Článek
Když se řekne nejvýznamnější vojevůdci první světové války, většině lidí se vybaví Paul von Hindenburg, Erich Ludendorff nebo Ferdinand Foch. Rakousko-Uhersko však mělo svého vlastního mimořádného velitele.
Jmenoval se Svetozar Borojević von Bojna. Na italské frontě mu vojáci začali říkat „Lev od Soči“.
Jeho životní příběh je přitom stejně zajímavý jako jeho vojenské úspěchy. Narodil se 13. prosince 1856 v Umetići nedaleko Kostajnice, v tehdejší Vojenské hranici. Pocházel z pravoslavné rodiny a jeho otec byl důstojníkem pohraničních jednotek.
Vyrůstal tedy v prostředí, kde byla vojenská služba součástí každodenního života. Pro mladého Svetozara představovala císařská armáda cestu vzhůru.
Z chlapce z Vojenské hranice důstojníkem císařské armády
Borojević nastoupil do kadetní školy v Liebenau u Grazu a postupně procházel jednotlivými důstojnickými funkcemi.
Už v roce 1878 se účastnil rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny. Později vystudoval Vyšší válečnou školu ve Vídni a začal působit také jako učitel taktiky a vojenských dějin.
Nebyl tedy pouze vojákem, který uměl vést muže do útoku.
Byl profesionálním důstojníkem, který se zabýval plánováním, organizací a fungováním moderní armády.
Jeho kariéra rychle postupovala vzhůru. Za své zásluhy získal již v roce 1905 šlechtický titul s přívlastkem von Bojna. V květnu 1913 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty a o rok později už stál před největší zkouškou svého života.
Přišla první světová válka.
Zkouška přišla v Haliči
Po vypuknutí války bylo Rakousko-Uhersko vystaveno obrovskému tlaku ruské armády.
Boje v Haliči se během několika týdnů změnily v katastrofu. Rakousko-uherská armáda utrpěla těžké ztráty a ruská vojska pronikala stále hlouběji na západ.
Borojević se dostal přímo do centra těchto bojů.
V říjnu 1914 se jako velitel 3. armády podílel na dočasném osvobození pevnosti Přemyšl z první ruské blokády. Následně působil v Karpatech, kde rakousko-uherské jednotky čelily dalšímu ruskému postupu.
Právě zde si získal pověst schopného a především velmi odolného velitele. Dokázal udržet své jednotky v těžkých podmínkách a pod obrovským tlakem.
Jeho skutečná legenda však měla teprve vzniknout.
Soča: fronta, která se změnila v jatka
V roce 1915 vstoupila do války na straně Dohody Itálie.
Pro Rakousko-Uhersko to znamenalo otevření nové fronty.
Italská armáda se pokoušela prorazit přes řeku Soču směrem k Gorici, Terstu a dále do nitra monarchie.
Právě sem byl Borojević vyslán. Jako velitel 5. armády dostal za úkol organizovat obranu na Soči. Terén byl mimořádně obtížný.
Vojáci bojovali v horách, na skalnatých hřebenech a v údolích. Obranné pozice často vedly přes místa, kde jediný metr půdy mohl stát životy desítek mužů.
Italské velení chtělo prolomit rakousko-uherskou obranu a otevřít si cestu k Terstu.
Borojević měl jiný úkol. Zastavit je. Jedenáct italských ofenziv. A právě to se mu dlouhé měsíce dařilo.
V letech 1915 až 1917 proběhlo na Soči jedenáct velkých italských ofenziv. Italská armáda se opakovaně snažila prorazit rakousko-uherské linie.
Boje byly nesmírně krvavé.
Dělostřelecká palba rozbíjela horské svahy, pěchota útočila přes skalnatý terén a jednotky obou stran bojovaly o jednotlivé hřebeny, zákopy a opevněné pozice.
Italové dokázali získat některá území, ale rozhodující průlom nepřišel. Borojević frontu držel.
Jeho síla nespočívala v bezhlavém posílání mužů do útoků. Dokázal využívat terén, budovat obranu do hloubky a především udržet své jednotky pohromadě i v situacích, kdy na ně působil obrovský tlak.
Postupně se z něj stal jeden z nejrespektovanějších velitelů habsburské armády.
A právě tehdy vznikla jeho slavná přezdívka: „Lev od Soči.“
Vítězství, které Rakousko-Uhersko potřebovalo
Význam Borojevićovy obrany byl mnohem větší než jen samotné boje na jednom úseku fronty.
Rakousko-Uhersko bylo během války často považováno za slabšího partnera Německa. Jeho armáda utrpěla těžké porážky v Srbsku, Haliči i proti Rusku.
Rakousko-Uherská armáda 1914-1918
Na Soči však dokázala dlouhodobě odolávat italským útokům. Borojević se tak stal jedním z mužů, kteří udržovali jižní hranici monarchie.
Nebyla to jednoduchá práce. Každá italská ofenziva znamenala nové ztráty, vyčerpané jednotky a nutnost znovu budovat obranné pozice.
Přesto rakousko-uherská fronta vydržela.
Caporetto: úder, který zlomil italskou armádu
Na podzim roku 1917 se situace změnila.
Rakousko-Uhersko už nebylo na italské frontě samo. Německo vyslalo posily a společně připravily rozsáhlou ofenzivu.
Dne 24. října 1917 začala bitva u Caporetta, známá také jako dvanáctá bitva na Soči.
Útok byl mimořádně úspěšný. Italská armáda se zhroutila a začala ustupovat.
Rakousko-uherské a německé jednotky pronikly hluboko do italského území a Italové museli ustoupit až k řece Piavě.
Borojević velel významné části rakousko-uherských sil a jeho armádní skupina hrála v tažení důležitou roli.
Samotné vítězství však nebylo pouze jeho dílem. Šlo o společnou německo-rakousko-uherskou operaci, která využila moderní taktiku průlomu a infiltrace.
Pro Borojeviće ale znamenalo završení jeho několikaletého úspěšného působení na italské frontě.
Z generála se stal polní maršál
Za své vojenské zásluhy získal nejvyšší vyznamenání monarchie a 1. února 1918 byl povýšen do hodnosti polního maršála.
Pro muže narozeného v malé obci na území někdejší Vojenské hranice to byl neuvěřitelný kariérní vzestup.
Borojević byl mužem mnoha identit.
Narodil se v chorvatské zemi, pocházel z pravoslavné rodiny se srbskými kořeny, vyrůstal ve Vojenské hranici a svou kariéru vybudoval v rakousko-uherské armádě. Považoval se především za věrného poddaného císaře.
Právě armáda byla v mnohonárodnostní monarchii jedním z míst, kde mohl schopný člověk z periferie říše vystoupat až na samotný vrchol.
Poslední měsíce monarchie
V roce 1918 však začalo být jasné, že se Rakousko-Uhersko blíží ke svému konci.
Armáda byla vyčerpaná a v zázemí rostla hospodářská i politická krize.
Borojević ještě v roce 1918 velel rakousko-uherským silám na italské frontě.
V červnu se monarchie pokusila o poslední velkou ofenzivu proti Itálii. Útok na Piavě však skončil neúspěchem.
O několik měsíců později se rakousko-uherská armáda začala rozpadat spolu s celou monarchií.
V listopadu 1918 bylo po všem. Stát, kterému Borojević celý život sloužil, přestal existovat.
Maršál bez armády
Z někdejšího polního maršála jedné z největších evropských armád se během několika měsíců stal muž bez armády a bez říše. Novo vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ho kvůli jeho bezvýhradné oddanosti Habsburkům odmítlo přijmout.
Borojević se usadil v rakouském Klagenfurtu.
Jeho poslední roky byly poznamenány nejistotou a zdravotními problémy. Pokoušel se také prosadit své nároky na penzi a finanční zabezpečení, což se po rozpadu monarchie ukázalo jako složitý problém.
Zemřel 23. května 1920 ve věku 63 let. Jeho konec byl symbolický. Muž, který ještě krátce předtím velel statisícům vojáků a patřil k nejvyšším důstojníkům Evropy, zemřel ve světě, který už neexistoval.
Voják, který se nevejde do jednoduchých škatulek
Svetozar Borojević je zajímavý právě tím, že se do jednoduchých historických škatulek nevejde.
Byl Srbem z chorvatské země. Byl pravoslavným křesťanem. Sloužil rakouskému císaři.
Stal se šlechticem i polním maršálem jedné z posledních velkých evropských monarchií.
Jeho život ukazuje, jak fungovala mnohonárodnostní habsburská armáda. Člověk nemusel být Němcem ani Maďarem, aby se dostal až na nejvyšší vojenské pozice.
Rozhodující mohla být schopnost, zkušenosti a věrnost službě. Na Soči se z Borojeviće stal „Lev od Soči“.
Jeho jméno dnes není zdaleka tak známé jako Hindenburgovo nebo Ludendorffovo. Přesto patřil mezi nejvýraznější vojenské osobnosti Rakouska-Uherska.
A především byl mužem, který dokázal dlouhé roky držet jednu z nejdůležitějších front první světové války.
V roce 1913 se stal generálem pěchoty. V roce 1915 hlavním obráncem Soči. V roce 1918 získal hodnost polního maršála.
A ještě téhož roku monarchie, které zasvětil celý svůj život, zmizela z mapy. Jeho největší vítězství přežila říše, které sloužil, jen o několik měsíců.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
Hrvatska enciklopedija – Svetozar Borojević – základní biografické údaje, vojenská kariéra, Halič, Přemyšl a obrana Soči.
1914–1918 Online – Isonzo Battles – průběh jedenácti bitev na Soči a jejich význam.
1914–1918 Online – Piave Battles – Borojevićovo velení na Piavě a závěrečná fáze války na italské frontě.
1914–1918 Online – Occupation during and after the War (Italy) – Borojevićovo postavení po Caporettu a jeho role ve velení na italské frontě.
1914–1918 Online – Battle of Vittorio Veneto – poslední fáze bojů na italské frontě a Borojevićovo velení v roce 1918.
