Článek
Les, který nikdo nechtěl dobývat
Po úspěšném vylodění v Normandii a osvobození Paříže postupovaly spojenecké armády rychle k německým hranicím. Zdálo se, že Třetí říše je na pokraji porážky. Na cestě k Rýnu však ležel nenápadný Hurtgenský les, rozkládající se na hranici Německa a Belgie.
Spojenecké velení chtělo ovládnout oblast především kvůli přehradám na řece Rur. Pokud by je Němci otevřeli, mohli zaplavit údolí a na týdny zastavit další postup Spojenců.
To, co mělo být krátkou operací, se však změnilo v několikaměsíční krvavou noční můru.
Každý strom se mohl stát nepřítelem
Hurtgenský les představoval téměř ideální obranné postavení. Husté smrkové porosty znemožňovaly výhled, komplikovaly pohyb tanků i dělostřelectva a prakticky vylučovaly účinnou podporu spojeneckého letectva.
Američané byli nuceni postupovat pěšky. Němci mezitím vybudovali síť zákopů, kulometných hnízd, minových polí i dělostřeleckých postavení. Dobře zamaskované pozice byly často odhaleny až ve chvíli, kdy zahájily palbu.
Jedním z největších zabijáků se staly výbuchy granátů v korunách stromů. Dělostřelecké střely explodovaly několik metrů nad zemí a tisíce ostrých dřevěných třísek se měnily ve smrtící projektily. Mnoho vojáků utrpělo těžká zranění, aniž by je zasáhl samotný granát.
Boj o každý metr
Od září 1944 do února 1945 se Američané snažili prorazit německou obranu. Postupovali často jen o několik stovek metrů denně. Vesnice Vossenack, Schmidt nebo Kommerscheidt několikrát změnily majitele a každý kopec byl vykoupen desítkami mrtvých.
Déšť proměnil lesní cesty v moře bahna. Na podzim přišla zima, sníh a mráz. Zásobování se stále zhoršovalo a ranění často čekali celé hodiny na odsun.
Veteráni později vzpomínali, že právě Hurtgenský les byl psychicky náročnější než samotné boje po vylodění v Normandii. Nepřítel byl téměř neviditelný, střelba přicházela ze všech stran a každý krok mohl znamenat výbuch miny.
Krvavé vítězství
Po několika měsících bojů Spojenci oblast nakonec ovládli. Cena však byla obrovská. Americká armáda ztratila přibližně 33 000 až 55 000 mužů, přičemž do tohoto čísla se započítávají padlí, ranění, nezvěstní i vojáci vyřazení omrzlinami nebo psychickým zhroucením.
Ani Němci však nevyvázli bez těžkých ztrát. Odhady hovoří o přibližně 28 000 až 45 000 padlých, raněných a nezvěstných. Na prostoru o rozloze pouhých několika desítek kilometrů čtverečních tak padly nebo byly vyřazeny z boje desítky tisíc vojáků.
Měla bitva vůbec smysl?
Právě to je otázka, kterou si historici kladou dodnes. Část odborníků tvrdí, že Spojenci měli Hurtgenský les jednoduše obejít a vyhnout se zbytečným ztrátám. Jiní upozorňují, že bez ovládnutí přehrad na řece Rur by další postup do Německa představoval značné riziko.
Jisté je pouze jedno. Bitva v Hurtgenském lese výrazně oslabila americké jednotky právě ve chvíli, kdy Němci připravovali svou poslední velkou ofenzivu v Ardenách.
Ve stínu Arden
Když v prosinci 1944 začala bitva v Ardenách, zájem veřejnosti i historiků se rychle přesunul na nové bojiště.
Hurtgenský les tak zůstal poněkud stranou pozornosti, přestože šlo o jednu z nejdelších a nejkrvavějších bitev, jaké americká armáda na západní frontě absolvovala. Někteří američtí veteráni později tvrdili, že pokud v Evropě existovalo skutečné peklo, nacházelo se právě zde.
Les, který dodnes nahání husí kůži
Dodnes lze v Hurtgenském lese nalézt pozůstatky zákopů, kráterů po granátech i vojenských hřbitovů. Les sice znovu vyrostl, ale pod jeho stromy stále leží tisíce nevybuchlých granátů a ostatků vojáků.
Bitva o Hurtgenský les připomíná, že ani na sklonku války nebylo vítězství zadarmo. Několik kilometrů lesa se změnilo v místo, kde umírali zkušení veteráni i nově příchozí vojáci – a kde se naděje na rychlý konec války rozplynula mezi stromy, bahnem a dělostřeleckou palbou.
Zajímavost
Jedním z největších problémů amerických vojáků nebyli jen Němci, ale také takzvané „tree bursts“. Granáty explodující v korunách stromů způsobovaly obrovské množství zranění od dřevěných třísek a střepin. Mnozí veteráni později tvrdili, že právě tento způsob ostřelování byl děsivější než přímá palba nepřítele.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje a literatura
- Charles B. MacDonald – The Siegfried Line Campaign, U.S. Army Center of Military History, 1963
- Edward G. Miller – A Dark and Bloody Ground: The Hürtgen Forest and the Roer River Dams, 1944–1945, Texas A&M University Press, 1995, ISBN: 978-0890965221
- Antony Beevor – The Second World War, Weidenfeld & Nicolson, 2012, ISBN: 978-0297844976
- Peter Schrijvers – The Crash of Ruin: American Combat Soldiers in Europe During World War II, NYU Press, 1998, ISBN: 978-0814780870
- Wikipedia – Battle of Hürtgen Forest
