Článek
Evropa míří do války
Atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu 28. června 1914 rozpoutal události, které během několika týdnů přerostly v první světovou válku. Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, Rusko zahájilo mobilizaci na podporu svého spojence a Evropa se rozdělila do dvou nepřátelských bloků.
V českých zemích byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Z Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Mladé Boleslavi, Jindřichova Hradce i dalších měst odjížděly desetitisíce mužů v uniformách c. a k. armády na haličskou frontu. Jen málokdo tehdy tušil, že válka nebude trvat několik měsíců, ale více než čtyři roky.
Rakousko-uherské vrchní velení v čele s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem von Hötzendorfem plánovalo rychlý útok proti Rusku. Cílem bylo porazit ruské armády v Haliči dříve, než dokončí mobilizaci svých obrovských záloh.
První velký střet přišel už na konci srpna 1914 u města Kraśnik v dnešním Polsku.
Síly proti sobě
Rakousko-uherskou 1. armádu vedl zkušený generál Viktor Dankl von Krasnik. Pod jeho velením stálo přibližně 210 000 vojáků, více než 600 děl a několik jezdeckých divizí. Proti nim nastoupila 4. ruská armáda generála Nikolaje Salzy, která měla kolem 190 000 mužů.
Součástí Danklovy armády byly také pluky verbované v českých zemích. Bojovali zde například příslušníci:
- pěšího pluku č. 28 z Prahy,
- pěšího pluku č. 35 z Plzně,
- pěšího pluku č. 75 z Jindřichova Hradce,
- pěšího pluku č. 29 z Českých Budějovic,
- i dalších jednotek doplňovaných muži z Čech a Moravy.
Pro většinu z nich šlo o vůbec první bojové nasazení.
Tři dny krvavých bojů
První střety začaly 23. srpna 1914. Danklova armáda přešla do útoku proti ruským postavením severně od Kraśniku. Bojovalo se o vesnice, lesy i výšiny. Obě strany nasadily masivní dělostřeleckou palbu a pěchota útočila často na otevřeném terénu pod palbou kulometů.
Také české jednotky postupovaly společně s ostatními pluky monarchie. Přestože šlo o jejich první bojové zkušenosti, útok pokračoval podle plánu.
Druhý den, 24. srpna, se Rakousko-Uhersku podařilo prorazit část ruské obrany. Dankl využil úspěchu a pokračoval v tlaku na ustupujícího protivníka.
25. srpna vydal generál Salza rozkaz k ústupu. Ruská 4. armáda opustila bojiště a Rakousko-Uhersko dosáhlo svého prvního velkého vítězství celé války.
České pluky v první velké bitvě
Právě u Kraśniku se poprvé výrazně prosadily také pluky z českých zemí. Nejznámější byl pěší pluk č. 28 z Prahy, přezdívaný později „Pražské děti“. Jeho vojáci útočili společně s ostatními jednotkami na ruské pozice a utrpěli citelné ztráty.
Významnou roli sehrál také 35. pěší pluk z Plzně, který se podílel na prolomení ruské obrany v centrální části bojiště.
Na frontě bojoval rovněž 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce, jehož příslušníci patřili mezi jednotky pronásledující ustupující Rusy.
Vedle nich se bitvy účastnili i vojáci 29. pěšího pluku z Českých Budějovic, stejně jako další útvary doplňované českými a moravskými branci.
Pro většinu těchto mužů šlo o první skutečný kontakt s moderní průmyslovou válkou. Mnozí ještě před několika týdny pracovali jako dělníci, řemeslníci, úředníci nebo sedláci. Nyní stáli pod nepřátelskou palbou v jedné z prvních velkých bitev světového konfliktu.
První velké vítězství monarchie
Bitva skončila jasným rakousko-uherským vítězstvím. Ruská armáda ztratila přibližně 20 až 25 tisíc mužů, z toho několik tisíc padlo do zajetí. Rakousko-uherští vojáci ukořistili desítky děl, kulometů i velké množství dalšího materiálu.
Také vítězové však zaplatili vysokou cenu. Rakousko-Uhersko přišlo přibližně o 15 až 16 tisíc vojáků, padlých, raněných nebo nezvěstných.
Přesto šlo o obrovský psychologický úspěch. Po týdnech nejistoty se ukázalo, že ruskou armádu lze porazit i v otevřené bitvě. Morálka vojáků i veřejnosti v monarchii výrazně vzrostla.
Vítězství, které válku nezměnilo
Úspěch u Kraśniku však nedokázal změnit celkový průběh haličského tažení. Zatímco Danklova armáda vítězila, ostatní rakousko-uherské armády utrpěly těžké porážky u Gnilé Lipy, Lvova a během dalších bojů v Haliči. Už během několika týdnů převzala iniciativu ruská armáda a Rakousko-Uhersko bylo nuceno ustupovat.
První velké vítězství tak zůstalo spíše morální vzpruhou než rozhodujícím zlomem celé kampaně.
Češi bojovali i za Rakousko-Uhersko
Bitva u Kraśniku připomíná skutečnost, na kterou se po vzniku Československa dlouho zapomínalo.
V roce 1914 totiž naprostá většina mužů z českých zemí nenastupovala do československých legií – ty tehdy ještě prakticky neexistovaly. Bojovali jako vojáci rakousko-uherské armády, protože to byla armáda jejich státu.
Teprve později se část z nich dostala do zajetí, vstoupila do československých legií nebo se zapojila do odboje. Statisíce dalších však zůstaly v řadách c. a k. armády až do konce války.
Právě proto představuje Kraśnik jednu z nejzajímavějších, ale zároveň nejméně připomínaných kapitol českých vojenských dějin. Mezi vítězi první velké bitvy Rakouska-Uherska totiž stály i tisíce Čechů.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
- Geoffrey Wawro – A Mad Catastrophe: The Outbreak of World War I and the Collapse of the Habsburg Empire
- Holger H. Herwig – The First World War: Germany and Austria-Hungary 1914–1918
- Hew Strachan – The First World War
- Graydon A. Tunstall – Blood on the Snow: The Carpathian Winter War of 1915
- Vojenský historický ústav Praha
- Österreichisches Staatsarchiv – Kriegsarchiv
- Encyclopaedia Britannica – Battle of Kraśnik
