První velká porážka Hitlera. Bitva o Rostov ukázala, že wehrmacht není neporazitelný

Brána na Kavkaz

Když se mluví o prvních velkých zvratech druhé světové války na východní frontě, většina lidí si vybaví obranu Moskvy nebo pozdější bitvu u Stalingradu. Už na podzim roku 1941 ale utrpěl wehrmacht porážku, která otřásla představou o jeho neporazitelnosti.

Boje o Rostov na Donu se staly prvním případem, kdy byla německá armáda nucena opustit čerstvě dobyté velké sovětské město. Pro Adolfa Hitlera to byl šok, který vedl ke sporům s vlastními generály a k personálním změnám ve velení.

Rostov na Donu nebyl obyčejným městem. Leží na řece Don a představoval klíčový dopravní uzel spojující evropskou část Sovětského svazu s Kavkazem. Právě přes něj vedly železniční tratě i silnice směrem k ropným polím v Majkopu, Grozném a Baku.

Německé velení si dobře uvědomovalo, že bez kavkazské ropy bude dlouhodobé vedení války velmi obtížné. Rostov proto býval označován jako „brána na Kavkaz“.

Němci vstupují do města

Na podzim 1941 se německá Skupina armád Jih pod velením polního maršála Gerda von Rundstedta přiblížila k městu po sérii úspěchů během operace Barbarossa.

Hlavní údernou silou byla 1. tanková armáda generála Ewalda von Kleista, kterou podporovala 17. armáda a také jednotky slovenské Rychlé divize. Na sovětské straně stál Jižní front pod velením generálplukovníka Jakova Čerevičenka, jehož vojska měla za úkol město ubránit za každou cenu.

Německý útok začal 17. listopadu 1941. Přestože se Sověti bránili houževnatě, po několika dnech bojů museli ustoupit.

Dne 21. listopadu vstoupily jednotky wehrmachtu do Rostova a nad městem zavlála německá vlajka. Zdálo se, že cesta na Kavkaz je otevřená.

Hitlerův plán se začíná hroutit

Jenže právě v této chvíli se začaly naplno projevovat problémy, které německé tažení na východ provázely už od léta.

Tankové divize byly vyčerpané, zásobovací trasy se natáhly na stovky kilometrů a vojáci čelili první skutečně tvrdé ruské zimě. Místo rychlého postupu museli držet dlouhou frontovou linii s nedostatkem pohonných hmot, munice i zimního vybavení.

Sovětské velení mezitím připravilo protiúder. Dne 27. listopadu zahájila Rudá armáda mohutnou ofenzivu, do níž nasadila především 37. armádu generálmajora Antona Lopatina. Útok dopadl na oslabená německá křídla a hrozilo, že Kleistovy tankové jednotky budou odříznuty.

Hitler odvolal vlastního maršála

Polní maršál Rundstedt situaci rychle vyhodnotil. Uvědomoval si, že setrvání v Rostově může skončit katastrofou, a proto nařídil ústup za řeku Mius. Rozhodnutí ale narazilo na odpor Adolfa Hitlera, který jakýkoliv ústup považoval za nepřijatelný.

Rundstedt byl okamžitě odvolán a nahrazen polním maršálem Walterem von Reichenauem. Ani nový velitel však po příjezdu na frontu nenašel jiné řešení.

Po osobní inspekci uznal, že Rundstedt měl pravdu. Přesvědčil Hitlera, že pokračování obrany Rostova by znamenalo ztrátu celé 1. tankové armády. Němci proto město vyklidili a 28. listopadu 1941 do něj znovu vstoupila Rudá armáda.

První velká porážka wehrmachtu

Šlo o první významné německé stažení na východní frontě. Do té doby wehrmacht postupoval téměř nepřetržitě vpřed a mnoho vojáků i civilistů věřilo, že německá armáda je prakticky neporazitelná.

Rostov ukázal opak. Sověti dokázali přejít do protiútoku, vytlačit elitní tankové jednotky a získat zpět strategicky důležité město.

Podle většiny historiků přišly obě strany dohromady o více než 100 000 vojáků. Německé a spojenecké jednotky ztratily přibližně 30 až 40 tisíc mužů, zatímco sovětské ztráty se odhadují na 60 až 80 tisíc padlých, raněných a nezvěstných.

Přestože Rudá armáda utrpěla vyšší ztráty, dosáhla svého hlavního cíle – donutila wehrmacht k ústupu a získala zpět strategicky významné město.

Začátek Hitlerových osudových rozhodnutí

Význam bitvy přesahoval samotný vojenský úspěch. Sovětským vojákům dodala sebevědomí a ukázala, že i zkušené německé jednotky lze porazit.

Na německé straně naopak vyvolala pochybnosti o dosavadním způsobu vedení války. Hitler si z porážky odnesl jiné ponaučení než jeho generálové.

Místo aby více naslouchal zkušeným velitelům, začal stále více zasahovat do operačního velení a postupně omezoval jejich samostatnost. Právě po Rostovu se začala rodit jeho posedlost rozkazy „ani krok zpět“, které později vedly k katastrofám u Stalingradu, v Tunisku i na dalších bojištích.

Druhý Rostov a cesta ke Stalingradu

Boje o Rostov však neskončily. V létě 1942 se Němci v rámci operace Blau do města vrátili a tentokrát jej znovu dobyli. Úspěch jim otevřel cestu na Kavkaz, ale zároveň přispěl k Hitlerovu osudovému rozhodnutí rozdělit síly mezi tažení na jih a útok na Stalingrad.

Právě toto rozptýlení sil se později ukázalo jako jedna z hlavních příčin německého neúspěchu. Definitivně byl Rostov na Donu osvobozen Rudou armádou 14. února 1943 po zhroucení německé fronty po katastrofě u Stalingradu.

Bitva, která zničila mýtus o neporazitelnosti

Bitva o Rostov na Donu dnes stojí poněkud ve stínu známějších střetů druhé světové války. Přesto právě zde poprvé padl mýtus o neporazitelnosti wehrmachtu. Německá armáda byla nucena vzdát se významného dobytého města a ustoupit před Rudou armádou.

Pro Hitlera byla porážka natolik nepřijatelná, že začal stále více zasahovat do rozhodování svých generálů. Nedůvěra vůči profesionálním velitelům se v následujících letech jen prohlubovala a vedla k řadě osudových rozhodnutí, která Německo stála statisíce vojáků.

Rostov sice válku nerozhodl, ale ukázal něco zásadního – Blitzkrieg měl své hranice. Rudá armáda se dokázala vzpamatovat z katastrof prvních měsíců války a wehrmacht poprvé zjistil, že i on může být donucen ustoupit. Právě proto považují mnozí historikové bitvu o Rostov za první velkou porážku Hitlerovy armády na východní frontě.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura:

Cambridge University Press, 2015

ISBN: 978-1107087606

Yale University Press, 1999

ISBN: 978-0300078121

Military Book Club, 1989

ISBN: 978-0880292948

Helion & Company, 2010

ISBN: 978-1906033729

Penguin Books, 1998

ISBN: 978-0140271690