Rudolf Králíček: Český generál, který velel Rakousko-uherským sborům na dvou frontách

Když se řekne rakousko-uherská armáda, většina lidí si vybaví německy mluvící rakouské generály, uherské důstojníky nebo slavného polního maršála Svetozara Borojeviće. V císařské armádě však působili také Češi, kteří se dokázali vyšplhat až do nejvyšších pater vojenské hierarchie.

Jedním z nich byl Rudolf Králíček.

Rodák z moravských Huštěnovic se během několika desetiletí vypracoval z kadeta až na generála pěchoty. Během první světové války velel nejprve 28. pěší divizi a později IX. armádnímu sboru na východní frontě. V roce 1917 převzal XVI. sbor na italské frontě.

Jeho vojáci bojovali v Haliči, v Karpatech, během Gorlického průlomu i Brusilovovy ofenzivy. Později se Králíček postavil Italům na Soči a Piavě.

A přesto jeho jméno dnes zná jen málokdo.

Od moravského kadeta k císařskému generálovi

Rudolf Králíček se narodil 19. ledna 1862 v Huštěnovicích. Jeho otec Václav byl železničářem. Rudolf však už jako mladý zamířil k vojenské kariéře.

V roce 1880 nastoupil do kadetní školy v Košicích a následně sloužil u pěšího pluku. V roce 1886 začal studovat na Válečné škole ve Vídni a po jejím absolvování byl zařazen do štábní služby. Právě štábní služba mu otevřela cestu k vysokým funkcím.

Králíček postupně působil na různých velitelstvích, na ministerstvu války i jako učitel taktiky na Válečné škole ve Vídni. V roce 1904 byl povýšen na plukovníka, roku 1910 na generálmajora a v květnu 1913 na polního podmaršálka.

Krátce před vypuknutím první světové války tak už nebyl obyčejným plukovníkem někde na provinčním velitelství. Patřil k vyššímu velení císařské armády.

Válka začala u Lvova

V dubnu 1914 převzal velení 28. pěší divize v Lublani. O několik měsíců později vypukla první světová válka.

Jeho divize byla odeslána na východní frontu, kde se rakousko-uherská armáda dostala do jedné z nejhorších situací své historie.

V létě a na podzim 1914 postupovala ruská armáda Haličí. Rakousko-uherské jednotky utrpěly sérii těžkých porážek a musely ustupovat.

Králíčkova 28. divize bojovala v prostoru Stryje, Zločova, Lvova a Přemyšlu. Později se dostala až ke Karpatům, kde se fronta začala měnit v dlouhý zápas o horské průsmyky.

A právě zde přišel první velký zlom v Králíčkově kariéře.

Generál v čele IX. sboru

V prosinci 1914 převzal velení IX. armádního sboru. To už nebyla divize.

Pod jeho velením se ocitly desetitisíce vojáků a jeho úkolem bylo zastavit ruský tlak v prostoru Karpat. Situace byla mimořádně vážná.

Ruské jednotky se pokoušely proniknout přes horské průsmyky směrem k Uhersku. Rakousko-uherské velení potřebovalo velitele, kteří dokážou udržet frontu navzdory obrovskému tlaku.

Králíčkův sbor se účastnil těžkých bojů v Karpatech a postupně se stal jedním z významných uskupení rakousko-uherské armády na tomto úseku.

Králíček si přitom získal pověst zkušeného a uvážlivého velitele. A jeho největší zkouška teprve přicházela.

Gorlice: německý a rakouský protiúder

Na jaře 1915 se situace na východní frontě dramaticky změnila. 2. května 1915 zahájily německé a rakousko-uherské jednotky velkou ofenzivu u Gorlice a Tarnówa. Ruská fronta se zhroutila.

Následoval obrovský ústup ruské armády. Králíčkův IX. sbor se zapojil do postupu a jeho jednotky postupovaly přes Rzeszów k řece San a dále na východ. Z velitele, který ještě před několika měsíci bránil Karpaty před ruským útokem, se stal velitel postupující armády.

V létě pokračovaly boje dál. Králíčkovy jednotky se účastnily postupu v Haliči a bojovaly také v prostoru Lublinu. Později se zapojily do bojů na Volyni.

Rakousko-Uhersko tak konečně zažívalo vítězství. Jenže v roce 1916 se všechno znovu změnilo.

Brusilovova ofenziva

V červnu 1916 zahájila ruská armáda pod velením generála Alexeje Brusilova mohutnou ofenzivu. Rakousko-uherská armáda byla znovu zatlačena.

Králíčkův IX. sbor se ocitl v prostoru Tarnopolu a Brzeżan. Jeho vojáci se podíleli na obraně ohrožených úseků fronty a na zastavení ruského postupu.

Byla to další zkouška, tentokrát v době, kdy už byla rakousko-uherská armáda válkou značně vyčerpána.

Králíček však ve velení pokračoval. Až do chvíle, kdy ho zastavilo vlastní zdraví.

Na podzim 1916 vážně onemocněl a musel být hospitalizován. Po několika měsících se však vrátil. Tentokrát zamířil na úplně jiné bojiště.

Z Haliče na Soču

V únoru 1917 byl Králíček převelen na italskou frontu.

V březnu převzal velení XVI. armádního sboru, který byl součástí sil 5. armády pod velením Svetozara Borojeviće. Pro Králíčka to znamenalo obrovskou změnu.

Místo rozlehlých plání východní fronty přišly Alpy, skalnaté hřebeny a údolí řeky Soči. A právě tady měl strávit poslední část své válečné kariéry.

Italská armáda se opakovaně pokoušela prorazit rakousko-uherské pozice. Vojáci bojovali o horské vrcholy, zákopy vytesané do skal a několik metrů terénu.

Králíčkův XVI. sbor se účastnil bojů během 10. a 11. bitvy na Soči. A právě zde dosáhl jednoho z nejvyšších bodů své kariéry.

16. května 1917 byl povýšen na generála pěchoty. Čech z malé moravské obce se stal jedním z nejvýše postavených generálů habsburské armády.

Caporetto: protiútok, který obrátil frontu

Na podzim 1917 přišel další velký zlom. Po několika letech krvavých bojů se rakousko-uherská a německá vojska připravila k velké ofenzivě.

24. října 1917 začala bitva u Caporetta. Italská armáda utrpěla katastrofální porážku.

Centrální mocnosti prolomily italskou frontu a postupovaly hluboko do severní Itálie. Italové ustupovali až k řece Piavě.

Králíčkův XVI. sbor se podílel na tomto postupu a jeho jednotky pokračovaly v bojích i po průlomu.

Vypadalo to, že se po třech letech podařilo Itálii vyřadit z války. Jenže válka ještě zdaleka neskončila.

Poslední bitva na Piavě

V červnu 1918 se Rakousko-Uhersko pokusilo o svůj poslední velký útok. Cílem byla italská obranná linie na řece Piavě. Králíčkův XVI. sbor dostal mimořádně obtížný úkol.

Překročit řeku, vytvořit předmostí a následně pokračovat proti italským pozicím. Jenže operace narazila na tvrdý odpor.

Italská armáda byla tentokrát připravena a rakousko-uherské jednotky měly problémy se zásobováním, koordinací i samotným překonáním řeky.

Útok selhal. Králíčkovy jednotky musely ustoupit zpět. Byla to jedna z posledních velkých operací armády, které zasvětil téměř celý svůj život.

O několik měsíců později už žádná další ofenziva nepřišla.

Konec říše

Na podzim 1918 se rakousko-uherská armáda začala definitivně rozpadat. Králíček byl v říjnu znovu nemocný a skončil v nemocnici v Brně.

Na frontu se už nevrátil. V listopadu 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko.

Stát, kterému Králíček zasvětil téměř čtyři desetiletí vojenské služby, přestal existovat. Jenže jeho vojenská kariéra ještě úplně neskončila.

Generál nové republiky

Po vzniku Československa byl Králíček v roce 1919 oficiálně zařazen do československé armády v hodnosti generála III. hodnostní třídy ve výslužbě (což odpovídalo jeho hodnosti generála pěchoty).

Byl to pozoruhodný paradox. Ještě několik měsíců předtím velel sboru císařské armády proti Italům.

Nyní se stal generálem republiky, která vznikla právě rozpadem monarchie.

Králíček se následně usadil v Českém Těšíně a žil poměrně v ústraní. Zemřel 4. ledna 1946 ve věku 83 let.

Čech, který velel desetitisícům vojáků

Rudolf Králíček je zajímavý především proto, že boří představu, že Češi v rakousko-uherské armádě byli pouze řadoví vojáci, kteří byli do války odvedeni proti své vůli.

Ano, v císařské armádě sloužily statisíce Čechů. Ale někteří se dostali velmi vysoko. Králíček patřil mezi ty úplně nejvýše postavené. Začínal jako osmnáctiletý kadet.

O několik desetiletí později velel celému armádnímu sboru.

Nejprve bojoval proti Rusům v Haliči, Karpatech a na Volyni. Poté byl přesunut na italskou frontu, kde velel desetitisícům vojáků na Soči a Piavě.

Jeho kariéra navíc ukazuje, jak zvláštní svět byla habsburská monarchie. Byl Moravan a Čech. Sloužil však císaři. Velel vojákům mnoha národností.

A jeho kariéra pokračovala i poté, co říše, které zasvětil celý život, zmizela z mapy.

Generál, na kterého se zapomnělo

Králíček dnes není zdaleka tak známý jako Borojević, Hindenburg nebo Ludendorff.

Přitom patřil k nejvýznamnějším českým vojenským osobnostem první světové války.

Obec Huštěnovice ho popisuje jako zkušeného, spolehlivého a uvážlivého velitele. Dokonce se v roce 1918 dostal do širšího výběru mužů, kteří mohli připadat v úvahu pro funkci náčelníka rakousko-uherského generálního štábu.

To je možná nejzajímavější část jeho příběhu. Čech z malé moravské obce se v závěru monarchie dostal mezi muže, kteří mohli stát v čele celé její armády. Nakonec se tak nestalo.

Říše se rozpadla dříve, než mohl svůj poslední velký úkol přijmout. Rudolf Králíček ale zůstal vojákem až do konce.

A jeho život připomíná, že příběh Čechů v rakousko-uherské armádě nebyl jen příběhem Švejků a pěšáků v blátivých zákopech.

Někteří Češi stáli na samém vrcholu císařské vojenské hierarchie. Rudolf Králíček byl jedním z nich.

Zdroje