Poslední svobodné volby první republiky: Henlein získal nejvíc hlasů, demokracie mířila ke krizi

Volby, které změnily politickou mapu republiky

V neděli 19. května 1935 zamířily miliony občanů Československa k volebním urnám. Rozhodovali o složení parlamentu v době, kdy zemi stále svírala hospodářská krize a za západními hranicemi rychle rostla moc nacistického Německa.

První republika měla za sebou šestnáct let existence. Přes politické spory, hospodářské problémy a národnostní napětí si zachovávala parlamentní demokracii. Volby byly skutečným soubojem různých politických směrů a jejich výsledek přinesl několik překvapení.

Nejvíce hlasů získala Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Její úspěch ukázal, jak výrazně se proměnila politická situace v německy mluvících oblastech Československa.

Henleinovo hnutí dokázalo oslovit voliče, kteří byli nespokojení s hospodářskými poměry, nezaměstnaností nebo postavením německé menšiny. Zároveň však jeho vedení stále těsněji navazovalo na nacistické Německo. To, co se zpočátku mohlo jevit jako boj za národnostní a sociální požadavky, se v následujících letech stalo součástí Hitlerova úsilí rozbít Československo.

Henlein získal nejvíc hlasů, agrárníci nejvíc mandátů

Sudetoněmecká strana společně s Karpatoněmeckou stranou obdržela přibližně 1,25 milionu hlasů, tedy 15,2 procenta. Získala 44 mandátů v Poslanecké sněmovně.

Druhé místo v počtu hlasů obsadili agrárníci, tedy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Dostali přibližně 14,3 procenta hlasů, ale díky volebnímu systému získali 45 mandátů – o jeden více než Henleinovo uskupení.

Výrazně uspěli také sociální demokraté s přibližně 12,6 procenta hlasů a komunisté, kteří získali zhruba 10,3 procenta. Národní socialisté obdrželi přibližně 9,2 procenta a lidovci 7,5 procenta. Do parlamentu se dostaly i další české, slovenské, německé a maďarské politické strany.

Výsledky tak neznamenaly, že by se Československo jako celek přiklonilo k Henleinovi. Jeho hnutí však dokázalo získat nejsilnější samostatnou pozici a ovládnout podstatnou část politického života sudetských Němců.

Ani u jeho voličů nelze automaticky předpokládat totožné motivace. Někteří chtěli změnu národnostní politiky, jiní protestovali proti hospodářské situaci. Henleinovo vedení ale postupně směřovalo k cílům, které dalece přesahovaly reformu poměrů uvnitř Československa.

Kdo sestavil vládu?

Vítězství ve volbách automaticky neznamenalo, že Henlein získá vládu. Československý parlamentní systém fungoval na základě koaliční spolupráce a samotný počet hlasů jedné strany nerozhodoval o tom, kdo bude vládnout.

Po volbách pokračovala široká koaliční vláda vedená agrárníkem Janem Malypetrem. Jeho třetí kabinet byl jmenován 4. června 1935 a navázal na dosavadní spolupráci několika československých i menšinových stran. Nešlo tedy o vládu sestavenou vítěznou Sudetoněmeckou stranou.

Ve vládní většině zůstávali například agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Součástí vládní spolupráce byly také německé aktivistické strany, které na rozdíl od Henleinova hnutí podporovaly parlamentní systém a účastnily se práce státu. Patřili k nim němečtí sociální demokraté a Svaz zemědělců.

Právě to je důležitý rozdíl: německy mluvící obyvatelstvo Československa nebylo politicky jednotné. Vedle Henleinových příznivců existovali i lidé, kteří chtěli v republice zůstat a podílet se na jejím fungování.

Malypetrova vláda se snažila pokračovat v dosavadní politice spolupráce. V parlamentním prohlášení z 18. června 1935 zdůrazňovala zachování občanských svobod a pokračování koaličního systému. Výsledek voleb pro ni znamenal především ztrátu části dosavadní parlamentní podpory a potřebu přizpůsobit se novému rozložení sil.

Henleinova strana tak sice získala nejvíce hlasů, ale do vládní koalice nevstoupila. Zůstala mimo ni a její vedení se v následujících letech stále více orientovalo na Berlín.

Malypetra vystřídal Milan Hodža

Politický vývoj se nezastavil u voleb. Dne 5. listopadu 1935 prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval novým předsedou vlády Milana Hodžu, slovenského agrárníka a zkušeného politika, který předtím zastával funkci ministra zemědělství.

Hodža nebyl představitelem nové politické revoluce. Jeho vláda navázala na širokou koalici a pokračovala v dosavadním parlamentním systému. Změna premiéra tedy neznamenala nástup Henleinovy strany k moci ani zásadní obrat ve složení vládní většiny.

Hodža patřil k významným osobnostem meziválečné slovenské politiky a zastával představu užší spolupráce národností v rámci Československa. Jako předseda vlády se snažil udržet fungování státu v době, kdy se jeho vnitřní problémy stále více prolínaly s nebezpečnou mezinárodní situací.

Právě na podzim roku 1935 se tak ukázalo, že volební úspěch Henleinova hnutí sice výrazně ovlivnil politickou atmosféru, ale sám o sobě nezměnil základní podobu československé vlády.

Masaryk odchází, prezidentem se stává Beneš

Důležitou událostí téhož roku byla změna na Pražském hradě. Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident Československa a symbol vzniku republiky, se kvůli zhoršujícímu zdravotnímu stavu rozhodl odstoupit z funkce. Abdikoval 14. prosince 1935.

O čtyři dny později, 18. prosince, zvolilo Národní shromáždění novým prezidentem Edvarda Beneše. Dosavadní ministr zahraničí a Masarykův blízký spolupracovník získal 340 hlasů.

Prezidentská volba probíhala v době, kdy Československo čelilo stále složitější situaci. Německo pod Hitlerovým vedením posilovalo svou vojenskou moc a otevřeněji zpochybňovalo poválečné uspořádání Evropy. Beneš tak přebíral úřad v okamžiku, kdy bylo stále obtížnější oddělovat vnitropolitické spory od mezinárodního ohrožení.

Po Benešově zvolení pokračoval ve funkci předsedy vlády Milan Hodža. Dne 18. prosince 1935 byla jmenována jeho druhá vláda, která navázala na předchozí širokou koalici. Vláda se tedy nezměnila v kabinet Henleinovy strany ani po prezidentské výměně.

Od parlamentního vítězství k rozbití republiky

V roce 1935 ještě Sudetoněmecká strana neměla možnost sama určovat politiku československého státu. Její volební výsledek jí ale poskytl silnou pozici a ukázal, že dokáže mobilizovat velkou část německých voličů.

V následujících letech se její vztahy s nacistickým Německem stále prohlubovaly. Henleinovo vedení postupně stupňovalo požadavky vůči Praze a v roce 1938 se sudetoněmecká otázka stala hlavním nástrojem Hitlerova nátlaku na Československo.

V září 1938 vyvrcholila krize, která vedla k mnichovské konferenci. Německo, Itálie, Velká Británie a Francie se dohodly na odstoupení československého pohraničí Německu, aniž by Československo mělo možnost o svém osudu rozhodovat jako rovnocenný účastník jednání.

O půl roku později, v březnu 1939, německá vojska obsadila české země a samostatné Československo přestalo existovat.

Volby z května 1935 tak byly posledními svobodnými parlamentními volbami první republiky. Henlein v nich získal nejvíce hlasů, ale vládu nesestavil. Tu dál tvořili politici, kteří chtěli zachovat parlamentní stát. Jejich úsilí však nakonec nedokázalo zabránit tomu, aby se vnitřní krize republiky spojila s agresivní politikou nacistického Německa.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje