Spojenec Třetí říše: Co dělala slovenská armáda na východní frontě?

Válka, do které vstoupili bez váhání

22. června 1941 zahájilo Německo útok na Sovětský svaz. Už o den později se k válce připojil i Slovenský stát. Prezident Jozef Tiso a jeho vláda tím vyslali jasný signál: Bratislava stojí pevně po boku Berlína. Slovensko bylo malým státem, závislým na Německu politicky i hospodářsky. Vyslat vojáky na východ bylo gesto loajality a zároveň sázka na německé vítězství.

Rychlá divize na Ukrajině

Na frontu byla nasazena nejprve Rychlá brigáda, brzy přeměněná na Rychlou divizi. Spolu s ní působila i Zajišťovací divize určená k týlovým operacím. V prvních týdnech války postupovaly slovenské jednotky přes západní Ukrajinu, podílely se na operacích v prostoru Lvova a Kyjeva a později dosáhly Dněpru.

Celkem se na východní frontě během války vystřídalo zhruba 45 až 50 tisíc slovenských vojáků. V létě 1941 bylo přímo nasazeno přibližně 17 tisíc mužů. Pro malý stát to byl významný podíl mobilizovaných sil. Zpočátku se vezli na vlně německého postupu. Jenže válka se nezastavila na hranicích Ukrajiny.

Ztráty a vystřízlivění

S prodlužující se válkou rostly i ztráty. Odhaduje se, že padlo přibližně 1 700 až 2 000 slovenských vojáků. Tisíce dalších byly raněny. Více než pět tisíc mužů skončilo v sovětském zajetí.

Ještě výraznější byl jiný jev – přeběhlictví.

Morálka nebyla pevná. Mnozí vojáci necítili ideologické nadšení pro „tažení proti bolševismu“. Bojovali daleko od domova, v cizí válce, jejíž smysl byl čím dál méně přesvědčivý. Od roku 1943 začaly přibývat dezerce. Někteří vojáci přešli přímo k Sovětům a později vstoupili do československého armádního sboru.

Z někdejších spojenců Wehrmachtu se tak stali jeho protivníci.

Politika a generálové

Klíčovou roli v rozhodnutí vyslat armádu sehrál ministr národní obrany Ferdinand Čatloš. Ten patřil k nejviditelnějším představitelům slovenské vojenské politiky. Polním velitelem Rychlé divize byl například plukovník Jozef Turanec, který se po válce dostal do sovětského zajetí a byl odsouzen.

Ironie dějin spočívá v tom, že právě Čatloš se v roce 1944 zapojil do Slovenského národního povstání. Muž, který pomáhal vyslat vojáky proti Stalinovi, se nakonec postavil proti Hitlerovi.

Tíživé otázky

Slovenské jednotky se podílely i na protipartyzánských operacích na Ukrajině. Tyto akce byly tvrdé a zasahovaly civilní obyvatelstvo. Historici se shodují, že slovenské oddíly nebyly hlavní silou represí jako jednotky SS, zároveň však nelze jejich roli zcela zlehčovat. Válka na východě byla brutální. A i menší spojenecké armády byly její součástí.

Obrat roku 1944

V srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Část armády se postavila proti Němcům, jiné jednotky byly odzbrojeny. Slovenský stát se hroutil a s ním i jeho vojenské struktury.

Vojáci, kteří o tři roky dříve pochodovali směrem na Kyjev, se nyní ocitli na opačné straně fronty nebo v chaosu rozpadající se země.

Malá armáda ve velké válce

Slovenská armáda nebyla rozhodující silou v operaci Barbarossa. Nepředstavovala masové vojsko jako Rumuni či Maďaři. Přesto šlo o desítky tisíc mužů, kteří prošli jednou z nejkrvavějších front druhé světové války.

Jejich příběh není jednoduchý. Nejde o jasný příběh hrdinství ani o jednoznačný příběh kolektivní viny. Je to příběh státu, který vsadil na vítězství Německa a vojáků, kteří za tuto politickou volbu zaplatili.

Někteří padli. Někteří přešli k nepříteli.

Někteří se vrátili domů a mlčeli. A právě proto patří tahle kapitola mezi ty, o kterých se stále diskutuje.

Zdroje

Vojtech Dangl: Slovensko vo vojne proti • •Sovietskemu zväzu 1941–1945, Vojenský historický ústav, Bratislava, 1999.

•Ivan Kamenec: Tragédia politika, kňaza a človeka (Jozef Tiso), Archa, Bratislava, 1998.

•Jozef Bystrický a kol.: Slovenské národné povstanie 1944, Vojenský historický ústav, Bratislava, 2004.

•Rolf-Dieter Müller (ed.): The German Army and Genocide, New Press, 1991.

•Jiří Fidler: Druhá světová válka v datech, Naše vojsko, 2004.