Trofejní smlouva z roku 1945. Sověti spolu s válečnou kořistí odváželi i československý majetek

Na jaře roku 1945 už bylo zřejmé, že nacistické Německo válku prohraje. Rudá armáda postupovala střední Evropou a její jednotky se blížily k území Československa.

Současně se ale řešila jiná otázka. Co se stane s majetkem, který po Němcích zůstane?

Továrny, stroje, zásoby, vojenská technika, železniční zařízení, suroviny i další vybavení měly pro vítězné mocnosti obrovskou cenu. Sovětský svaz přitom utrpěl během německé invaze katastrofální materiální škody a požadoval jejich kompenzaci.

Právě v této atmosféře vznikla takzvaná trofejní smlouva, podepsaná v Moskvě 31. března 1945. Dohoda otevřela Sovětskému svazu možnost odvážet z československého území určitý německý majetek.

A v následujících měsících se ukázalo, že otázka, co vlastně ještě je německý majetek a co už československý, bude mimořádně komplikovaná.

Co vlastně smlouva říkala?

Dokument umožňoval odvézt do Sovětského svazu zařízení německých podniků a další ukořistěný majetek, který měl zásadní vojenský význam, aby mohl být využit pro válečné potřeby.

Nešlo tedy původně o bianco šek na odvoz čehokoliv, co se sovětským vojákům zalíbilo.

Smlouva se vztahovala především na německý majetek a materiál důležitý pro vedení války. Právě tento rozdíl se však v následujících měsících stal zdrojem sporů.

Sovětské trofejní orgány totiž v některých případech vykládaly své pravomoci mnohem šířeji.

Zdeněk Fierlinger: muž, který smlouvu podepsal

Za československou stranu smlouvu podepsal v Moskvě Zdeněk Fierlinger, tehdejší československý velvyslanec v Sovětském svazu. Byla to výrazná osobnost československé politiky.

Fierlinger měl k Moskvě velmi blízké vztahy a patřil mezi nejvýraznější zastánce československo-sovětského spojenectví. Už o několik dní později, 4. dubna 1945, se stal předsedou nové československé vlády v Košicích.

Jeho politická kariéra pokračovala i po válce. V roce 1948 podpořil komunistické převzetí moci a následně působil v komunistickém režimu.

Trofejní smlouva se proto později stala jedním ze symbolů poválečné orientace Československa na Moskvu.

Je však důležité připomenout jednu věc: v březnu 1945 ještě Československo nemělo možnost vystupovat jako skutečně rovnocenná velmoc.

Země byla stále okupována, válka pokračovala a její osvobození bylo do značné míry závislé na vojenském postupu Spojenců.

Proč Sověti vůbec chtěli německý majetek?

Odpověď je jednoduchá. Sovětský svaz byl válkou zdevastován.

Miliony lidí zemřely, obrovská území byla zničena a německá okupace způsobila rozsáhlé hospodářské škody. Moskva proto považovala odvoz německého průmyslového zařízení za legitimní součást poválečné kompenzace.

A v jednom směru byla logika sovětské strany pochopitelná.

Německé továrny vyráběly pro německou válečnou mašinérii a Sovětský svaz chtěl část těchto kapacit získat jako vítězná mocnost.

Problém nastal ve chvíli, kdy se začalo řešit, co přesně je německé.

Továrny se začaly rozebírat

Po příchodu Rudé armády se na československém území objevily takzvané trofejní komise.

Jejich úkolem bylo vyhledávat majetek, který mohl být odvezen do Sovětského svazu.

V některých podnicích se proto začalo s demontáží.

Odvážely se například:

Největší problém představovalo zařízení podniků, které během okupace přešly pod německou kontrolu.

Bylo opravdu německé?

Nebo původně patřilo československému podniku a Němci ho pouze zabrali?

Právě na této otázce se československé a sovětské úřady často neshodly.

Když „německý majetek“ nebyl tak německý

Situace byla ještě komplikovanější u majetku, který Němci během okupace zabavili.

Mohlo jít například o podnik nebo majetek židovského vlastníka, který byl za války arizován a následně se dostal pod německou kontrolu.

Z pohledu sovětské trofejní komise mohl být takový majetek německý.

Z pohledu československých úřadů ale šlo o majetek, který byl předtím uloupen československým občanům.

Právě v bankovních trezorech se tento problém projevil velmi výrazně.

Sovětské orgány zasahovaly do trezorů bank, kde se nacházel majetek německých, českých i židovských vlastníků.

Československé úřady následně protestovaly proti tomu, že část majetku byla označena za německou pouze na základě jména vlastníka.

To bylo zvlášť problematické u židovského majetku.

Mnoho židovských rodin totiž během okupace přišlo o majetek, který nacisté zabavili. Po osvobození proto vznikla otázka, komu má tento majetek připadnout.

A právě zde se některé cennosti místo návratu původním vlastníkům nebo jejich dědicům dostaly do Sovětského svazu.

A co těch 417 kilogramů zlata?

Právě tady je potřeba dát pozor na často zaměňované příběhy. Číslo 417 kilogramů se v poválečných dokumentech skutečně objevuje, ale existují dvě odlišné kauzy.

V případě českých bankovních rezerv československá strana požadovala navrácení přibližně 417 kilogramů zlata, které sovětské orgány označily za německou válečnou kořist. Československé úřady namítaly, že jde mimo jiné o majetek obětí nacistické perzekuce.

Toto zlato se Československu v plném rozsahu vrátit nepodařilo.

Současně existoval slovenský zlatý poklad, jehož část – rovněž přibližně 417 kilogramů – byla během Slovenského národního povstání převezena do Sovětského svazu.

Toto slovenské zlato však bylo po válce nakonec vráceno Československu.

Proto není správné všechny zmínky o „417 kilogramech zlata odvezených Sověty“ spojovat do jedné události.

Nešlo jen o kořist, ale i o budoucnost československého průmyslu

Pro poválečné Československo mělo celé téma ještě jeden rozměr.

Země potřebovala po šesti letech okupace obnovit průmysl, železnice i energetiku.

Každý stroj, který odjel na východ, mohl zároveň chybět při obnově výroby.

A právě proto se českoslovenští představitelé snažili některé odvozy zastavit.

Jenže jejich vyjednávací pozice nebyla jednoduchá.

Sovětská armáda byla na československém území vítěznou armádou a Praha potřebovala udržet dobré vztahy s Moskvou.

Sovětské komise překračovaly hranice dohody

Postupně se ukazovalo, že problém není jen v samotném textu smlouvy.

Někteří sovětští velitelé a trofejní orgány si její ustanovení vykládali velmi široce.

Podle pozdějších československých svědectví a dokumentů se odváželo také spotřební zboží, potraviny a další majetek, který nebylo možné jednoznačně označit za vojenskou kořist.

Československá vláda proto v dalších měsících proti některým postupům protestovala.

Spor se postupně dostal do takové fáze, že bylo nutné hledat nové řešení.

V září 1945 Sovětský svaz vývoz trofejního majetku z Československa zastavil a následovalo vyjednávání o tom, co už bylo odvezeno a co ještě zůstalo na československém území.

Kolik toho Sověti odvezli?

Přesné číslo je velmi obtížné určit. Neexistuje jednoduchý seznam, na kterém by bylo možné sečíst všechny stroje, tuny materiálu a další majetek odvezený do Sovětského svazu.

Dochované československé podklady však ukazují, že nešlo pouze o několik nákladních vlaků.

V některých případech byly demontovány celé části průmyslových podniků.

A právě proto historici upozorňují, že hospodářský dopad nelze měřit pouze hodnotou jednotlivých strojů.

Když odvezete výrobní zařízení, neodvážíte jen železo. Odvážíte také výrobní kapacitu.

To byl pro Československo problém, protože po válce potřebovalo co nejrychleji obnovit výrobu.

Československo nakonec část sporů vyřešilo

Poválečné spory však neznamenaly, že Sověti odvezli úplně všechno, co požadovali.

Československá strana postupně vyjednávala o konkrétních podnicích a zařízeních.

Jedním z pozdějších výsledků jednání bylo například předání Stalinových závodů v Mostě zpět do československého vlastnictví spolu s další částí dosud neodvezené kořisti.

Celá záležitost se definitivně řešila ještě v roce 1946.

Tehdejší Československo už ale bylo politicky mnohem pevněji orientované na Moskvu než před válkou.

A právě to je na celé kauze možná nejzajímavější.

Trofejní smlouva ukazuje, jak vypadalo poválečné Československo

Dohoda z 31. března 1945 vznikla ještě před koncem války.

Československo tehdy potřebovalo Sovětský svaz jako vojenského spojence a zároveň se připravovalo na obnovení vlastního státu.

Sovětský svaz měl naopak velmi konkrétní představu o tom, jak má vypadat poválečné uspořádání Evropy.

Trofejní smlouva proto nebyla jen dokumentem o strojích a válečném materiálu.

Byla také ukázkou rozdílu v mocenském postavení obou zemí.

Na papíře šlo o dohodu dvou spojenců.

Ve skutečnosti měl jeden z nich na území druhého armádu.

A když vznikl spor o majetek, nebylo vůbec jednoduché říct sovětským představitelům ne.

Byla to krádež, nebo válečná kořist?

Právě tady se historické hodnocení liší.

Sovětská strana mohla svou politiku obhajovat jako součást vítězství nad Německem a kompenzaci za obrovské škody způsobené německou agresí.

Československo ale mělo oprávněný zájem na tom, aby nebyl odvážen jeho vlastní majetek.

A zvlášť citlivá byla otázka majetku, který Němci předtím ukradli českým a židovským vlastníkům.

Pokud Němci během okupace zabavili český nebo židovský podnik a následně ho využívali pro svou válečnou výrobu, neznamenalo to automaticky, že se z něj po osvobození stal německý majetek, který může být odvezen do Sovětského svazu.

Právě na této hranici vznikala řada poválečných konfliktů.

Osvobození mělo i svou cenu

Dnes se na rok 1945 často díváme především jako na okamžik osvobození od nacistické okupace.

A právem.

Bez Rudé armády by porážka nacistického Německa ve střední Evropě vypadala zásadně jinak.

Jenže konec okupace zároveň neznamenal, že Československo vstoupilo do období úplné suverenity bez tlaku velmocí.

Sovětská armáda odešla až v listopadu 1945.

Do té doby se na území Československa odehrávaly nejen poslední válečné operace, ale také rozsáhlé poválečné přesuny majetku, politická jednání a spory o to, co vlastně patří vítězi a co osvobozené zemi.

Trofejní smlouva z 31. března 1945 je jedním z dokumentů, který tuto realitu velmi dobře ukazuje.

Československo bylo osvobozeno, ale zároveň vstupovalo do nové Evropy, v níž už nebylo možné ignorovat obrovskou moc Sovětského svazu.

A právě v těchto prvních poválečných měsících se začínaly pokládat základy vztahu, který měl československou politiku zásadně ovlivnit o několik let později.

V únoru 1948 už Sovětský svaz nemusel posílat do Československa tanky.

Politický vliv, který se začal budovat už v prvních měsících po válce, byl dostatečně silný sám o sobě.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje