Paradox Československa: Hrdinové od RAF končili ve vězení, vojáci bojující po boku Hitlera často ne

Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, málokdo pochyboval o tom, kdo stáli na správné straně dějin. Českoslovenští letci v RAF, vojáci bojující u Tobruku, v Dunkerku, při vylodění v Normandii nebo během osvobozování západní Evropy riskovali své životy v boji proti nacistickému Německu. Mnozí z nich strávili roky v exilu, přišli o své rodiny a každý den čelili smrti.

Na opačné straně stála armáda válečné Slovenské republiky, která po boku nacistického Německa bojovala při útoku na Polsko v roce 1939 a od roku 1941 také proti Sovětskému svazu. Desítky tisíc slovenských vojáků prošly východní frontou a staly se součástí německého válečného úsilí.

Po osvobození se zdálo samozřejmé, že osudy obou skupin budou zcela rozdílné. Jenže po únoru 1948 se pravidla změnila. A změnila se způsobem, který dodnes patří k největším paradoxům československých dějin.

Z válečných hrdinů se stali nepřátelé státu

Komunistický režim pohlížel na vojáky ze západní fronty s hlubokou nedůvěrou. Byli vycvičeni v Británii, bojovali po boku západních Spojenců, ovládali cizí jazyky a mnozí udržovali kontakty se zahraničím. Právě to z nich v očích nového režimu činilo potenciální nepřátele. Následovala rozsáhlá čistka.

Stovky důstojníků byly vyhozeny z armády. Desítky skončily ve vykonstruovaných procesech, ve věznicích nebo v táborech nucených prací. Další byli donuceni živit se jako dělníci, skladníci, topiči nebo pomocné síly. Státní bezpečnost je sledovala prakticky až do konce jejich života.

Symbolem těchto represí se stal Karel Janoušek, jediný Čechoslovák, který dosáhl hodnosti maršála Royal Air Force. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen k dlouholetému trestu a prošel několika komunistickými věznicemi. Podobný osud potkal i slavné letce Josefa Brykse, Františka Fajtla, Emila Bočka a desítky dalších příslušníků RAF.

Ironií osudu byli lidé, kteří bojovali proti Hitlerovi, označováni za špiony, zrádce nebo agenty imperialismu. A co vojáci slovenského státu? Po válce samozřejmě neunikli odpovědnosti všichni.

Nejvyšší představitelé Slovenského státu v čele s prezidentem Jozefem Tisem, ministrem vnitra Alexandrem Machem nebo dalšími představiteli režimu byli souzeni. Někteří byli odsouzeni k trestu smrti, jiní dostali dlouholeté tresty vězení. Odpovědnosti neunikli ani důstojníci, kteří se podíleli na válečných zločinech nebo represích proti civilnímu obyvatelstvu.

Jiná situace však nastala u většiny řadových vojáků.

Pokud se neprokázala jejich účast na válečných zločinech nebo represích, po prověrkách většinou odešli do civilního života. Mnozí získali běžná zaměstnání, založili rodiny a jejich vojenská minulost přestala komunistický režim zajímat.

Paradoxně tak mohl bývalý voják slovenské armády, který bojoval po boku Wehrmachtu na východní frontě, vést po roce 1948 poměrně klidný život, zatímco československý pilot, který sestřeloval německé letouny nad Británií, seděl ve vězení.

Nešlo o spravedlnost. Šlo o politiku Na první pohled se to může zdát nepochopitelné. Jenže komunistický režim neposuzoval lidi podle toho, proti komu bojovali během války.

Rozhodující bylo něco jiného – představovali pro nový režim politickou hrozbu?

Západní letci ano. Měli kontakty v Británii a dalších demokratických zemích, byli autoritami mezi veřejností a mnozí otevřeně odmítali komunistickou diktaturu. Byli živou připomínkou toho, že Československo osvobozovali nejen Sověti, ale také západní Spojenci.

Řadoví vojáci slovenské armády naproti tomu většinou žádné podobné vazby neměli. Pokud se politicky neangažovali a nepředstavovali pro režim riziko, nebyli prioritním cílem represí.

Komunistická moc si jednoduše vybírala své nepřátele podle politické nebezpečnosti, nikoli podle jejich skutečných zásluh nebo provinění během války.

Paradox, na který bychom neměli zapomenout

Po roce 1948 tak vznikla situace, která by byla ještě o několik let dříve téměř nepředstavitelná.

Muži, kteří bojovali v RAF, u Tobruku nebo na západní frontě proti Hitlerovi, byli vězněni, vyslýcháni, vyhazováni z armády a nuceni vykonávat podřadná zaměstnání. Mnozí strávili za mřížemi dlouhé roky a někteří, jako Josef Bryks, komunistické vězení nepřežili.

Současně však tisíce bývalých vojáků slovenské armády, kteří za války bojovali po boku Němců, mohly po prověrkách žít relativně běžným životem, pokud nebyly spojeny s válečnými zločiny nebo aktivní podporou režimu.

Neznamená to, že komunisté rehabilitovali Slovenský stát nebo omlouvali jeho spojenectví s nacistickým Německem. Znamená to ale, že při výběru svých nepřátel rozhodovala především politická loajalita.

Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů československých dějin. Lidé, kteří riskovali život v boji proti nacismu, byli pronásledováni vlastním státem, zatímco část těch, kteří stáli na opačné straně fronty, se po válce dokázala do nového režimu bez větších problémů začlenit.

Teprve po roce 1989 se většina západních letců a vojáků dočkala rehabilitace a veřejného uznání. Mnozí z nich se ho však už nedožili.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura