních pravidel. A československé úřady měly v prvních poválečných měsících jen omezené možnosti, jak sovětským bezpečnostním orgánům odporovat.

Kolik lidí vlastně odvlekli?

Tohle je jedna z nejproblematičtějších otázek. Často se objevuje tvrzení, že Sověti z Československa odvezli tisíce lidí. Jenže záleží na tom, koho do tohoto čísla započítáme.

Jsou totiž rozdíly mezi:

Proto není přesné napsat jednoduše:„Sověti odvlekli desítky tisíc Čechů do gulagu.“

Takto široké tvrzení by míchalo dohromady několik různých kategorií.

Existují ale velmi dobře doložené případy československých občanů, kteří byli po válce sovětskými orgány zatčeni a odvlečeni do SSSR.

A některé dokumenty ukazují, že československé úřady si už v roce 1946 uvědomovaly rozsah problému. Dochované záznamy například hovoří o přibližně stovce československých občanů ruské národnosti zatčených a deportovaných v Praze v květnu až červenci 1945 a o přibližně stejném počtu osob ruské národnosti bez československého občanství.

A to byl pouze jeden evidovaný okruh případů.

Proč se o tom dlouho nemluvilo?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Únor 1948. Komunistická strana převzala v Československu moc a otevřená kritika Sovětského svazu se stala politicky prakticky nemožnou.

Příběhy lidí odvlečených sovětskými orgány se proto z veřejného prostoru postupně vytratily.

Rodiny často nevěděly, kde jejich příbuzní jsou. Někteří čekali roky. Někteří desetiletí.

A některé rodiny se nikdy nedozvěděly, kde jejich blízcí zemřeli. Teprve po roce 1989 bylo možné začít tyto případy systematicky otevírat.

Historici začali pracovat se sovětskými a později ruskými a ukrajinskými archivními materiály.

Díky tomu se podařilo rekonstruovat osudy lidí, kteří byli po desetiletí prakticky vymazáni z československé paměti.

Válka skončila. Pro ně začala další cesta.

Představme si květen 1945.

Člověk šest let přežíval nacistickou okupaci. Dočkal se osvobození. Německá armáda odchází. Do města přijíždí Rudá armáda. Člověk očekává návrat normálního života. A potom někdo zaklepe na dveře. Přijdou vojáci. Řeknou jeho jméno. Odvedou ho. Rodina neví proč. Neví kam. Neví, jestli se ještě vrátí. A pak začíná cesta na východ. Praha. Věznice. Moskva. Soud. Vlak. Gulag. Tisíce kilometrů od domova.

Pro některé cesta skončila po několika měsících návratem. Pro jiné až po letech. A pro další nikdy.

Generál, který se stal symbolem

Sergej Vojcechovský je dnes možná nejvýraznějším symbolem této kapitoly poválečných dějin.

Původem Rus. Legionář. Československý občan. Generál československé armády. Odpůrce nacismu. Muž, který chtěl v roce 1938 bránit Československo.

A přesto byl jen několik dní po osvobození zatčen sovětskou kontrarozvědkou.

Odvezen do Moskvy. Odsouzen. Poslán do gulagu. A tam zemřel.

Jeho život dokonale ukazuje paradox poválečného Československa. Pro jednoho člověka mohla Rudá armáda znamenat osvobození. Pro jiného zatčení.

A někdy mohlo jít dokonce o stejného člověka, který ještě před několika dny bojoval proti nacistům.

V květnu 1945 tedy neskončily všechny tragédie.

Skončila válka. Ale pro některé Čechoslováky právě tehdy začala další cesta. Na východ. A mnozí z nich se už nikdy nevrátili.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje