Článek
Osvobození jako mýtus
Každý rok na začátku května se v Česku znovu vrací starý spor. Jedni mluví o hrdinství Rudé armády, druzí o nové okupaci. Emocí je dost, faktů méně.
Není sporu o tom, že Sovětský svaz sehrál klíčovou roli v porážce nacistického Německa. Bez obrovských obětí sovětských vojáků by válka v Evropě dopadla jinak. To ale samo o sobě neznamená, že příchod Rudé armády do střední Evropy byl příchodem svobody.
Rudá armáda vstupuje do Prahy během květnových dní roku 1945. Maršál Koněv a vojáci
Porážka jednoho totalitního režimu neznamenala automaticky návrat svobody. V mnoha případech šlo jen o výměnu jedné moci za jinou.
Kam dojely tanky, tam končila svoboda
Stalin měl po válce jasno. Území, kam vstoupila Rudá armáda, mělo zůstat v sovětské sféře vlivu. Nešlo o idealismus ani vděčnost za oběti, šlo o tvrdou geopolitiku.
Sovětské tažení nebylo vedené s cílem „osvobodit národy“, ale zničit nepřítele a obsadit území. O tom, komu daná země po válce připadne, rozhodoval pohyb armád, nikoli přání obyvatel.
Československo se ocitlo v pásmu, kde bylo předem jasné, že politický vývoj bude probíhat pod silným dohledem Moskvy. O skutečné neutralitě nebo plné demokracii nemohla být řeč.
Oběti jako politický nástroj
Sovětská propaganda po válce systematicky pracovala s čísly padlých. Ne proto, aby uctila památku mrtvých, ale aby legitimizovala nárok na moc.
Čím vyšší oběti, tím silnější nárok na vděčnost. A čím větší vděčnost, tím menší prostor pro odpor.
Počet sovětských ztrát na československém území byl opakovaně nadsazován a prezentován bez kontextu. Nešlo o to, kolik lidí skutečně padlo při osvobozování Československa, ale o vytvoření dojmu, že Sovětský svaz má morální právo zasahovat do vnitřních záležitostí země.
Americká armáda přitom při osvobozování části západních Čech utrpěla řádově nižší ztráty. Rozdíl nebyl v odvaze, ale v metodách vedení války.
Jiný styl válčení, jiný vztah k lidskému životu
Sovětské vojenské velení vycházelo z principu, že lidský život je spotřební materiál. Heslo „nás mnogo“ nebylo jen cynickým vtipem, ale reálným způsobem myšlení.
Masové útoky, minimální ohled na vlastní ztráty, tvrdá disciplína a donucovací jednotky v týlu, to vše bylo součástí sovětského způsobu válčení. Hrdinství jednotlivých vojáků je nesporné, ale systém, ve kterém bojovali, byl nelidský.
Tyto metody se promítly i do poválečného chování. Rudá armáda nepřinášela jen konec války, ale i strach, chaos, násilí a svévolu.
Únosy, násilí a ticho
Na sklonku války a krátce po ní působily na československém území sovětské bezpečnostní složky NKVD a SMĚRŠ. Bez soudu unášely lidi označené za „nepřátele“, často československé občany.
Znásilňování žen, krádeže a násilnosti nebyly výjimkou, ale realitou, o které se desítky let mlčelo. Ne proto, že by byla nedůležitá, ale protože se nehodila do obrazu „osvoboditelů“.
Jedním z nejvýmluvnějších případů byl osud generála Sergeje Vojcechovského. Legionář, hrdina první světové války, bývalý carský důstojník a později generál československé armády. Muž, který bojoval za vznik Československa a byl loajálním občanem republiky.
Portrét generála Vojcechovskeho vojenského velení r. 1938, kdy byl již uznávanou osobností československé armády.
Přesto byl v květnu 1945 v Praze zatčen sovětskou NKVD, odvlečen do Sovětského svazu a bez jakéhokoli soudu uvězněn v gulagu. Zemřel v roce 1951 v sovětském vězení.
Osvobození, které otevřelo cestu k diktatuře
Bez sovětské vojenské přítomnosti by komunisté v Československu jen těžko dokázali ovládnout stát. Únor 1948 nebyl náhlým zlomem, ale vyústěním vývoje, který začal už v květnu 1945.
Osvobození Rudou armádou vytvořilo politické prostředí, ve kterém se demokracie stala jen dočasnou kulisou.
Proč je ten mýtus tak odolný
Mýtus osvobození přežil desítky let proto, že byl jednoduchý. Nabízel jasné role: hrdinové, vděčný národ, jednoznačné dobro.
Skutečnost je složitější. Sovětští vojáci nebyli zlí – ale režim, který je poslal, nebyl osvoboditelský. Porážka nacismu byla nezbytná. Následná sovětská dominance už ne.
Historie si zaslouží pravdu
Osvobození Československa Rudou armádou bylo vojenským vítězstvím, ale politickou porážkou. Přineslo konec jedné totality a otevřelo cestu druhé.
Uctívat padlé vojáky je správné. Ale uctívat mýtus, který zakrývá následnou ztrátu svobody, je nebezpečné.
Historie si nezaslouží emoce. Zaslouží si pravdu.
Zdroje
• Applebaum, Anne: Železná opona: Zkáza východní Evropy 1944–1956
– klíčová práce o sovětském postupu ve střední Evropě, NKVD, politickém podřízení států
• Snyder, Timothy: Krvavé země
– kontext sovětského režimu, přístup k lidskému životu, násilí během i po válce
• Service, Robert: Stalin
– geopolitické cíle SSSR, vztah k „osvobozeným“ územím
• Judt, Tony: Poválečná Evropa
– rozdělení Evropy, sféry vlivu, iluze osvobození
• Šafr, Pavel: Češi mezi pravdou a lží
• ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů):
– studie k činnosti NKVD, SMĚRŠ a sovětskému vlivu v ČSR
• Archiv bezpečnostních složek (ABS)
