Švejkové? Ne. Jak 1,4 milionu Čechů bojovalo v rakousko-uherské armádě

Když se v Česku mluví o první světové válce, často se zdá, jako by v ní bojovali hlavně legionáři a zbytek národa se válce buď vyhýbal, nebo ji sabotoval v duchu Haškova Švejka. Realita však byla úplně jiná. Češi tvořili jednu z nejpočetnějších národnostních skupin rakousko-uherské armády a ve válce bojovali v masovém měřítku, většinou bez vzpour, bez masového přebíhání a často až do posledních dnů monarchie.

Jenže o této kapitole našich dějin se za první republiky i za komunismu spíše mlčelo.

1,4 milionu mužů pod císařskými prapory

Z českých zemí bylo během let 1914–1918 povoláno do zbraně přibližně 1,4 milionu mužů. Sloužili ve všech druzích vojsk pěchoty, dělostřelectva, jezdectva i technických jednotek. Bojovali na východní frontě proti Rusku, na Balkáně proti Srbsku, na italské frontě v Alpách i na západě.

Zhruba 140 tisíc z nich se domů nikdy nevrátilo. To je číslo, které samo o sobě vyvrací představu o „neochotném“ či „pasivním“ národu. Český voják umíral ve stejných zákopech jako Němec, Maďar nebo Chorvat a často se stejnou disciplínou i vytrvalostí.

Mýtus Švejka a skutečnost fronty

Postava dobrého vojáka Švejka se po válce stala symbolem českého vztahu k monarchii: ironie, pasivní odpor, zesměšňování autorit. Jenže Švejk je literární figura, nikoli historický pramen.

Archivní výzkumy i vojenské statistiky ukazují, že masové dezerce českých jednotek neexistovaly. Ano, docházelo k jednotlivým případům zběhnutí či vzdoru stejně jako u jiných národností monarchie. Ale představa, že Češi ve velkém odmítali bojovat nebo se hromadně vzdávali, je mýtus vzniklý až zpětně, po roce 1918.

Drtivá většina českých vojáků plnila rozkazy, bojovala a zůstala v uniformě císařské armády až do konce války. Ne nutně z nadšení, ale z pocitu povinnosti, vojenské cti, loajality nebo prosté reality mobilizované společnosti.

Kolik Čechů skutečně přešlo k legiím?

Československé legie bezpochyby sehrály klíčovou politickou roli při vzniku samostatného státu. Z vojenského hlediska však představovaly menšinu českých vojáků v první světové válce.

Celkový počet československých legionářů v Rusku, Francii a Itálii se odhaduje přibližně na 100 až 145 tisíc mužů. Většinou šlo o zajatce z ruské a italské fronty, kteří se dobrovolně přihlásili ke službě na straně Dohody.

I při horním odhadu to znamená, že do legií přešlo méně než 10 % všech českých mužů, kteří během války oblékli uniformu. Jinými slovy: devět z deseti českých vojáků zůstalo po celou válku v rakousko-uherské armádě.

Proč se o nich nemluvilo

Po roce 1918 se nový stát logicky opíral o legionářský mýtus. Byl politicky užitečný, srozumitelný a mezinárodně prodejný. Vojáci, kteří bojovali „na špatné straně“, se do tohoto příběhu nehodili. A za komunismu byla monarchistická armáda ideologicky nepřijatelná úplně.

„Československé úřady vyzdvihovaly po válce odkaz legií bojujících proti Německu a Rakous-Uhersku. V boji přitom padlo jen něco kolem pěti a půl tisíce legionářů. Na straně císaře však v boji zemřelo 138 tisíc vojáků, odvedených z českých okresů.“ - historik Ivan Šedivý.

Výsledkem je historická paměť, která milionům českých vojáků upřela hlas i uznání. Nešlo přitom o žádné zapřené zrádce ani pasivní figurky dějin. Šlo o obyčejné muže své doby, kteří splnili to, co od nich stát – tehdy Rakousko-Uhersko požadoval.

Národ, který bojoval

Češi nebyli v první světové válce národem Švejků, ale národem vojáků. Bojovali ve všech podmínkách, na všech frontách a v obrovských počtech. Legionáři si zaslouží respekt za svou odvahu i politický význam, ale nesmí zakrýt realitu milionu dalších, kteří bojovali a umírali v císařské uniformě.

„Vojenské hrdinnosti nutno vždy v úctě vzpomínati, ať byla konána v kterémkoliv vojsku.“ - plk. v. v. Rudolf Sagner-Habrovský o českých vojákách první světové války.

Pokud chceme mluvit o dějinách bez ideologických filtrů, měli bychom konečně přiznat jednoduchou pravdu:

Češi první světovou válku neprošvejkovali. Probojovali ji.

Zdroje

1. Estimace počtu českých vojáků ve WWI a jejich obětí – 1,4 milionu mobilizovaných, cca 140 000 padlých. 2. Počty československých legionářů v zahraničí (v Rusku, Itálii, Francii).

3. Historická publicistika o legionářích a rakousko-uherské armádě.

4. Rozhovor s historikem Ivanem Šedivým o tom, jak se o českých „rakušácích“ v první republice mlčelo.